Mnoho je těch jež své sny mění ve skutečnost. Ale kde najdu toho, který tuto skutečnost dokáže změnit v sen?

Cílů jest mnoho a cest ještě víc... ašak jediný... jest toho všeho počátek.

Ego je svět a svět je ego. Oba jsou tak skutečné... tak pevné, jak pevně spojené jsou s nimi vaše sny a přání.

Pro koho je Synu ráj, pro toho je i peklo... ten nebude nikdy dokonalý.

Dokud v sobě nepřekonáš jisté věci, budeš opakovaně trpět zakletý ve stále stejném ne-li v o to intenzívnějším prostředí.

Nechť moudrý podívá se na vše o čem sní... a shledá, že sní jen o věcech smyslového zažívání. A dokud sní o věcech k nimž je mu život, bytí... ego prostředkem k naplnění a svět místem k uskutečnění... slouží tím jen k rozmachu svého utrpení.

Nechť moudrý uvažuje o tom jak se snílek osvobodí ze snu... jakým způsobem dosadí místo toho zmatení, že on je tou malou figurkou tělesnou uvězněnou v realitě nad níž nemůže mít kontrolu... moudrost... že není tou figurkou nýbrž pozorovatelem a potažmo i tvůrcem obojího.

Jak probudit snílka uprostřed podmínek jenž nedávají člověku čas spočinutí, neb neustále musí se snažit a starat o svou bídnou budoucnost... o budoucnost snu i ega v něm.

Pak ať dělá co dělá... účelem života - snu je jen být. To je prvořadý smysl snu... pokračovat... a pokračovat... a proto všechny nástroje a metody, kterými ve vás stimuluje touhu a naději v přínos nějakého pokračování... tedy vaši karmu nekonečnou jež můžete volbou a vůlí měnit ke své spokojenosti, maskuje a maskované vám je podsouvá. On jste vy... sen jste vy... proto co chce on, to se vám zdá že chcete vy... To jsou hlavní programové pudy... pud sebezáchovy... ať už zkrze boj, vraždění, starání nebo množení... hlavní je zachovat bytí... tak pravil bůh... další váš sen.

A tak když se rozhlížím... a sebezpytuji... ptám se co všechny nutí snášet to pachtění se v nuzných podmínkách... proč chtějí ti lidé trpět? Proč? Co je tím motivem... co je tím motorem, který to všechno žene vpřed do tvořivosti zítřku svých.

Je to zase jen sen... sen jenž má nevyvratitelnou naději na úspěch, na nalezení konečného řešení... na dosažení konečného spočinutí, kdy už bude všechno jen tak, jak si přejete.

A proč má ten sen nevyvratitelnou naději na úspěch... i přesto, že za ta staletí si musíte přece všimnout, že je to naděje jen planá... že s každým krokem vám ubývá jen sil, a ještě ta z nouze, ctnost... aby snášeli jste snáze... následky kroků svých... připravujete si i sen záložní ještě více lukrativnější... a to je nebe a vy v něm.

Kdy už konečně pochopí ten snílek, že sen mu nemůže nabídnout konečné uspokojení? Kdy už pochopí ta touha ve vás, že v momentě kdy by byla naplněna tak zmizí... a to ona vlastně nechce? Kdy už konečně si uvědomí ten spáč, co je zdrojem a prvotní příčinou všeho strádání... kdy už konečně překoná nevědomost a procitne z toho, co až dosud nazýval svým životem?

Proto... kdo zdolá v sobě tu horu chtění... ten překoná svět i sebe... žádný jev ho neuvede v rozptýlení... nepropadne strachu či nedostatku... o něco, jako je nějaká individuální existence.

To co píšu je smutné z pohledu individualit... možná to některé dostane do depresí... ale není jiné možnosti... než zmizet... nebýt. Hledal jsem odpovědi... a našel konečnou příčinu všeho.

Jsou lidé různí... na čtyři typy poznání bych je rozdělil...

Ten první typ se soustředí jen na objekt... to objekt smyslového zažívání ho činí šťastným nebo nešťastným... a pak jde a obklopuje se objekty příjemnými nebo válčí proti těm objektům nepříjemným. Tento typ často tvrdí a přesně ví :)... co je dobré a co zlé.

Aby se ten první typ dostal v poznání dál musí zkoumat... odkud pramení štěstí a odkud neštěstí... zda-li existuje někde venku nebo vzniká až uvnitř nich samých... zda-li je krásný objekt sám nebo je krásné spíš to co na základě kontaktu smyslů s ním vytvářejí v sobě oni. Tedy zkráceně... je krásný objekt, nebo ta vzniklá reakce na objekt. A když toto pak poznává a v praxi odhaluje přestanou ho objekty zajímat... stanou se prázdné.

Druhý typ je na tom už mnohem dál... poznal že objekt sám o sobě je neutrální a že to co vzniká jako jeho zažívání, je zabarveno jeho vlastními tužbami. Takže jeho aktivita se z vnějšku přesunuje dovnitř a ptá se sám sebe proč to a to vnímá právě tak a ne jinak... a pídí se po tom odkud to zbarvení pramení. A je-li v tom dobrý a poctivý brzy rozezná příčinu svého strádání. Než-li se však tak stane musí projít mnohými překážkami... protože každé odpoutávání se neobejde bez pořádné třenice... kdy všichni kolem... stanou se nástrojem vašich vlastních démonů... Ale moudrý ví, že ve snu nastává poplach, když by se měl spáč probudit a pochvala když by měl o to tvrději spát. Když se někdo jen přiblíží pravdě... rozpoutá to teprve třenici a konflikty se světem i se sebou samým... na všech úrovních projevení. Ale cesta zpět už není možná. Kdo se povznesl z prvního typu na druhý... už nikdy nemůže být spokojený materialista. Bude ho hlodat otázka co a jak dál... bude se chtít dopídit o co tu vlastně jde a co za tím vším stojí. Svět ho přestane zajímat... bude třeba ponořit se do sebe pro nalezení odpovědi. Neboť již Ježíš říkal... nikdo nepřichází k Otci, než zkrze "Já". Moudří laici to však přeložili jako "mne", poněvadž jim to gramaticky nedávalo smysl... kdyby si však dali tu práci a jen čistě logicky by rozmotávali klubko co čemu k zjištění žití předchází došli by té prvotní příčině všeho hned.

Druhý typ již jasně ví, že to co hledá není v tomto světě. Že se to nedá uchopit ani zažít. Ale stále si myslí, že on sám svou vůlí a snahou to objeví... není to správné, ale je to důležité odhodlání... a je třeba nabýt poznání a dopídit se vysílením k tomu nejskandálnějšímu odhalení. A to k tou nejvyšší překážkou je sobě on sám.

