Než bych mohl tyhle stránky uzavřít, tak bych se asi nedočkal někoho, kdo by se začal správně ptát. Za ty roky jsem se nesetkal s nikým kdo by neřešil jen samé následky. A proto jsem to zkrátil a napsal ty otázky sám, abych mohl říct to, co jsem měl asi říct už hned... jen jsem chtěl abyste na to přišli jednou sami.

Jak se vyhnout utrpení a dosáhnout osvícení?

Vyhýbání a dosahování to je potravou pro utrpení. Ustání utváření toho jež se vyhýbá a dosahuje to je hlavním klíčem k osvícení. A není-li tu žádné utváření, je i sama otázka bezpředmětná.

Ale co potom máme dělat?

Žádný činitel, nemá už co dělat. Samo osvícení není otázkou nějakého časového dělání ani cvičení. Je zde stále. Nedá se najít ani dosáhnout. Sám hledající, cvičící a praktikující je jemu překážkou. Jedině ustáním utvářecí a tedy vymezovací činnosti jež dává jevům jméno, tvar a vlastnosti samo od sebe zmizí VŠE co trpí.

A co je tedy osvícení?

Není žádné to. Nic z toho o čem můžete uvažovat, co si uvědomovat, protože nějaké "to" existuje jen v závislosti na existenci nějakého "já".

Jak tedy nastane osvícení?

To co pro někoho není, nemůže pro něj nikdy nastat.

A jak tedy poznáme, že je tu už osvícení.

Jakmile zmizí jména a tvary, nebude už čím, co, kdy, kde ani jak poznávat.

A jak to potom vypadá?

Nijak. Není-li soudce nemůže nastat ani chtění soudit natož nalezení toho, co by bylo možné posoudit. Není-li žádné bytí něčeho,... co by potom mělo nějak vypadat nebo se jevit? Ono... stejně všechny ty vaše posudky a výsledky analýz co jaké vlastně je... či jaké by co mělo být... jsou stejně lživé jako cokoliv jiného co podle vás existuje.

Ale jak to pak poznat?

Copak existuje nějaké to?

To si nelze ani představit...

A copak si někdo dokáže pravdu představit?

Když to je tak strašně těžké...

Není nic takové, co by samo sebe nazvalo těžké nebo lehké, strašné nebo hezké. To jen lpění a chtění vašimi ústy mluví...

Jak dosáhnout nejrychleji zklidnění mysli?

A komu by to k čemu mělo jako být?

Máme být tedy ke všemu pasívní?

A co si pořád slibujete od toho být? Copak nevidíte, že z toho bytí vzniká všechno to nekonečné strádání?

A jak se to tedy stane?

Není nic co by se mělo nějak někdy ještě stát.

Co máme tedy dělat?

Vy s ničím nemůžete nic dělat... tak nevím proč se pořád o něco snažíte. Co vás do té marnivé otročiny slonů v porcelánu nutí? Svým děláním jen oddalujete to co vás samo zdarma spasí a tvoříte si tak jen utrpení budoucnosti své.

Jak tedy nastane osvícení?

Vhledem, že není žádné já, a tedy žádné jeho osvícení ani žádné utrpení a tedy žádný trpící ani žádná cesta ke konci utrpení, žádní účitelé této cesty ani žáci této cesty, žádná moudrost této cesty ani nevědomost mimo této cestu.

A kdo uskuteční ten vhled?

Vhled sám. Tak jako oheň sám uskuteční své vyhasnutí.

A z čeho plane ten oheň.

Z touhy plát, být.

A co je ta touha plát, být?

Je to přání bytí jevu a trvání tohoto jevu, neustálé bádání po sobě jako jevu a nalézání své existence jako jevu.

A odkud se vzala ta touha plát, být?

Vznikla zároveň s tím ohněm.

A jak silná je ta touha plát, být?

Tak silná, jak silná je její naděje, že tím pláním, svým bytím může něco získat. Že samo plání, bytí má nějaký vyšší smysl a k něčemu je. Například k snění o tom, spění k tomu, poznávání toho, dosahování a uchopování toho... a tedy potvrzování a dokazování si přínosu, užitečnosti, dobra, prospěšnosti a tedy důvodu svého dalšího plání, bytí.

Co je tedy smyslem života?

Z jeho pohledu... sen o jeho dalším, ne-li o to lepším bytí. Z pohledu osvícení je jakýkoli smysl čehokoli, jeho tvůrce utrpením a tedy fatální nesmysl.

Proč jsme tedy tady. Proč to všechno je.

