Dlouho jsem už nic nenapsal, ale dnes to napravím. Zrovna jsem se vrátil z psychiatrického oddělení, kde jsem měl být hospitalizován na 14 dní za účelem diagnostického zjišťování mého psychického stavu. Byl jsem tam vyslán armádou české republiky, poněvadž se mi začaly množit stavy, kdy jsem při výkonu slavnostních a pietních aktů míval závratě a stavy blízké ztrátě vědomí. Tento problém pak přešel v panickou poruchu nebo-li fóbii čili něco jako alergickou reakci na určité prostředí jež se projevovala psychosomatickými potížemi. Z počátku jsem si myslel, že je to tlakem, přepracováním, stresem... a nijak jsem tomu zvlášť nevěnoval pozornost... když se to ale začalo stávat častěji a častěji, poradili mi zdravotníci ať si dám panáka před samotnou akcí a bude to fajn... A ono to opravdu pomohlo... jenže jsem abstinent a stopy intoxikace alkoholem jsem cítil pak v sobě ještě pár dní. A tak jsem se rozhodl to řešit. Začal jsem intenzivně pracovat se svou psychikou abych se dobral jádra problémů. A tak se stalo, že se problém ještě více rozvířil což bylo dobré znamení, ale nemohl jsem najít čas a klid v Praze, a taky každá akce, kdy jsem už dopředu věděl že nejsem na ni ještě připraven, způsobila velký otřes... a tak mi vypověděl celý zažívací trakt.

Prostě... ikdyž jsem se snažil cvičit... tak každé vystavení se působení tomu prostředí na nějž reagovala psychika tak silným podrážděním mě vrhalo zpátky i několik dnů zpět... jako bych ušel schod dopředu a tři zpátky... A já jsem nemohl najít prostředky ani čas na to, abych to zhoršování mohl zastavit... natož zvrátit... a tak to dospělo do stavu, ve kterém jsem zoufale musel armádě říct prostřednictvím nemocenské stop.

Chtěl jsem jen změnit prostředí a dostat čas na odstranění symptomů, odhalení příčin a nahození původního stavu. Odhadoval jsem to tak na dva měsíce klidu... ale to mi nikdo nedal. A když se to látá po týdnu, po čtrnácti dnech a neustále nevíte kdy dojde všem trpělivost... protože tohle látání a neustálé napětí, kdy nevíte co jak a kolik času budete mít... nevrhá na psychiku ten správný efekt... tak se to léčení protáhlo už na třetí měsíc a to zcela zbytečně, protože nemohu dosáhnout toho, co cítím že potřebuji.

Nastalo mnohé zlepšení... ale tím, že se musím starat sám o své potřeby, nemám žádné zázemí tak denně přicházím o spoustu času. Když se někomu svěříte, každý s vámi bojuje a radí vám... nikde nenajdete oporu... protože pro každého je to výdej... a lidé chtějí jen brát. Pokaždé když jsem potřeboval podržet, povzbudit... pak ti co, jsem považoval za nejbližší jako by mě odvrhli... a pokud nějak zareagovali... tak spíš tak, že nemají čas nebo mi to ještě vyčetli a přidali mi o problém navíc.

Abych ještě laiky zasvětil... co mě potkalo za onemocnění a jak ho lékaři nazývají, tak se o tom můžete dozvědět třeba na www.uzkost.cz nebo hledat diskuse na téma Panická porucha a dočíst se že je to nevyléčitelné současnou medicínou a že rakovina má na vyléčení mnohem lepší vyhlídky. Můžete si přečíst příběhy lidí, na které to jakoby spadlo zčistajasna, ze dne na den a doživotně jsou závislí na antidepresivech... a sama nemoc si získává po jistém čase rezistenci na dané léky a tak člověk končí v ústavech, kde se snaží psychiatři najít silnější lék nebo jiný lék, na který nemoc ještě rezistentní není. A záchvat takový panický se může klidně rovnat v pocitech záchvatu srdečnímu... tedy z laického hlediska máte pocit, že je s vámi za pár minut ámen... ale to ámen takový, že nemoc zůstává v duši nikoli v těle... takže ani sebevražda vás ničeho nezbaví. A to, že se četnost těchto záchvatů může vystupňovat až na několik za den... to se vám hned ze života stane nejhorší peklo, proti kterému je všechno fyzické týrání směšné... protože fyzická bolest má pro vás zjevnou příčinu... ale tohle si chodí kdy chce a jak chce a vy nevíte kdy to příjde a nevíte jak se proti tomu bránit... těžko je pak býti v klidu.

A tak jsem začal hledat někoho mezi těmi postiženými kdo se z toho dostal... začal jsem se ptát. A v celé republice jsem našel jen dva lidi. Nikdo však nevěděl o nikom koho by antidepresivní léky vyléčily. Ti dva šli na to jinudy. Ikdyž s jejich cestou nesouhlasím protože znám účinnější a určitě se jim ta nemoc za pár let vrátí... protože na to šli materiálně... ať už očistami těla nebo regresemi... Metody boje potlačování a útěku nikdy nikam nepovedou. Můžete měnit a střídat prostředí a léky, ale nevyhnete se sami sobě... neutečete nikam zevnitř sebe samých... tím že vypustíte přetlak ale nezastavíte kompresor... dosáhnete jen dočasné úlevy a kapku po kapce se nádrž zase naplní.

A mně už bylo tak zle, že jsem se stal senzitivní úplně na všechno... prostě mi bylo na zvracení když jsem viděl něčí obličej... když jsem slyšel nějaký zvuk, když jsem viděl, cítil... vše bylo černé... vše vytvářelo negativní destruktivní zabarvení, jenž mě jen sžíralo... nikde nic pozitivního. Není divu, že když jsem po měsíci přišel na zkoušku do práce vyzbrojen šamanskými bylinkami a Bachovou krizovou esencí... a zrovna mě napsali na pohřeb... Už dopředu jsem věděl, že to dopadne zle... protože solar plexus nebyl plně odblokován... ale chtěl jsem zjistit jak to nyní bude vypadat... Oproti jiným postiženým tímto onemocněním jsem však já nesměl nikdy z jednotky odejít, jinak by na to hned reagovali novináři a velitel by to dal vyžrat nejen mě, ale i všem mým nadřízeným a všem vojákům, že jsou málo trénovaní... nadřízení by přišli o prémie a vojáci by museli na slunci trénovat stání aby neomdlévali. Takže když to na mě přišlo... je to jako když na vás dýchne smrt... máte nutkání, že musíte rychle pryč... jako klaustrofobik v malé místnosti, jinak vás to zbaví vědomí. Tělo je vystaveno takovému stresu jaký je asi podobný cestě do věčného pekla... nemůžete se ani hnout a ulevit si pohybem... musíte to hodinu snášet... jste v těsném oblečení... kravatu musíte mít utaženou tak, že máte naběhlé žíly na krku... mozek to řeší výrobou adrenalinu, takže máte tep tak 120-160... svaly se vám začnou chvět až se třesete jako byste měli zimnici... a to vede pak k tomu, že se vám začne točit hlava a v puse máte sliny jako před zvracením... a v uších slyšíte, že se ztrácíte... do toho do vás pálí slunce... umoření jste třemi nácviky a generálním nácvikem takže znechucení už tím vším... a k tomu vám hraje do uší morbidní pohřební hudba... nebo jste nucení poslouchat jakou máme dnes svobodu či demokracii a že režim teroru, který lidi jen využíval zmizel... Připadáte si jako v piktoresktním panoptiku... kde není jiskřička světýlka... kde se vám vše mění v tmu a kde všem lidem, které znáte... démoni jen ukradli tvář a nyní se vám vysmívají... a kde vše co vás těšilo se mění v to co vás žere a čeho se bojíte nejvíce... Docela dobře je to vidět v Harry Potterovi III, kdy se člověka zmocní mozkomor... a vy potřebujete kouzlo, kterým vykouzlíte světlo... A to světlo musíte najít v sobě... to vám nedají žádné léky...

Teď se ještě zmíním o všech věcech, kterými jsem se snažil problém vyřešit a které nezabraly. Můžete klidně zapomenout na všechny vnější věci a preparáty... Musíte vyřešit problém zevnitř. Vyzkoušel jsem akupresůru, homeopatii, hladovku, urinoterapii, mnoho toho zdravého a zaručeně nejlepšího pro vaši duši. Můžete zapomenout na jakoukoli podporu, ať ze strany bližních nebo přátel, natož od lékařů. Nikde nenajdete pochopení... nikdo vám nebude věřit a navíc se smyčka začne utahovat... to znamená, že se celá vaše životní situace začne komplikovat a problémy se začnou množit ze všech stran. Vše z čeho žije vaše deprese nebo strach... tak jako by se najednou roztrhl pytel s událostmi, které mají za úkol posílit nemoc ve vás. Mnozí pacienti vypovídali, že dokud byli v presu a řešili situace vnější nedělo se nic a jakmile se věci vnější zklidnily a oni si mysleli, že teď už to bude jen dobré... nastalo tohle překvápko zevnitř. Jakoby flashback ale bez zjevného důvodu... A tak můžete spíše očekávat jen zhoršení stavu, když začnete jít správnou cestou... můžete počítat s tím že beznaděj vás bude sužovat hodně často a budete jasně cítit, jak je ta hranice mezi zblázněním se a normálností vratká... a že navíc k tomu, když už budete mít jasno kudy a jak tak vám to nebude umožňováno.

