Duch řekl: Hledáš-li svobodu... nepoutej se k jevům, hledáš-li štěstí... nelpi na nestálém a podmíněném, hledáš-li naplnění... odlož své sny a přání.

Přání vznikají a zanikají... tak, že ani nevzpomeneš si, které jsi už minule naplnil... a přesto všechno kolik námahy a potu jsi jim obětoval... neodstoupila od tebe tahle havěť upírská, jež den za dnem vysává krev z člověka a nutí ho ve službách svých, aby promarnil veškerý čas a sílu jen k jejím potěšením.

Nikdo se člověka nezastane, nikdo mu neodpustí... dokud se nevzchopí a nepostaví se jim... bude navěky sužován v tom koloběhu... hladu, chutí, vášní a bídy... aniž by kdy dosáhl trvalého naplnění.

Rozhlédni se kolem... lidé jsou jak hladoví psi... co nemají oči... zaslepení závojem mámivým... rvou se a bojují na život a na smrt o kus žvance k večeři, a přesto, že vyhráli zrovna dnes a mnozí jim závidí to jak si jen užívají, svého hladu se nezbavili... zítra je to zase donutí... být posedlý a nelítostný... prahnoucí po obětech...

Proto zvažuj... zda není moudřejší... jít cestou která je pustá, suchá a strmá... cestou která vykořeňuje příčinu všeho strádání... Zda-li není moudřejší vykořenit ze sebe chuť a hlad... než mu na věky sloužit... zda-li není moudřejší odložit touhu... než se jí nechat navěky mučit...

K čemu to tu všechno je... ubohé a nestálé... copak je život jen o tom jak žrát, srát, chlastat, spát, souložit nebo si užívat cokoliv kdekoliv... a čím víc tím líp? Pokud ano pak je na tom člověk ve vývoji hůř než prase... V první řadě ho zajímají jen jeho požitkářské potřeby... je jimi tak omámen... že všude kolem něj je hnůj a bordel... pro pár sladkých chvil řeže si větev pod sebou... a uklízí hnůj svůj do bratrova koryta... a nutí bratra svého aby na něj pracoval... a jemu sloužil... protože jeho rozežranost už jeho vlastní ruce nestačí krmit.

A máma mi radí: Život je příliš krátký... tak neztrácej čas a užívej si dokud jsi ještě zdravý.

Lidé si to uvědomují dobře... viz. první část... ale pak zvolí to nejhorší řešení... Uvědomují si, že čas utíká nemilosrdně... ale ani netuší jak krátký čas mají na to, aby změnili svůj osud... než pak tisíckrát delší čas budou muset sklízet hořké plody stromů, jejichž semínka ve své zaslepenosti během chvilky zasadili.

A celý tento svět byl utvořen proto, aby stimuloval vaše chutě a vaše sny... Pojištěno silnými pudy sebezáchovy a rozmožování... aby tohle výtečné know-how, zvané člověk... nikdy nezmizelo a zkrze nějž se vetřelci a upíři mohou těšit své nesmrtelnosti. Pánové a tvůrci tohoto světa či vaší karmické vize, jsou vaše vášně a tužby shrnuty do pýchy a uzpůsobeny do takticko strategické hry... kdy nesmí mít všichni všeho stejně... jinak by život neměl už smysl.

Pánové tohoto světa utvářející systém hodnot a toho co je In a toho co je už Shit pak ovládají hru velice snadno... a mají vaše chování pod kontrolou. Protože je jasné, že revoluce... revoluce vnitřní, o níž hovořím nebude záležitostí mas... a tak můžete očekávat potupu, výhružky a výsměch od zaslepenců. Zkrátka kdo nejde s proudem... musí očekávat tření... Kdo netouží po zítřku... po báječném zítřku... kdy budou korýtka zlatem vrchovatě naplněná... ten je asi blázen... chudý duchem... že mu to nedocvaká.

Leč moudrý studuje a poznává se... hledá a zkoumá příčiny všeho jak to v něm funguje... vidí jak vzniká utrpení, o co se opírá, zkoumá jak působí... a když toto poznává a prakticky si ověřuje... nabývá zkušenosti a může postupně tvořit postup, kterým svůj osud změní.

Postupů je několik... od nahlížení "ne-já", přes nahlížení "ne-skutečnost" či rušení identifikace mezi tím co se děje a tím kdo to zažívá, až po nezájem o vše co se jeví a vykořenění všech pout a očekávání.

Pak člověk překonaje tuhle horu, upíři od něj odstoupí a on jest svobodný a širý... přebývající jen ve světle a klidu... žádná vášeň ani touha už ho nesužují... odložil chutě... a nic mu nechybí. Perpentum mobile... jež funguje samo... na žádných podmínkách nezávislé...

Ten jež je hladový... okem rozhlíží se po stole (svět) co dobrého by bylo k snědku (požitek)... a když se rozhlídne... představuje si co jaké by bylo... a vybírá to nejlepší... a pak má touhu to uchopit a naplnit. Moudrý tedy tohle pozoruje a všímá si... a když se rozhlíží... nezasnívá se... a když se zasnívá... nepociťuje... a když pociťuje a prožívá sen... ví že je to jen jeho sen a nebude jej následovat... odmítne ho... jako ne svůj... a když už ho následuje... ví jakou si tím tvoří budoucnost... Ví že prožívání čehokoliv vede k o to většímu upevnění pozic upírství v něm... a že o co více si užil, o to větší chuť bude mít... Ví... že až se rozpadne tělo... pak bude tisíce let trpěti svými chutěmi, které nebude mít čím utěšit... "bude mít hlad a nebude mít pusu..." A pak když se mu naskytne příležitost těla... jde a o to rychleji si chce užívat...

A tak si lidé závidějí jen to co si kdo kde jak užil či užívá... a chtějí to taky... chlubí se tím co prožili... a stydí se za to co ještě neprožili... co neochutnali... Jeví se jim snazší pracovat a brát si úvěry aby mohli si užívat a žít... než aby na chvíli se postavili tomu nutkání... co na tom... že pak budou až do smrti a mnohdy ještě déle splácet...

V hrázi je prasklinka... na prasklinku nemají čas... ale povodeň jež spustoší jejich kraj budou muset sami odčinit... Pak se diví... pak hořekují... pak staví kostely a modlí se k Bohu svých snů... a prosí panáčka Ježíška aby je spasil... a? Odcházejí jen s vírou... jen s novou nadějí... jen s novými povinnostmi toho co musejí a toho co nesmí...

Vše je obchod... a tak není divu, že člověk mohl vymyslet jen Boha co obchoduje. Každý člověk věří a je pln naděje... upíná se jen k zítřku, protože zítra to bude vše lepší... a přitom dnes sází semínka, aby to bylo ještě horší... jak gambler... věří, že již další otáčkou se vše zvrátí a on nakonec vyhraje... Těžko zbaviti mysl člověka ziskuchtivosti... přesvědčení... že investovat do zítřka se vyplatí... že musí a má pracovat a snažit se na budování světa... že se má do něj zapojit a realizovat... že má snít a mít ideály... že musí přece toužit po něčem... jinak k čemu by mu život byl... že?

Ale přesto moudrý a zkušený... shledává, že nic z tohoto světa jej trvale neuspokojí... a že kdyby vlastnil jen setinu toho co si přeje... přes samé starosti by nenašel klidu... Ví, že se zde vše musí udržovat a na všem pracovat a o všechno se starat... protože tak je to zařízeno, aby vám to zabralo všechen čas... všechen čas... čas který promarníte službám své pýchy a ziskuchtivosti a starosti o život svůj či věci zdejší. Chcete se dožít uznání, ocenění a odpočinku... cha cha cha. Vše co jste udělali má hodnotu jen vzhledem jak jsou nastavené hodnoty v myslích ostatních. Žádný skutek tohoto světa... vás neospravedlní... test u brány je jednoduchý... ukaž mi Otcovu vinici... a výsledek katastrofální... neměli jste čas... pro tisíce jiných obchodů a starostí... promarnili jste všechno... a velké dluhy u upírů máte.

I kdybyste získali celý svět... i kdybyste napravili celý svět... spasili celý svět... nevrhne to ani jediný paprsek světla na to jací jste. Soudíte se jen podle vnějších znaků... protože jiné nevidíte... Je to asi podobné jako když celý sen pracujete se snovými objekty a pak po probuzení se chcete chlubit... jaké skutky jste vykonali... každý se vám vysměje... protože to nebyla skutečnost... Možná pár věcí pochopíte... ale miliardu věcí si připravíte na příště.