Jaké my, jaké já?... Ale dobře řeknu vám to, protože sám jsem nikde od nikoho tuhle odpověď nenašel & nečetl... takže budu první kdo ji napíše... Proč... Proč... Začnu tím, že se ptáte na nesmysl... protože, žádný důvod, žádný účel není. Vy sami... abyste byli... ten účel vytváříte. Vaše pýcha, ego a jeho bytí - myšlení nikdy nepříjme svou neúčelnost... bezdůvodnost. Ale já vám pravím, že vše co má účel, logiku, řád, směr, plán, pravidlo zákon už nemůže být svobodné... a proto pravda je bláznovství... absolutní absence účelu a důležitosti své vlastní existence. A jelikož je zdrojem všeho... nemůže jí nic chybět ani se nemá čeho bát ani k čemu směřovat... proto je dokonalá svobodná od všeho co lze jakýmkoliv myšlením poznat, zařadit zkategorizovat a tedy spoutat a rozumem uchopit. To, s čím vy nedokážete ani na setinu sekundy přestat... to analyzování a posuzování a hodnocení... to svobodě a pravdě je k ničemu, protože ona ví, že výsledkem toho všeho by byla jen nevědomost a utrpení.

A naše minulá karma?

Nějaké "moje" a "naše" karma je zase jen nenaplněný sen, jenž bez svého zdroje "já" neexistuje.

Tak proč to všechno ale je?

Aby chtění mohlo něco chtít a mělo pro co být.

Tomu nevěřím.

Sen o věření a nevěření... o čemkoliv... hlavní je však snít.

Když pak zmizí činitel jak se ve světě žije?

Jakmile zmizí činitel, zmizí i tázající se, i svět, i jeho život v něm, a tato otázka ztratí svůj zdroj původu, i účel pro svou existenci, a nemá kde, kdy ani jak vzniknout. Žádné "jak žít", "co dělat" nemá co napadnout. Jevy samy se dějí nezávisle na existenci nějakého subjektu jež by se o ně zajímal. Hlad se sám nají, chuť se sama ochutná strach se sám sebe zabojí, bolest sama sebe pobolí a sex se sám sebe ukojí, mysl si klidně myslí... sejdou-li pro jejich manifestaci vhodné podmínky aniž by se při tom od sebe nějak jménem odlišovaly a sami za sebe jevem jako takovým prohlašovaly... či se vzájemně rušily.

Ale co bychom z toho života měli?

A co z něho vlastně máte? Akorát tak sny o lepším životě.

Z čeho by jsme žili?

Vždyť vy ani nevíte z čeho vlastně žijete. Co je vaším zdrojem přítomného bytí. Odkud se bere to vaše sebe vědomí. Kdybyste to někdy zjistili, tak se zděsíte... a sami poznáte jak si touto otázkou sami zastíráte pravdu a obhajujete své lpění.

Ale, já mám rodinu.

Na jeden sen nabalují se další sny, aby to strádání mělo nějaký ten smysl. Ukončením vytváření primárního snu, zmizí všechno co zkrze tento sen existovalo. "Já" mělo v mnoha snech minulých už tolik rodin, a kde jsou teď? Nicota se o ně postarala nejlíp... Víra a naděje stejně nakonec přivedla člověka jen do hrobu. Kdepak jsou v orgasmu asi všechny starosti... Nic vnějšího nemůže překážet vnitřnímu. Je-li tu správné nazírání na žádných podmínkách nezáleží a vy jasně vidíte, že nic z toho co se jeví není vámi ani vaším. Možnost ukončení jakéhokoliv prožívání jevů je tu stále... nezáleží na tom zda se právě hromadně souloží nebo individuálně asketuje v jeskyni.

Bible je svatá kniha, slovo Boží...

V království nebeském se svatost trestá vyhoštěním. Z jeho pohledu není rozdílu mezi svatostí a zvrhlostí, mezi Bohoslužbou a masturbací.

Bůh...

Bůh je jen modla vašich nenaplněných snů, kterého jste si sami z nouze vytvořili, abyste neviděli pravdu. Je to vrcholné dílo klamu z dílny Luciferovy... pouhá fetišistická a masturbační pomůcka, velká nafukovací panna Boženka... co do ní už se vešlo... a přesto je bezedná... co se týče dodávání pouhé naděje na ukončení utrpení. Ale pozor šukat s ní mohou jen panicové... je prý strašně žárlivá.

To mi nejde na rozum. Chcete říct, že všechny ty celibáty a půsty a askeze jsou k ničemu?

