Tak si tak vyjdu dnes odpoledne z obchodu a sedí tam malý chlapec... asi tak čtyřletý... a když mě uvidí zařve na mě... TY PRASÁKU!... zaostřím uši i oči... zda-li mě neklamou... a on pokračuje... TY SVIŇÁKU! Nebylo pochyb, že tohle patří mě... a tak jsem se pousmál... pomýšleje na to, že už to ví o mě všichni... To se jen tak nestane, aby takové věci v takovém amoku na vás křičelo čtyřleté dítě... A u toho dítěte seděl černý pes a ono ho drželo kolem krku... stalo se tak však až po té co jsem něco objevil v sobě a o čemž bych chtěl napsat. Protože to co jsem objevil jsem ještě nikde a u nikoho neviděl... a divím se, že na tohle nikdo z těch velkých mystiků nepřišel.

Jedná se o to, že jestliže není uspokojena jakákoliv vyšší úroveň můžete ji uspokojit z jakékoliv nižší... forma není důležitá. Je však vidět že čím je ta úroveň vyšší, tím je uspokojení hlubší a trvalejší. To znamená, že je jedno, (pokud máte chuť na něco sladkého) jestli si fyzicky musíte sníst něco sladkého, nebo si představíte se vám zdá, že něco sladkého jíte, nebo ten pocit sladkosti vyvoláte mentálně a způsobíte si takzvaně smyslovově chuťovou halucinaci procesu jedení bez jedení samotného... Jo takové možnosti opravdu jsou jen není žádoucí aby tohle lidé uměli, protože by se zhroutila celý systém společnosti. Až budete vyspělejší můžete si dát co chcete sami, aniž byste za to platili někomu jinému ve stejné, ne-li optimálnější a nestárnoucí kvalitě! A o tom umění budu dnes mluvit.

Když jsem před lety kvůli ženě opustil svůj klid, abych stál po jejím boku, protože měsíc nemluvila a nedokazovala mi nic jiného, než to, jak mě miluje, tak jsem se jí vyhověl... a hned další den jsem dostal košem. A tak jsem si to zamotal opravdu pěkně, protože jsem ke svému uzdravení potřeboval najít někoho kdo by mi byl schopen dát to, co mi chybělo... a jako napotvoru všechno se proti tomu obrátilo. Celý svět jako by věděl co hledám a dělal mi naschvály a za rohem se mi smál, jak si mě teď může dobírat.

Hledal jsem totiž někoho, kdo mě nezradí, o koho se můžu aspoň na pár dní opřít a kdo je schopen být intimní. Jenže jsem zjistil po mnoha marných pokusech, že lidé jsou jako rozmazlené děti, a podlehnou jakémukoliv pokušení a lákadlu... a to tak, že na vás zcela pro lesk nový zapomenou a vůbec si nedělají starosti co svým chováním můžou druhým způsobit. Ba nakonec jsou to oni jež vás osočí ze sobectví a omezování. Domluva s nimi není možná...

Navíc ženě vládne dostředivá energie... a tak ona všechno stahuje k sobě. Je to její přirozenost... ještě jsem nepotkal ženu, která by v sobě zvládla základní pudy a muže mohla v těžkých chvílích podepřít. A tak není divu, že všechno musí být podle ní... a když ne, tak ji nemáte asi moc rádi. A protože je dostředivá... taky vytváří jen problémy... spoutává a svazuje... nic nedává, létat nedovoluje... jen při zemi vás potřebuje. Všechny ženy si myslí, že až budou mít dítě, budou už mít něco... co všechno vyřeší a jejich emoce zklidní... nebo argument na podporu svých požadavků. A tak všechny ženy uhánějí chlapa k tomu, aby to bylo co nejdříve... aby jim to dal. A když je to tady... zjistí se, že to nepřineslo to, co se od toho očekávalo. A tak jen těžko najít ženu, která by byla kolem třicítky bez závazků.