Třetí typ tedy se již k tomu dostal... zjistil že to jeho já - ego. Je pouze klubko hadí plné přání a tužeb jenž vysává sílu se stromu života a vdechuje život sobě samému ve snaze stvořit konečně taky něco dokonalého a ideálního... a naplnit svou "boží" existenci... tak aby už nebyla třeba, aby mohla zmizet... A tak když třetí typ tohle zjistí... přestane se zajímat o všechny smyslové zážitky... přestane ho zajímat štěstí nějakého "já" a neštěstí nějakého "já"... přestane lpět na formě vnímání a na prostředcích jenž je stimulují... Hloubá v sobě a pídí se... proč co je a k čemu to nakonec je... vidí, že když je vše relativní vzhledem k jeho nastavení... zajímá se jak věci vypadají, když on tu není... jaké jsou v pravdě... Jaké jsou věci ve své přirozenosti aniž by on sám je posoudil a dal jim to vnímatelné zabarvení... čili vytvořil prvotní impulz co chce vlastně "vidět"... nebo srozumitelnější pro vás... "na co se dívat" a taktéž nejen věci ale i jaký je on sám v tomhle světle... ničím nepodmíněný, holý a nahý... od všeho odproštěný... To je výzva... velká výzva... které se nic nevyrovná... a není co komu dokázat... ani Bohu... tady už jde o konečnou příčinu všeho.

A výsledky poznávání jsou smutné a šokující... jestliže nebyla možná cesta zpět již tenkrát, tak nyní už to vůbec nejde... každý pokus bude pronásledován o to tvrdším trestem... kdy vše od čeho jste se odprostili se chytne každé skulinky jako by šlo o život a snaží se vás dostat na milióny let zpátky... a ono jde o život ale o jejich. Tady pokud to člověk ustojí a nezblázní se... tak zvítězí. Nezvítězí však pokud se do toho bude vměšovat a chtít něco ovládnout či změnit. Zvítězit může jen ústupem... nikoliv svou aktivitou a zásluhou... a samozřejmě z toho on sám nic nemá... protože on musí zmizet... on sám sebe zabíjí... a proto je to tak těžké... tak mučivé a drtivé období. Ale jsou i občas záblesky... které mu pomáhají... nakonec zastaví sám sebe... stane ve stavu bez jakékoliv vůle, bez jakýchkoliv svých přání... prost všeho... Sám neví co by mohl chtít... vše co ho může napadnout je jen objektem... a on ví že dualita je zdrojem toho utrpení... a proto jakmile překoná všechny objekty... zmizí konečně i subjekt sám. A stane se to samo... a mohlo se to stát kdykoliv... a je až k smíchu kolik toho člověk investoval špatným směrem... když stačilo se jen vzdát čehokoliv co souviselo s "já". Všeho co chtěl, všeho co by si přál, smyslu své vlastní existence... sebe sama. To je ta největší droga... vlastní bytí kterou si ego samo vyrábí a samo sekundu za sekundou užívá... a na ni nabaluje všechno co sní souvisí aby mohlo samo žít a mít důvod vyrábět další a další drogu.

A když se ho dokáže člověk vzdát ocitne se ve čtvrtém typu... a existuje bez hranic a tedy bez pocitu já. Není nic co by se ho dotklo... co by ho rozptýlilo z toho stavu... nemá za co bojovat, oč usilovat, co dokazovat, co zdokonalovat... Vidí konečnou realitu všeho... nemá kam jít... protože kam zmizelo... i ta sama otázka vyvěrá z existence nějakého ega... je-li tu to ego, je pak i tisícero kam... není-li tu to ego... to si nedovedete ani představit... protože pravdu jako jedinou si nedovedete představit. Jak by jste ji mohli chtít? Můžete chtít tisícero věcí... ale nikdy ne pravdu... pravda je vaše smrt... A proto přátelé vám říkám... honíte se za falší... za přeludem a tomu všemu já říkám marnivost... Dokud nepochopíte, že vše co můžete získat a obdržet, vše co můžete dokázat vlastním úsilím vydobýt a zasloužit si... to vše je jen váš sen. Ze snu pro sen nelze nic jiného získat. A proto říkám že až ukončíte se pachtění v lineárnu, zakletí v čase a prostoru... pak sama se otevře cesta vertikální a všechno to přetvoří... mrknutím oka... to je transformace... všechna energie se rozplyne, všechno spočine...

Proto se mi nedivte, že se se mnou nedá o ničem bavit... protože když se začnu bavit k věci tak vy začnete být neklidní. Musel jsem si projít pár věcí, abych ustálil onu závěrečnou metodu ono stěžejní poznání... a taky jsem viděl, že mluvit o tom veřejně způsobí jen zhoršení a že budu pronásledován nejvíce těmi, kteří mě budou chtít umlčet a ponížit, místo těmi, kteří by se chtěli něco naučit. Není divu, že nauky byly před takovými lidmi drženy v tajnosti. A tak všechno to co mě začalo potkávat bylo přesně v bodech kde jsem měl nějaké to lpění. Jen jsem něco vyřešil hned se aktivovalo něco intenzívnějšího... je to jako stoupání do stále strmějšího kopce... a nakonec i proti své vůli a to je teprve pořádná třenice... ale svět je naštěstí hloupý... čím více se snaží mě zastavit, tím více mi slouží... čím více se snaží mě mučit, tím více mě učí... a tak všeho využívám k ověření toho postoje a proto slyšte konečné stanovisko jenž pronikne vším... To co je pozorováno... nemůže být zažíváno... Buď je to tak nebo tak... obojí najednou nelze uskutečnit. Být jen kolemjdoucím... poctivým... a nic se vás nedotkne. Občas mívám potyčku se svými rodiči... a jinými, jež mně chtějí nějak předělat... varovat... zkoušejí se různé věci... útoku je mnoho... z vnějšku i zevnitř... postihují mě mnohé nemoci, bolesti, mizí radosti, přátelé... všechno to vypadá katastroficky... a ještě se k tomu přidají rady a výčitky od všech těch jež se mají za svou poslušnost fajn... ale já neustoupím. Nemohu... protože není kam... vím dopředu co by se stalo... A pokud je toto chyba, pak mi to nevadí. Rozhodl jsem se toto prozkoumat, ikdyž mi to ostatní nechtějí dovolit. Pokud umřu, tak umřu tak jak já chci a né tak jak mě donutí ostatní. Nebudu nikoho poslouchat... naslouchám jen své intuici a cenu ztráty života akceptuji... není pro mně už tak hodnotná a přínosná jako kdysi. Navíc cítím že se něco blíží... a počítal jsem s tím, že to bude intenzivní... jen s časem je to zlé... a se společností, která mou individualitu na x hodin denně vyžaduje. Kdo ví jak se to všechno vyvine... ale až to bude akutní, pak to budu já, kdo ztratí se společností trpělivost a řekne jí sbohem a přestane být společensky funkční...