Nemáte sílu, ani odhodlání... vytýkáte cizím třísky a uctíváte vlastní trámy. Proto vám není pomoci... nedávám vám žádnou naději... potřebujete více soužení aby vás to soužení dohnalo své věci řešit... abyste se vy sami stali mocní a né jen spoléhali na něčí moc... co vás spasí... Tvrdíte že věříte v Krista a já se vám směji... protože vaše skutky vnitřní jsou zjeveny ve světle... Jste jen pokrytci a již máte odplatu svou... jen naději a nářek malomocných. Nemáte čas... vymlouváte se na to že musíte splácet dluhy a sloužit svým otrokářům vnitřním... jídlo a spánek je vám přednější... televize, rádio, práce na statcích zdejších... péče o všechno to co jste zasadili a sklidili, starost o všechno to co jste získali... a nejistota tohoto světa vás ždíme v napětí...

Tak jděte a učte se sami od sebe... sami v sobě se pronásledujte a zkoumejte od čeho co vzniká a kde a jak se co dovnitř dostává, jak zakořeňuje a jak působí... buďte pozorní... Když se na vás podívám... nevím jestli mám plakat nebo se smát... vidím jen naivní děti... co vyměnili hračky a jež sami sebe rozmazlují... rozmazlují a rozmazlují...

Dnes bych chtěl povídat o sexualitě. Je to už dvacet dní co ani kapka spermatu neopustila tohle tělo. Rozhodl jsem se odložit svou sexualitu ale ne jen vnějškově ale především vnitřně. 15 let mě má sexualita trápila a sužovala mě tím, že jsem hledal někoho s kým bych mohl být šťastný... ale nenašel... nejsem totiž povrchní a nemám zájem o obchody. Zajímalo mě duchovní či citové spojení se ženou v němž bych se mohl ztratit. Ale těžko bych našel nějakou důvěryhodnou... nebo takovou jež by byla připravena... vždy když už to začalo vypadat dobře... byla to žena co rychle v noci postavila zdi... a za níž se schovává, aniž by měla k tomu důvod... a ač jí bylo se mnou tak dobře... řeší se pak věci poštou... a to aniž bych jí dal důvod mít se mně strach...

Není divu, že mě přitahovaly starší ženy... protože byly vnitřně již uvolněnější... životem se jejich ješitnost a nezodpovědnost obrousila a nevyvádějí takové vylomeniny. Zkrátka... mají už jiné hodnoty a vnitřně jsou ustálené a spolehlivé... pro ně jsem však mladý... A někoho podobně zkušeného v mladším věku nelze nalézt. A poněvadž stejně jsem byl jen žebrajícím... o něco co mi někdo není schopen dát... rozhodl jsem se, že odložím sexualitu... i sám sebe jako muže.... ve svých snech, představách i v životě, abych tu energii využil jiným způsobem a aby mě chuť na milování, smutek ze samoty a potřeba lásky netrýznila. Když byly holky mladé a krásné neužil jsem si je... no a teď už na těch pár let... to nemá smysl. Navíc hledání někoho je časově nákladné... a výsledky se míjí účinkem. Proto jsem se rozhodl nemarnit čas a od nového roku jsem začal pracovat na transformaci. Chtěl jsem si ověřit jestli je sexualita tělesná, citová nebo jen myšlenková a zjistit, jestli se spermie tvoří když nemyslím sexuálně. Zvířata nedostatkem partnera nijak netrpí a děti vidí muže a ženy stejně a jsou osvobozeny od miliónů konfliktů a starostí či napětí z toho čím vás ten druhý... kterému věříte zase zradí.

Tušil jsem, že zříci se sexuality nebude až takový problém jako zříci se lásky. Ale našel jsem si způsoby jak to vše vidět a zkoumat a zkušenosti i vhledy byly mi oporou... místo toho jsem začal všechen čas věnovat cvičení a to mi taky pomáhalo pracovat s vyvolaným třením... kdy jsem zakoušel žár i chlad pouště a přesto jsem nejedl ani zrnko... A tak zde uvádím co všechno se dělo... a jak to naléhalo, co to vymýšlelo a jak jsem to argumentoval... zkrátka taktika... jak má, tak upírská... třeba z toho uvidíte na čem staví vaše utrpení a na čem staví osvobození.

Následující dialog byl sestaven z různých rozhovorů co jsem zjišťoval jak vidí věci normální kluci.

Tazatel: Jak se mám zbavit přitažlivosti, jež vůči ženám cítím v jejich přítomnosti?

Beznadějný případ: Nejdříve ze všeho je třeba si uvědomovit... co je lepší... Být otrokem stále ničím neukojitelných chutí, nebo se z jejich pout osvobodit a poznat svobodu a klid, stav úplnosti a míru bez podmínek? Bláhový je ten, jež podléhá chutím a slouží jim... zajisté bere mzdu sladkou, však velmi krátkou a v naprostém nepoměru časovém, oproti tomu jak dlouho se snažil uspořádat podmínky zdejší pro uspokojení svých chutí. A v téhle hře promarnil všechen čas a sílu... tak, aby vznikl ještě větší dluh... protože k uspořádání podmínek a okolností zdejších... člověk obohatí svůj dlužní úpisek ještě o mnohé jiné položky...

Tazatel: To je jasné, že logicky bych rád byl naprosto spokojen a naplněn jako je tomu pár okamžiků v době orgasmu... ale nevím jak na to!

Beznadějný případ: Tak analyzuj co tě vlastně na ženách přitahuje? Co je to?

Tazatel: Třeba, když mají krásně tvarované prsa, hezké bradavky, sexy zadeček a vyholenou mušli :-)

Beznadějný případ: No to je dost typické... leč i dosti ubohé... Ale rád bych ti řekl, že klameš sám sebe... nejprve musíš mít odvahu vidět opravdu to celé jak to funguje... a že sám sebe nejdříve opíjíš a pak šílíš po takových prázdných věcech!

Tazatel: To nechápu... prostě to tak cítím... když to vidím, houkne mi ve slipech a o to více to chci dělat s nějakou takovou kočkou...

Beznadějný případ: Tak ti to povím takhle... Co by sis myslel o člověku, jehož vzrušuje pohled na plné kravské vemena... co sní o tom, jak je bude hladit, tisknout a sát... jak se s nimi bude mazlit?

Tazatel: No že je to úchyl...

Beznadějný případ: A co by sis myslel o člověku, kterého vzrušuje pohled na nahé pinďourky mladých chlapců a sní o tom jak si s nimi bude hrát, jak je bude cumlat a sát... a že má doma ze šaten školních spoustu ukradených obnošených trenýrek, nad kterými masturbuje?

Tazatel: Že je to sexuální deviant...

Beznadějný případ: To jste celí vy! Deviace a úchylky posuzujete jen podle objektu jejich žádosti... ale vůbec... vůbec si neuvědomujete, že ta síla, ta chuť je stejná. Je to tentýž chtíč, totéž vzrušení a princip, jež vás ovládá, jemuž podleháte dobrovolně ač vůbec nemusíte... a že se lišíte jen v objektech zájmu. A proto jste na tom úplně stejně jako ti úchyláci a devianti... akorát, že většina chlapů je na holky... a ti co nejsou... tak jsou tou většinou považováni za úchyláky a devianty.

Tazatel: Tak jsem na tím, ještě nikdy neuvažoval... ale k čemu mi to je, když to nedokážu v sobě ovládnout a nevím jak proti tomu bojovat?

Beznadějný případ: Není co ovládat a není proti čemu bojovat! Stačí to jen vidět včas! Jezyňky když je smolíček pacholíček doma... zaťukají a prosí aby jim otevřel... a když nechce... tak prý jen na dva prstíčky... že je jim tam venku strašná zima a mají hlad... A ty mluvíš z pozice kdy je už máš nakufrované doma... a jsi jimi spoután a připoután a donucen jim sloužit... Ale ony nemají žádnou moc... stačí jen otočit se k nim zády... a vzít svůj kříž a jít cestou protichůdnou... zapřít sebe sama před sebou... prostě zmizet... To se podobá usychání mladého stromu, sucho a prázdno... Je jasné, že vznikne obrovské vnitřní tření... a objeví se různé nátlaky a někdy dosti šílené pokusy... Ale člověk odhodlaný a vidoucí co se stane, když jednou poleví... vidoucí a zkušený jak to všechno začíná a jak to končí... a bdělý a ostražitý... neustále na stráži sám v sobě... neprožívá věci jež vedou k závislosti... neprožívá věci přijemné a slastné... všechno se změní na šeď...

