Dnes chci uvést fakta o tom proč, nemůžu vnímat stvořitele jako pozitivního, a milujícího... proč nemohu připustit že Bůh je dobrý, milosrdný a milující a že život je dar nejpožehnanější.

1) Život bytí... závisí na mnoha podmínkách. A protože je veškerá existence vždy na něčem závislá nemůže být nikdy svobodná a tedy šťastná. Je-li Bůh, stvořitel a Hospodin sám nezávislý, proč z té lásky tvořivé neutvořil dílko, jenž by se o trvání své existence nemuselo strachovat a o udržení podmínek své existence nonstop starat? Navíc on sám si ponechal právo kdykoliv si zamane existenci čehokoliv ukončit... a to ještě i z důvodu tak ješitných... až to zavání vydíráním.

2) Veškerá existence není trvalá... ihned po zjevení začíná podléhat stárnutí, uvadání, kazu, nemoci, rozpadu, rozkladu a zániku. A proto... není ani dokonalá... a s tímto vědomím... jak může milovat svého tvůrce? Jak může být trvale šťastná?

3) Podíváme-li se na organickou existenci... jenž trpí navíc tím, že se musí SAMA o prodlužování svého trvání neustále starat a to nemůže nijak jinak, než požírat jinou organickou existenci, a za takové to VLASTNÍ prodlužování a strarání se, si pak vyzvedne v pokladně tučný karmický dluhopis. A tak se ptám jak může nastat láska a mír v existenci, když je tu ta válka, agrese a požírání? Jak se máme milovat, když musíme pro svou vlastní existenci bojovat, nenávidět, zabíjet a jíst jinou existenci?

4) Celá existence, veškerý život stojí na rozkládání, kvašení, hnití, a přeměně... a tak se mi to jeví, že se mnohem více místo toho žití uskutečňuje spíše to hnití... a Boha pak vnímám jako neustálého recyklátora, kompostáře a kydače svého hnoje... A pokud tomu tak není... zkuste vypít litr svého potu, moči, zvratků, hnisu nebo sníst kilogram své stolice, mazu, hlenu, slizu. Tak co chutná? Je to slast ten život? Copak vám se to líbí, že navenek smrdíte, že v tom vaku z kůže jenž sotva drží pohromadě je narváno tolik mrtvého jenž se ve vás rozkládá a hnije? Že jste jen chodící kompost, recyklátor, hnojiště? Mě se to moc čisté a úctyhodné nejeví... být tou chodící mrtvolou jenž se den za dnem děsí nejvíce toho, že by se mohla začít rozkládat a zapáchat mrtvolně už dnes.

5) A pak tu máme člověka zvlášť... který dostal navíc k tomu žití i to prokletí to všechno vědět. Dostal i velkou hlavu, aby mohl dořešit ty DROBNÉ nedokonalosti, které jeho tvůrce nedořešil tak jako třeba u tasemnice... jenž nemůže ani vědět co je to starost a proto jí asi pečená kuřata samy létají přímo až do pusy. Ale má hlavu, aby věděl jak se snažit a co dělat, aby ho Bůh začal konečně milovat... dostal i emoce... aby si mohl nad svým údělem poplakat a Bibli aby se musel modlit. A tak k tomu fyzickému starání dostal navíc ještě psychično a duchovno... a vědomí že bude potrestán zatracením a peklem... kdyby si náhodou chtěl svou existenci nějak něčím zpříjemnit, nebo svému milujícímu tvůrci z láskyplných okovů utéci... On nesmí být svobodný a šťastný, nesmí si ani na chvíli beztrestně jen tak dělat co sám chce... a kdy se mu co chce... nesmí žít ani na chvíli pro sebe... ale jen sloužit... zkrátka věčně žít jen jako loutka, nevolník, hříšník a otrok...

6) Umístit tu dušičku člověčí do tak chatrného a křehkého tělíčka, s jehož genetickou výbavou si poradí kdejaký maličký a amatérský virus... a chtít po něm aby ještě uskutečňoval i něco duchovního je totální záděr... protože člověk nemá ani chvilku spočinutí... neustále na něm visí to břemeno... ta kletba nějakého pokroku... nějaké práce pro sebe, na sobě a pro Boha v tom díle plném nedokonalosti... A tak člověk coby genetický odpad... musí sám tajně si vyrábět různé berle a invalidní pomůcky, aby lépe viděl, slyšel, komunikoval, rychleji se pohyboval, potravu si uchovával a připravoval... a nesčetně věcí pro své přežití a bezpečí potřeboval. Jak má pak takový nebožák uskutečňovat nějaký ten Boží plán, když pro samé starosti a nevyřešené nedokonalosti neví ani kde mu hlava stojí? To je dar, to je odměna... ten úděl, od kterého jsou všichni tvorové... až na člověka... osvobozeni... asi proto, že nejsou Bohem milováni jako vlastní děti... mohou si zjevně na světě beztrestně dělat co sami chtějí.