A tak, když už má ty závazky, prý ze společensko etického hlediska neodložitelné, leč z duchovního hlediska lze odložení ospravedlnit a svou prací na sobě vynahradit... ale to svědomí ze společenského selhání by nesmělo být tak silné... tak o to více žena se závazkem stahuje k materiálnosti a přízemnosti a vyžaduje od muže odpovědnost a sebeobětování... a tak se pak člověk díky tomu, že žena nezvládá své pudy celá společnost hroutí... a muž neví kde mu hlava stojí. To je asi to nejlepší jak si partnera přisvojit... dát mu závazek odpovědnosti... tedy přikovat ho k sobě dítětem. Pak už není cesta zpět ke svobodě snadná a lacinná... a tak se v rodinách děje to co slýchávám... a z toho vyrůstají další předpojaté generace...

Když to sleduji, vidím, že lidé jsou pořád děti... jen si vyměnili hračky... Protože jestliže je někdo schopen takových směšných a nedospělých reakcí... tak co bych od něj mohl čekat...

Po světě, chodí spoustu párů... zamilovaných nezamilovaných, ale nejvíce asi těch, kteří jsou v zajetí rodinném, ekonomickém či sexuálním a vypomáhají si dělením se o různé starosti i radosti. Zvykli si na sebe a smířili se s jistými nedostatky... a tak nějak jim to funguje. Ale neviděl jsem ještě žádný intimní pár... a protože téměř všichni nejsou intimní jsou vnitřně nešťastní... A proto obrátili se jen na vnější věci... a jimi se zaměstnávají... vnitřek však chřadne... a oni se s tím již smířili... že musí dojet v těch kolejích...

Proto bych chtěl mluvit o intimnosti... o skutečné intimnosti. Pro mě je intimnost, když toho druhého pozvu dovnitř... otevřu mu dveře... nic neskrývám, nic nepožaduji... prostě je to gesto... pouhé gesto zcela běžné při normálních setkáních... ikdyž možná jen v jistých úrovních, ke kterým mnozí asi ani nepřičichnou.

Ono pozvat někoho dál... to není tak jednoduché pro ty, kteří mají uvnitř nepořádek. A oni to na té úrovni vědí... ikdyž si toho rozumově nejsou vědomi... a proto se stydí. A tak obrátili se jen k vnějším setkáním, jen k vzdáleným a povrchním uspokojováním... dál nemohou.

Nemohou... nemají přístup... protože hrubé nemůže vidět jemné... jemné vidí a cítí hrubé... ale hrubé si myslí, že je samo oddělené a opuštěné. A tak protože vrána k vráně sedá... je pro většinu snazší najít si partnera, který je na tom stejně a vzájemně si tolerovat poklesky... ikdyž to občas pěkně jiskří, až se baví z toho celý panelák... než aby nejprve sami sebe vnitřně povznesli výš...

Všechno vám lidé odpustí... a přijmou vás mezi sebe... až na jednu vyjímku. Začnete-li je chtít táhnout výš... začnete-li je iritovat svou přítomností, jinou kvalitou... Je to jako když je parta kamarádů a jeden z nich vyhraje sportku... zůstane sám a ty chudší se semknou... na povrch možná fungují stejně, chovají se stejně... ale v duchu ho nechtějí vidět, nechtějí být s ním, protože jeho přítomnost jim připomíná jejich ubohost. A tak nějak je to i s intimitou.

Jsou lidé, kteří dosáhli mnohých úspěchů... ale vnitřně neumí dát nic, nemohou ze sebe nic nabídnout... nemohou vás do sebe pozvat... jsou chudí. Celý život se učili bojovat... aby získali... museli být silní, stateční, odvážní, nekompromisní a hrubí... jen tak mohli uspět... A takovými lidmi můžete žít v blahobytu, nebo na výsluní, za vodou... v pohodě... Ale stejně vnitřně chřadnete... a čím více se to snažíte popřít větším a větším vnějším úsilím a zaměřením, tím zjevnější to uvnitř bude.