Tazatel: Ale k čemu by ten život pak byl? Co bych z něj měl? Není nějaké jiné řešení?

Beznadějný případ: Tento svět je postaven záměrně tak, aby si každé prase mohlo najít a vybojovat vlastní krví své korýtko... Aby vše vypadalo nadějně... a to štěstí vás čeká už zítra. Proto jsou tu objekty... jejimž hlavním úkolem je ve vás stimulovat a stimulovat chtíč... Když já vidím ženu... pozoruju se sám v sobě a jasně vidím jak se celé to subjekt & objekt a přitažlivost vytváří... A tak pravím ti... není žádné prso co by bylo sexy ani mušlička nad níž by se dalo slintat tak, že bys měl trenky malé... Proto věz že všechny objekty jsou neškodné a prázdné... a v pravdě vůbec neexistují... pokud si je sám nevytváříš.

Tazatel: A odkud se tedy bere ta přitažlivost?

Beznadějný případ: Objekt sám je jen stimulací toho co máš v sobě... dráždí a stimuluje tvé snění a to jen tehdy, když ty sám ho z celku chceš vypreparovat. A pak civíš jako tumpachový na ženský výstřih. Nikdy by se to nestalo, kdybys v sobě neměl sny a touhy... Pak bys viděl prsa ženy stejně, jako melouny na zahrádce. Chápeš? To ty jezyňky v tobě... tě nejprve opijí... a pak ti nakukají... že ty kozy... ty kozy jsou krásné a že pro ně musíš udělat cokoliv... a nejen že ti to nakukají jen na myšlenkové úrovni, ale ony umí používat i pociťování.

Tazatel: No to je teda gól... toho jsem si nikdy nevšiml...

Beznadějný případ: Jezyňky nabízejí sladkosti k ochutnání... a jakmile prožiješ... spíše chceš prožít byť jen kapku... je tu celé zrození a tělesnost. A jakmile je tu tělesnost pak ony mají kde a v čem se zahnízdit. Přitom je tu vždy volba prožívat či neprožívat... a kdo jednou dokázal postavit se mimo prožívání... a z ní vznikající potřebu dosahování, někam jití, a uchopování... ten viděl, že tělesnost je neskutečný výtvor mysli stejně tak jako objekt který si vytýčila k dosažení či užití. A tak je tu celá ta hra... kterou jsem viděl, když jsem prošel tím bouřlivým obdobím indiference...

Tazatel: To já bohužel asi nikdy nedokážu!

Beznadějný případ: Věděl jsem odkud se bere utrpení... věděl jsem že mě mučí to na čem jsem závislý... to mě má v šachu a dělá si se mnou svět co chce. A tak jsem začal pracovat na vymanění se z toho... A s každým dnem narůstalo napětí... a konaly se vnitřní proměny a útočily na mě šílené nápady... ale vše jsem zvládl pouhou zkušenosti a viděním, kam to vede. Pak člověk pozoruje jak se vytvářejí objekty a jak se jim přiřazují lákavé vlastnosti poznání aby člověk neodolal pokušení vztáhnout k nim ruku uchopit a ochutnat... Docela pěkně vypečený a vymakaný softík... který sám sebe produkuje a zdokonaluje... A když se mu postavíte... začne vás mučit a vyhrožovat nejen představami ale i pocity... a tak jsem řekl ne i pociťování a celé tělesnosti... Protože ze všeho nejtěžší je překonat tělesnost neboť k tělo i svět jsou pro vás tak skutečné jak silně vás mají v šachu vaše vlastní žádosti.

Tazatel: Ty jsi to viděl, tak je to pro tebe snazší, máš s čím srovnávat a máš i zkušenost... ale co já...

Beznadějný případ: Tak se na to podívej z mnohaživotního pohledu... třeba tak sto životů v řadě... jaký účel má asi všechno to krásné... co se tu dá prožít? Jen k tomu aby vás zabavily, aby hru udělali o to zajímavější a napjatou... až tak, že kdybyste jen na chvilku vypli... tisíce lidí vás předběhne a ukradne vám před nosem to o čem sníte... K čemu je žena, rodina, práce... jen k tomu jak marnit čas... Nikdy vám svět ani smyslové zažívání nedá tolik naplnění a spokojenosti jako pouhé odhození tělesnosti a sním i všeho pomíjivého materiálna... zkrze které se těší vaše smysly. Proto je ten první krok nejtěžší... pak už má člověk aspoň přístup k blahu, a muže se k němu uchylovat kdykoliv klesá na duchu, a nebo jím se vysmívat snažení se jezyněk vrátit ho zpět do hry... Je mi vás líto... neboť neznáte nic vyššího než chvilkový orgasmus... a přitom je tu oceán povznášejícího naplnění který je vám kdykoliv k dispozici jako oáza občerstvení či útočiště před jakýmkoliv strastiplným zažíváním.

Tazatel: Ale sexualita... to je přece přirozené pud!

Beznadějný případ: Pud... podívej se na to taky z té strany tvých mučitelů... co bys dal za program hlavní, aby jsi měl jistotu že přežije tvůj hostitel... pud sebezáchovy a pud rozmožování... a pojistíš to tmelem láska nenávist a je to...

Tazatel: K čemu jsou tu ale ženy?

Beznadějný případ: Jsou to matky rodičky... stavitelky těl dalších a dalších obětí tohoto kola samsáry. A ty mají zas jiné pudy naprogramovány... zkrátka... je to všechno tak precizně strategicky zajištěno, že vše... doslova vše co je na tomto světě slouží jen jednomu účelu... a to aby člověk měl kde žít, co jíst, zkrze co se rozmnožovat... aby dílo pánů tohoto světa (vášně a touhy) mohlo vzkvétat a dlužní úpis člověka tak narostl... až na věčnost... Přesně tak jako vám se zdá sen... vše co je v tom snu stvořené... je stvořené jen za jedním účelem... za stejným jako pánové světa postavili tento bludný kruhy reality... a svrhli vás do něj abyste jim prodali božský nástroj tvořivosti a pak zkrze vámi vytvořená vaše těla propůjčili jim ve vás nesmrtelnost...

To že se lidé zabývají starostmi ohledně ekologických katastrof a různých konců světů... od společenských konfliktů až po srážku s meteority... to jsou proti tomu o čem mluvím... velmi povrchní... až směšné prkotiny... A pokud mluvím o pánech tohoto světa... zapomeňte na něco jako, že Bůh je hodný a Lucifer zlý... a že vás někdo jiný z toho dostane... A jestliže mi někdo tvrdí, že Bůh je láska a dobro a Lucifer je nenávist a zlo pak mu pravím, že se nezbavil ještě démonů... A ač má jedno oko vidí s ním dvojmo...

Tazatel: Ale kdyby se našli muž a žena co se skutečně milují a k sobě pasují tak si přece jsou oporou a pomáhají si... a nebylo by to o žádném utrpení ne? Láska je přeci solí života...

Beznadějný případ: Ano láska je solí života... a sůl se používá k tomu aby něco lépe chutnalo... takže to máme zase o chutích... udělat život aspoň něčím zajímavý... ne-li duchovní... hlavně ať to lidé nevzdávají... ať si třeba pomohou a spolupracují... jen ať žijí... a zkrze ně i vetřelci... A je to právě láska... jež je základním pilířem veškeré duality... ať už sexuální nebo pocitové.... a je to právě láska jíž se obhajuje ten co vás nutí to vše vytrpět. Muž a žena... kolikrát to tu už bylo... praví a nepraví... pasující a nepasující... a výsledek? Kde je výsledek... ani ve dvou nezmizely vlastní starosti a chutě... ale přibyly společné starosti a chutě... nebo starosti o život a chutě druhého... Takže láska je tu proto, aby se prásátko dobře mělo... a ještě aby ho někdo miloval... a sním se rochnil.

Tazatel: A jak bych měl teda začít?