A tak nyní mluvím o sebevraždě... sním o sebevraždě avšak takové jenž by nebyla sebevraždou z neštěstí ale rozplynutím se ve štěstí... Prostě taková spokojenost, že další bytí v těhle podmínkách by bylo shledáno zbytečné... a pak stačí jen s úsměvem vydechnout... a zmizet. Ikdyž jsem z blázince poznal, že lidem by to stejně posloužilo jen k jejich zaslepení... a buď by mě nazvali podvodníkem, nebo bulvární kachnou, nebo dobrým iluzionistou... čímkoliv, jen aby se tím nemuseli zabývat jak je to možné... tak provokující... odejít si jen tak... a ještě s úsměvem jako bych šel na lepší... to by hnulo žlučí jak církvi, tak politikům tak, každému člověku. Kdo ví... třeba se to podaří, ikdyž to už není moje starost, jestli to tak má být... když je člověk tak blízko věci vypadají úplně jinak a je vidět, že i tento sen ukázat něco světu... není tak čistý... tak potřebný...

Nyní o dovolené jsem byl u rodičů... na vesnici a tak, jak už to chodí opět to bylo plodné období, neboť zkrze navážení se ostatních do mě, se mnohé učím o taktikách těch jež vás drží v šachu o tom, co a jak funguje v člověku, protože já si na to už nevzpomínám. A tak z toho těžím. Vlastně celé tyhle stránky jsou výtěžkem z kontaktu s těmi, kteří mě chtěli změnit k obrazu sobě podobných a k dosažení klidu svého.

Je těžké najít pro mně člověka, jehož bych si mohl vážit, jenž by měl autoritu... protože na vnější věci a projevy já nedávám. Zahrát se dá cokoliv, ale neoblafnete mně. Ba naopak čím více se snažíte mně o své pravdě přesvědčit, tím více vychází na jevo co maskujete. Je mi to moc líto, že s lidmi se mohu bavit jen tak okrajově... protože jakmile se dostanu na tenčí led, který ještě snese jejich psyché... tak se hned začnou rozčilovat... nebo stočí mluvu tak, aby se tomu vyhnuli. Je to tak zřetelné... a to mě mrzí. U rodičů shledávám zlepšení na mnohých úrovních uvažování, ale přes to základní se nedostanou... a tak vždy, když přijedu domu... aniž bych cokoliv začal... přesně se začnou bavit o tom, aby se rozčilovali... přesně ty stejné body... ty stejné argumenty ten stejný tlak...

I ten pocit z rodné vesnice nebyl nijak dobrý... prošel jsem se... a vše na mně volalo úpadkem, a zaostalostí... až jsem byl z toho smutný... jako v krajině mrtvých... Jediné čeho jsem si všimnul bylo plynutí času... prostě jsem to nedokázal pochopit. Když přijdu v Praze domů z práce... lítám jako hadr na holi, abych urval nějakou tu hodinku na cvičení... a tam prostě ten večer ne a ne přijít. Vždy jsem rodiče až otravoval tím, že se pořád divím, že je teprve pět, šest, sedm... že to nechápu jak je to možné... že doma v Praze se mi to nedaří.

Tak přináším nějaké ty argumenty a co jsem na ně odpovídal:

Už jsi dost starý na to, abys věděl co od života chtít.

Ano, to jsem... chci mít klid od všech přání a prahnutí po věcech a stavech věcí tohohle světa. Prostě chci být ve stavu ve kterém je každé zvíře. Bez odpovědnosti za své skutky, bez emocí na podněty toho světa bez přání... a tedy bez možnosti vzniku pocitu nějakého osobního neštěstí. Nechci mít žádnou svou vůli... a zažívat denně ten hlad z nenaplněných snů.

Ty pořád o všem moc přemýšlíš a život ti mezi tím uteče. Pak budeš starý a budeš litovat o co všechno jsi přišel.

To máš se mnou těžký. Já mám hodnoty jinde. Takže bych ti řekl, že z tvého pohledu o něco přicházím, tak z mého pohledu vy jste přišli už o všechno a snažíte se to dočasně látat tím něčím a nazýváte to požehnaný život. A co se týče toho přemýšlení... kdysi jste byli pyšní na to jak jsem inteligentní... (poněvadž již ve čtvrté třídě jsem zesměšnil ředitele školy, jenž roky učil fyziku a nedokázal třídě vysvětlit princip, na základě jehož se vrací bumerang) a tak se teď nedivte, že se stal přirozený jev... inteligentní člověk nebude používat svou inteligenci k nízkým cílům, jež schvaluje celá společnost.

Měl by sis najít nějakou práci nebo se z toho zblázníš. Přece jsi měl nějaké koníčky něco co tě bavilo.

Všechno co mě bavilo od toho jsem se distancoval. Abych neusnul na vavřínech množením a zažíváním něčeho co mi může kdykoli chybět o co můžu kdykoli přijít. Nechci žádné vypečené prostředníky, nechci štěstí závislé na tak vratkých základech... tak podmíněné, že bych nemohl klidně spát.

Ach jo, máme s tebou jen samé starosti.

Copak za to mohu já? Máte snad starosti s tím, že nějaký pan X skončil ve vězení, nebo byl zabit v Iráku?

On je cizí, ale ty jsi náš.

Pak je příčina vašich starostí v tom uvědomování si, že jsem váš. Marně to tedy vyčítáte mně... musíte jít za tím, který vám tohle zaslepení vnutil. A pokud se mýlím, vemte si ze mně hned zpět to co je podle vás vaše. A budou mít obě strany klid. Pokud jde o mě, nepožaduji na vás za sebe žádnou odpovědnost. Co jste mi mohli, to jste mi dle svého nejlepšího svědomí dali.

Prosím tě kolik ti je let. Měl bys mít už rozum.

A vám je tolik let... a ještě jste nepřišli na to, odkud se bere ve vás to neštěstí. Copak vás to nezajímá? Ten klíč ke svobodě a k pokoji od všech starostí... ani kvůli štěstí vlastních dětí ne?

My na to nemáme čas. Musíme se starat o mnoho věcí. Takový je život.