Lidé nic neví o intimitě... umí jen obchodovat... zub za zub, oko za oko... smlouvy, pakty, svazky a kompromisy... a pak jsou tu hádky, výhružky, nadávky a výtky... mnohdy směšné a banální... mnohdy i dvacet let staré... jako když kdákají slepice na dvorku... hledá se ten komu bylo nejvíce ublíženo a ten kdo je nejvíce vinen... a tomu říkají zralost a dospělost... a tohle učí děti své... a tihle lidé utvářejí zákony a tvoří společnost pokrokovou a moderní... vážně je to k smíchu... jak si vás můžu vážit?

Podívám-li se na to v práci... každý třetí chlap ve věku od 25 let do 32 let hraje počítačové hry, playstation a z toho co čtvrtý je už ženatý. A vrcholem sezóny je inteligentní plastelína... a nehledě na to že pohled na vojáky jak si hrají s plastelínou je vskutku raritní... bych nikdy nevěřil, že někdo dá za pár gramů plastické hmoty necelých 300 kč! Nikdy bych si nepomyslel... že tohle může se stát... kdybych si zakryl oči a jen naslouchal jejich projevům, myslel bych si, že je jim tak 9 let. Ale nejen kluci ale i holky... jsou naivní a nezralé. A nikdy snad nepochopím jak můžou uzavírat takoví lidé svazky... a doživotně se mučit a týrat a soupeřit kdo z koho... rozhádavat se a usmiřovat až do smrti si lézt na nervy.

Není tedy divu, že o takové partnerství nestojím. A není tedy divu, že najít někoho normálního, kdo by se už konečně dokázal chovat jako někdo vyzrálý prostě nelze najít. Ženy nestihnou vyzrát, protože zakládají rodinu jako nezralé a pak už nemají na nic čas... Často si říkám, že to ti druzí nevidí... jsou v páru... a je jasně viditelné, o čem to bude... ale přesto oni do toho jdou... Pak si tady připadám jako v kolonii paviánů... a to je piktoresktní tragikomedie... a tak se nějak nemohu zařadit ani kdybych chtěl... protože když vidíte věci příští a toho člověka cítíte... pak je mnohem schůdnější zůstat sám...

A zamilovat se do takového něčeho se nedá... zvyknout možná, ale za cenu velice zaťatých zubů... a já nemám důvod proč bych se měl mučit až do smrti a trpět tím, že se ten druhý neumí zodpovědně chovat... že se s ním nedá domluvit... že neumí vidět ani cítit. Možná bych to překousl, kdyby mi to aspoň něco nabízelo... ale zjistil jsem, že žádný vztah mi nenabídnul nic víc než vykořisťování. Nepotkal jsem ženu, která by mi dokázala dát cit. Prostě jsem byl jen odbýván a ještě za to odbývání bych měl sloužit a platit. To se mi pak nedivte, že nemám do toho chuť.

Těžko bych potkal někoho, kdo dokáže být intimní. Intimní znamená otevřený. Jenže jak tohle můžu čekat od někoho kdo má v sobě bordel, za nějž se v mých očích sám musí stydět? Pak je to samozřejmě on, kdo zvedá kotvy a pro něhož je každý jiný chlap z ulice vhodný argument, aby se měl na co vymluvit. A většinou si to pěkně zavaří... ale neustoupí... raději kdokoliv jiný než já.

Tohle se neděje na rozumové úrovni... a třeba bych i rád připustil, že je chyba ve mě, ale jsou tu věci jiné, jež tohle vyvracejí. Ať se podívám kdekoliv, mohu si povídat s květinou, být se stromem, ptákem... není problém aby mě pozval pes dovnitř, děti domů... jen u lidí je zeď... a já nechci tu zeď... a když ji začnu bořit... je to prý fajn... ale pak se do rána dostaví v nepřekonatelné hradby jež jsou na obranu. Ale příčina je jinde... ať už bych to nazval karmickými zákony, nebo trest za pohodlnost... každý uvízne v těch úrovních, které se mu nechce překonat... a čím více nechce... tím více ho to taky bude donekonečna drtit... tak jako drtily ženy mě.