Když je tu osvícení nejsou ani k něčemu ani k ničemu... jsou totálně sebou samými ve své přirozenosti a tedy prázdné, není nikde kromě nich přítomno nic co by si je uvědomovalo natož vyhledávalo, přivlastňovalo, uskutečňovalo a propagovalo nebo omezovalo, kontrolovalo, potlačovalo, odmítalo a zakazovalo.

Ale kdo věří v Krista... žít bude věčně.

Kristus pro vás neexistuje... a vy pro něj už teprve ne... tak čemu vlastně věříte? Víte vůbec??!!

Jak se pozná probuzený?

Není žádný probuzený. Protože jakmile se utváření snu zastaví, není už toho někoho jenž by mohl něco někomu někde ohledně nějaké té věci říct.

A jak tedy máme poznat mistra?

Není tu pro nikoho žádný mistr. Už tím, že vše toto sami vytváříte a chcete pak i kdekoliv a jakkoliv uskutečnit... podporujete klam. Jediné co jste schopni si uvědomovat jsou vaše vlastní sny. Neboť, aby bylo možno něco si uvědomit nebo poznat, musí samo toto chtění něco si uvědomit a poznat utvořit subjekt a objekt pro daný proces... a těmto iluzím dát patřičnou vzájemnou přitažlivost a tedy hlad a utrpení nedostatku, aby se chtěly najít sjednotit a zaniknout zpět do nebytí. A to se může opakovat donekonečna pokud existuje zdroj toho a touha po dosažení toho... Není-li ten není ani to ani ono... tedy co poznat, pochopit, dosáhnout či realizovat.

Co je tedy Buddha?

Žádné co, žádný Buddha!

Tedy nic?

Žádné nic.

?!?!

Žádné ? Žádné !

Ale

Žádné ale.

já

Žádné já.

jsem

Žádné jsem.

už

Žádné už, žádné teď.

ticho.

Žádné ticho.

:(

Žádné :(.

Když se budete rozhlížet... myslet... že ten to a to takhle a tam se to takhle... už jste v klamu. Objeví-li se, se zájmem já... ještě než se objeví utvoří zájem sám tisícero věcí zajímavých... aby až se objeví já... mělo čím trpět tedy oč se zajímat a o čem přemýšlet... Nesrovnávejte, neposuzujte, neanalyzujte, neuvažujte, nezasahujte. Bez zábran a bez motivu, bez vůle a bez hranic. Nahlížení pod pokličku sebepopírání, vyvolává tření, kterým se oheň sám stravuje a brzy vyhasne. Jako by nikdo a nic nebylo... A nečekejte, že ta touha se jen tak sama vzdá... dokáže vytvořit jakékoliv situace zahrát na všechny struny chtění a lpění co si umíte jen představit, aby získala svou existenci zpět. Tam kde je počátek všeho je i konec všeho... pozornost ať plyne stále zpět ke svému počátku... jinak... hezké tornádko. Jak bych řekl laik... stačí jen chvilička nepozornosti malé uklouznutí... a následky mohou být nedozírné.

To co říkám vychází z intuitivního proniknutí. Co se týče praktické stránky vycházel jsem ze stavů, kdy nastala totální ztráta zrakového vědomí a všech obrazů ve vědomí, totální ztráta sluchového vědomí, a pak i totální ztráta vědomí těla a hranic. Nekolikrát tu bylo rozšíření na vše, že jakýkoliv pohyb kdekoliv si byl vědom sebe sama zkrze mě. Několikrát tu bylo osvobození se z reality snu a vědomé probouzení se a tedy přechod z jedné reality jakýmsi mezi realitním tunelem do druhé... Ztráty "já" si nejsem vědom. Vždy tu bylo něco jež bylo vším, ale i možnost tohle zrušit. Co by se stalo, kdyby se to stalo... (protože to bylo křehké asi tak jako bublina z jemné pavučiny, která byla tím fungujícím a prvotním vědomím, díky němuž si bylo možné pak vzpomenout i na to co se dělo) kdyby se tohle rozpadlo... to by zřejmě nemělo už co zjistit. Bylo tu i rozplynutí se v takovém blahu, že jsem řval nahlas jako malé dítě... avšak dojetím.

Problém vznikl když se pak objevilo zpátky já, chtělo blaho z jehož záblesků tu byla zkušenost pořád... a tak neustále analyzovalo v jakém stavu se nachází a následně vyhodnocovalo jako to, co odmítá... až jsem musel skončit v nemocnici, protože mi vadilo téměř vše až tak intenzivně, že jsem se neudržel na nohou. Nyní je jasné kde byla ta chyba... ego chtělo zažívat to oč přišlo. Nyní to bude už jiné. Klíč toho byl odhalen. Opravdu někdy stačí chvilička nepozornosti a zazdíte se na roky do takového marastu, že to bude mnohem horší, než kdybyste se o duchovno nikdy nezajímali. Všem okolo bude fajn a vám bude pořád na zvracení a mdloby.