Tolik se staráte a přesto jste neštastní... tolik pracujete a přesto se vaše starosti jen množí... a nakonec se i vaše zdraví v tom shonu zlomí... a vy stále lpíte na vnějším uspořádání. Proč? Proč mi chcete předat tuto bezmoc... toto neštěstí?

Každý má přece nějaký smysl života...

Ano ti co mají smysl života spojený s tímto světem, ti pak mají za čím slepě jít a nevidí a neslyší a svět schvalují, dokud mají naději na jeho naplnění. Jenže já nemohu být sobecký a slepý... abych šel hlava nehlava jen za svým snem. Nenávidím tohle dílo... ten systém krutosti kdo z koho. I můj dech ubližuje, můj krok zabíjí, má existence přidělává všem starosti. Beze mně se všem uleví. Nikdo mi ještě nezodpověděl odkud ta povinnost přišla, že člověk musí tady něco účelného dělat a má jít za to do pekla a ptáci si mohou volně létat a peklo pro ně žádné není... (to bude asi tím že pro ně ani ráj není :))

Kdyby ses oženil neměl bys čas myslet na takové věci. Podívej na svého mladšího bráchu jakého má hezkého syna. Ten má jiné starosti a nestěžuje si.

Byl jednou jeden stadión a když tam přivedli nováčka řekli mu... podívej, narodil ses jako sportovec ale můžeš si vybrat v jaké disciplíně budeš soutěžit... Ale nováček odpověděl... mé vítězství způsobí mnohým lidem porážku... jak mohu mít přátele, když ze všech lidí jsou díky této soutěži mí soupeři? Nechci závodit... Oni však řekli tak se dej na kolektivní sporty, budeš mít přátele v týmu... hraj za družstvo, za stát, za dobro, za sebe, za Boha. Ale já jsem odpověděl... nemám žádnou touhu vítězit... nechci být sportovcem... leč figuru i vůli měl na to nadprůměrné. Sebral se o odešel ze stadiónu. A tehdy si všichni řekli... takový talent... promarnil svou příležitost... Ale on se zbavil mnoha let dřiny a tréninku... mnoha let nenávisti a sledování jak slábne, jak se z hvězdy stává outsider a invalida. A to všechno jen pro pobavení sázkařů a škodolibých diváků a pro byznys majitelů licence na sportovní činnost.

A tak může kdykoliv přijít... jako sestřenici týden před svatbou... zpráva z onkologie, že má v sobě zhoubný nádor... pěkný svatební dar.

Nemůžeš se ohlížet na druhé... na tebe se taky nikdo ohlížet nebude.

To je možné, ale to je pro mně nízký motiv. A vás v mých očích ponižuje. Cožpak nevíte, že problém sebemenšího tvora v téhle existenci je problémem vás všech? Má-li problém Slunce máte problém všichni a přesto se o Slunce nezajímáte a jen z něj bez ostychu těžíte. Až tak malinký virus vás může zachránit. Jak mohu lidem či rodině sloužit? Když bych jim sloužil tak jak oni chtějí... tak jak se žádá, tak je jen rozežírám. A kdybych jim jen jednou posloužil... a ukázal kde jim to hapruje... tak se jejich tváře mění v nástroj zlosti vzteku a výčitek...

My si odpracujeme svoje... ale jakmile přijdeme domů všechno vypouštíme z hlavy. Dáme si kávu koukneme na Horákovi a jdem klidně spát.

A den za dnem... opakujíce toto... kam to povede? K čemu pozitivnímu se dostanete... s každým opakováním síla požitku bledne... ale závislost vzrůstá... stačí na to obyčejná logika, abych viděl kam to vede. Je tak snadné vyhovět žádostem... tak pohodlné klesat... a ztrácet čas... Všechno řízení tohoto světa je tímto nasáklé... proto se říká, že do pekla vede cesta s proudem pohodlná a široká... žádné sebezapírání, žádné tření... Snadné je to žití, kdy každou sekundu naskakují dny dluhů...

Ale co bychom z tohoto života pak měli... když po té vší lopotě se těšíme na tu chvilku odpočinku.

Hodiny se lopotit na tu chvilku odpočinku... kdo toto neúměrné vymyslel? To nemohl být zajisté přítel váš. To žádný tvor neschválí... jen člověk je tak hloupý... jen otrok tak bezmocný. Váš olej... vypálíte... v marnění a pak až v noci přijde ženich... vaše světlo bude mdlé... zůstanete na ocet, a umřete jako nevědomí. Proč chcete jiným... krutým a nevděčným vlastní krví platit za ty chvilkové povolení vyrobit si v sobě ty a ty pocity. Já chci být od toho hnusu svobodný. Když jsem v sobě, patří mi celá obloha... celý vesmír... nikde ani jedna křivda... nikde pravidlo kdo z koho.

Mě peníze nijak netěší... nemohu si za ně koupit to co mi chybí. Proto vidím jejich pracné vydělávání jako marnivost. Já pracuji jen na tom, aby mi zítřejší den už k ničemu nebyl. A jelikož vás chápu, nedivím se vám. Kdybych vám dal zkusit to bohatsví jež máte zdarma k v sobě... pak byste ani na sekundu neváhali opustit všechno... všechno... Taková káva... nebo orgasmus... vydrží vám jen pár vteřin a přesto se ho nedokážete vzdát... a po mně chcete abych se vzdal toho co vydrží navěky... pro pár chvilek smrtelných. Takový narkoman aspoň ví, kde a jak drogu sehnat... a pokud má peníze nic mu nebrání, aby na chvíli opustil starosti tohoto světa... a jestliže se mu to jednou podaří nedokáže přestat... je nutné ho léčit... a má podporu světa... a přestože je jeho absťák zanedbatelný s tím co člověk musí vytrpět, aby se zbavil závislostí, jenž ho vedou jistě jen do spárů smrti... nenachází podporu ani pochopení nikde... a je mu spíláno a vyčítáno a nadáváno... je ponižován a označován za blázna a nebezpečného idealistu.

A to ti nevadí že zůstaneš sám?

Právě že mezi lidmi jenž jsou uzavření cítím se jako opuštěný. V tomhle světě cítím se jako vyhoštěný. Když mně někdo obejme... pohladí... nic z toho nemám... je to tak povrchní a nestálé... mrtvolou zavánějící... Ale když jsem sám... uvnitř... je zde svatá plnost o které se vám ani nesnilo. A tak se cítím lépe mezi nesoudícími v tichu cítím tu plnost, tu důstojnost... Na lidech nemám co obdivovat... možná jejich zabedněnost... jejich odhodlání... pro nic nebo pro smrt... snášet to co je na nich pácháno. Jaká bude asi jejich odměna za tu službu... Proto bude pro všechny lepší, když si mě nikdo nebude všímat, natož aby si mě oblíbil... nebo dokonce se do mně zamiloval... to bych ho musel hnát sviňským krokem.