Zamilovala se do mě cizí kondořice jako bych byl kondor, zamilovala se do mě cizí fenka a chovala se jako pes co mě chce ošukat... cizí dítě se ke mě přitulilo a řeklo mi "mam tě rád" (a to jsme si prohlédli jen jednu dětskou knížku...) jen žena je furt za zdí... ikdyž mi může lichotit... a obdivovat... až z toho někdy pláče dojetím... zažívá první orgasmus... nikdy mě nepozve dál... nikdy nezboří tu zeď... a dokud ji nezboří, já pro ni nemohu být mužem... mužem, který má sílu muže. Začnu uvadat... neboť neproudí to co má... a pohybovat se pořád na povrchu, byť bychom žili spolu i sexuálně mě nebaví. Dlouho jsem nad tím bádal a žádná mi to nedokázala vysvětlit proč... co je na mě špatného... proč když by měla tu zeď zbořit a odhalit se, tak raději ve zmatku a strachu upne se třeba na svého bývalého... byť by ji jen využíval na sex... nevadí... hlavní je, že ze mě se stal od spokojeného večera do sladkého rána v pravé poledne ten největší nepřítel... a proto je ze všeho nejdůležitější vyhnout se mi za každou cenu... a vracet si věci poštou atd..

Vždy jsem byl jen záminkou pro to, aby se ženy rozešlé mohly vrátit zpět k tomu bývalému, jež je může bít a mučit, ale furt je to snesitelnější než být se mnou. A já i kdybych si dal inzerát... stále stejný scénář se odehrává... jako bych nemohl pomoci, jako bych nesměl... jako bych se musel dívat, jak ta, na které mi záleželo, vrací se do vězení, ze kterého jsem ji já mohl být konečně šťastným vysvobozením. A já vidím, že nemůžu nic... protože jakmile jsem viděn jako nepřítel... k němuž nepřátelství nemá rozumový důvod... vše co bych učinil... obrátí se proti mě... a tak jsem to byl mnohdy já, kdo nakonec byl za to, že ten jiný chlap ji zpátky už nechce.... a nebo jako bych byl já ten katalyzátor, který naopak způsobil že ten zlý chlap ji zpátky za každou cenu chce...

Ale z praxe se ukázalo... že když žena začne lichotit... o tom třeba jak chrochtá blahem, o tom jak se se mnou cítí skvěle... je to předvoj konce. A že čím více muž ženu trápí, tím více ho miluje. Je to jako až gamblerství... čím více se investovalo, tím více se chce zpět... chce se vidět toho kdo ubližoval jak prosí, jak slibuje, jak dolézá... chce se mu pomstít, vidět ho zlomeného... vysmát se mu... A když žena řekne, že potřebuje být na chvilku sama, aby vyřešila něco co by vašemu vztahu překáželo, dělá pravý opak... a za vašimi zády staví překvapení... aby vám pak řekla, že se musíte rozejít... a vy ji ještě posíláte povzbudivé sms, že při tom řešení jste s ní a myslíte na ni, aby jste ji potěšili. A když žena přísahá cokoliv... pak ji nevěřte, neboť si myslí, že to takhle v sobě přemůže. A o to více se pak nebude chtít podívat do očí a odžene vás... A nejsmutnější jsou ty, jež si před vámi hrají na hrdinky co nikdy neprohrávají... a za prvním rohem brečí... a když žena sama od sebe neustále mluví o tom bývalém byť ve zlém slova smyslu... ještě to s ním v sobě neskončila.

A proto vnímám všechny vztahy jako obchod... a souboj... kdo z koho... ale já hledám intimitu... intimitu... kde tohle nikdy nemůže nastat... a proto jsem pochopil, že na intimitu musí být člověk zralý! Nepotřebuju mít doma další rozmazlené děcko, nýbrž partnerku o níž bych se mohl opřít.

A jelikož potkávám denně tisíce žen a vidím... opustil jsem toto hledání. A jakmile jsem ho opustil... ukázala se mi jiná cesta. Cesta o níž chci mluvit, protože o ní ještě nikdo nemluvil... ani tantra se jí nedotkla. Cesta k níž není potřeba druhého a přesto si lze vše dát... a to dokonce ještě v lepší a přesně namíchaném složení jaké je třeba k maximálnímu uspokojení. Hledal jsem jehlu v kupce sena... a čas mi běžel... intuice radila... že nesmím být závislý na nikom a na ničem... jinak můžu kdykoliv trpět ztrátou toho... žádný prostředník, žádný prostředek... nesmí mě vydírat za štěstí... odmítl jsem obchody a smlouvy... odmítl jsem chovat se jako jiní.