Zkoušel jsem i všemožné techniky... některé jsem vymyslel a uvádím pár i s vysvětlením proti jakému působení je která zaměřena a jsou seřazeny chronologicky podle toho, jak jsem sledoval nit k problému.

Uvědomil jsem si že příčinou těchto stavů je popření sama sebe a ztracení sebe sama. Své božské jiskry uvnitř... a tak nastává tvoření destrukce... vše je jako by špatně, vše je proti vám, nemáte na nic chuť... neustále se však divíte proč vás to potkalo... proč to nepotkalo kohokoliv jiného... nevíte co jste komu udělali... nekouříte, nepijete... snažíte se na sobě vnitřně pracovat. A přesto se neustále vše děje tak, abyste si uvědomovali jen jediný výsledek... já jsem špatný... abyste tvořili v sobě jen to co vás ničí... neustále... To je základní strategie tohoto démona... vytvořit ve vás rozpor a válku se sebou samým... vyevokovat vnitřní nepřijetí... a to se stává nejčastěji těm lidem, které materiální svět neuspokojuje... neláká... lidem, kteří hledají něco stálejšího. Třeba je neláká sex protože chtějí cit... nelákají je věčírky, protože chtějí domov... nejsou akční protože chtějí klid... Jsou to lidé citliví... spíš na straně přírody... než na straně průmyslové mašinérie. V tuto chvíli ještě nevíte, že jste ztratili svou jedinečnost a museli jste přijmout masku, abyste mohli přežít. Že jste zradili vnitřek kvůli případným vnějším komplikacím.

Začal jsem technikou ne-já. Prostě popírání existence a utváření já... to znamená že není nikdo kdo by něco musel prožívat. Pokaždé, když jsem si uvědomil nějaké hranice osobnosti tak jsem je rušil nahlížením na na jevy jako na ne-své a na sebe sama jako na jev bez hranic. Technika to byla správná, ale něco uvnitř ještě bylo třeba vyřešit, protože mě to nechtělo pustit.

Pokračoval jsem však přesto stavem bez hranic... to znamená vše nechat být protože tu není nikdo kdo by co chtěl a potřeboval... není třeba žádné uvědomování, natož žádné manipulování a souzení, dívat se na vše s dutou hlavou... nebo s myslí tak malinkou jako zrnko máku a pozorností zaměřenou jen na ozvěnu jevů ve zbylému prázdnu uvnitř hlavy. A zase jakmile byla zjištěna přítomnost myšlení, okamžitě se pozornost zaměřila do bodu nekonečna. Vyžadovalo to však velkou bdělost, které jsem nebyl nyní tak schopen jako kdysi. Uvědomil jsem si, že se musí začít pracovat zase pěkně od začátku.

Dále jsem tedy cvičil soustředění na přítomnost, protože problémy nejsou nikdy v přítomnosti a žádný smysl je neregistruje.... jsou jen ve vaší hlavě a odvíjejí se od vašich ohrožených snů. Démon ve vás může vytvářet své představy budoucnosti nebo vám zabarvovat představy vaší minulosti tak aby dosáhl toho jak se vám má jevit přítomnost. Nemá jinou možnost dostat vás do klamu než pomocí vašich představ a zabarvováním vašich pocitů a emocí. On utváří ten filtr a vy zažíváte to co on chce. Neustále vytváří problémy, hrající na vaši nitku pozornosti, abyste měli strach ji od něj odvrátit... dosahuje toho nabízením nebo výhružkami... cukříkem nebo bičem... a to přesně dle toho jak kdo na čem lpí. To byste si museli napsat v průběhu týdne co vás trápilo a co těšilo a hned budete vědět jaké jsou vaše pouta na kterých on staví. A také musíte počítat s tím, že jakmile vám napadne jedno pouto máte tendenci si rychle vytvořit nové a do něj vložit naději, abyste se vyhnuli těm emocím ztráty. A tak vám pak může napadnou dvě pouta a vy tvoříte další a další... s o to větší intenzitou, a on je všechny napadá a to pokračuje do té doby než se nezhroutíte. Třeba v praxi to vypadá tak, že když je vám smutno napíšete někomu sms. A on neodpoví. A tak abyste si zlepšili náladu napíšete o to intenzivnější sms dalšímu člověku... a on zase neodpovídá... a tímto způsobem se pak stane, že jen zmožíte svůj pocit opuštění. Proto útěk není ta správná varianta... Je třeba se vyrovnat s tím v začátku dokud ve zmatku nevytvoříte dílo doslova depresivně tragické.

Dále jsem cvičil nahlížení, jestliže jsou tedy problémy jen v hlavě tak si ji useknu nebo převedu pozornost na uvědomování si okolí. A tak jsem si v představách smazal hlavu... a kdykoliv se objevila odsekl jsem ji ignorací... a přesunul vědomí do těla... prostě nemám hlavu... sekundu za sekundou odsekával jsem si imaginárně představu hlavy a přesunoval se do klidu uvnitř těla...

Dále jsem pak toto cvičení rozvinul na to, že mé tělo je jako džbán... jehož stěny jsou čím dál tím průsvitnější. Nemám hlavu a mír celého vesmíru sám se smíchá s neklidem uvnitř a jej vyléčí... a džbán samotný se rozevírá až se s něj stává miska, talíř... a to co bylo uvnitř a vně stane se jasně jedním... Docela síla... ale stále to nebylo ono... něco mě pořád nechtělo pustit domů.

Unaven tím neustálým soustředěním jsem zkusil zase nedělat nic... prostě nechat vše být... prostě se přijmout takový jaký jsem, smířit se vším... vrátit se pasivity, do lůna matky a nechtít absolutně nic... zmizet sám v sobě, mít se rád za všechno... milovat se i své dílo... i svůj strach i svůj vztek... Prostě zničit to čeho se snaží démon dosáhnout... tedy rozporu se sebou samým... protože když se nemám rád... ničím se... a to démona nejvíce těší. A tak jsem si říkal mám se rád... a prožíval jsem to... a ten postoj jsem přenášel do oblastí kde bylo opačně. A docela mě pobavilo jak málo stačí... Neustále když jsem si uvědomil jak mě démon nutí vytvářet válku se sebou samým... odpovídal jsem mu, že mě nedonutí abych se nenáviděl. Toto byl první zámek proč mě to nechtělo předtím pustit dál... Měl jsem velkou radost protože bylo zřejmé jeho odemčení. Později jsem to rozšířil na všechno... tři základní věty... vše přijímám + prožitek, vše miluji + prožitek a vše objímám + prožitek. A tak když vznikl třeba strach... byl viděn jako černý mrak ale zkrze mně jím prosvítaly paprsky slunce až se rozplynul... vzpomněl jsem si na svou pravdu... To co milujete vám nedokáže ublížit... a na Ježíšovou poučku... jestliže milujete jen své přátele jaká má být vaše odměna? To mi dávalo sílu... i kdybych umíral mečem, nebo mi kdokoliv jakkoli ubližoval nevypustím jedinou energii nenávisti, zloby vzteku... protože vztek na vztek plodí vztek, strach ze strachu zase strach... vztek chce žít, strach chce žít a tak si sadí své semínka i na zítřek. Takže tímhle cvičením jsem ovládal tvoření všeho co by se mi pak vracelo od světa zpět. Věděl jsem že to tak funguje a věděl jsem, že svět nikdy první krok neudělá... tak jsem vše začal milovat a najednou z hodiny na hodinu se z pochmurného a beznadějného místa stalo přítulné místo plné svěžesti a radosti. Pochopil jsem jak je pro zamilovaného člověka svět jiný... musel jsem si tím vším projít... zase od začátku.

Postavil jsem se tedy do neutrálního postoje a všechny stavy co přicházely, tak jsem s nimi nebojoval ale přijímal je jako projevy očisty vědomí a odcházení toho co mě mučí. Věděl jsem že jestliže démon ztratí moc, pak se snaží tělo zničit. To už jsem držel hladovku... a byly tu stavy opravdu tak intenzivní, že jsem myslel, že ráno mě najdou mrtvého. A tak jsem se přibíjel na kříž nasazoval si trnovou korunu a nechal vše probíhat... byť by to bylo sebenepříjemnější... nechal jsem se chytnout za nohu a táhnout do pekla bez jediné známky odporu... To že bych umřel mi nijak už nevadilo... protože že jsem věděl, že umírám né jako zbabělec ale v boji... co by se mi mohlo stát? Dobrovolně jsem přijal toto utrpení, protože jen utrpením člověk roste a blíží se k pravdě. Hladovka pozvedá ducha. Smrt nebyla tak děsivá... neúspěch by se promítl jen v tomto světě... Složil jsem tedy zbraně, zkusil se všemu otevřít... a zase nic nechtít... viset za krk bezvládně na věšáku nebo vzhůru nohama za nohu... a ačkoliv jsem měl bolesti a slzy smutku... děkoval jsem a hladil všechny ty pocity co mi ubližovaly a modlil se za démona aby i on byl spasen z toho, aby nemusel být tak zlý, aby i on mohl se hřát ve světle...