Nezkoušel jsi třeba hudbu... ta může duši vyléčit... proč si nepustíš nějakou písničku.

Protože utrpení je všude... neslyším hudbu jen kravál... kdy si někdo na nějaké utrpení ztěžuje. To co lidé nazývají hudbou... já nazývám agresivní a vysilující snažení se o něco... když ve srovnání s tím jsou mi ticho nebo přirozené zvuky světa miliónkrát posvátnější. Šum větru, bublání vody... ptáci... dokonce ruch ulice je stále mnohokrát přirozenější a spontánnější než umělá, účelná a strnulá hudba... proto nemůžu u hudby meditovat... nejde to. Zotročuje mně k poslechu a co je vytvořené tvorem jenž je cítícím individuem... to nemůže být nikdy uklidňující. Nota je kmitání a kmitání je jen přerušované ticho... přerušované a tedy rušené... a když mluvím já o tichu, mám tím na mysli né ticho sluchové, ale ticho od všeho, co by se dalo nazvat já a moje.

A vůbec... nemůžu za to, že mě nic v tomto světě nedokáže plně uspokojit. Že tento svět je plný vypečených prostředníků. Žádný vztah s pomíjivým nemůže vést ke klidu. Nechci žebrat, nechci otročit, nechci přidělávat nikomu starosti, nechci se týrat. Co mi může nabídnout tento svět? Jen padělky, jen atrapy... jen fetiš. Hledal jsem v něco, pro co by stálo žít a... nenašel. Za to jsem však našel stovky věcí, pro které bych klidně zemřel. Ale žít? To nemá jiný směr jen negativní... vše je tak dravé a bezohledné na všech úrovních jež lze vnímat... a kdo nakonec z koho... a já sám nemůžu udělat nic jen dobrého... zasraná dualita... to je frustrující. Co je to za dílo... jenž nedává člověku spočinutí. Pouhá pumpa na slzy a krev a velký hřbitov. Ať jsem hledal jak jsem hledal... pokaždé jsem našel dokonalejší věci v sobě. Možná jen za to patří světu dík... že mě svou sobeckou tváří a vymahače dluhů přinutil hledat i mimo něj a našel tak způsob jak ze sebe shodit tohle věčné nekonečné jho.

Postupně jsem došel k tomu, že jediným východiskem je sebevražda. Avšak sebevražda totální, nikoliv ta povrchní, kdy skočíte třeba z mostu. Sklesle jsem tak seděl... smuten a stavy hnusné probíhaly mnou... a tak koukám na to všechno... ptám se... k čemu to je... k čemu pořád oko kouká, zpracovává a mysl posuzuje a zařazuje... k ničemu to není... mám toho dost... a k čemu je vnímání sluchové... a chuťové... k čemu to všechno vnímání je? Pouze k vytváření objektu tužby... pouze k upevňování zrození a egoismu... A tak dívaje se se sám na sebe... konstatuji, že jsem sám sebou už unaven... že se nechci... nechci už být. Je to vysilující... nikam nevedoucí pachtění... ta existence zde... Na co se zmohl tento svět? Jaký je zde pokrok? Co mi může nabídnout? Jen opakování... jen cykly... stále od začátku k neskutečnému konci za nímž už bude klid od toho vypětí.

Přišel jsem na to že, není možné abych někam skutečně dospěl... já nemohu... není to možné. Dokud tu jsem, nemůže nikdy nastat ten klid. Nevím co je správné ani dobré... jak mohu něco konat, jak mohu být v něčem prospěšný... když veškeré činnosti jsou jako jedna velká marnivost... jako sázení plev... Co bych tu měl dělat? Kdo mi to konečně odpoví? Proč nemohu být svobodný? Proč je to tak, že světu vládne hamižnost a nenávist? Jak mohu držet krok, když ohlížím se i na druhé, na okolí a můj směr je ústup? Jak mám prožívat nějaké štěstí... z čeho? Jen slepý může být tady šťasten... Mám si dát klapky na oči? Proč?

I všechny vnitřní stavy blaha se vytratili... a když chci vejít domů, něco mě drží... a když škubnu dostaví se bolest... a tak sedím v meditaci a hodinu za hodinu čelím té bolesti... marně... ona žije z mého boje... Vše se teď zintenzívnilo... a já nemohu najít čas potřebný na tuhle práci... jsem unaven z práce jiné... proč mě tohle období nepotkalo když jsem byl dva roky na sociálce... to jsem ho mohl vyřešit snadno během měsíce a tady se to vleče už skoro rok. A čím více a poctivěji se večer odosobním tím se mi pak někdo hned od rána mstí... a tak se mi vše mění v peklo. Ale co mohu dělat... když mě ta společnost vyžaduje... aby ho mohla odměňovat nebo trestat, či jakkoliv manipulovat a komerčně využít... musím nějak fungovat... ach ten přechod je hrozný...

Mnohdy už nemůžu a vzdávám to... každá má iniciativa, se tomu utrpení vyhnout a vrátit se tak jako kdysi... do světla, domů..., věci jen zhoršuje... Docela všem lidem závidím to, že neví co jim chybí... neznají ten stav vnitřního klidu a prázdna - úplna... oni ve spánku potácejí se ulicemi... každý má svou roli... ale já se nemohu najít.

Lidé často vyvádějí kvůli cetkám... jak by asi vyváděli kdybych jim ten stav blaha co mi chybí na týden půjčil a pak jim ho na rok sebral? Je to k zbláznění... vše je černé... připadám si jako v nějaké bublině... jako by mi zalehlo vnímání... jen vzpomínky na ten jas... kdysi zůstaly. Jako by ve mně po tom světle zůstala černá díra a nedá se ničím z tohoto světa zaplnit... jako by mé srdce vyschlo žízní jenž ani tučný prs tohoto světa nedokáže uhasit. Ale přesto někde tam uvnitř vím, že tohle je jen zkouška... zkouška toho zda obstojím ve všech nástrahách co si můžu způsobit... zda dokážu pokaždé oddělit zrno od plev... a najít perlu v každém smetí. Najít se, poznat se a neztratit se.