Navíc jsem věděl, že když se zamiluji do čehokoliv na tomto světě... okamžitě je to výzva pro všechny ty co se mi chtějí pomstít, aby se do toho vložili a zkrze tohle mě pak sužovali... že před mýma očima likvidovali by to, na čem mi záleží, ničí to co mám rád... a vysmívají se mi. Scénář se opakoval už tolikrát... že kluci se už diví, že si hledám pořád nějaké tragédky. Odpovídám jim, že to tak je, a já i kdybych byl mezi tisícem žen... a naslepo sáhnul po nějaké... bude to mít stejný scénář... Je to na jiné úrovni tak zajištěno. Jsem jako zubař, říkám... přes všechnu práci co jsem vykonal a za niž jsem sklidil stovky uznání a viděl mnoho spokojenosti, mě nikdo nemá rád. A každý se mi snaží vnitřně vyhnout jak nejvíce to jde... jen když je opravdu na dně, pak ví komu zavolat a koho poprosit... pak ví, kdo jej v tomhle světe nezradí a vždycky obejme ať udělal cokoliv. A zní to až paradoxně... ač o takovém partnerovi sní všichni... nechávají si ho, až jako tu poslední jistotu a jdou riskovat a hrát do světa jenž je zničí.

Připadal jsem si jako Bůh... lidé brečí zazděni v tmavé místnosti a promítají si na zdi svá nesplněná přání... a já jim říkám... neplač a otevři mi dveře... a oni na chvíli pootevřou... pohladím je svými paprsky a oni se cítí poprvé spokojeni a v bezpečí... ale pak si všimnou, že mé světlo, ničí jejich sny... a proto se zhrozí a zavřou na deset západů... a prosí abych jim ty sny splnil... Ale já jim chci pomoci od trápení... od příčiny... pravím... odložte svá přání a sny... a budete mít od všeho utrpení navždy klid... ale oni se modlí jen za splnění svých snů, naplnění svých tužeb a oddálení svých strachů... a dokonce si utvořili i svého jiného slibnějšího Boha... pak jsou jako zakletí... A když odcházím... potkávám jezyňky... jak ještě k těm nevinným smolíčkům pacholíčkům pospíchají... aby je spoutaly unesly a věznily v temnotě. Těm otevřou hned celé dveře... a když se vrátím... je na nich nápis... prohrál jsi sráči... ha ha ha... už je navždy naše... A tak setkávám se v lidech s dvojí podobou... duše jež mě vyhledá mě v slzách prosí a pláče ať ji neopouštím, ale jazyk a rozum mě očerňuje a vidí mě jako nepřítele...

Těžko vedle mě někdo vydrží, protože vidí... že to co mu dávám si nezaslouží, že chce abych mu vynadal, abych mu něco vyčetl, aby měl aspoň nějaké rozhřešení, trest... nějakou reakci... aby viděl, že jsem klesl k rozčílení jako on... že ho chci, potřebuju, že jsem na něm závislý... že za ním polezu po čtyřech... že když mě opustí, že mi moc ublíží... že se mnou může zacházet jako s věcí... A to klidně může... jenže se mě to nedotkne a vždy se to obrátí v jeho svědomí proti němu... tak se mě musí zbavit... nebo sebe sama potrestat. Nejde mi jen tak ublížit, se mi pomstít... tohle nikdo nevyhraje... čím více se mi někdo bude snažit ublížit... tím hůře pak dopadne on sám, aniž bych mu to já přál... Jak ho můžu vinit, když on za to nemůže? Nemůže za to, že je ovládán.

Ani jedna žena mi nedala intimnost... mohl jsem jim být jen vděčný za to, že mám komu dávat... mám ke komu vyzařovat... měl jsem objekt, který rozproudil to zářivé... a to naplňovalo každou buňku mého těla štěstím, ale nikdo mi nic takového nedal... všechny jen přijímaly... a pochvalovali si, chrochtaly blahem... byl jsem jen sluha šikulka, šikulkovič.