Kdo vytvořil mou bolest? Kdo vytvořil můj strach? Kde existují? Já jsem to vytvořil ze sebe v sobě. Já jsem vše... odmítat cokoliv jsem vytvořil vede jen do duality a uvěznění v ní. Je těžké zvrátit ten setrvačník... který se nikdy nezastaví... buď se točí ve váš neprospěch nebo ve váš prospěch s kapkou ke kapce až se hráz přetrhne...

Co se dá získat v tomto světě přeludů, o co se dá opřít v tomto světě přeludů. Když si pomyslím na to co bych chtěl, co bych potřeboval... stane se to tak, že utvářím akorát tu potřebu a chtění, a zažívám nedostatek... a o to více potřebuji a chci. Abych to zvrátil... musím zapřít sám sebe a vzdát se toho a myslet spíš ve stylu všechno už mám... a tím utvářet a rozdmýchávat spokojenost a svět se vždy přestaví dle toho co utvářím... nechá mě hladovět nebo mě zasytí... zvládnout logiku těchto utvářecích pravidel... není snadné... stejně jako je objevit. Je to podvědomé programování jenž jsem od démona okoukal a mohl je ovládnout ve svůj prospěch. Dále jsem věděl, že celá má síla může být stejně tak použita proti mě jako pro mě.

Dále jsem viděl že všechno co lze vnímat je ohraničené a nestálé, a existuje to jen když se tomu věnuje pozornost. Takže místo prohlížení objektů vědomí jsem nahlížel na vědomí samo. Takto se brzy samy objekty staly nepodstatné a nepotřebné... protože tím jsem nebyl lapen ve světě jevů, nýbrž se jaksi začalo vytvářet světlo a pocit bezpečí... kterého se nic nemůže dotknout a do kterého se dá ponořit... a ze kterého pramení svěžest, klid a jas...

A nakonec jsem zjistil, že z hlediska absolutního není žádný rozdíl v pohledu na strach jako na odvahu, na radost nebo na smutek... rozšířil jsem se na veškerenstvo a z jeho pohledu jsem pozoroval usmívajíce se na daný objekt jako na nějak barevnou hvězdokupu, která se nemůže podstaty vesmíru nijak dotknout. Prostě je... a tedy jakmile dokážete vidět věci bez rozdílu a přijmete tak jak jsou a milujete je jen proto že jsou... pak vás už nic nezastaví... nic nerozhodí... Akorát to přechodné období bude trošku nářez.

To jsou tedy techniky, kterými jsem se zabýval než jsem dospěl k vnitřním zkušenostem se kterými vyzbrojen jsem nastoupil na psychiatrické oddělení v domnění, že tam naleznu dostatek času a nudy k zúročení všech těch zkušeností. Zde, jsem si myslel, budu mít dostatek času a o všechny potřeby bude postaráno. Jenže kámen úrazu byl v tom, že tři měsíce jsem hledal a vyráběl v sobě tabletku na svůj problém a v momentě když jsem ji měl v ruce... a chtěl užít nebylo mi to dovoleno.

Abych ještě čtenáře nastínil do své situace uvádím, že náborové letáky armády slibují neskutečné a že armáda není profesionální, nýbrž když tam člověk přijde chovají se k němu nikoliv jako ke kolegovi ale k záklaďákovi... a musí vás velitel družstva odvádět na oběd jako kdysi, kontroluje vám skříňku jako kdysi... prostě je tu šikana funkční... nejde tu o to jak se domluvit a v zájmu práce spolupracovat ale o to jak si to všechno co nejvíce znepříjemnit. Jeden pomlouvá druhého, jeden dokazuje druhému že je lepší velitel a mužstvo tomu slouží jako panáčci... Myslel jsem, že budu mezi elitou, že budu moci být hrdý na to, že máma bude moci být hrdá na to kým jsem... ale stal se pravý opak. Já se stydím. Stydím se za to, že se účastním na něčem takovém... že nejsem někdo, ale jsem nikdo... jen položka a loutka, která nekoná nic jiného než malovanou kulisu... křoví pro politiky. Za dva roky co jsem tam jsem zjistil, že mě armáda hodně změnila, že nemám žádnou cílevědomost, žádnou samostatnost, žádné ambice, žádnou budoucnost jen peníze... prostě jsem spíš společensky a profesně zakrněl a degeneroval. Neumím být samostatný natož odpovědný a rozhodující... všechny tyhle vlastnosti musely ustoupit tomu, abych nemyslel a jen poslouchal, abych aktivně bez rozkazu nic nedělal... a přesto jsem nebyl zproštěn odpovědnosti za své počínání, ale mohl jsem být potrestán nebo odměněn jen za poslušnost. Možná se mýlím ale zdá se mi jako by hlavní náplní byla nesmyslná a neefektivní buzerace mužstva jen proto, aby pán velitel mohl mít pocit že on je tu velitel, a že antilogika a osobní emoce... a veškeré jednání mezi jednotlivými stupni není profesionální... a že tu je něco jako intriky, strach, msta, protekce atd. To však není vina armády, ale českého človíčka jež si vzal velké sousto. Připomíná mi to v některých myšlenkách trošku Černé barony akorát, že sovětskou propagandu jsme obrátili na jinou.

Armáda zlákala a tedy připravila mě o přítelkyni, pak zlákala i mě neboť se nedalo vydělat dobře v třísměnném provozu poctivou prací tak jako když jsem jen oblékl uniformu a hrál si na skautíky. A už z hlediska toho, že si s váma může dělat co chce a není možné si pak něco plánovat dopředu, což mnohé partnerky nepřekousnou... takže máte peklo i doma. A Když vám pak zkrachuje osobní život, musíte opustit bydliště... dostanete ubytovnu, jste nuceni snášet nepřízně počasí a vystavení se extrémním podmínkám... tak po pěti až deset letech máte zdraví fuč... a armáda vám nic nedá. Nebudete mít kde bydlet, na ubytovnu nemáte nárok, na rehabilitace nemáte nárok, a renty se málokterý z mužstva dočká... tedy po patnácti letech služby dostanete možná tak 500 kč měsíčně... a kdo ví co bude za 15 let, když se tak škrtá. A tak jsem já chtěl jen jednu věc... a to se uzdravit, dát do kupy a načerpat sílu na další povolání a to jsem měl v plánu tak, že když se mi změní zdravotní klasifikace na "D" což je neschopen náleží mi odstupné a to bych využil na pokrytí výdajů spojených s rehabilitací a rekonvalescencí svého psychického a fyzického stavu. Ale zatím jak to probíhá jsem se zřejmě spletl.

A nyní se tedy dostávám k pasáží lékařské.

Když můj zažívací trakt vypověděl službu a začaly mě sužovat průjmy, myslel jsem si, že jsem dostal salmonelu. Nechal jsem si udělat vyšetření mikrobiologické a nenašli mi nic. Věděl jsem tedy že je to psychika co nemůže něco strávit. Můžu jít proti čemu chci, jen né proti svému vnitřnímu já. Když to udělám, začne blikat někde nějaká výstražná kontrolka.

Bohužel lékaři jsou ti, co roky studují, aby se naučili jak s kontrolkou bojovat jak ji co nejefektivněji utlumit nebo co nejrychleji umlčet. A protože kontrolka může být jinde než příčina, mnohdy napáchají více škody než užitku. Je to jako když se vám v autě ucpe čerpadlo ovládající cirkulaci vody... rozsvítí se vám kontrolka, že teplota motoru je vysoká... lékař placený systémem se snaží problém vyřešit tak, že vám kontrolku odoperuje nebo naordinuje lék snižující její senzitivitu. A tak tento byznys farmaceutik jen kvete a bude kvést... protože tady nejde vůbec o nemoc jednotlivce, ale o nemoc společnosti jako takové. Protože tělo je projevením duše a duše reaguje na podněty oku neviditelné. takže tvrdit to, že žaludeční vředy jsou nemocí jednotlivce a navíc, že jsou z toho, že ten jednotlivec něco jedl, špatně jedl, nesprávně jedl... je jako tvrdit, že slunce se otáčí kolem země a děti nosí čáp.

