Bez já, není světa. Bez já není ničeho. Svět vzniká zároveň s já. Objekt a subjekt bez sebe neexistují. Vše co lze vnímat, co lze zaregistrovat smyslovými oblastmi je sen já. Žádnou skutečnost pomoci smyslových oblastí nelze nalézt. Smysly nejsou čitateli nějaké reality nýbrž její tvůrci. Jsou to nástroje skrze něž se vytváří realita.

Prvotní je impulz a touha po objektu, který by bylo možné vnímat. A tato touha, tento impulz utváří vědomí, které daný objekt následně utváří. Bez toho impulzu nic nikde neexistuje. Chtění vnímat... utváří vnímatelné. Nejprve musíte chtít něco zjistit, aby to bylo možné zjistit.

A přestože je ve snu každé různé něco utkáno z téže nicoty... přesto vás to nějaké něco dokáže tak rozhodit. A pro to něco nemůže se duch osvobodit a vrátit do neurčitosti. On však zapomněl, že to něco je zároveň s ním samým utvářeno. Není jiné cesty jak zničit něco... než zapřít, popřít, cokoliv určitého, tedy vnímatelného... předvším nevěnovat ani špetku pozornosti sobě samému... jen tak může omezenost zaniknout.

Jenže to narazíte na pud sebezáchovy... jenž byl tvůrcem navržen a naprogramován... v dobrém abyste se pořád nemuseli starat o své nebezpečí... tento program, tato utilita to dělá za vás... a vy můžete v klidu jednat... Pud sebezáchovy nedokáže neodolat pátrání po své existenci... neustále stokrát za vteřinu se ptá tisícerými způsoby... "Jsem?" analyzuje a vyhodnocuje... a pokud je schopen zaznamenat změnu... je spokojen. Protože být schopen zaregistrovat změnu... znamená být... ještě funkční. A tak nic v realitě nesmí být věčné... protože to co je věčné to je skutečnost... kde však ve svém snu chcete najít skutečnost? Když sami už vycházíte z klamu... nikdy vás ve snu nenapadne myšlenka na skutečnost... protože to co je skutečné pro smysly neexistuje... nemůžete v jakékoliv realitě najít ani zrnko skutečnosti...

Proto jen hlupák spoléhá se na své smysly a jen pomatenec na svůj rozum.

Vše co zvolíte, co si představíte, na co pomyslíte, co ucítíte... je jen sen. Sen který zkrze ducha ožívá a zkrze nějž existujete vaše individualita. To co prožíváte není skutečnost nýbrž vaše reakce na snový podnět a tedy zase váš sen.

Lpění na své vlastní individualitě... je základním stavebním impulzem každé z realit. Každý stavitel takticko strategických her ví, že aby někoho hra úplně pohltila musí něco nabízet... a musí být nebezpečná... Strach a chtíč... ty promění hravě jakékoliv iluze ve skutečnost. Koho by bavila hra jíž by nic nezískával... nebo jen získával?

Nikdo nikdy nemůže zvolit to co je právě teď... nikdo si nikdy nemůže představit to co je právě teď... a proto všichni sní, volí a přemýšlejí jen o snu... přát si můžete vždy jen něco... aby jste z toho i to něco konkrétního vy sami měli. Nikdo si nedokáže představit neurčito, zvolit neurčito... smysly jsou omezené a proto vás vedou jen k omezenosti. Protože každý se pak rozhoduje na základě myšlenek a svých přání... rozhodnout se může jen pro jedinou věc... a to je pro pokračování... věří a doufá... že to k něčemu je... že to má řešení... že to dokáže... stále zbrkle řídí auto o kterém nic neví... Jedná až na popud... jedná se záměrem... a proto není svobodný... Nevidí to co je před ním... před jeho vznikem... objevováním se... ale stále koná a žene se... a dokud takto jedná a nezastaví se... nedosáhne nikdy řešení.

Dokud volí své pokračování... své bytí, volí sen... jak by se mohl probudit? Navíc už to došlo tak daleko... že si ve snu něco i zamiloval... a pouta se snem stonásobně pojistil. Záleží mu na mnohém... jak by se mohl nyní zastavit a podívat se zpět? Pro něj je jen vpřed... vpřed protože jen vpředu je možná odměna... vzad není možná... a proto on uctívá vpřed... chce pokrok... nepřemýšlí nikdy o přítomnosti... tu už nemůže změnit... žije v budoucnosti... na tu se zcela zaměřil... a protože budoucnost není skutečnost... žije stále ve snu.