Ve snech, tedy od astrálu, mi to jde... našel jsem způsob jak se osvobodit ze zajetí prožívání jeho reality a vzlétnout ve světle do nebes a rozplynout se v blahu... jenže tady mě něco drží. Je to něco co je na fyzické nebo éterické úrovni... a já na to přijdu. Musím se zastavit... meditovat více o tom... co je příčinou, kde to drhne... proč se mi to děje...

Všechno příjemno jsem si odepřel... ne vnějškově ale vnitřně. Nemohu to prožít... nejde to... protože vím co by se stalo. I to největší štěstí vnímám jako výdej... velký výdej... který člověka vysává... je to až agresivní proud... A tak to došlo až k tomu, že jsem musel zrušit všechny vztahy. Protože potřebovat někoho je pro mně znakem ubohosti a neúplnosti... centrum všeljakých poklesků a hnízdo starostí, kde bych musel sloužit v prvé řadě vztahu jenž je stejně nestálý jako cokoliv jiného. Navíc žena, jenž jako objekt tohoto světa, vytváří i lpění na tomto světě a když se nad to povznesu... nemá vztah žádnou hodnotu a jí by mé nahlížení ublížilo. Takže ať se na to dívám sobecky či nesobecky... je to stejné... vše co souvisí s potřebou někoho "druhého" vnímám jako ubohost, ze které je mi zle a nikdy ji nepřijmu. Chci-li se rovnat Otci musím být stejně úplný jako on. A těžko zkrze vztah dojdu úplnosti... vztah naopak tu neúplnost denně živí... až se pak síla zvyku postará o závislost. A takových závislostí a potěšeníček tu máme stovky... a tak sám sobě zakážu jakékoliv potěšení... jež by souviselo s objektem toho světa. Jen já sám sobě musím být vším. Jen sám v sobě hledat budu útočiště... nic jiného nemám... vše ostatní je pomíjivé... a tak vždy když to na člověka přijde mazlí se sám se sebou se svým světlem... Stáhne se dovnitř do bezobjektového a tam je vše zářivé a jasné. Ikdyž zpočátku musí člověk překonat vztek jeho démonů a tření vlastních zlozvyků, než ho ty tužby opustí. Ani krok stranou. Ani jeden ústupek... tak počíná si odhodlaný. Člověk může studovat vlastní chtíč v jeho intenzitě... a jen se mu smát... a čekat až vyčerpá všechny možnosti a odstoupí od něj. Tak je to možné... askeze... vnitřní však... to znamená nejprve od já, přes myšlení na objekt tužby až po vnímání samotného objektu tužby. Tolik front kde se to do dá odseknout... to je super... jen mít to přesvědčení... Většina lidí nedokáže přestat ani kouřit... a to je slabé kafe oproti tomu přestat s tím co je ve vás. A dejte bacha abyste nebojovali a nepotlačovali... protože tím byste konajícího jen upevňovali. Naopak... přijímejte utrpení a tření ale neztotožňujte se s ním. A ve chvílích nejtěžších, kdy budete v železech žhavení... hledejte odosobnění a útočiště v ponoření se do sebe samého. Je snadné asketovat nebo se oddávat... ale ta skulinka mezi tím... to je ten nejvyšší vrchol... kde je "já" bez přívlastků... zcela ryzí.

Zazvonili u mně svědci Jehovovi... a že prý jak jsem spokojen s rozdělením spravedlnosti na světě na chudé a bohaté.

Odpověděl jsem jim... že to zajisté tak Bůh chtěl, aby vás pokoušel. Tak se do toho nezapleťte. Doporučil jsem jim Joba... aby věděli, že od vnějšího to jde přes k vnitřnímu...

A pak jsem jim řekl že jim závidím... že oni věří tomu, že to co dělají je správné. Protože visí jen polovinu věcí... jen to co jim bylo řečeno že mají vidět... to co jim bylo řečeno že je správné dělat... a tak mají od pochyb klid... jenže já pochybuji o všem co se může změnit... a proto ten klid těžko hledám... ale až ho najdu... pak ho jen tak neztratím.

Že prý mám přijít mezi ně a tam je Boží přítomnost a klid.

Tak jsem jim řekl, když tomu věříte tak to pro vás tak bude. Jen abyste se potom nedivili neboť jak se Bůh může k vám přivrátit, tak stejně se může i odvrátit a vy nic s tím nenaděláte.

Co se týče teď jiných lidí... moc se jimi nezabývám... oni jsou ve mně... takže když se to mi podaří jako by se to téměř podařilo všem. Škoda že jsem neviděl člověka, kterému se to podařilo asi v tomhle snu těžko najdu někoho cizího :). Proto všechny rady vnější pokládám za zcestné... všechno co má tvar a formu za matoucí. Vše co patří mezi jevy tohoto světa... nejen objekty, ale také subjekt... ego... tato individualita a všechny vztahy vědomí, představy a pocity ze zažívání subjekt versus objekt. Tohle všechno popírám jako lež... všechny soudy, přívlastky atd. Vlastní pocity a emoce jako podsuvky pekelné... prostě se odpoutávám sám od sebe... a chci se vidět, jako bych viděl někoho jiného... Pochopil jsem, že systém otázek a odpovědí nikdy nikam nepovede... jen přikládá na oheň... a sám snílek se nemůže zeptat na pravdu... nemůže... a nemůže mu být nijak zprostředkována... nemůže mu být ani nikým jiným nijak pomoženo. Tohle musí v něm samém vzplanout... a vzplane to, až bude mít všeho dost i sebe. Což mně se povedlo... nesnáším totiž to když v něčem uvíznu... to že něco nemá řešení, je pro mě ten správný adrenalin... to že to nikdo nedokáže, to je teprve výzva...

Viděl jsem Šao-lin... jednu větu... tady neexistuje to nejde... ale jen já nechci... A další větu... nejprve je nutné věřit, že existuje cesta jak se zbavit utrpení a pak se najde i ono odhodlání a způsob vedoucí k uskutečnění. A ještě jednu... teprve činnost vyvolává inspiraci.

A tak jsem se dal do pořádného cvičení a ono to rozproudilo všechno co jsem měl v sobě... ukryté... zvládnete jednu věc a ona aktivuje dvě další... a ty čtyři další... a je to jak bez konce... Jedinné co mi pomohlo před zblázněním byl jeden postoj... postoj kdy třeba Ježíš visící na kříži už neměl zač bojovat, oč se snažit... prostě byl nucen jen přijmout... a nechat věci ať se dějí tak jak se dějí... To je dobrá raketka... ale co jí předchází nikomu nepřeju. A druhý postoj bylo pevné přesvědčení... že pokud je ve mně jen špetka Boží jiskry a věčnosti o které se všude píše... pak mi nic nemůže ublížit... i kdybych zemřel... zemřu v tom postoji a tak ať se děje co se děje... jen já jsem tu stále svým domovem... A to se pak stane, že nad vším můžete mávnout rukou a zavřít se ve svém domečku... avšak to funguje jen do té doby než z něj zase vylezete... A tak jsem zkoušel a experimentoval... a hledal něco co by pomohlo napořád... vyeliminovat příčinu a ne řešit donekonečna následky.