Škoda že doktoři se nikdy nepozvednou nad materiálno... protože jejich lék = opět materiálno a bez něhož by výkaz pracovně receptuální činnosti zel jen prázdnotou. A kord na psychiatrii. Tu mi doktoři připadají jako myšky ze Shreka. Mají bílé pláště černé brýle, nástroje slepců... všeljaké přístroje a pomůcky, aby se mohli dopídit toho co vlastně před nimi je a diplom na chytrost co na co pak předepsat. Pro ně jsem já pak pouhý pacient, který to nemá samozřejmě v hlavě v pořádku... nikdy nepřipustí ze své autority nic co by přijali jako svůj omyl, svou nevzdělanost... oni mají vždycky vysokoškolskou pravdu, takže svou školu nikdy nepopřou a inteligenci přirozenou ztěží někdy přijmou. A asi těžko budou přijímat fakt, že obyčejný nevzdělaný šaman, divoch z pralesa... vyléčí bez medikace během jedné seance to co oni se snaží bezvýsledně léčit měsíce. Jenže stát se šamanem... to nemůže každý... zkoušky nejsou totiž otázkou dobré paměti. Ale ani šaman není ještě u mě lékař, ale pouhý obchodníček využívající oko pralesa.

A přestože lékaři u nás skládají slib, že se budou snažit zachránit život... nejsou otevření žádným jiným nematerialistickým metodám... nerozšiřují své pole zkušeností o jiné metody než systémové, nesnaží se být lepšími doktory a porozumět jiným principům. A protože lidi cítím vnímal jsem je jako roboty. Chladné a studené roboty... absolutně nenaslouchající, nevstřícní... pro ně jsem byl blázen... Cítil jsem to asi takto... "Každá matka, když její dítě pláče jde a zajímá se o to co cítí a co asi potřebuje... kdežto psychiatr... jde a zvažuje zda dítě pláče protože je v depresi nebo protože trpí halucinací a zvažuje zda předepsat sedativum, antidepresivum nebo něco na spaní... hlavně aby pláč umlčel. Čili bojuje s pláčem... nic jiného, protože nevidí, necítí není schopen vidět." Tak přesně na to narazíte, když půjdete za psychiatry. To je lepší jít za psychology, kteří se aspoň snaží porozumět co vás dovedlo do vašeho stavu. Kdežto psychiatři se snaží utlumit všechny symptomy a potlačit všechny stavy a pak vás pošlou do stejného prostředí ze kterého tyto stavy pramení. Ale žádný doktor se nezajímá o vás samotné nýbrž jen a jen o nemoc a proto vás nikdy neobejme.

A proto já beznadějný případ tvrdím: Skutečný lékař je ten, který vidí... a protože hned vidí kde co neladí, nepotřebuje žádné diagnostické přístroje ani testy. A lékař který umí léčit, nepotřebuje žádné prostředníky a medikamenty. A nyní zvažte kde najít takového lékaře... každý ho máte v sobě. Abyste mu porozuměli musíte se stát vnímaví... a když se stanete vnímaví ucítíte i společnost. Ne jak se jeví a chová, ale jaká je... ucítíte tu nenávist... a to systém v žádném případě nechce... potřebuje tupé a necitlivé lidi, kteří by se k sobě chovali chladně a tvrdě tak, aby on z toho těžil. A tak stačilo doktory jen oťuknout... armáda mě vysála a teď mě chce odkopnout a to není fér... A bylo hned poznat kdo je agent a kdo se zajímá... nikdo se nezajímal... všichni tvrdili, že to je má chyba... že je mi špatně... že jsem zhnusen až k averzi a alergii na to co se nazývá armáda. Nepomohlo tvrdit, že jsem nastoupil v pořádku a odcházím bez ničeho jako vyhnanec nejlépe hned a dohodou... nepomohlo tvrdit, že propagační letáky slibují něco co není pravda, nepomohlo nic... ba naopak mi to přitížilo. Nikdy nečekejte pomoc od dobře placeného sluhy toho pána, jež vás poškodil.

Můj obvodní lékař mi vystavil doporučení na změnu zdravotní klasifikace na "D" tedy neschopen, vojenský psychiatr mi říkal, že by bylo škoda abych přišel o odstupné kdybych odešel sám... ale že mě musí tak na čtrnáct dní hospitalizovat na lůžkovém oddělení. Dlouho jsem zvažoval... jestli nastoupím, jestli nemám odejít sám... a s čistým psychologickým štítem... byli lidé co mi říkali, že to bude dovolená a pohodička. Byli lidé co mě varovali. Pro mě to bylo jako hrát o 60 tisíc korun... navíc jsem si přečetl kodex práv pacientů a to mě uklidnilo, že kdykoliv můžu podepsat revers a nebo odmítnout léčbu. Nastoupil jsem tedy k na hospitalizaci.

Přišel jsem na oddělení a dveře za mnou zaklaply... všude byly mříže... odebrali mi všechny ostré předměty... dali štítek PSYCHO... zabavili mi všechny vitamíny jako přírodní Jód a Pangamin Bifi. Přesto že to nejsou žádné léky jen doplňky výživy! Když jsem čekal než se vybaví papíry... chodily kolem mně jiní pacienti... pohled to byl skličující... Terapie, kdy člověka s úzkostí, paranoí, nebo depresí zavřete do takového prostředí ze kterého není úniku a obklopíte ho lidmi, kteří jsou tak zfetovaní, že nevíte co od nich můžete čekat... co od lékařů můžete čekat... co vůbec můžete čekat to je opravdu skvělé... pokud jste nenasáli za měsíc dosti ponurosti, že jste v prdeli tam venku tak tady si to během dvou hodin vynahradíte. Navíc když vidíte v jakém stavu jsou ti lidé, kteří jsou léčeni... že ikdyž jsou na lécích už tři týdny... je jim zle a jsou tak sevření že nedokážou o svém problému mluvit... Jen jeden člověk tam byl v pohodě a bylo vidět že není jen přízrak co je vysátý a otupělý... a byl ze stejné brandže ale z hradní stráže... malá víkendová epizodka s perníkem jehož v moči stopa zůstala a poslali ho sem na detoxikační kůru... Byl zde už tři týdny a měl jít na 3 měsíční odvykací kůru do Bohnic protože podle psychiatrů je prý závislý... což prý posoudili tak, že si vzal perník opakovaně. Nesměl na vycházky ani propustky... aby si prý nešlehl... vždy na vizitě říkal že se cítí už 21. den jako vždy zcela dobře a zdráv a těšil se že tu nic neutratí a že přijde z Bohnic a na účtě bude mít o 100 000 víc. Tak se jim smál a neustále si z nich utahoval. Ukazoval mi na nástěnce kde bylo vypsáno dle lékařů 20 nejnávykovějších drog... mezi nimiž nebyl perník jako vůbec zastoupen... přesto on byl prý na něm závislý aniž by měl za těch 21 dní symptomy abstinence... a naopak nikotin a alkohol se uchytili v první desítce a kofein tam raději ani nezmiňovali. To by museli na detoxikační kůru všichni vojáci co kouří, pijí kafe nebo chodí pravidelně v sobotu večer na pivo... či si dají po obědě zákusek nebo čokoládu. Možná že kdybych já si pomáhal těmito pomocníky abych nevnímal tak ostře jak to v armádě chodí... nevyskytly by se u mě třeba žádné psychické potíže...

Ještě ten den mi byl přidělen ošetřující psychiatr jímž, byla ta nejhezčí doktorka (asi 25 let) co tam byla, která mě při vstupním pohovoru po přečtení doporučení ujistila, že to "D" nebude problém, ale že aby komise je nepopotahovala, tak nedostanu vycházky a ani víkendové propustky aby to odpovídalo závažnosti mé nemoci. Byl jsem pak ubytován na pokoji č. 7 na páté z osmi postelí... a až dosud vše vypadalo slibně než se to hned druhý zvrátilo.

Druhý den byla velká vizita a tam mi řekli, že o mém případu dlouho diskutovali a že mi "D" nedají. že dostanu "C" schopen s velkým omezením. A že mě začnou léčit. Mám si to prý nechat projít hlavou. Chtěl jsem jen vědět jaké jsou mé možnosti když odmítnu léčbu. Prý okamžitě ukončí mou neschopenku pošlou mě do práce, tedy situací které stimulují mou nemoc ale "C" mi už nechají. Což jsem vnímal jako vydírání... a to ještě jako by klaustrofobika zavřeli do té nejuzavřenější místnosti... a ještě mu spoutali ruce. Řekl jsem jim, že není co si projít hlavou... že jsem ještě nenarazil na člověka včetně prohledávání netu, který by aspoň věděl o nějakém případu ve kterém jejich léky uplně uzdravily... ba naopak spíše si všichni stěžovali na zhoršení svého stavu. A páni doktoři se tedy mně pak zeptali jak se hodlám tedy sám uzdravit... odpověděl jsem že nalezením příčiny... rozhodně né pojídáním léků a koukáním na televizi s rukama v klíně... načež mi bylo naznačeno že pro samoléčbu to tady není žádný zaopatřovací ústav a že pokud se nechci léčit a být závislý na jejich lécích tak mě zítra propustí zpátky do rukou obvoďáka. A jak jsem se později dozvěděl není závislost jako závislost... tak třeba závislost na heroinu se léči závislosti na léku který je podobný heroinu ale který ovšem neprodává dealer ale farmaceutický průmysl a jedno balení stojí i nad 4000 kč. A jak mi pacient naznačil je zde už potřetí, protože absťáky na ty tabletky byly tak strašné, že absťák na heroin byl proti tomu šimrání...