Nikdy se nedokáže vzdát své budoucnosti... jeho naděje mu neumožňuje ani na to pomyslet... vždyť pro to všechno to dělal... ty roky se snažil... nemůže to teď nechat být... třeba už zítra se zbaví dluhů a začne žít...

Jeho oko pozornosti neustále zaměřené je na objekty... protože jen objekty mohou být zdrojem jeho štěstí a neštěstí... musí dobře vybírat a moc přemýšlet... vždyť je neustále souzen, neustále hodnocen... každý jeho krok je kontrolován... a on nechce ztratit, ale chce získat... musí něco dokázat, nějakou z veřejně uznávaných hodnot dosáhnout... přece by netrpěl zbytečně...

A dále není věčný... sen může kdykoliv skončit... a proto je třeba především zaměřit se na jeho budoucnost... své pokračování.... protože ta životní šance přijde třeba hned zítra... musí být připraven... nesmí ji propásnout... musí se vzdělávat a zajímat o to co se kolem děje... co se v něm děje. Dbát o své snové tělíčko...

A tak okamžik za okamžikem... roztáčí kolo svého nekonečného pachtění... vyzkoušeje na vlastní kůži mnoha objektů... a spočinutí nenachází... jeho nohy tím putování sedřené jsou do krve... ale ten člověk vyprahlou pouští běží za svou vlastní fatamorgánou. A čím jsou dnešní podmínky bídnější a katastrofálnější... tím je ta vůle snít, odvaha jít dál nebo jít rychleji... silnější...

A on sám chce, aby byla silnější... proto vše co existuje začíná svěžestí a lehkostí... a končí to tím nejtěžším a nejhorším. A proč? Protože to každý chce... denně hledá ten motiv za čím jít... pro co žít... a protože žádný tady a teď není... musí si nějaký představit... vymyslet... vysnít... a k tomu ho donutí hravě dnešní bída a utrpení. Takže kdo asi může za vaši dnešní nespokojenost?

Ve skutečnosti žádné krásno ani příjemno neexistuje, nedá se nikde nalézt... vzniká až teprve ve vás. Proto je to jen váš výtvor, váš chtěný sebeklam, váš sen. Jste přesvědčeni, že toto krásno, šťastno je podmíněno uspořádáním vnější věcí... a proto investujete nepřeberné úsilí aby nastalo, nebo zůstalo zachováno nastavení vnější mozaiky... ivestujete do něčeho co nemůžete ovlivnit... co se neřídí vámi... a proto jste zoufalé existence. Už kdybyste se trochu podívali pod pokličku... zjistili byste že vaše pocity vůbec nesouvisí z nějakým tím vnějším uspořádáním, že žádné vnitřní a vnější neexistuje... že v podstatě jen vykrmujete své peklo. Neustále operujete na plátně... ale filmu se nikdy nedotknete... Už kdybyste to obrátili... tedy že vaše vnitřní pocity nejsou závislé na vnějším dění, ale vnější dění se musí řídit vašimi pocity... a pak se dívali jak se to vnější mění... viděli byste jak snadno to funguje. Proto vám pravím není žádná oddělenost... váš pocit a svět se mění současně! Tedy není to tak... že by jedno závislo na druhém... ale tak, že obojí závisí na zcela jiné věci. O které ještě vůbec nevíte... protože jste jen obyčejní konzumenti a rozmlsaní uživateli. Proč byste se v tom rýpali, že?

Když se mě jeden člověk zeptal... jak z toho ven... dovedl jsem ho k potůčku. A řekl mu... vidíš to listí co plave na hladině? To je tvůj život... tvá pozornost je navyklá, zajímat se o ty jednotlivé objekty... věci, myšlenky, pocity a vztahy mezi nimi. Ale když se podíváš zkrz... když se přestaneš zajímat o objekty... pouhým poznáním že v nich žádné štěstí není... pak se podíváš zkrz a uvidíš, že hladina odráží stromy, hvězdy, oblohu... a najednou nic z toho co plavalo po ní... se tě nedotýká... ty sám jsi zmizel. A je jen to... co je úplné, protože v tom neexituje přítomnost žádného já.

Jaké věci asi jsou, když ten snílek co sní o tom jaké jsou zmizí? Jaké jsou věci, pocity myšlenky... bez přítomnosti já, včetně jeho snů a přání coby jediných možných měřítek k posouzení přítomnosti?! Tak jako nahlížíš na tuto hladinu nahlížej na všechno... odpoutejse od jmen, podob a tvarů... od chtění nalézat, poznávat, posuzovat, přemýšlet o tom či onom... a následně to zažívat.