Beznadějný případ: Nejprve musíš mít odhodlání. To odhodlání se opírá o zkušenosti a vhled... pokud se tvé odhodlání o tohle neopírá... pak si přivodíš jen frustraci. Když se do něčeho takového pustíš, pak nesmíš polevit ani prohrát... jinak se ti to ještě vymstí. Čím větší máš chuť, tím lépe to první pak chutná... a čím lépe to chutná... tím hlouběji se to do tebe zakousne... a ještě s výstrahou tě to potrestá... Jen se podívej jak končí dietáři... tloustnou o to víc s každým soustem... Oni raději utratí desetitisíce za nadějné tabletky... a týrají se dietami, místo aby se zřekli své chuti. Pravé zřeknutí... je bez utrpení... není to násilí, není to potlačování... je to prevence a předcházení tomu aby vznikla chuť.

Tak jako gambler, kuřák když má chuť zvažuje... když si zahraju a prohraju... vyléčím se a nebudu hrát... když si zahraju a vyhraju... tak se mi asi začalo dařit a nyní vše dostanu zpět... A pokud již nezapudí tohle... dojde to k tomu, že si zkusí jen aby se rozhodnulo... vhodit jen dvacetikorunu... a pak se uvidí. Jestli to v něm ještě vře nebo ne... jestli ho to ovládne nebo ne... a jakmile tohle udělá... vhodí dvacku, potáhne si s cigarety, atd. pak se okamžitě dostaví výčitky a frustrace... a prase se zjeví v celé podobě a on ještě ten den vše si vynahradí aby od zítřka začal. A tak je nutné znáti následky všeho... že čím více se tomu věnuje pozornost byť jen v mysli... tím kapku po kapce to sílí a přechází k prožívání a pokoušení... až se to pak provalí... a co je ještě zajímavé... že i svět se mění... když člověk začne bojovat... najednou mu někdo nabízí cigaretu, zve na ruletku že to vše zatáhne... jen aby se chytnul... někdy i v noci se mu zdají sny... ve kterých se spustí... Uchem jehly projde celý velbloud... vyjdete-li vstříct žádosti jíž chcete odložit... o to více se vám pak vymstí. Já narozdíl od vás mám meditaci... tam se můžu uchýlit. Zdrojem příjemna mi musí být jen meditace... nic z tohoto světa...

Když jsem začal odmítat prožívání... protože vášně spolu souvisí... zakážete sex a je tu snaha vynahradit si to uspokojení jinak... a je tu obezita, drogy, atd. Dokonce dát si orgasmus jen tak bez prožití... taky nepomůže. Takže povolíte-li to někde... zahnízdí se to všude... Proto si nevychutnávám nic. Ani jídlo, ani teplou sprchu, ani zábavný pořad... nesměju se, neraduju se... odměnou mi je, že se nezlobím a nepláču bolestí... takže přebývám v klidu... který se čím víc upřímnější jste, tím víc se prohlubuje.

Lidem však chybí pravé porozumění a pravá odhodlanost... když jsem to začal praktikovat... už jsem viděl že ačkoliv si lidé mysleli že jsem jaksi mimo... tak teď už tuplem mě nikdo nebude následovat. Protože jen blázen by se zříkal toho o čem snil, když to má přímo před nosem... A tak jsem blázen pro mnohé, a mnozí si myslí, že tím nějak strádám... ale já vím, že za takovou maličkost jíž jsem se zřekl, příjde něco jiného co pro vás nemá žádnou cenu... Není pravdou to, že bych o něco přišel... ba naopak zbohatnul jsem.

Duch řekl: Počkejte tady na mě než přijdu... a lidé čekali... někteří deset minut a vzdali to... jiní hodinu a vzdali to... jiní den a vzdali to atd. Všichni to vzdávají a každý má své důvody že musí něco jiného... ale jen ti kteří nedbají ničeho a čekají pokorně... jen ti, jež už nic nepoutá a neláká zůstávají a čekají... a duch může přijít kdykoliv... třeba v noci když všichni spí... a ti co čekali ty vezme na svatbu. Nikdo neví kdy příjde... většinou přijde, když už na ničem nezáleží... ani na tom jestli přijde...

Na světě není nic zajímavého... co je mi třeba? Není tu nic čeho by bylo třeba... život je strádání... odkládám a zříkám se všeho prožívání... jak by mi mohlo pak peklo ublížit? Nechci nic... nic mě nepotěší, nic mě neuspokojí... jak dlouho to bude ještě trvat? Vzdávám se všeho... vemte si to zpět... všechno co vnímám... je nedokonalé... nenasytí mě to... nejsem k ničemu... nehodím se na nic... jsem tu zbytečný... Možná se vám to zdá jako frustrace... ale spíš je to naplnění... není to smutné ale blažené... není to chudé a zoufalé... ale bohaté a překypující... není tu nic... a to nic... i já jsem nic... je fantastické... Proč bych měl být? Proč ne... a přesto tu není nikdo kdo by chtěl spáchat sebevraždu... je tu jen štěstí a bohatství... že kdyby přišla smrt... nemá vám co vzít... a můžete ji vítat jako svou milou... pohladit ji a dát ji to co chce... udělat ji radost... na vás už přeci nezáleží.

Je tu jedna věc, co vše vidí... i vaše sny, i vaše utrpení, i vás tedy v domnění falešném sebe... a pro oslavu toho sebe to všechno tvoří... Protože jen v projeveném lze nalézti to co lze oslavovat... To všechno utrpení a pachtění jež se vám zdá neodkladnou skutečností je tu proto aby v samém jeho ohnisku vzhlížela se nirvána jako ta nejdokonalejší věc. A pochybuju, že ji to přestane jen tak bavit. Na hoře... je zářivé město jež nemá býti skryto... A aby něco mohlo na hoře samo věčně zářit, musí být něco i dole upachtěné a ve stínech temných věčně žijící...

Sedím... a vidím, že když se vzdám pocitu za který bojuji s jeho opakem... pak můžu odhodit celé vědomí co si uvědomuje ten opak... jiným slovem... zřeknu-li se prožitku tepla... není třeba si už uvědomovat zimu... zřeknu-li se nirvány... nemusím si uvědomovat utrpení... zřeknu-li se té malé chvilky orgasmu... pak mě přestane sužovat chtíč... a už mi nebude žádná žena chybět... ale nelze si to říci v myšlenkách... není to tak snadné... musí se ten vypínač ve vás přepnout... a to nedokáže jen tak někdo. Všímejte si sami sebe a uvidíte... jestli se vám to podařilo... Rozhlížíte se po něčem? Očekáváte něco? Potřebujete tu být i zítra? Analyzujte a uvidíte jak jste byli úspěšní.

Když jsem začal... s odkládáním sexuality... po čtyřech dnech se dostavilo tření... dále se stupňovalo... až jsem měl šílené nápady... nad kterými jsem se sám sobě smál... Jako jít do bordelu, najít si milenku, napsat někomu, dát si inzerát kde hledám nějakou ženu co má ráda kouření a jež chce mít pusu plnou zralého 14 denního sperma... někdy se zdálo, že blázním... a k tomu ještě návaly energie... intenzivní radosti i klidu... ohně a tlaky... pocit že budu močit sperma... obavy že se v těle něco pokazí... brnění... a nesčetné pokusy a stimulace světovým okolím... Navíc se mi začaly ozývat holky minulé... a chtěly se sejít... některým se přestalo dařit... některé přišly o práci, jiné neměly kde bydlet a jiné doma zmlátil brácha a všechny mě potřebovaly... ale já jsem je musel odmítnout. Ani né tak kvůli sobě jako kvůli nim... pro jejich vývoj. Kdybych jim pomohl nepoučily by se, nezměnily by se...

A v noci mi do snů přicházely ženy sexuchtivé ba dokonce i dokonalé že by mi i věrnou lásku a srdce celé daly a jistotu vztahu nezvratnou poskytly... ale všechno jsem to musel odříci... neboť jen zkrze meditaci lze poznat bezpředmětné a na ničem nezávislé štěstí... vše ostatní vede k utrpení. Abych byl úplný nesmí mi nic chybět... a toho se dá dosáhnout jen vnitřní cestou... nikoliv shromažďováním věcí, které mi chyběly, ale odhozením samotného vědomí nedostatku. A tak jsem si vzal na paškál to co mě sužovalo 15 let nejvíce... a to co mě okrádalo o štěstí... a to byla otázka lásky k ženě... aby se to už vícekrát neopakovalo.