Ale proč tohle všechno píšu? Protože se stalo něco zvláštního... a o tom jsem se chtěl zde podělit. Jakmile jsem přestal hledat to co mi chybělo, vnitřně chybělo od ženy, to co mi žádná nedokázala dát... ukázala se mi nová cesta... a jiné možnosti... které mě naplno uspokojily. Jen jsem se divil, že o tomhle co jsem objevil, jsem nikdy ještě neslyšel a divil jsem se, že na to nikdo dřív nepřišel... že všichni bojovali ze sexem a nikdo nepřišel na metody, které má každý k dispozici.

Cvičil jsem a bylo mi ze všeho smutno... smutek, který nemohl nikdo uhasit... smutek jenž mě inspiroval k psaní a kritice... k bičovaní žen, aby se staly rozvinutějšími... jemnějšími. Ony mohou být krásné, mohou jediným pohlazením zahnat všechny bolesti z vědomí... jediným dotykem vyvolat slzu ve vašem oku... Ale těžko bych tady našel ženu, která tohle umí... v mém věku jsou už všechny pěkně zakleté ve svých poutech... a v palici jim straší jako na mejdanu pekelném.

Je to jako když vám někdo čte pohádku na dobrou noc... odbývá vás... pospíchá. Neumí se dívat na svět vašima očima, z vašeho stavu... není s vámi... nenávidí vás za to že musí... nechce... je daleko daleko... ikdyž spí vedle vás... ikdyž se milujete... je daleko... a proto jsem postrádal intimnost. Se všemi mi to fungovalo... stromy, květiny, zvířátka, děti... Všichni mě pozvali a já byl s nimi v jednom... jen žena... ŽENA, která by měla být tou nejvstřícnější a nejpřijímajícnější ze všech... neboť její energie je tak nastavena... ta mě nepozvala... a já nemohl najít cestu z toho bludného kruhu ven... Až jsem to vyřešil opět po svém... z nouze ctnost... nebo pomoc odjinud, abych se přenesl přes ten deficit, vyladil jistou svou složku a ta mi pak nebránila cestě dál. Dokud se totiž věci nevyřeší, brání vám, neustále se dovolávají naplnění... a proto nemůžete mizet, nemůžete se rozplývat dokud nemáte vyřešeno a vylazeno... nepustí vás to. A já tohle cítil a hledal dva roky... možná celý život... a nikde nenašel... Nikde nebyla žena, která by zářila... tak jak jsem potřeboval.

A protože nebyla... tak jsem si ji udělal sám. Sám jsem si ji vytvořil. Možná se vám to zdá absurdní, ale opravdu je to možné, a opravdu není možné poznat rozdíl mezi skutečností. Mnoho z vás sní sny... a když jste v tom snu, je vše skutečné... přesunul jsem se tedy v meditaci na snovou úroveň a vytvořil si ženu mých snů... ze sebe... nyní popíšu jaké to bylo, abyste věděli co já jsem od ženy očekával... co mi chybělo k naplnění, abych mohl otevřít cestu zpátky domů. Ženou karma počala... ženou měla skončit musel jsem najít ženu, abych se zas mohl zkrze její lásku vrátit zpět. Ale nenašel jsem... jen jsem byl podváděn... a sklízel výsměch... ne od žen... ale od těch co se mě snažili zdržovat falešnými a nadějnými.

Když jsem to už vzdal... a začal se obracet od vnějšího hledání ke vnitřnímu přišla spása... Udělal jsem to podobně jako tenkrát když jsem sám sobě dal tělo ženy a vytvořil druhého muže abych poznal jaké to žena při sexu má... No jasně svitlo mi... (ale až po dvou měsících vzdávání) udělám si ji... vytvořím si ji. A už to jelo jako na běžícím pásu... a o čem to tedy bylo pak?