Pak si mě zavolá ošetřující lékař ještě zvlášť do ordinace a začal mi domlouvat. I zeptal jsem se ho. Už se tu někdo uzdravil? A on mi odpověděl, že termín uzdravil z psychiatrického hlediska není přesný. Chtěl jsem tedy vědět statistiku... a on mi řekl že se nemoc vrací po jistém období a pacienti se po týdnu po třech vracejí zpět, aby našli léky co jim zaberou. Dále jsem dostal varování, že to, že sám odejdu od armády tuhle nemoc nevyřeší, že to je vážné. Řekl jsem tedy, že to vím a zeptal se jak je tedy možné, když mi sám doktor říká jakým poznamenáním na celý život ta nemoc je a že je v podstatě nevyléčitelná a přesto ji odmítá uznat jako nemoc z povolání a dát mi prostě jen odstupné, než mě tu živit x dní a cpát do mně bezvýsledně drahé léky? Napadlo mě, že tím asi vydělá nejvíce nemocnice... Dostal jsem odpověď že to prostě z "A" hned na "D" nejde... Což podle vyhlášky závisí jen na posouzení komise ale možné to je jak jsem si zjistil. Nechápu když je mi špatně jen v tom prostředí armádním, tak proč mě nutí tam zůstat... když s těmi léky nemůžu vůbec na svém pracovišti plnohodnotně fungovat... a zatím... zatím je to v takovém stavu, že se to nerozšiřuje i do situací ze sektoru civilního... Prostě když se nebudu léčit nemocenská končí... když budu... nemocenská trvá klidně i půl roku. Říkám, že je to škoda... že dokud sam doktor nezažije tu nemoc nemůže pochopit a protože nechápe nemůže vyjít nikdy vstříct.

Dále je mi divné... jak to, že jsem tu měl být jen na diagnostický pobyt a už mi chtějí dávat léky, když se cítím normálně pokud nejsem v kritickém prostředí... Navíc jsem se dozvěděl, že já jako voják jsem povinen léčbu přijmout jinak budu potrestán za odmítnutí rozkazu. Takže kodex práv pacientů šel do háje včetně práva na spirituální a duchovní vyznání, tedy že a nauka duchovní zakazuje užít jakýkoliv preparát, kterým bych zmírnil své utrpení nebo se mu vyhnul jinak skončím v pekle. Jenže na hřích a peklo má patent jen církev, nikoliv upřímná rada žákovi od probuzeného mistra. Nicméně přesto mám na papíru předepsaných léků nějaké antistresivum, kdyby se vyskytl záchvat... Jednou jsem zkusil maličkou část jedné tabletky... fungovala asi nejlíp z těch všech preparátů co jsem vyzkoušel... měl jsem radost však jen do té doby než odezněl její účinek... byl jsem tak unavený a ospalý, že jsem byl úplně neschopný se do něčeho pustit... a to jsem si vzal čtvrtinu té nejslabší tabletky. A to jsem nehodlal znovu riskovat.

Další den jsem napsán na skupinovou terapii... když jsem tam přišel a viděl svou nemoc v těžkém stádiu, uvědomil jsem si na čem staví... na sebelítosti a ta nemůže být nikdy konstruktivní. Všichni se tam jakoby litovali... a plakali nad svou situací... a dávali si falešné naděje. Jedna paní zrovna odcházela domů... rozhodně nebyla připravena se vrátit... byla úplně mimo... ale podle doktorů již stabilizovaná. Když vyprávěla co ji doma čeká... terapeutka ji ještě trošku přiložila. To ona velice často dělala... prostě vytvářela v člověku další depresi v tom, že to co on cítí nebo jak věci vidí je špatně a že to má vidět tak, jak systém chce... a musí se změnit což jen celou situaci ztěžovalo. Když jsem zjistil, že jsou tam lidé co se bojí krachu, ostudy, selhání... a zkusil navrhnout jestli by někdy nebylo třeba vhodné se na věci podívat taky z pozice svědka... prostě to byť jen na chvíli přijmout, že se to už stalo... byl jsem nazván že mluvím obecně... tak jsem řekl... že jsem zjistil, že se člověk bojí jen svých představ... a byl jsem nazván zase teoretikem a vyzván terapeutem abych mluvil ze svých zkušeností o svých pocitech... řekl jsem že pocit je jen neutrální vzruch, který je prázdný a že teprve chtění ho zabarvuje na příjemný nebo nepříjemný... a že jsem cvičil proto, abych se dokázal povznést nad své pocity a emoce a nehodlám se jimi teď zabývat. A tak na závěr jsem sklidil ještě kritiku, že to některým lidem moc vadí, když začnu mluvit.

Ještě to odpoledne jsem měli relaxaci... v místnosti kde bylo příjemné ticho a byla vyložena dřevem. Uvolnil jsem se a dřevo mě až ozdravně pálilo... začal jsem se otevírat a tu jedné paní se udělalo zle... a na mně něco začalo útočit... a čím více jsem pokračoval tím více jí se dělalo zle... chvíli jsme se takto přetlačovali a pak říkám terapeutce... že musím odejít protože se nemůžu otevřít jinak na mně se začnou přenášet věci a stavy od pacientů a že když se začnu bránit tak to co mají v sobě jim začne mně očerňovat a bude jim vedle mně špatně. Ona mi na to řekla proč se stavím do role vedoucího... Tak jsem ji řekl, proč se staví ona do role chytřejšího? V existenci totiž nejde o žádné diplomy ani osvědčení... tu je stav proti stavu a věci plynou dle zákonů... silnějšího. Buď jsi sžírán nebo je ten druhý sžírán... A zase ta otázka proč se stavím do role silnějšího... a tak jsem jí odpověděl. Domácí kočka tlustá válící se všechen čas jen na zápraží a krmíce se jen z misky co ji paní domácí naplňuje zatoulala se do divočiny kde potkala lva. A hned co ho viděla vytkla mu že stavět se do role krále a lovit bezbranné zvířata není spravedlivé... a lev ji odpověděl... Ty sama jsi mě do té role postavila, abys mě hned obvinila a svou zahálčivost obhájila. Ale tady v džungli peciválům co jsou neohrabaní... těm se tady kvůli známce na krku neklaníme. Máš právo se bránit... neumíš se však postarat ani o své tělo a už chceš napravovat duši cizích...

Ten večer jsem pak proplakal protože mi bylo strašně líto těch lidí... co nevědí, neznají, nemají informace ani sílu... co jsou zde jen obětí... a tak rozhodl jsem se, že pro ně to udělám, že jim to ukážu... že začnu cvičit, a budu snášet veškeré stavy plynoucí z aktivace mých psychických cyst. Destruktivní lítost jsem převedl na neutrální vztek a vztek na konstruktivní odhodlání... Vzpomněl jsem si na film o Dalajlámovi... kde četli sútru... o tom, že abychom se zbavili utrpení musíme věřit, že v nás existuje cesta, že je to možné a že sami to můžeme dokázat... a pak najdeme i způsob. Bez tohoto přesvědčení je všechno hledání marné... tak jsem se odhodlal a sjednotil rozpolcenou mysl jen tímto jedním konstruktivním směrem... a najednou jsem byl sjednocený a odhodlaný plný síly... jako když udeří hrom... A začal jsem... jenže mi to nechtěli dovolit... prostě když řekne pacient beroucí léky... dnes mi není dobře... tak na terapii nemusí... a když jsem to řekl já... tak že musím... a nepomohlo ani to, že to myslím dobře, že nechci narušovat jejich léčbu ani shazovat před pacienty jejich postupy... ani se do lenivosti pacientů navážet... že prostě budu mlčet a dělat si své terapie a že pokud se to bude zhoršovat podrobím se jim... ale že chci šanci ukázat a dokázat, že vím, jak se uzdravit a uzdravit jiné... a že jako lékaře by mělo zajímat každá metoda vedoucí k uzdravení. Reakce pak přišla... jelikož odmítám léčbu a nepodrobuji se terapiím budu brzo propuštěn zpět k útvaru. Kdybych sabotoval nebo provokoval... kdybych se jen válel nebo čuměl na televizi... jako jiní... tak by to chápu... Ale já jsem se snažil... i za druhé... cvičil jsem 6 hodin meditace v lotosu... zbylý čas jsem cvičil plný jogický dech... a nebo odosobnění v křesle... a to vše v naprosto chaotickém prostředí. Za hlasitého zvuku televize, filmů, formulí a fotbalů... smíchaných z řečí návštěv, nebo sténání pacientů... a z toho co všechno co jsem tam viděl a cítil a vnímal a co na mně samotného působilo strašně... A tím že jsem rozvířil a aktivoval svoje psychocysty... byly okamžiky kdy jsem si myslel... že potřebuju ven jinak se i já zblázním... že potřebuju ke stromům... že musím pryč... Ale to všechno jsem snášel a nechával projít... protože jsem si řekl jestliže je ve mně jen jiskřička nesmrtelnosti... pak mi nic nemůže ublížit i kdyby mě to zabilo. To byl recept z úzkosti k sebevědomí, z temnot a chaosu ke zdroji a ke světlu nekonečného já. Najednou jsem byl zase víc mužem a pochopil jsem, proč ženy nemohou se samy od jistého stupně hnout. Po dvou dnech se můj stav natolik zlepšil, že jsem měl tak dobrou náladu až mi bylo líto, že mnohým pacientům se jen přitěžovalo...