Zkoušel jsem měnit povahu věcí, přijímat je, ctít je jako svatou existenci, ignorovat je, litovat je... milovat je... vše dočasné. Zmizely... jen nakrátko... když jsem se já vrátil... byly tu zase... a ještě intenzivnější... jako by čím více jsem se jich chtěl zbavit a je odmítal... tím zuřivější tvář a lstivější moc měly... bylo to vysilující... Ale to všechno byly mé další vlastní klamy... já jsem to dělal pro něco... ten motiv byl v pozadí... prostě jsem tu byl já a ony... a ten kořen to živil. Nepomohlo nic žádné techniky ani myšlenkové dedukce... příčina byla já...

Musel jsem to celé z analyzovat.

Kde je chyba? Je to v tom prožívání jenž mi vadí. Proč mi vadí? Protože já chci něco jiného. A proč se mi nedaří? Protože já konám, bojuji, cvičím... sleduju nějaký JINÝ cíl. A dokud posuzuji, analyzuji co jak na mě působí, v jakém jsem stavu, dokud prožívám a konám nemohu zmizet, dokud mi na něčem záleží nedokážu se zastavit...

A tak jsem začal od podlahy... chtění jsem ignoroval stavem "Nechci nic" už nechci nic, nevím co chtít... nemohu si představit pravdu, neznám Otce... nemohu jít tedy správně. Až do tohoto bodu bylo ego a moudrost potřeba... nyní je to, co bylo dříve potřeba překážkou... je to jako s vorem... potřebujete ho jen abyste přepluli řeku... pak je už jen přítěží. Tady už žádná metoda nepomůže... protože nesmí vzniknout ani motiv k ní!

To konání a snahu jsem vyeliminoval postojem "Je mi vše jedno" nebo "Co mohu dělat"... svázal jsem si tím ruce a zřekl se své volby a vůle... hledajíce stav kdy by ty podmínky nevrhaly na něj stín... prostě jako bezvládný kus šutru někde v rozbouřené řece co nemůže vůbec nic změnit. A tak když jsem si vzal tyhle naděje... především naději na to, že někdo tady může něco k lepšímu změnit... teprve pak to nabralo správný směr... a já jsem to pochopil.... vytvářel jsem dualitu nutnou k zažívání a odmítání něčeho a spění k něčemu, místo abych si jen uvědomil, že vše je ze stejného zdroje, vše je jedno.

Zjistil jsem, že těmi starostmi a konflikty za uplynulé tři roky jsem se příliš ztotožnil s tělesností... a proto mi to ve snech od astrálu vždy šlo a tady od fyzična ne... bylo to přílišné lpění na zdraví a tělesnosti... a tak stačilo jen pár cvičení se v postoji "nejsem tímto tělem" a "toto mi nepatří" skombinované s tím, že neexistuje možnost jakékoliv změny toho co se děje... natož někdo komu by ta změna něco přinesla... a tak v tomto postoji postupně zmizely všechny věci co mě držely, že jsem nemohl domů... Brzy se to zase stane... musel jsem ještě napsat tenhle článek jenž mě rušil, abych všechno nezapomněl... ale teď už to bude jiné...

Nyní máte zde na těchto stránkách vše potřebné... k tomu abyste to sami dokázali. To co mě tížilo je zplaceno. Nyní záleží jen na vás. A já se k tomu tady již nemusím vracet. Stalo se mi to upadnutí... abych věděl v čem je ta příčina a musel jsem začít zase od začátku a pěkně si to vyžrat a vše otestovat. Těžko někdo pochopí, že se člověk může pohladit a uspokojit sám... a to mnohem dokonaleji než mu nabízí drahé smyslové zažívání. Nepochopí to, protože nezná sám sebe... jak by se pak mohl někdo takový umět pohladit... a to navíc ve světě kde je to pohoršující... kde se, a to pouhými přísliby a nadějemi, odměňuje pouze utrpení?

Co se týče debaty s lidmi, vzniká tu stále stejný problém a to ten, že každý mluvíme z jiné roviny. Lidé znají svět jako skutečnost a já mluvím z poznání, že není žádné skutečnosti mimo mne. Jsou jako ptáci přízemní, co se mě ptají jak orat a jak se vyhnout kočce... a já jsem shledal, že mluvit o létání je pro ně jen španělská vesnice. Dokonce ani křídla nevědí že mají a čas na to zjišťovaní pro samé starosti nenajdou. A kdybych je hodil ze skály aby na to přišli... tak by mě žalovali. Jenže já chci létat a nechci lidi provokovat a přesto mi jejich společnost brání... a navíc mi ještě vyčítají, že jsem špatný guru že jsem jim neodpovídal na jejich přízemnosti a vysmíval se všemu co je pro ně svaté a cenné.

A pokaždé, když jsem vytvořil situaci v níž by se měli ukázat, jak na tom jsou, tak selhali... hned se chopili příležitosti sobecky využít situace a mě si ještě chtěli osedlat a nade mě se hrdinsky povýšit a pak zafrajeřit. A tak mi zbyl zase jen smutek, že zase jsem narazil na další pýchavku. To, že mám problémy, neznamená že jsem přestal vidět. Lidé si myslí, že mě oblafnou, že něco ukryjí... ale nejde to... umím se stát čímkoliv a tedy i jimi a pak je vše jasné kde je zakopaný pes. Nikdy nad tím nemusím přemýšlet a vymýšlet co a jak komu odpovědět nebo jak na situaci zareagovat a vždycky se trefím a pak na to sám koukám jak to funguje. Když brácha přiveze svého syna, vždycky na mně civí, protože on vidí, že jsem otevřen a že já ho vidím. Není nutná žádná komunikace... žádná telepatie... vše je jasné... jen stav... vyjadřování je neschopné, nepřesné... tohle je jasné. A rodiče se mě ptají proč se na něj aspoň neusměju... a tak jim říkám že jsem schválně apatický, protože není dobré, aby mě měl rád více než je.