Tření přicházelo po vlnách... a tak jsem mohl pozorovat jak narůstá... po dvou týdnech již poznáte co je to mít chuť na ženu... a uvidíte vše jak to funguje jak se to snaží vetřít... jako by vám někdo dal koňskou dávku tvrdolínu a přivázal vás tak abyste se nemohli nijak udělat...

Stále jsem si říkal... nedonutíš mě... neporuším svou vůli... raději ode mně odstup a jdi a sám si najdi ženu... nedovolím abys mi řídil život. Nechci tě. Jen mě trápíš... a nic nedáváš... spíš okrádáš a tvoří jen starosti. Budu pevný ve svém postoji a neustoupím... tak to raději vzdej už dnes a dej mi od sebe pokoj... Stimuluješ jen mé snění a představivost... nic jiného neumíš... nebudu tak hloupý abych tě poslouchal a následoval své představy... sloužil tobě... raději zemřu v boji než abych trpěl za porážku! Nebudu na něj myslet, nebudu se rozhlížet, nebudu o něm snít... k ničemu jinému neslouží než aby na sebe nalepil tisíce věcí, které mě budou svazovat... s tímto světem, s tímto tělem... Nechci už nikdy orgasmus, nechci ten pocit chvilkové úlevy. Žádná naděje se nebude rozhlížet v tomto světě... Nemám pro co žít... nemám důvod ještě být... není tu nic co by mě naplnilo... nabízíš jen hezky balené strádání... Co je žena? Pěkně zabalené překvapeníčko viď...

Napsal jsem články proti ženám, abych se jich zbavil... podařilo se... Vymazal jsem z paměti všechny pocity související s tím když jsem se ženou... takže mi nemůžeš přehrávat jaké to bylo... a když vybledává vzpomínka na to jaké to bylo a nebo je-li ještě přiošklivována argumentací a přesvědčováním sebe sama že hnusné... nemáš na čem stavět... K čemu jsou mi oči? Není tu nic zajímavého co by těšilo oko... žádný tvar... co vidí oko když se dívá na ženu... nic... ale ty... ty vytáhneš šuplík s nápisem žena aby člověk znal se zkušenosti co může rozkoše s ní být... a to ti zakážu... žádný šuplíky... jen oko... Nebudu nic prožívat z toho co mi podsouváš... neboť to jen stimuluje chuť... ba naopak... budu cvičit bdělost, abych to zatrhnul již v samém počátku...

Není žádná žena jejíž rty bych chtěl políbit... není žádná žena která by mě mohla milovat... nechci již žádnou kundičku okusit... Vše co jsem kdysi okusil na tom jsi ty postavil mi trápení a utrpení z nedostatku toho nebo oddělení od toho nebo nemoci uchopení toho... Nezahnalo to nikdy hlad ale stimulovalo to jen chuť na další a intenzívnější a pestřejší prožitky... a to šílené kolo toho byznysu ti chci zastavit.... Objímání je jen pro zoufalce...

Nechci vidět žádné hezké věci, ani slyšet hezké věci... nechci cítit žádné hezké věci... nechci nic co je spojené s tělesností... s vnímáním... co se musí prožít, aby se dalo poznat jaké to je.... stejně to... jaké to je... lžeš ty mi... Co ty mi přikrášlíš... hned si zošklivím... Meditace mi dává víc než ty se svým světem... Všem jsem o tom řekl abych měl motivaci... Všechny ženy jsem urazil aby se mi vyhýbaly. Odkládám svou sexualitu i všechny sny o lásce, rodině, partnerce... vše co souvisí s druhým... s něčím co je nestálé a pomíjivé. Nebudu se na to poutat žádným prožíváním.

Žádné tvary nepoutají oko... žádné zvuky nepoutají ucho... atd... tak se cvičím... že jediným zdrojem naplnění je mi meditace... a to se promítá i do všech oblastí života... zájmů a koníčků... i těchto stránek...

Je rozdíl mezi nechtít tady být... a nemít důvod tady být...

Co může být zajímavé na myšlení? Proč na něm tak lidi lpí... když mimo ně... je vše naprosto dokonalé...

A na závěr uvádím tři sny... co se mi zdály v průběhu těch dvaceti dní... a byly dost výživné... aspoň jde vidět jak se to schází když se začne něco myslet vážně :-)

V prvním snu jsem narazil na nějakou holku co jí opustil přítel... plakala tam až se mi jí zželelo... vzal jsem ji do náruče a schoulila se do ní... proměnila se v pláči v malé dítě co bylo nahé a já jej zahříval a těšil... Když pláč odezněl... proměnila se v zralou ženu a chtěla se se mnou milovat. Začala mě svlékat a já ji řekl, že ne... a ona že ano... a tak jsem ji začal dusit... a z jejího těla vyrostlo tisíce bodlin co do mě začaly pronikat jako kdyby se měnila v ježuru... a tak jsem ji musel urvat hlavu a odhodit abych se zbavil té bolesti...

V druhém jsem si tak letěl pozdě večer domů, když tu jsem zaslechl hlas ženy jak říká něco jako "Běžte si umýt ruce a hajdy na kutě." Docela obyčejná věta z běžného života... jenže za ní bylo něco, na co jsem u ženy ještě nikdy nenarazil... nebylo to míněno jako pohoršení, jako rozkaz, jako něco jí dělá starosti... ale v té větě bylo celé desatero... úspěšně zvládnuté. Řekl jsem si něco jako "To si děláš kozy." ale přesto... "No a? Co z toho..." A letěl jsem si dál... ale po pár desítkách metrů mi to nedalo a šel se na to podívat.

Byly to asi nějací lidé co bydlí v maringotkách... a seděli venku u ohně... byla tam ta holka a nějaký kluk... holka na sobě měla velice děravé šaty, takže bylo vidět všechno... a byla ve věku do 30 let... A to že tam byl oheň to jsem měl radost hned větší... protože tam kde je oheň tam jde o transformaci... takže jsem nelitoval a zeptal se jestli si můžu přisednout... Svolili... a ta dívka se mě zeptala... proč že jsem přišel... řekl jsem ji, že jsem slyšel mnoho kázání v kostelích i na seminářích ale ve srovnání s ní... to bylo jen tahání kočky za ocas. Přitulila se ke mně a začala mě líbat... když jsem po dvaceti vteřinách nereagoval... zeptala se mně proč si neužiju to co se mi zdarma nabízí... řekl jsem ji, že nechci si užít nic co by mi pak chybělo... a navíc jsem nepřišel si něco užívat... řekl jsem ji chytnuvše ji za ňadro... že jsem si nepřišel pro tohle, prstíkem přejížděje její rty ani pro tohle... a pak v kalhotkách pohladíce její vlhký kožíšek... ani pro tohle... to je k mání na každém rohu kdekoliv... někdy lze i doživotně uzavřít dohodu o pronájmu... nebo zaplatit jednorázový poplatek na využití... ale přiletěl jsem jako motýl podívat se na noční květ.

Podívala se na mě a řekla mi, že jsem na lidi moc přísný... Pousmál jsem se, protože už bylo jasné že mě zase zkouší... a řekl jí, že jsou tu jistá pravidla která jsou nekompromisní... a že to nejsem já co je vymyslel... a že to její "Tak šup umýt ruce a hajdy na kutě" se někomu kdo se nerad umývá může jevit jako velice přísné a tomu komu se nechce spát jako velice zotročující...

A tak jsem si povídali... dala mi do náruče své dítě a ono mi ukazovalo na nějaké zdi historické body lidstva... Když jsem se u jednoho budoucího zastavil... a zabral se do jeho výkladu... když tu jsem si všiml že dítě zmizelo. A přišlo na mě všechno to co na matky kterým se ztratí dítě... pochopil jsem jak snadno lze ulpět na někom... a tak jsem to vzdal... dítě nehledal a vrátil se k ní... zeptal se jestli tu nebylo to dítě.

Bylo u ní a leželi v postýlce poschoďové na vrchu... Zeptal jsem se dítěte co by chtělo vidět... promluvilo jasně... což mě udivilo velice... že mluví... a řeklo, že chce vidět motýlky... tak jsem si ho vzal stranou... a ukázal mu motýlky... "Vidíš to jsou motýlci (duše) jsou krásní a svobodní... ale je tu i šestinohý pavouk (smyslové oblasti) který spřádá sítě (světy) do níž by ty motýlky ulovil a vysával jejich štěstí dokud neumřou... A když jsem to dítě pak otočil k sobě... a zeptal se jestli rozumí... mělo tři oči... což mě vylekalo... a zkoumaje to prostřední, zjistil jsem že nemá řasy... a divil se tomu úkazu...