Byla tam jedna žena, která trpěla mentální anorexií a která byla totálně podvýživená, neschopná přijímat žádné sousto... a lékaři aniž by věděli, že problém je nyní nejen v psychice, ale také v samotném zažívání do ní metodami donucujícími snažili se nacpat jídla, která samozřejmě žaludek po takovém půstu nemůže přijmout... a pak ji ještě nadávali že zvrací... a ona sama byla ve stavu kdy už je prosila ať ji spálí v krematoriu. Viděl jsem osudy lidí... jak dopadnou... málo jich tam bylo co by měli šanci. Byli tam vesměs zajímaví lidé... potkal jsem tam ženu... která toho tolik protrpěla že její srdce bylo tak čisté, že když cokoliv udělala nebo z ní vyšla ta citlivost slovem, gestem tak ikdyž jsem byl padesát metrů zády zaregistroval jsem to a otočil jsem se... a terapeut říkal, že má více myslet na sebe a nestavět se do role, že chce pomáhat... a pak se diví že má deprese.

A ta žena mi svým příběhem pomohla vysvětlit jak jsem jednou jedné dívce, které jsem chtěl pomoci ublížil já. Ta dívka měla problémy se svým přítelem a já jsem jí chtěl nabídnout lásku na níž se může spolehnout o níž se může opřít... dát ji jistotu vytvořit zázemí, postavit most, po kterém může řeku přejít... ale čím více jsem ji dával a dokazoval jí to... tím ona se cítila hůře z toho, že mi nedokáže momentálně oplácet a dávat stejnou měrou... až nakonec bezhlavě skočila do jiného vztahu, který její neštěstí jen prohloubil. A tak jsem si toto uvědomil až když jsem slyšel její příběh... když potkala konečně toho pravého a byla v depresi z toho, že ji v mládí kdysi někdo znásilnil a ona teď nemůže dát tomu muži v sexu to... protože kdykoliv se o to pokusí ocitne se vědomím v situaci jako při tom znásilnění... A tak jsem si uvědomil že i dobrý úmysl a otevřené srdce může napáchat škody... A tak jsem ji řekl vše co z ní cítím a poděkoval ji tím vysvětlením svého příběhu, aby i ona uviděla svůj z téhle stránky a inspiroval ji tím, že existuje nějaká jóga rozplynutí ega ve službě druhým a že tam by mohla najít příčiny kde to u ní hapruje.

Ten den jsem si do notesu napsal... všichni co jsou zde touží po klidu... po přijetí se sebou samým... jenže to hledají ve vztahu s vnějším světem a tak vše po čem chňapou a čeho se snaží zachytit a od čeho odrazit to se jím mění v prach. Je to jako když slavnému pianistovi někdo v noci rozladí klavír... a pokaždé když se chce připravit na svůj velký koncert zjistí, že neumí hrát... neví že klavír je rozlazen... a proto se nezajímá ani o to jak se ladí... a tak pokaždé když to zkouší znovu a znovu jeho trápení se prohlubuje... a možná spáchá sebevraždu.

Kéžby se k jeho uším doneslo něco o tom, že vnitřní klavír je rozlazený... i o tom jak se ladí... pak on sám by musel najít svůj základní tón a od něj všechny tóny naladit ve svých prstech. Pak ať by se kdokoliv snažil mu jakkoli vnější klavír rozladit... on by na něj hrál v srdcích stejně skvěle jako by nebyl vůbec rozladěn.

Následovalo tedy vyšetření psychologické... chtěl jsem vědět co psycholožka (asi 29) vyčte jako příčinu mých stavů. Ukazovala mi nějaké barevné obrázky a já zjistil že nevidím okem ale spíš ji říkám co cítím... to znamená že když mi ukázala kartu, tak jsem hned řekl... tady je radost, tanec, důvěra a společenství... ukázala mi jinou a řekl jsem tady je život, rozkvět, obnova... Pak mi dala typické věci... zase nakreslit strom. A tak mě to už dožralo... a začal jsem kreslit... nakreslil jsem slunce... kolem něj jsem nekreslil hvězdy... to celé jsem uzavřel do srdce... ze kterého vycházely duhové paprsky jež vedly k dalším srdcím u nichž byly další vesmíry... Snad to pochopí... to prý ji moc nepomůže, že musím nakreslit strom tradičně. Bylo to hodně těžké... vybrat druh stromu... ale nakonec jsem ji teda nakreslil majestátní dub, na kterým letí orel a svítí sluníčko, pod kterým je lavička k odpočinku a kolem nějž vede cesta k vzdálené vesnici kde je domov a za níž jsou hory. Pak mi dala nakreslit ženu... nakreslil jsem kámen uvnitř nějž byla zahrada v jejímž středu byla fontána s vodou z níž vše žilo... nechytlo se... a tak kreslím ženu jenž je zahalená celá, s rouškou přes ústa a pohledem k zemi směřující a na prsou má velké srdce a nabízí v ošatce chléb, mléko a sůl. To už se chytlo... na otázku kolik jí je let... říkám že na tom vůbec nezáleží. Musím však odpovědět. Pak mám nakreslit muže... chtěl jsem nakreslit sopku, plnou ohně s níž místo lávy vylétávají semínka s křídly a vítr je roznáší všude... ale to jsem vzdal a tak kreslím mnicha v lotosu s konfuciánskými fousy a indickými třemi čárami na čele jak drží v ruce květinu.

Chtěl jsem vědět zda-li byla příčina v tom, že dvacet let jsem žil v klidu vesnice a nejsem schopen se adaptovat na ruch, hluk a shon velkoměsta. A že spojení s přírodou je u mě silné. Nebo to bylo tím že nenašel jsem nikde zázemí, a že mi chybí domov nebo někdo o koho se lze opřít i v nesnázích či někdo s kým si můžete o svých starostech promluvit apod. Tedy někdo blízký kdo vás nezradí. A nebo je to armádní prostředí a lidi požitkářští a konzumní co si v tomhle blahobytu libují. Nehledě na to že takové příjmy zvyšují jejich požitkaření na různých úrovních... a kdybych já si takto ničil zdraví ve věku když mi bylo 19 let tak jsem dnes už invalida...

Její závěr pak byl, že armáda byl můj omyl, že jsem člověk co potřebuje více svobody ve své profesi a že to mám brát jen jako životní zkušenost a nevinit armádu. Sám jsem přišel sám bych měl odejít. Neměl jsem vůbec vstupovat jen kvůli penězům, ale že bych měl mít nějaký vztah k vojenství.

To je fakt... ti ostatní lidé co tam jsou mají vztah jen k pivu a cigaretám nebo leasingům. Zkrátka pěkně to je uhlazené... a nastavené tak, že to není vinná armáda co mi něco v propagačním letáku slibovala, ale já, co jsem od ní něco očekával... a že když ptáčka lapají pěkně mu zpívají a když se jeho zdraví láme... za všechnu tu službu a oběť... odejít musí sám... a beze cti...

A aby to poučilo snad i ostatní, budu armádou ještě exemplárně potrestán, poněvadž jsem odmítl její léčbu. Ikdyž hned o řádek níže psychiatři píší jak shledali, že v nemocnici nejevím vůbec žádné stopy své nemoci (neboť se spouští jen v armádním prostředí) a není tedy z psychiatrického hlediska shledán žádný důvod abych nenastoupil znova službu. (Zpět do armádního prostředí.) Zdravotní klasifikaci mi však přesto pro jistotu snižují na "C" a tím se mi do osobních papírů slavnostně zaznamenává, že jsem se léčil (Pangamínem) na psychiatrické klinice a to mi znemožňuje nastoupit k mnohým jiným profesím jak armádním tak civilním. A proto bude pro armádu nejlepší když raději odejdu sám... nevyléčen a bez finančních prostředků potřebných na vyléčení. Haleluja.