7) Ať člověk udělá cokoliv pro ulevení sobě, usnadnění sobě... tak Bůh to vidí jako rouhačství a nepokoru... a je zjevné... velmi zjevné že fandí spíše nemocem, virům, a staví člověku jen samé zkoušky a překážky... a pak se baví tím jak se člověk snažím a jak zklame... jak ho může neustále ponižovat a jemu se vysmívat... to už zavání uchyláctvím a sadismem... Protože nedokážu pochopit, jak může někoho tak dlouho bavit dívat se na to všechno utrpení, na tu všechnu bídu a starosti s existencí 24 hodin denně a nic neudělat. A že všechno, co se může k člověku chovat agresivně, nemilosrdně není nijak Bohem potrestáno, ale jakmile člověk projeví jen náznak agrese a vzteku... ihned zhřešil a půjde do pekla neboť on musí milovat... především Boha za to všechno...

A proto nemohu nikdy připustit, že autor tohoto projektu... mohl být cítící, inteligentní a láskyplná bytost... neboť ani lidská matka by nepohodila své nahé bezbranné dítě do takové predátorské džungle natož, aby mu k tomu ještě nadělila kletbu hříchu a hrozbu pekelnou a na nohu fyzicky svobodnou mu dala tu kouli duchovní přetěžkou. A kdyby jen viděl ten nepoměr slz, nářků, proseb a neštěstí... co člověk v kostelech marně k jeho jeho uším a srdci směřuje... musel by se už konečně slitovat. To i Satan... jenž dává člověku poznání... aby si mohl třeba číst v Bibli nebo vyrobit vakcínu, antidepresivum, slivovici, drogu... aby mohl na chvíli utéci... z tohoto údělu... a zapomenout... má v sobě více citu než Bůh. A když se podívám na lidi... jediné co dělají... je to, že utíkají... že se snaží se vyhnout tomu co pro ně Bůh připravil a připravuje, přestože se k němu už x tisíc let pořád modlí a zlepšení nikde.

Proto nemohu nazvat Boha dobrým. A jediné co nalézám je zlo, nenávist a utrpení... jak od autora tak v jeho díle. A nejsem sám, kdo tohle vidí, cítí... byli už mnozí, kteří přišli na to jak se osvobodit z tohoto otroctví Bohu... jak se vyhnout peklu i Božímu trestu. Jak se stát Bohu rovným. Už v dobách kdy se psaly evangelia... byly tyhle věci známy, jenže církev je nezvěřejňuje... protože tam bylo sdělováno, že nesmrtelný člověk je tím nejvyšším Bohem... i návod jak Bohu i Peklu uniknout... To by se církvi asi nehodilo... Takže už tenkrát to věděli... že tvůrce, stavitel této reality je zlý a krutý... ke všemu co jest. Už tenkrát bylo jasné, že existování je strádání a tedy utrpení a hledali cestu k osvobození se z tohoto údělu neustálého rozkládání a zániku. A našli... dokonce je uvedena i v Bibli, ale je umně schována... tak umně, že tolik lidí ji přečetlo a čte a nevidí ji... samozřejmě... protože oni Bibli čtou s očekáváním nadějí s touhou po zisku po pokračování... až ji budou číst s touhou po svobodě po ztrátě či po ukončení... pak ji tam také najdou.

Trošku její princip zde nastíním, protože já vím co je stavitelem toho světa a co je pánem tohoto světa stejně tak, jako co je stavitelem vašich snů a pánem vašeho snu. Párkrát jsem se už vědomě probudil a tedy z osidel osudu existovat a snášet to, co si tito páni umaní vyhnul... Přechody mezi těmito dvěma realitami jsem pozoroval zánik jedné a vznik druhé... ale zatím jsem stavitele nepotkal a nezničil. Takže tato cesta je vlastně o tom jak zabít Boha... tedy tvůrce stavitele svých nadějných zítřků... a né se k němu modlit a marně prosit o smilování... protože on se nikdy neslituje. Ani jednou se ještě neslitoval... ani jednou... kdežto miliardakrát se peklem pomstil.