Zájem utváří objekt zájmu, chuť utváří posudek, vášeň utváří prožitek, lpění utváří konajícího a putujícího. Všichni lidé jsou ve stádiu konájícího a putujícího... a proto nejsou svobodní... co je žene... lze pozpátku si odvodit... leč ten řetěz není úplný ani přesný a slovně snadno definovatelný. To se musí vidět na vlastní vnitřní oko... jak to ve vás funguje. Lepší je však nejprve si něco užít, než místo toho užívání bádat. Kdo ovládne touhu soudit... nemusí nic prožívat. Kdo se postaví mimo své prožívání... nemusí nic už konat... kdo nemusít už nic konat... toho karma je u konce... a kdo ztratí zájem o cokoliv... ten se může vrátit domů.

A poněvadž jsem už několikrát zastavil to kolo... a vědomě jsem ukončil sen... objevil jsem způsob jak se osvobodit... je třeba vysmát se světu, jeho ubohosti a tomu všemu pachtění... vzdát se jakéhokoliv zisku... zříci se sebe sama... postavit se proti své vlastní vůli, ignorovat své vlastní pocity a cokoliv co vzniká na šesti smyslových základnách... prohlásit to za zbytečné, nezajímavé a nikam nevedoucí... jen tak ten hráč... může ukončit hru, kdykoliv sám ukončit a od těch pout sám sebe odpojit... a to tak, že se v té hře sám zabije. Je zázrak když skutečnost dá vzniknout snu, ale je zázrak zázraků, když sen dá vzniknout zpět skutečnosti.

Co se stane když to uděláte? Když dokážete porazit své chtění být, zažívat? Vše co jste schopni vnímat začne se měnit... jako by obraz... začal klouzat... a vy vystoupíte ze svého vlastního vědomí. Vidíte své já jako nějakou fungující věc... ale již tu není nikdo koho by to zajímalo... kromě toho se vše začne ztrácet... rozpadat... otevře se nějaký neviditelný tunel a začne vás to táhnout někam do neznáma... jediné co zůstává je blaho způsobené osvobozením, završením... jakmile pokračování čehokoliv co existuje ve snu ztratí svůj smysl, směr a tedy účel... vrátí se zpět ke zdroji.

Když cvičíte indiferenci vůči smyslovým impulzům... jde to pomaleji, ale jde to... najednou slyšíte že za oknem štěká pes a nic kromě toho štěkotu není... není to přesné říci slyšíte... protože to by tu byl někdo... ve skutečnosti tu nikdo není... a tak nevím jak vám to říct... vím jak vy umíte slyšet... jen tak povrchně... ale to o čem mluvím já se nedá nijak obejít, zpovrchnit... je to živé a je to a vyvěrá to zkrze vás... je to všude... dokonce i vy jste tím... není nic kromě toho... a pak zase zazpívá pták... a vy cítíte ten zvuk... je to s ničím nesrovnatelné...

A pak na slyšíte jak sousedka na chodbě, která se vám líbila, vyprovází svého čerstvého miláčka. A místo smutku z toho, že jste zaspali svou šanci na lásku... máte naopak úlevu od všech těch starostí a pochyb... máte radost z toho že to nevyšlo... přejete si aby se všichni spárovali a nikdo nikdy na vás už nezbyl... a vy byste mohli jen cvičit a cvičit... A víte... že svět, nemá žádný způsob, žádnou zbraň ani donucovací prostředek na to... aby vás vrátil do hry... ani vy sami už nemáte tu moc... není tu nikdo kdo by to mohl stopnout... jevy přicházejí a odcházejí svobodně si samy... a vy je jen klidně pozorujete... jako manifestaci... neprožíváte je, protože nejste od nich ničím odděleni... nejste... a to je to nejlepší co mohlo stát.

Najednou tu nejsou hranice... není tu žádné ucho, které by slyšelo... nedá se určit odkud zvuk přichází... a je až k smíchu... že žádné ucho není k tomu potřeba... vše je jedním... nesmrtelným... nezničitelným.

Tam kde svatí hřeší... tam rozkvétají lotosy. Tam kde ego trpí, tam svoboda je nejbližší.

Když jste světem zavrženi... je to požehnání nejvyšší. Když nikomu na vás nezáleží... je to služba vám největší. Když vás Bůh opustí... realizace je blízko.

Je to velká úleva, když všude něco nechybí...

A já jsem jen blázen... co v nejtěsnějším vrcholu před orgasmem, dokáže si uvědomit, že jeho prožití je vlastně zbytečné... a to máte vidět tu reakci, jeho (tímto hrubě ponížených) dealerů.

Beznadějný případ