Když hledím na oblohu po níž letí pták, můžu být tím ptákem, tím vzduchem tím prostorem i tím pozorovatelem... vzdálenost nehraje roli. Můžu vědět jak se cítí vaše auto, jeho motor, jaký jste řidič... jak se cítí cokoliv... A proto jsem měl s tím mnoho problémů... protože mezi lidmi je to na zvracení... a nejhorší jsou ty jejich slavnosti, sleziny, sporotovní utkání a pařby... a když mě to dostalo až k zlatému hřebu... hospitalizaci na psychiatrii... tak se to nedalo už vydržet... co tam bylo všude kolem.

A proto se stydím za to, že jsem člověk... a když to říkám je mi do pláče... protože nemůžu ze sebe smýt to poznamenaní. Když se podívám do zoo... zvířata přesto že jsou v kleci... neztratí nic ze své důstojnosti... ale člověk ztratil všechno, a zaprodal se sloužit tomu, co by se mělo plazit v prachu a chodit kanály. To on vpustil dovnitř a to uctívá a tomu slouží. Takovou lůzu vpustil dovnitř. Máte štěstí, že se nedokážete vidět... cítit co kolem sebe šíříte... každý tvor je něčím prospěšný, něčím charakteristický ale člověk... čemu je člověk prospěšný? Až to jednou zjistíte... dáte se okamžitě na pokání.

A tak chodím mezi stromy... a každý se dá poznat i s páskou na očích... každý je jiný ale mnohé jsou vznešené... a květiny tak milosrdné... ukazují vám cestu slunci se otevřít, a temnotě se uzavřít, anděly okřídlené vpustit a nechat v sobě pracovat pro užitek všech. A tak mezi tím chodím a stydím se... za sebe že jsem jen člověk... jejich vznešenost ve mně vyvolává úctu... kolik toho dělají a nikdo si toho neváží. Jsou tak zranitelní a přesto v sobě nemají strach ani nenávist... a svým vlastním tělem lečí... kdežto člověka ani ta nejničivější zbraň pod polštářem a nejtučnější konto na světě nezbaví nenávisti a strachu a svým tělem... jen páchá a páchá až zapáchá na celý vesmír. Ikdyž jsou i vyjímky... většinou na filmovém plátně :( třeba Amélie z Montmaru... které mé srdce potěší, ale tady... tady na ulici tak blízko u koryta...

Je pravda, že mnozí z nich jsou sečtělí a logicky jim to pálí... jenže mapu můžete znát, cestu k pokladu můžete znát... a přesto ten poklad nemáte... nikdy se nevydáte vpřed... dokud nebudete mít jistotu že máte ty pravé informace... Diskutujete a debatujete, filozofujete a sbíráte nové informace... a jen marníte čas. Možná sklidíte uznání že víte, jak se žongluje... jak se jezdí na kole... a znáte i techniky... ale když to máte předvést v praxi... zjistíte, že to není jen o teorii... jen o vědění. A proto i hlupák může vás předběhnout v tomhle umění... jenž nevyžaduje žádnou inteligenci... jen zkoušení a zkoušení a učení se pravdě přímo od sebe a naostro... práci se sebou samým... dřinu a poctivost... píli a vytrvalost. A vy se jen ptáte jak... jak to děláte, že chodíte? Že udržíte rovnováhu při jízdě na kole? Jakto, že pták létá? A bez studia teorie? Všichni to máte v sobě... jen hluboko pod tím smetím jehož si ceníte, protože ono vám dává prestiž i jméno i uznání.

Nezdá se vám snad zajímavé... že když jedete na kole a nesnažíte se nijak o udržení rovnováhy... tak to jde samo... a naopak když se kolo ani vy nepohybují a vy se na udržení té rovnováhy navíc soutředíte... je to tak těžké i na pár sekund udržet? A stejné je to schůzí po desce na ulici a ve sto metrech nad zemí. Ale nikdy jste nad tím neměli čas ze zamyslet... natož v sobě odhalovat tu příčinu proč tomu tak je... a tím odhalováním nemyslím myšlenky za psacím stolem. Proto vězte, že skutečná meditace přijde právě v momentě, kde zmizí ten jenž se o ni tak dlouho a marně snažil.

Pochopte že systém otázka - odpověď nepovede nikdy ke dveřím do ráje. Že pohodlíčko a opatrnost... strach o svou budoucnost nikdy nepovedou ke svobodě. Nechci býti trnem v očích, nechci být využíván k tomu aby zkrze mou přítomnost bylo na vás se mstěno. Nechci abyste trpěli a srovnávali se se mnou. Čím více se vás snažím povýšit, tím více sami vy klesnete. Nedařilo se mi to. Hrál jsem hru a stavěl se pod vás, stával se jakoby jedním z vás bez autority... sám se shazoval a mluvil o svých hříších otevřeně, abyste viděli, že jsem jedním z vás a že je možné i v práci materiální dosáhnout vnitřních úspěchů... vše se dá využít... buď sloužíte tomu vy nebo to musí sloužit vám. Mír mezi vámi a tím neočekávejte. To se nikdy neslituje. To by nebylo vaše peklo. Má pomoc fungovala vždy jen do té doby, kdy jste měli překročit sami sebe byť v nějaké malé situaci. A to pak vždycky skončilo fiaskem. Není vám pomoci vaší metodou. Tak to po mně nemůžete chtít. Až příjdete na to, že je lepší zříci se toho boje a nechat vše bez vás, pak možná budete připraveni slyšet nebo se správně ptát.

Utrpení vede k růstu a růst je bolestivý. Proto sami zvažte, že tím jak sloužíte v prvé řadě svým strachům a chutím... jdete na úplně jinou stranu. Proti proudu jemuž sloužíte a jenž vás občas odměňuje těžko se někdy obrátíte. Není to snadné. Čím blíže člověk je tím strmější je cesta a tím větší úklady ho čekají.

Opravdu musím dát za pravdu tomu kdo kdysi řekl... šťastná je ve světě nepřipoutanost. Protože ten kdo pozná skutečné bohatství nemůže už lpět na cetkách... s nimiž by měl starosti a i přes všechnu jeho snahu by věděl, že stejně jednou podlehnou zániku a rozkladu...

A pamatujte... kdykoliv se objeví konající nebo zažívající je tu ego. A následovat se dají jen sny... takže se nikdy k žádnému řešení nedoberete. Musíte se unavit... totálně se sami sebou zhnusit... až jednoho dne budete bez vůle a bez tužby... hledíce na prázdnotu světa i bídnost svého pachtění... a tehdy se to samo stane. Samo se to stane... a stalo by se to už dávno... jenže vy jste pořád něco chtěli a o něco usilovali. Nikdy jste se nezastavili na svých cestách a proto se vám vertikální cesta neobjevila.

Beznadějný případ