Takže bych chtěl tuhle cestu trošku nastínit. Je nutné si uvědomit, že ukončení snu, nenajdete v pokračování snu, v prostoru snu... není nikde v čase, ani v prostoru není to v žádné metodě a nemůžete ho nijak uskutečnit, protože vy jste už následek. A následek nemůže zničit svou příčinu... a proto všechno co může vnímat následek... včetně toho na koho by se obrátil a ho požádal o pomoc... ho nespasí. Abyste se dopídili podstaty musíte zpět... do počátku svého vzniku... né vpřed... a už vůbec né svým konáním.

Vysvětlím... laik nechť si představí kukátko u dveří. Když se k němu přitiskne... a bude chtít vidět co je za dveřmi... úplně zapomene na to kde je a kým je a jakoby se zrodí za dveře a jeho zrakové vědomí se upoutá na předměty zájmu své touhy, které chtění vidět utváří tak, že se jeho existence celá přesune až za dveře a on ji prožívá jako svou... Asi jako když se v autobuse začtete do Playboe. Autobus zmizí... pro vás není...

Samo kukátko.. má dvě čočky... ta co je vně může být nazvána okem... ta co je uvnitř zrakovým vědomím... a před ním je tu vědomí jenž pozoruje tohle viděné a pak je tu to co vidí... a to není ani oko ani zrakové vědomí... Když jste za tou vnější... říkáte vidím... když jste v té trubici říkáte... je tu vidění... když jste před tou první říkáte... něco se děje... když jste před tím vědomím... už nic neříkáte... a když jste v tom zdroji... nic není.

Takže ten paprsek pozornosti letí... od zdroje k cíli... a když protne jakoukoliv hranici stane se pro něj skutečností, ze které vychází dál... to znamená, že aby se ukončilo utrpení je třeba obrátit tok toho paprsku... a to vede k zániku objektů... pak k zániku zrakového vědomí, pak k zániku sebe sama... A poněvadž těch kukátek je šestero... a vy je nazýváte smysly máte tu celý svět a sebe v něm. A ono to nejsou ani tak kukátka jako projektory, ale tím vás nechci ještě více mást.

Takže cesta někam je nesmysl... království nebeské není nikde... je ve vás... je ve zdroji všeho jež není ničím. Musíte jít proti proudu svého vznikání. A to se vám bude jevit jako to největší sebeokrádání... až se dostanete za první hranici... bude to už mnohem klidnější. Když za tu druhou... no tak to je už bez starostí a když za tu třetí... tak není už co dodat. Překonat další hranici je vždy mnohem těžší a náročnější. Je třeba vycvičit pozornost tak aby když zmizíte sama pokračovala v nastaveném toku. Takže cvičit a cvičit až se to stane přirozené.

Již za první hranicí vás přestanou zajímat a sužovat objekty, obrazy, zvuky, pocity... zmizí vaše tělo a vědomí bude všude... a protože není prvotní impulz co chcete vnímat... můžete vnímat vše... na vzdálenosti nezáleží... i se zavázanýma očima i ušima... když na vás někdo hodí kámen... tak to všechno jasně víte... Za druhou hranicí vás přestanou trápit veškerá vnímání... slasti a strasti... bude jedno co kde se děje... nebude tu nikdo komu by se to dělo...

K nastolení této cesty je třeba aby došlo k poznání, že existence je strastiplná a k soucitu s vším stvořeným co existuje kvůli vám, kvůli vaší touze být.

Jak řekl Ježíš... není většího milování, než toho, dáti život za bratry své. A protože viděl že i kdyby se rozkrájel... nikam to nepovede... zvolil tu cestu na kříž, aby to vše zaniklo. Vzal na sebe tíhu všeho utrpení a pak to sebe zničil... a když se to sebe ničilo všichni ho opouštěli... i jeho Bůh ho opustil... ale on se nenechal odradit... a pokračoval. Pak už tu nebylo žádné vědomí které by se mělo čím trápit. Tomu říkám soucit. Žádná láska... nemůže nikomu pomoci od zažívání utrpení. Ona operuje až za vznikem zažívání... protože aby mohla existovat, být realizována či zažívána... zažívání a tedy utrpení potřebuje.