Pak jsem přišel s ním zpět do postýlky a a přitulil se k dívce a dal jí pusu. Zareagovala něčím jako ale ale to bys neměl ne... načež jsem jí odpověděl, že pokud má pocit že si tím něco beru ať to odmítne... ale slunce svítí a těší květy a má radost z jejich rozvinu. Pochopila... a tak jsem se chtěl zachumlat a spát, ale ona vstala a řekla že už musí jít... a když jsem se zeptal proč tedy... odpověděla, že mi za chvíli zazvoní budík... a zmizela... a zazvonil budík... a já se probudil s otázkou že to s tím časem bude trochu zajímavé... a celý den mě hřálo radostí, že jsem potkal někoho kdo něco už zvládl... a kord žena...

Třetí sen byl trochu složitější... v prvním jsem se zřekl jen sexu v druhém jsem to obohatil ještě o bezpodmínečné dávání a neulpívání a ve třetím jsem se zřekl lásky... a to ještě tak divně... že jsem někde narazil při cestách na krásnou svobodnou ženu... a strávil s ní více času.. .až jsem začal cítit, že jsem se zamiloval... ale nic jsem nedával na jevo... prostě jsem byl pasivní a choval se odměřeně... aby na to nepřišla. A pak tam dorazil jeden sukničkář, co se mě ptal jestli je moje... a když ne, tak že ji svede a užije si s ní. Aby ji svedl tak jí nasliboval to že s ní zůstane a spraví ji dům a cokoliv a další den že si dají vínko atd... Když mi to ta holka řekla... zase jsem na sobě nenechal nic znát... ale ve vzteku jsem popadl spícího sukničkáře za nohu a letěl s ním nad okraj nejbližší sopky abych ho do ní vhodil a usmažil... jenže v tom letu se něco změnilo... a já ho začal milovat... hladit jako dítě a vrátil jsem ho do postýlky... ráno jsem pak té ženě řekl, že už musím jít a že ten sukničkář ji má asi rád a že jim přeji hodně štěstí... a odešel jsem.

Čtvrtý sen... ten byl ze všech nejbohatší... jel jsem kolem nějaké vesničky a pocítil v srdci to ticho které tam bylo... a tak jsem zastavil... a všude byly opuštěné domečky a já si vybral jednu ve které byl ve stáji hladový kůň. Tak jsem šel po vsi a hledal pro něj trochu slámy, když jsem narazil na stáje ve kterých byly dvě ženy... matka a dcera... blondýny ale obě měly ve vlasech pruh šedých vlasů... což mě udivilo... pozdravil jsem a ta starší mi odpověděla... zase tak našláple že jsem kroutil hlavou... proč takové vyrovnané ženy nejsou v normálním světě! Poprosil jsem o trochu slámy... poděkoval a ona mi řekla... neděkuj mi... protože nejsem to já kdo způsobil, že tento balík slámy je tady (ve snu). Pochopil jsem a ta mladší mě doprovázela ke koníkovi... ten když mě viděl... začal se ke mě neskutečně lísat a tulit, že to tak neumí ani kočka ani žena... měl radost miloval mě... (Což podle snáře znamená prý sňatek s hodnou a krásnou ženou... ha ha ha...) Ale to nejlepší mě teprve čekalo... ta holka měla brášku kterému bylo asi tak pět let... fanda nauky však to byl... našláplý a zkušený víc než kohokoliv kdy jsem potkal... a tak jsem spolu se dělili o poznatky a on mě obdivoval... byl jsem pro něj živým zástupce nauky... a když jsem tak debatili... o pomíjivosti... a zkušenostech a postupech... on měl taky své... dostal jsem se do vytržení blaha... takového že jsem nebyl schopen nic vidět a nic cítit... že jsem upadl na zem... a oni si mysleli že už umírám... ale já jsem jen vysvětloval... že to blaho je všude... všude... a já nemám sílu jej odmítnout... a ten klučina křičel Buddha Buddha pojďte se podívat... a já se jen usmíval, že se nechal unést... ať nepanikaří a raději se cvičí v nauce... a končilo to vše celé tak že mi všichni říkali jak mě milují a ať je neopouštím... a já jsem jim předal poselství... uskutečněte milování avšak bez objektu milování a pochopíte...

Uff... tolik času... a k čemu... když pořád cvičím, měl bych o víkendu spíš odpočívat a né psát... Je možné že se mi to nepodaří... ale určitě mi tření dá poznání a zkušenosti... už teď vidím věci jinak... takže uvidíme... I Buddha po té, co našel... věděl, že kvůli tomu nemusel asketovat, a šest let se napínat... ale kdyby neasketoval... neměl by zkušenosti na kterých pak stavěl...

***

Stav klidu se pořád prohlubuje... dnes jsme byli na střelbách... bylo málo munice a tak měl každý jen tři rány... bez nástřelných... hned naostro... Nastřílel jsem jako jediný 30 bodů. Tři desítky ve středu... a to jsem myslel že jde jen o nástřel... tam byl terč... tady samopal a pak se stačilo jen uvolnit a o nic nesnažit... škoda, že jsme nemohli střílet dvakrát abych to zopakoval... a nevypadalo to jako náhoda... protože to se mi nikdy nepodařilo ať jsem mířil jak mířil... ono to totiž není tak snadné... když zároveň s vámi střílí dalších pět lidí a v momentě kdy se soustředíte a tajíte dech a už už to stiskáváte tak rána od vedle s vámi škubne... nelekat se... neškubat sebou... jó... to by se mířilo snadno... a výsledky by byly o sto procent lepší u většiny lidí...

***

Zase se mi zdálo jak mě pokojská vyhání ze snu, že už musím jít... a jen co odejdu zazvoní budík...

***

Dnes (23. den) když jsem cvičil stalo se něco divného. Celé tělo se nabudilo... energie se přesunula dolů došlo k erekci... a něco chtělo ven... tak jsem se uvolnil a postavil mimo... a aniž bych použil půmpování řitního svěrače běžné při orgasmech... nebo tlačení při močení, vytekla samovolně z mého penisu rozsolovitá a průzračná tekutina, které bylo asi tak polévkové lžíce... bez zápachu i chuti a na vzduchu si zachovávající svou hrudkovatost... připomínající ledovou tříšť... nebo angreštovou dužninu. Když jsem stál mimo a nepumpoval jsem... tak naopak energie se přeměnila v úžasnou vlnu, jež se nedá s orgasmem srovnat... a nebylo po skončení znát žádného deficitu či vysílení, ale naopak tělesného uvolnění od přetlaku a energie jako by byla osvobozenější. Kdo ví co to bylo, nemám se o tom s kým poradit a odnést vzorek na rozbor... to vám jen tak neudělají. Ráno pak bylo svěží než kdykoliv předtím.

***

Dnes se mi zdálo, že jsem žil s nějakou ženou... a měla dítě... zrovna někam odešla a já se tam o vše staral... dítě na mě viselo... obrovský statek měla... a když jsem cítil v srdci, že již se vrací domů... pospíchal jsem ze zahrady uvítat ji... ale jaké bylo mé překvapení... přišla opilá a ještě si dovedla domů nějakého chlapa aby pokračovali u nás doma... jediný kdo měl radost byl pes... ten mi skočil kolem krku a objal mě... a bylo cítit jeho lásku... Mi však bylo zle, neboť jsem viděl... že ať ustoupím, nebo se budu snažit věci vyřešit... a pak ještě budoucnost toho dítěte... bylo to bezvýchodné... koho na úkor koho upřednostnit... to mě tak emočně vyhrotilo, že jsem se raději probudil... a už do rána nemohl usnout... neustále se ptaje sám sebe... proč je život takový... proč musí člověk zažívat tyhle věci... proč... Na nic se tu nedá spolehnout... o nic se tu nedá opřít... jak pak může člověk něco plánovat... pro něco žít... Hnus, hnus, hnus...