Když si jejich zprávu přečetl můj obvoďák... jenž jediný trošku zdravě myslí... rozčílililo ho to, poněvadž logicky, když mi nic není... a mám dle nich nastoupit službu ve funkci k jejímuž výkonu musím mít dle vyhlášky pouze zdravotní klasifikaci "A" a žádnou jinou, proč mi ji tedy snížili na "C" a navíc že jako doktoři jenž by měli dbát na mé psychické zdraví mě vrhají zpět do prostředí které mému tak prokazatelně škodí poněvadž si za poslední půlrok vyžádalo několikrát souhrnem téměř 90 dnů nemocenské. To už je pro armádu ekonomicky výhodnější levnější vyplatit mi to odstupné než mi vyplácet neustále a čímdál častěji se opakující a komplikující se nemocenskou.

Úspory sám mám za dva roky nulové, protože jsem táhnul inkasa na dva byty a ještě k tomu hypotéku. A když přijdu na ÚP těžko z podpory utáhnu své výdaje po dobu než se uzdravím, ne-li že mě bude tlačit čas, abych se vrhnul do nějaké práce, která mi nemusí sednout stejně jako armáda a nezvládnu v ní ani těch šest měsíců protože nejsem plně zotaven, a přijdu i o podporu. A to všechno mě potkalo zrovna v době, kdy jsem se konečně zbavil všech dluhů a nyní bych konečně mohl něco z armádních příjmů i našetřit, abych si mohl konečně koupit chatu se zahradou a věnovat se vnitřní práci... kdežto s tímto onemocněním budu muset nastoupit jen podřadnou práci a nenáročnou... takže tomu bude odpovídat i výše příjmů z ní plynoucí. Jsem tedy velmi přijemně potěšen... ne-li přímo nadšen ze skušeností, které mě díky vstupu k armádě potkaly, určitě vřele všem doporučím.

Když mě pouštěli domů... zeptali se jestli mám všechno... odpověděl jsem jim s úsměvem že mám... že mám všech pět pohromadě...

Celý pobyt byl pro mě velice záživný a potkal jsem zde mnoho zajímavých lidí se zajímavou diagnózou a škoda že někteří nemohli o svém postižení hovořit. Dozvěděl jsem se jak se vaří perník, jak účinkuje heroin, že superstar Aneta ho bere taky včetně toho i kde a jak bydlí. Byla tu i vrchní soudkyně, podnikatelé, policisté, dělníci, maniaci, anorektici, schizofrenici... zkrátka pro studium duševní zajímavé shromáždění... a dokonce jsem i slyšel projevy někoho kdo byl posedlý nějakým démonem, že se mu měnil hlas jako ve filmu. Jenže jsem jim nechtěl ubližovat tím, aby mi popisovali své pocity nebo jim vykládat něco, aby se jim v hlavě neroztočily nějaké myšlenky jež povedou k záchvatu. Zjistil jsem že je tam i samotka... a hned jsem na ni chtěl jít... ale bohužel jsem nebyl dostatečně nebezpečný. Když jsem seděl bez hnutí x hodin v křesle s nepřítomným pohledem... bylo to i pro doktory normální, takže se mě nikdo neptal jestli mi něco není. Viděl jsem zde stinnou stránku společnosti a kam vedou různé posedlosti. A ačkoliv si všichni ostatní pacienti přáli jít na vycházku nebo jít už domů... tak já jsem si přál, abych tam mohl být co nejdéle a přibrat zpět těch 15 kilo co jsem ztratil kvůli té nemoci... možná to že se mi tam tak líbí a můj stav se zlepšuje a možná i to že jsem chtěl na samotku dobrovolně... přispělo k tomu, že jsem byl tak rychle deportován abych nenakazil ostatní. Naučil jsem se tam zrcadlit nejen věci jako by přicházející zvenku a ale i věci vznikající jako má reakce na tyto podněty... především vnitřní emoce a pocity jako by byli někoho cizího. A na toto jsem právě v těch dvou letech úplně zapomněl a nechal se tím rozptýlit. Většina lidí řeší vnější věci a nevnímá vnitřní nepořádek. Teprve když opustíte vnější věci a podíváte se dovnitř čeká vás mnohem těžší práce... ale asi to tak chodí... že čím člověk více se blíží... tím i strategie a nátlak protivníka je silnější a tření se zvyšuje. Jsem zvědav s čím přijde na řadu teď...

A nyní dvě příhody z armády.

1) Velitel se nikdy nemýlí a má vždy pravdu

Vyprávěl mi jednou jeden veterán příběh o mém veliteli útvaru. Jednou šel takhle přes bránu ještě na starém útvaru a tam měl zrovna službu člen ostrahy co byl chromý na pravou ruku. A když kolem něho můj velitel prošel a on ho nepozdravil... dostalo se mu kázání o tom co si to dovoluje a že jestli neví kdo je a co se sluší... A invalida mu jen odpověděl, že by ho rád pozdravil, ale je chromý na pravou ruku... a velitel aby si zachoval velitelský post, mu pro jistotu ještě vyčinil ať se to teda příště neopakuje.

2) Jak jsem byl potrestán za upřímnost a odvahu.

Měli jsem jeden z těch buzeračních nástupů... tzv. kontrolní přezkoušení roty a já jsem si nechal osobní doklady ve skříňce... velitel čety, nervózní... se nás ještě zeptal jestli máme všichni všechno... řekl jsem mu, že jsem si nestihl v tom zmatku zajít pro doklady... tak prý ať se modlím, aby mě zástupce velitele nevyhmátl. Bohužel jeho strach způsobil to, že zástupce hned jako k prvnímu šel ke mně. Vzorně a hlasitě jsem se mu představil... a on byl spokojen... chtěl vidět doklady. A tak jsem mu vzorně a hlasitě dal hlášení, že jsem je z vlastní nedbalosti a pouhé roztržitosti zapomněl dnes pro rotu v tento významný den ve skříňce. A on si vzal notýsek a už si poznamenával spokojeně nedostatky... ono když velitel najde někde chybu... třeba že jsme do cvičení nedali ještě to nadšení, to srdíčko... když už nic nenajde... nebo že mu pozdrav neshodil čepici... nebo že se o přestávce chováme neorganizovaně... hned má pocit že je důležitý... čím více chyb... tím má pocit, že je nepostradatelný a přínosný pro útvar. Když si to tak poznamenával... ještě škodolibě se pozeptal... ve skříňce jsou vám doklady víte na co že? A tak jsem zase hlasitě a vzorně pronesl v pozoru, že na hovno pane podplukovníku. A on, ačkoliv se smál se všemi, protože sám na jiné slovo ani nemyslel... že jsem drzý a že mě potrestá. A tak jsem byl napsán na hlášení k veliteli roty, aby mě kázeňsky řešil. A tak jsem mu sdělil, že jsem zvolil ty ostrá slova, abych vyjádřil neomluvitelnost a politováníhodnost své situace a zároveň jsem se hrdě a odvážně přihlásil nést z toho vyplývající důsledky... protože voják by měl být odvážný a vždy připraven! On mi řekl že tady nejsme v americkém filmu... s čímž jsem musel jen smutně souhlasit. Nicméně... tahle věta "Na hovno pane podplukovníku" pobavila celý útvar natolik, že jsem se stal na pár dní superstar a přitom mi o tohle vůbec nešlo... šlo o to abych ukázal že uvnitř mě není strach nýbrž čest, pravda, upřímnost a odvaha. Ale tento atribut nikoho nezajímal. Každý to viděl jako, že jsem se snažil provokovat a znevážit autoritu vysokého nadřízeného a proto se to mezi těmi ustrašenými stalo legendárním skutkem.

Beznadějný případ

***

Dnes 31.5. vyřkla lékařská komise svůj verdikt, na který jsem byl sám zvědav... opravdu mě nezklamali. Už hned při vstupu do sálu komise... Nejprve si mě zavolali jménem z čekárny... tak jsem vešel a slušně pozdravil... nikdo neodpověděl... a bylo ticho... a tak jsem se zeptal, jestli si mám sednout nebo zůstat stát... a oni na to... že snad abych se nejprve představil. A to už jsem věděl, že mám co do činění s inteligentama, jež dávno předtím než mě zavolali jménem, vytáhli si mou složku na stůl, z ní si vše o mě zjistili a podle ní zavolali mé jméno v čekárně a nyní po mně chtějí abych se představil. To i můj ošetřující lékař je inteligentnější...

Bylo mi sděleno... že zjištěná porucha zdraví není v přímé souvislosti s výkonem mé služby a že jsem schopen od 4.6. ale s omezením. Nesmím vykonávat to a to a žádnou psychickou zátěž... Takže nějakou obyčejnou nenáročnou funkci... to se můj velitel postaví asi na hlavu... poněvadž na takovou funkci nemám hodnost ani školu... ani jazykový kurz.