Né nějaké pomáhání... ale zničení toho co to utrpení vnímá zažívá. Protože všechno má společného jmenovatele... vnímání, zažívání... takže když se odsekne vnímání... je tu svoboda od prožívání a tedy od utrpení... To že někomu dáte najíst... nic není... ale to, že někoho navěky zbavíte hladu tomu říkám pomoc. No a největší skutek, který pro existenci lze udělat je zničit vlastní ego. Kdyby u toho začali všichni ti duchovní... neměli by už co na práci.... takhle si jen tvoří a tvoří svou další a další... byť v jejich zdání šlechetnou práci. A čím jsou otevřenější tím větší utrpení v srdci cítí a tím více chtějí pomáhat a to nikdy neskončí. Svět nelze napravit... nelze... každá snaha se projeví zhoršením věci. Každý soud vás odsoudí... k otročině ho zažívat!

Když půjdete zpět po paprsku pozornosti... všímáním si odkud pramení... zjistíte že objekty mizí... nejsou pro jeho existenci potřebné ani důležité... zjistíte že nevidíte okem... a neslyšíte uchem... že žádné oko není potřeba... Tvrdit, že vidíte okem je asi takový nesmysl jako tvrdit, že když se vám zdá sen, tak v tom snovém tělíčku je nějaké fyzické oko, kterým vidí ten fyzický mozeček ty nějaké fyzické věci... takhle to ovšem nefunguje. Když budete precizně věnovat pozornost jí samotné... sami uvidíte, že to co vidíte není tím co jste si vždycky mysleli... a že to není vůbec takové jak se vám to jevilo. Nastanou pak zmatky... ten přechod je vždy zmatek... protože není snadné se s tím vyrovnat... a už vůbec to pochopit. Existovat ve dvou realitách najednou... to moc dobře nejde...

Pokud nacházíte zalíbení v těšení se objekty... pak to půjde o to tížeji... se od těch kukátek - smyslů odtrhnout... je to jako droga zažívat něco, prožívat něco, myslet na něco a o něčem... cítit něco, chtít něco, jít za něčím, zajímat se o něco... ale když máte jít zpět po paprsku pozornosti... tak je to jako nezajímat se, nevšímat si, nepřemýšlet, nezažívat... a to je ta cesta proti sobě... svým vášním a tužbám... cesta na kříž... do neschopnosti, nezasahování, neurčování a nevytváření... a ono se to jen tak nevzdá... i tomu jde přeci o existenci... jenž může být uskutečňována jen díky vaší pozornosti. Takže ke zdroji... na počátek... stáhnout ten paprsek zpět... až celý vesmír opět zmizí v té malé tečce... před ten velký třesk... to je způsob jak spasit vše ve vesmíru a ušetřit ho utrpení. To je cesta... jak odtrhnout oko od smyslů a jejich vědomí a spočinout v klidu... nad tím vším jeveným a sněným... kdy je nevědomostí kdejaká potřeba analyzování toho co se kde jeví. Totální odpoutání se od objektů... vědomí objektů a naplnění pozornosti sebou samou. Protože ona jediná je nezrozená ničím nedotknutelná... ona jediná vidí vaše já jako objekt i to co to já řeší a zažívá jako objekt, aniž by se jí to nějak dotýkalo.

Touha být, něco vnímat a něco vidět se ukrývá a maskuje... a nutí vás v okovech za sebe samu bojovat a zažívat cokoliv... a vy jste slepí... a bojujete s tím a trápíte se tím... místo abyste porazili touhu samotnou... a tak tímto marněním a ustavičným strádáním nikdy nedosáhnete pokoje. Odetněte to nyní. Ona je ten největší tyran... vytváří program, který by všichni chtěli a kterém by snili... program a iluzi získávání a tedy věčného nedostatku... neřešte následky ale piďte se po příčinách vnímání nedostatku a hladu... a dojdete k touze samé a tou je oheň "já". To ona v touze po dalším svém bytí vytváří tu oddělenost i napětí i nutkání dosahování dobrého a slastného pro ni a uchopování i sílu držení... a motiv ke spění od jednoho k druhému... ale vždy mezi tím a oním dobrým a zlým... Nikdy ne mimo to... proto ona jediná je příčinou toho všeho protikladu. Marně se snažíte zkrze ni cokoliv učinit... nikdy to nebude úplné a dokonalé... nikdy to nebude konečné... protože mezi tím a tím... kde je existence jedině možná... tedy v neustálém rozdělení boji a napětí... nemůže být nikdy nic úplné.

Když se snílek probudí... všechny starosti a věci snu jsou rázem vyřešeny jen vhledem, že nikdy nebyly. Není-li snílek... není už co by se mělo komu dále zdát... zrušením semene... zničíte všechno utrpení... budoucí i minulé.

Beznadějný případ