***

Souzním teď s hudbou odcházení... hudba kdy hrdina umřel... kdy dokonal dílo a spokojeně odešel. Tak ze mě odplouvá mnoho věcí... mých přání a snů... kterých se mám vzdát, protože vidím že jejich splnění je nereálné a ničemu neprospívající. Shledávám že nejtěžší je smířit se s tím, že mě nikdo nemůže mít rád... protože v pravdě nejsou dva. A tak konfrontován tímto musím opustit od všech snů o nějaké partnerce, se kterou bych mohl sdílet cokoliv. Ikdyž mi mnoho lidí říká, že mě má rádo, jsou chladní a studení... a mají mě rádi jen když jsem pěkně daleko. Nenašel jsem nikoho kdo by hořel... a ačkoliv já mohu hořet ke komukoliv na ulici, aniž bych mu musel říkat, že ho mám rád, tak tihle lidé ač říkají, že mě milují nebo že by si mě chtěli vzít za muže... jsou studení a vzdálení. Když já se otevřu... mám v sobě takový žár a jen plynu... ruce mám horké, že mám pocit že mají teplotu několik stovek stupňů... a to nejsem zamilovaný... jen dávám... dávám něhu zdarma komukoliv kdo ji potřebuje. Mě ji nikdo nikdy nedal. Byli však tací co se o to snažili... Jak smutné... snažit se o to... to je jako byste byli tisíce mil daleko ve svém bezpečí a hnízdě strachu... a snažili se mě pohladit ledovou dlaní...

Nejsem hlupák... a neslevím z toho že jsem prý náročný, jiný... vždy jsem všem dal to co potřebovali vnitřně... osvěžil jsem je a naplnil... ale sloužit jejich rozmarům myšlenkovým nemohu. Možná namítnete, že takto ale zůstanu sám... což vím... ale nemohu věřit někomu kdo je zrádný... nemohu žít s někým kdo mě nemá rád... Kdo nic nenabízí jen vyžaduje pozornost. A proto je těžké vzdát se snu o náručí skutečné ženy matky... je to to jediné co mě tady drží... co žíví nějakéto já... byť by to byla náruč Boží... stále je to já... a proto když jsem zjistil co je zdrojem všeho mého trápení a tím je sen o lásce dvou srdcí... zážitek splynutí v tichu... A když jsem se ohlédl, že všechna ta práce na tom abych byl pozorný a vnímavý k potřebám jiných... ale pozor k potřebám vnitřním... nikoliv vnějším... protože vnější nejsou důležité... byla svým způsobem zbytečná... protože mě odsunula jen na okraj a nenacházím nikoho kdo by mi rozuměl... ono rozuměl je špatné slovo... o rozumění tu nejde a snahu taky ne. Sním totiž o nemožném...

A ti lidé pro nichž jsem se snažil udělat maximum... mi nasazují trnovou korunu, a posmívají se mi, protože jsem obešel jejich hlavy a tak mě ty hlavy slovy bičují... a probodli mi levý bok... což musím konstatovat, že vychází najevo, že všechny obrazy Ježíše i Turínské plátno je padělek... neboť na nich má Ježíš proboden pravý bok... ale ve skutečnosti to byl levý. A to všechno se mu stalo za to, že sloužil lidem vnitřně... a odmítl plnit jejich vnější rozmary... nepomohl jim prý zahnat Římany.

Proto mnoho lidí je slepých ještě dnes... a já dopředu vím... co bude, kdo jaký bude a jaký je... nemohu ho měnit, nemůžu sloužit jeho sebestřednosti... ani se dívat na to jakým způsobem se chová aby ji dosáhl... Vidím to všude kolem... v práci... jak si každý váží svého partnera... to není rodina ale bitevní pole... proto raději zůstávám sám, abych nikomu neublížil.

Protože komukoliv jsem se snažil pomoc... ten si sám potom ublížil... Tuhle bitvu nikdy nemůžu vyhrát. Nikdo to nikdy nedokázal někoho spasit... a jestliže člověk sám se neotevře... pak mi může nadávat do nepokorných a egoistických od rána až do noci... Ale jen mi tím ukazuje že mě nemá rád... Já mohu obejmout i egoisty i nepokorné stejným teplem jako máma objímá své dítě... a ještě mi oči zvlhnou... protože v tom mohu mizet... Sám sebe se ptám proč jsem tak citlivý a intenzivní, že se toho každý bojí...

Ale shledal jsem že když člověka miluji takový jaký je... bez titulů a masek... okamžitě mě odhání... a když mu dám vše co jeho srdci chybělo... tak mi vynadá a opustí mě... To jsem vypozoroval... že chcete-li si ženu udržet... nesmíte ji dát vše najednou... a ještě k tomu nic za to nechtít a natož si její lásky vážit... Proto je údělem lidí jen utrpení, k tomu tíhnou a jej vyhledávají aby mohli být vždy oni ti lepší a ten druhý ten horší... Pomlouvat se a stěžovat si na toho druhého před kamarády i v práci, aby je někdo politoval... Ještě jsem neslyšel chválu na toho druhého... a přesto jsou spolu i dvacet let... To raději budu sám, než si ze života udělat peklo. Vím přesně co jsem hledal... se zavřenýma očima... poznám to pohlazení... od podvodníků.

Nechci nikoho obtěžovat, nejsem nijak krásný... každý kdo se mnou něco měl, toho bych chtěl poprosit aby mi to odpustil... Vím že bude lepší, když zůstanu odporný a škaredý. Když na mě všichni zapomenou... jediným řešením jak zbořit ten most, ze kterého žije já, je nechtít nic pro sebe... a nechtít lásku... to je to nejtěžší... celá lidská civilizace a mytologie je založena na víře v lásku pro nějaké její "já"... a je jedno odkud přijde... Je to největší překážka k osvobození a příčina všech příčin... lpění... Abych dospěl musím ji odmítnout... vyvázat se z jejich pout, protože to ona dělá to velké peklo... člověka navnadí na naplňující ticho v srdci a pak jej mučí protože je závislá na vnějších podmínkách, které mohou kdykoliv změnit... A je to tak správně... žádná láska z tohoto světa nemůže mi dát to co hledám... to ticho nemměnné a naplňující... a abych to našel musím z té bubliny klamů odejít... vyvázat se a zřeknout světa i se všemi jeho štěstími a láskami. A tak chodím světem a za očima mám slzy... ale nejsou to slzy bolesti či utrpení, ale pouze vzdávání se toho co nikdy nemůžu mít... toho co je neskutečné, toho co je jen mým snem... a přesto všechno viním jen sebe... a ačkoliv je mi do breku a smutku, vůči ostatním nemám jediné výtky a stále jen hořím a hřeji, usmívám se na ně a hladím je po srdci... jako když sluníčko pomáhá poupátkům na jaře aby měli sílu... musí být daleko a nechat je růst... aby je nespálilo...

Jsem si vědom, že přijdou zkoušky a lidé mi budou nadávat... a já si svou pověst tady musím o to více zničit... a to jde dost těžko... možná jsou lidé jež mě znají moc dobře a diví se tomu co tady píšu... ale má to tak být. Musím zmizet... nesmím být užitečný... pro nikoho a pro nic... ničemu nesmím pomáhat... nikoho těšit, objímat... Jen tak mohu odejít za tělo... vlastně se z toho pohledu jako bych tu ani nebyl tělesně dívám na všechno... zdejší dění. Proto mi nepište a nepotřebujte mě. Nemohu vám nic dát... nesmím... bylo by lépe, kdybyste na mě zapomněli. Vy mě stejně skutečně nepotřebujete... protože nemáte správné odhodlání... a kdybyste ho měli... tak už mě stejně nepotřebujete... a mě už nebaví být pořád ten zlý... Mezi stromy, dětmi a zvířaty mohu být sám sebou... ale mezi lidmi ne... neunesli by to. Já si tady ještě něco dopíšu abych mohl odejít za tu bublinu... už tak je dosti problém pohybovat se mezi lidmi tak, aby mě neviděli... protože pak se musím chovat jinak než bych se choval, kdyby oni byli v pohodě. Nebaví mě ta práce... protože ačkoliv pro ně udělám to nejlepší, oni to uvidí jako že je nemám rád, nebo že se odmítám chovat tak jak oni si přejí. Ale jen tak mohou sami sebe vidět v zrcadle svém... a tak těžko vedle mě někdo vydrží... protože se mnou se nedá vyjít pokud nejste upřímní sami k sobě. A já už jsem dlouho s nikým nebyl... takže jsem si zvykl, abych nikoho nepotřeboval... a nemíním to měnit... protože vždycky jakmile jsem někoho potřeboval... vysmál se mi i ten, který mě měl až dosud rád.