Když se zeptám lidí... Proč meditujete? Odpovídají různě... ale nikdo si neuvědomí tu příčinu... a tou je snaha vyhnout se zažívání trpkého, ale vždy jen tak, aby zůstalo zažívání toho sladkého. Nechtějí se pustit zažívání za žádnou cenu a proto mohou meditovat milióny let a nebude to na nic... protože tím jen živí svůj klam.

Když se zeptám lidí... Co je pro vás nejstrašnější? Odpovídají různě... ale nikdo si neuvědomí tu příčinu... a tou je ta schopnost toho hodnocení na jejíž následky si nyní stěžují. Ale nikdo z nich se nedokáže vzdát slastí plynoucích z toho hodnocení a proto mohou meditovat a bojovat s jakýmkoliv výsledkem svého hodnocením navěky... a nikdy to neskončí, protože sekají plevel až nad zemí, kde si ho teprve všímají jako objektu, který musejí zažívat jako svůj a který jim vadí.

A když se zeptám lidí... Co nejvíce byste si nejvíce ze všeho přáli? Odpovídají různě... ale nikdo si neuvědomí po čem skutečně prahne... a tím je klid od zažívání toho přání... ukončení existence toho nenaplněného přání... jen je mučí hladem v okovech a zotročuje ke konání a smrti.

Je nutné vidět, mít vnitřní zkušenost, že není nic od ničeho odděleno. Že vše co jste schopni vnímat existuje až díky vám. Jsou to vaše výtvory... vaše sny. A že je nesmyslné si je přát, za nimi se hnát a nebo s nimi bojovat, nýbrž obrátit pozornost ke zdroji toho všeho. Ke zdroji těch hranic... Ve vědomí to vypadá jako by dvě oka drátu bojovala proti sobě protože vzduch v jednom nemá rád vzduch v tom druhém... a přesto ten vzduch je tentýž... tak jako vše co je ve vašem snu je z téže věci utkané a stvořené... a přesto se děsíte něčeho a honíte se za něčím... a proto obraťte jen svou pozornost zpět do zdroje toho všeho... do stavu bez tvarů a jmen, aby zmizelo napětí mezi subjektem a objektem jenž vám sice dává život... ale jenž je jen strádáním a nikam nevedoucím donekonečným pachtěním se za něčím co je v podstatě tímtéž z čím jste vy sami.

Tímto článkem uzavírám tyto stránky takže už své otázky ani připomínky neposílejte. Protože já nemám nic co bych vám ještě mohl dát.

Nemohu vám nijak pomoci, když vy to v zásadě nechcete. Musel byl jít proti vaší vůli a tedy násilím vás zlomit a ani přes to by to nezafungovalo protože ke konečnému dosažení nesmí být použito žádné síly... natož přemáhání se... to není záležitost obchodu... je to jediná věc, jejímž učiněním nic nezískáte... a jenž se jeví právě naopak, že všechno ztratíte. Gesto jenž není-li upřímné... splynutí se nezdaří. A vy nejste na tohle zralí... a proto potřebujete čas i utrpení.

Žádné učení ani metoda ego nespasí i kdyby se učilo a meditovalo v tísícero po sobě následujících životech. Všechny nauky si ego pro sebe v noci chystá samo, aby se mělo něčím nadějným zabývat. Ukončení jeho strádání začne nastávat samo tehdy, až se jemu samému jeho bytí omrzí. Až tehdy vyzkoušejíce všechno možné nenalézající však trvalého klidu... zvolí samo tu poslední možnost své nebytí... a rozpustí samo sebe jako poslední akt o jehož výsledku se už nedozví. O tom však pochybuji, neboť naděje umírá poslední. Proto je jediným způsobem obrácení pozornosti ke zdroji pozornosti samé a tím odetnout existenci všeho co zkrze její světlo existovalo. Když proud světla míří do středu... ke zdroji sebe sama všechny stíny zmizí... Jiné pozitivnější řešení pro vyřešení existenčních problémů stínů... ať jsem na to šel odkudkoliv nemám... Počátek všeho je tentýž... a konec taktéž... to co je mezi tím nikam jinam nikdy nepovede. Toť vše.

Beznadějný případ