Pak se mě zeptali jestli mám nějaké dotazy... tak jsem se řekl, že bych potřeboval vysvětlit to tučné slovo, jenž říká, že má nemoc NENÍ v přímé souvislosti s výkonem služby. Prý nebyla zjištěna žádná souvislost, žádný důkaz (ačkoliv to řeším s doktorama už skoro rok), že by tomu tak bylo a že jde pouze o shodu náhod, že v době kdy mě to postihlo jsem zrovna byl u armády. A že kdybych přijal léčbu, byla by to schůdnější varianta...

Chápu, že se armáda kryje, chápu že pro nemocnici je lepší inkasovat od pojišťoven... ale nechápu člověka, který tvrdí... a navíc když je to študovaný doktor v oboru... že lepší variantou pro pacienta... stěžující si na to co mu dělá špatně bude, když ho pošleme do prostředí, ze kterého se mu to špatně dělá... AVŠAK (a tu je ta pointa moudrosti) dáme mu naše léky, aby to prostředí lépe snášel... než abychom ho z povinnosti pracovat v tomto jeho zdraví tak škodlivém prostředí osvobodili, a umožnit mu, se rehabilitovat... byť jen pouhou změnou prostředí, které se neustále sám pacient dožadoval.

A co se týká léčby... komise zase jen potvrdila, že se tahle nemoc nedá snadno vyléčit leč... (opět moudrá slova) s pomocí léků se dá nemoc jakžtakž udržet v snesitelných mezích.

A pak se mě ptali jestli se budu chtít odvolat... řekl jsem že když vidím, že tu nejde vůbec o pochopení situace člověka nýbrž o triumf doktorátu nad selskou logikou... natož aby byla řeč o nějaké mezilidské vstříctnosti... že s touhle zkušeností nevidím v odvolání žádný smysl... A že kdyby to nebyli právě doktoři, kdo mě do tuhle variantu řešení okázale nabízeli, a o vstříctnosti komise mě neustále ujišťovali mohl jsem být už dávno ve výpovědní lhůtě a to bez napětí jak co asi dopadne.

A co mě mrzí nejvíce? Že jsem věděl jak se uzdravit... a snažil jsem se uzdravit, ale žádný z těch velkých Mudrců mi to neumožnil... a kdybych byl sám zajištěn, abych mohl utáhnout výdaje, tak bych odešel hned a dal se do kupy v prostředí, které je k tomu jako stvořené, abych mohl pak najít a nastoupit do jiné práce, která nebude jen o nesmyslné buzeraci a trudomyslnosti kde vítězí funkce a tituly nad lidskostí.

Beznadějný případ

***

Některé reakce:

Ahoj Petře, je mě moc líto, že to vše tak dopadlo. Tvůj příběh je opravdu zajímavý. Docela tomu všemu věřím co se děje v armádě. Určitě je to k zamyšlení, ale nejspíš se to jen tak nezmění. Ale je přinejmenším dobře, že jsi to zveřejnil. Ráda bych se s Tebou a čtenáři Oslíka podělila o svoje zkušenosti a zážitky. To co jsi napsal o nemoci, doktorech atd., máš pravdu v tom, že doktoři ti poskytnou jen čas, utlumí tě AD (antidepresiva) a tělo si odpočine, na Tobě je už jak se s nemocí vyrovnáš a jak na sobě zapracuješ, aby se za čas AD vysadila a Ty žil plnohodnotný život. Takže souhlasím, že dr. neléčí. V době kdy jsem byla v psychiatrické léčebně jsem prožívala vše jako ty a měla na věc stejný pohled. Jenže jsem ženská a byla jsem na dně, tak jsem se podvolila a věřila, že to k něčemu bude. Předepsali mě AD. Diagnóza deprese s panickou atakou. Byla jsem tam měsíc. Stavy blízké ztrátě vědomí a nesnesitelné strachy, že umřu, že mám asi infarkt, protože ta bolest na prsou, pálení a třes celého těla, ztráta chuti žít atd. se stále opakovaly a stále častěji. Je to přesně tak, jak popisuješ. Když se mě povedlo relaxovat a popojít o jeden schod nahoru o tři jsem spadla zpět a bylo 3x hůř. 8 dnů jsem nejedla a někdo uvnitř mě říkal, "ztrácíš nad sebou vládu, něco si uděláš" protože ti doktoři nepomohli, jen si Tě přehazují jako horký brambor. Mimochodem takové zkušenosti má spoustu lidí. Viz. internet - diskuse Panická ataka.

A pak to přišlo - totální nechuť žít. Dostal mě můj Démon, přišlo peklo. Je pravda, že se to stává lidem citlivým, které neuspokojuje materiální svět. Mě samotné to nic neříká, samé serepetičky, cinky dynky - šunty a krámy na nic. Tak tomu říkám. Hledám cestu k lásce, přírodě, k lidem a zvířatům. To je ten problém. Podle mě tyhle lidi nemají žádné záchytné body, kotvy, jistoty a přitom stále hledají nějaké jistoty, jenže ta neexistuje. Jediná jistota je nejistota. Jak přesně píšeš, vnější věci ti to dát nemohou. Jen uvnitř sám sebe můžeš najít v poslední chvíli, když se rozhodneš neumřít, tu jiskřičku jménem láska sám k sobě. Ano ztratili jsme sami sebe!!!

Démon nás přesvědčil, že jsme špatní a nemáme právo brát a moc se mu to líbí, přímo si v tom lebedí. Začíná válka. Propady - práce na sobě a šup do ještě větší díry. Začnete se nenávidět!!! Až padnete na samé dno. Kdy se smíříte s tím, umíráte, necháváte vše plynout, protože už není síla bojovat. Jen se díváte na sebe z výšky jak ležíte v posteli na psychiatrickým pavilónu. A říkáte si teď už se mě nic horšího nemůže stát, vždyť to je konec, už nemusím bojovat!!! Je konec!!! Možná je to pud sebezáchovy, jak jednoduché (ale platit by se mělo zlatem).

V tom se to stane. Démon nemá žrádlo, hladoví, vy už nebojujete, je konec války. Je Vám to všechno jedno, ať si říká co chce stejně je konec. Věřte nebo ne, je slabý, našli jste jeho slabinu, přestali jste mu naslouchat a on bez Vás je nula, úplná nula. Začnete pomalu, po malinkých krůčkách. Dělat věci sami pro sebe, né pro druhé, ano stanete se sobci. Ráno si zacvičíte a řeknete si já nechci umřít, mě se život líbí, ještě ne, nechci odejít, já vlastně miluju život, lidi, ptáky jak zpívají louku plnou květin a vůni, lesy plné hub a ticho to úžasné ticho, žádná rádia. Přišlo to, po čem jsem tolik toužila, spojení s přírodou, každému bych přála zažít ten pocit, ten pocit svobody a volnosti a přirozenosti, žádný strach, žádná bolest. Já osobně to vnímám stejně jako ty, muselo to přijít, muselo se to stát, musela jsem si prožít smrt a všechny ty peripetie.

Hodně jsem to zkrátila, nejsem tak dobrá v psaní a vyjadřování pocitů. Vše co dále popisuješ, práce se sebou, tam uvnitř. Začít se milovat, dávat sama sobě krůček po krůčku. Soustředění na přítomnost a zrušit v hlavě totálně, ale totálně minulost a budoucnost!!! Prostě, když přijdou myšlenky, už v zárodku je odstřihnout. Vzít třeba imaginárně opravdu nůžky a přestřihnout myšlenku a dál jí nepustit, nechat jí odplout na řece. Nebo si třeba uříznout hlavu na tu malou nutkavou chvíli. Představte si cokoliv co vám bude vyhovovat. A dále se věnujte myšlence nebo zážitku, která vás naplňuje. Nejlépe např. zpěv ptáků, šumění moře, hřejivé paprsky slunce atd.

Pozor! Varujte se při uzdravování, nikdy nevěřte, že to bude lepší, že už jste úplně zdraví, nechte to bez komentáře, bez posuzování a představ, mohlo by Vás to hodit zpět!

Jsem realista a tak celé stránky Oslíka jsem vždy četla s určitým despektem, ale teď cítím, že jsme na jedné lodi a já ti rozumím vše je tak čisté a upřímné. A proto závěrem bych ti chtěla říct, děkuju za tebe, za to co jsi napsal, tvoji upřímnost. Promiň, že jsem pravděpodobně byla jedna z těch, co tě nepodrželi, když jsi to nejvíc potřeboval. Ale možná to tak mělo být, abys našel, to co jsi našel.

Moje situace dnes. Já bohužel, nebo bohudík beru AD, beru jako přestupnou stanici, propůjčený čas, na to, abych mohla na sobě pracovat, ještě z toho nejsem venku, ale ušla jsem kus cesty. Praktikuju denně Jakobsnovu metodu relaxace, autogenní trénink, meditace v sobě a věřím, že mě jednou nahradí AD. Přeji tobě a všem vnitřní klid a mír v duši. Iveta