Nechte mě být... nemůže mi na ničem v tomhle světě záležet... pohybuji se v jiné rovině než vy... nedivím se, že mnozí aby měli klid na cestu, odešli od společnosti a stali se samotáři. Mraky si plují, plují si jen tak... a to člověka chtivého strašně žere... A já nechci to, abyste se trápili díky mě... aby jste trpěli za to jak jste se chovali ke mně. Nechci být tou hlavou úhlovou... ve vašem svědomí. Jsem nikdo... berte tyto stránky jen jako to co se ve mně odehrávalo. Mám své instrukce... a i kdyby vás tisíce mě přesvědčovalo o čemkoliv... nic na tom se nezmění. Tvrdíte že milujete a vyčítáte svému partnerovi jakoukoliv drobnost... nedivím se, že tady bych marně hledal někoho z neosobní roviny. lepší je sedět na vrcholu hory zalité sluncem a nebýt... nebýt tady pro nikoho... Dole se hemží lidé... každý má svou hlavu... není mu třeba v ničem radit natož s čímkoliv pomáhat... kdo chce najít klid od strastí života... tomu stejně nikdo z lidí nepomůže. Kdo chce se mnou být a v tichu se radovat... musí na sebe zapomenout...

***

Dnes jsem viděl kompletní pitvu ženy (věk tak 35, postava solidní). Docela to člověka změní v nahlížení. Protože si uvědomíte, že to co na člověku můžete mít rádi... to už na pitvacím stole není. Přestal jsem si všímat vzhledu věcí... včetně lidí. Vidět něco takového, také pomůže v odpoutávání se... nejen od své tělesnosti ale i od vzrušení souvisejícího jen s podobou tělesnou. Těžko se to takhle vysvětluje... museli byste být u toho když se pitvá... pak vás to změní... možná tu dám ten film ke stažení. Záleží podle do jaké velikosti se mi podaří zkonvertovat aby byl ještě kvalitní. A ještě bych dodal, že třeba v Tibetu kde se hroby do skály těžce kopají, se pohřbívá tak, že celá rodina vezme mrtvolu na skálu a začne ji rozřezávat na malé kousky a ty pohazuje supům... a pak kosti o skálu rozdrtí na kaši a rovněž ji dají supům... vidouce a provádějíce tohle u svých blízkých... to má určitě duchovní efekt podobný katapultu... U nás... je to rychle pryč s mrtvolou... abychom neviděli, necítili puch smrti... nepřemýšleli.

***

Dnes se mi zdál sen jaký se mi ještě nikdy nezdál. Už nevím jak to začalo, ale vím že jsem chtěl vypátrat kdo jsem zač... a tak mě něco, cosi někdo... zavedlo na místa minulá, která mi byla povědomá... Zavedl mě až k nějaké skupině lidí, kteří na mě čekali. Promluvil jsem k nim stylem jak se to dělá před bojem v čínských bojových filmech aby se čest a odvaha posílila. Mluvil jsem však plynule Kantonsky až jsem nevěřil vlastním uším, ba ani jsem nerozuměl co vůbec říkám... přesto dialekt i jistota a energie se kterou jsem z pěstmi zaklíněnými do sebe před obličejem mluvil... byla nediskutabilní. Ti lidé byli naprosto oddaní věci nebo mě. A tak jsme se do toho pustili.

Úkolem boje bylo porazit démony, kteří fungovali tak, že působili na vaši psychickou stránku. Vytvářely ve vás pocity a emoce, sugestivní moci vás chtěli přivést ke skepsi, zoufalství... prostě odradit vás pokračovat. Pustili jsme se do toho... boj byl psychický... kdo má větší vnitřní sílu a dokázal odvrátit, nebo proměnit v lhostejné soupeřovo snažení... tedy aby se jeho semínko nechytlo...´Když jsem se dostal k jádru... mí spolubojovníci mi jistili záda a na mě čekala zkouška soutředění... úkolem bylo soustředit se na rotující trezor, jenž mě zámky ke které jsem všechny musel podržet v mysli aby se trezor otevřel a z něj se poskládalo kamenné dělo... názvu jsem se nedivil...

bylo to náročné... stále se mi to nedařilo... už jsem začal podléhat skepsi, když tu se ve mně něco vzpamatovalo... a řekl jsem si, že pokud k úkolu budu přistupovat tak, že to nejde, nikdy nenajdu způsob... změnil jsem postoj na já to dokážu a vnitřně ho nabudil... a rázem to šlo... trezor se rozpadl... a kamenné dělo se z něj neposkládalo (asi šlo o podobenství) ale když se rozložil, objevil jsem uvnitř uzlíček a v něm byly věci... důkazy toho co jsem jej tušil. Byl tam nějaký průhledný kámen... a když jsem jej uviděl, vzpomněl jsem si na jednu dívku co mi ho dala. Vybavil se mi cit který jsem k sobě cítili až jsem zaslzel... dále tam byly kusy zlaté rudy z mých dolů... a tehdy jsem věděl, že jsem byl majitelem zlatých dolů (opět podobenství) ale ztratil jsem se v zapomnění. Nyní již nebylo pochyb a já se vydal hledat ty doly. Kam... to nebylo podstatné... prostor nebyl důležitý.

Nevěděli jsem jak aktivovat cestu k místu kde se nacházejí... ale přišla nám na pomoc nějaká vědma. Jeden bojovník se obětoval... vypil nějaký lektvar... a proměnil se v bránu v časoprostoru ale spíše do podzemí... To jakým způsobem to probíhalo... jsem neviděl ještě ani ve filmu... vím že měl modrý (opět důležité) plášť... a zmizel v zemi... a ten plášť když jsme nadzvedli tak pod ním byl vstup do různých chodeb, jenž byly zasypané vším možným, sotva průchozí...

A tak jsme v tom labyrintu bloudili a hledali... odklízeli a čistili... až jsem se dobrali východu. A hledali jsme královskou pokladnici... pokladnici co patřila mě... procházeli jsme různýma pracovištěma kde se pracovalo s olovem... pak s cínem, pak s hliníkem, pak se stříbrem... a pak už pracoviště skončili a před námi byl jen zřícený dům... ostatní už byli zklamaní ale já jsem už věděl kam jít... a tak jsem už běžel... a doběhl do královské pokladnice do mé pokladnice.

Našel jsem tam však falešného krále, takže se trochu ještě rada starších musel přesvědčit kdo je ten pravý... podle otázek a odpovědí... které podle obsahu nepřipadaly nijak složitě. Pak se to všechno jako by oslavilo... a všichni měli radost že jsem se našel... Nechal jsem je slavit a vyšel si na procházku... u studny jsem narazil na nějaké lidi a řešila vyvstala ve mě nebo v nich otázka co teď dál... jako když horolezec vyleze na Mount Everest... co dál. A přišla odpověď sama... nevím jestli ze studny, nebo ze mně pro ně... ale byla tohoto znění:

"Celý tento svět je projekcí, vše oč můžeme usilovat je stejnou projekcí... ale zdroj této projekce nikdy nepoznáme... protože my sami jsme rovněž projekcí. A proč by měla projekce hnát se za projekcí..."

Takhle se to vytříbilo... a já si pokračoval v procházce a dostavovaly se důsledky toho co jsem slyšel nebo řekl, nebo si uvědomil... Tu najednou... se stala zvláštní věc... všechno ze mě spadlo... všechny starosti a problémy... začal jsem se cítit tak povznešeně až jsem si všiml že letím vzhůru... a stav příjemna narůstal... odevzdal jsem se mu a mé tělo se začalo v záři rozplývat... do srdce mi šla taková krása, cit, něha... že mi začaly slzet oči... a já brečel... a ono se to stupňovalo a stupňovalo, až nešlo jen brečet... řval jsem jako řvou malé děti... ve svém věku jsem tak řval... naplno protože to se nedalo ventilovat... až jsem se celý v blahu rozpustil...

Už kdysi jsem psal o něze co člověka srazí na kolena... nikoliv silou ale svou (to se nedá popsat) a navíc nevyžaduje za to nic... a proto je to tak dojemné... ale to co jsem v tom letu vzhůru prožil... se nedá s tím o čem jsem psal srovnat...

Beznadějný případ