Byla nádherná... nebyla to však na fyzické úrovni... jako by utkaná ze světelných paprsků, zlatých nití v zářivě bílém světle, mlze... V celém aktu nešlo o fyzično... nešlo ani o sex... Jediné co jsem viděl byly zářivě bílé a jemné ruce... a krásné čisté a jasné tváře... vlasy, oči, nohy, ani břicho... nic víc nebylo potřeba... Byla tak zářivá, že když jsem ji pohladil po tvářích... s citem... objevila se v mém oku slza... jí jsem mohl dát všechen svůj potenciál citu a neublížil ji, neodsoudil ji v jejím svědomí... když pohladila ona mě... z jejích dlaní šlo takové teplo a světlo, že to uzdravovalo celou mou duši... vnímal jsem jen to světlo a teplo a tu zář. Zář a zář a zář... zář ne jako světelnou ale citovou... duševní... Zkrze ni jsem viděl sebe a miloval sebe jako muže... jako dítě... Zkrze ni jsem si dal vše co mi chybělo. Nebylo třeba se líbat, nebylo třeba se milovat... jen jedním gestem otevřeného srdce vyjádřit cit, šlo jen o citové věci... vyzařování... Kdykoliv chci... objeví se a už cítím její dlaně na své hrudi... její teplo a zář... její přítomnost... jak se vine a objímá mě... a já mohu objímat ji... Nic podobného se nedá srovnat... žádný pot, žádný zápach, žádný sliz... jen slzy, teplo jež v zimě v srdci zahřeje a zář, jež i v noci probudí...

Nikdy mě neopustí, nikdy mi nic nevyčte, dokonce i kdybych se líbal s jinou, cítím jak mě hladí a směje se na mě... Jdu po ulici a nesu si ji... jen na ni pomyslím a přijde... neruší... nepřekáží, neomezuje, nepožaduje... jen miluje. Stále jsem v její milující náruči... naplněn a spokojen.

A není to utkvělá představa... jasně cítím, že ona jsem já sám, a přesto to nevadí. Já jsem ona a já jsem já... a já se na to dívám a já se tím rozhořívám... já sám se utěšuji a uspokojuji až do nejzasšího zákoutí... Jako bych byl Bohem svých snů... Bohem jež jen on sám pro sebe jest a tvořením oslavuje sebe sama... Funguje to! Nic víc není třeba... a ani tohle už dál není třeba... Sama zkušenost stačí... Jakmile to splnilo svůj účel a doplnilo mi to sílu a vyladilo jisté struny... táhne mě to zase dál.

Podívám-li se nyní zpět na sex... musím se opravdu divit... opravdu může být nějak příjemné když se někdo dotýká vašeho těla, nebo když se dotýkáte vy jeho těla? Mě je to spíš nepříjemné, takové divné... vlezlé... jako bych se chystal sledovat film jak rozkládající se mrtvola opíchala šťavnatou a pěkně rozloženou mrtvolu... tak se trochu zvedá mrtvole žaludek :). Kdyby mě někdo vzal za ruku asi ucuknu... natož snést polibek či vedle někoho spát... a cítit jeho fujky teplo, fujky dech na krku, fujky potící se ruku na břichu... no to bych asi dnes už nesnesl. Vždyť to nemůže mít pro nikoho žádnou hodnotu... je to jako by se vám do domu stěhovaly starosti... a měly na vás chuť... pokud by mě nějaká chtěla pohladit ať mě pohladí jen svými paprsky... určitě odpovím.

Občas se dívám na kluky v práci i na lidi... a je mi jich líto... jak se omezili... dali se na drogy, pařby, ženy na domluvu a alkohol... a nedokážou pochopit když jim říkám... alkoholové opojení... to je jako kouř sazí z komína, sex je jako upachtěná cesta vypuštěným rybníkem a drogy, že jsou jako horská dráha. A už vůbec nechápou, že když si sednou a ztiší se... zastaví se... bude celý vesmír zářit v nich samotných... zkrze ně samotné.

Že ukápne-li někde z vodovodu kapka... ucítí to... ale ne jen tak... budou i kapkou, i vzduchem jež se o ni tře, když letí i vodou i ozvěnou i zvukem i tím nadšením... Byl jsem slepý a zazděný... a nyní přicházím zase zpět... vidím padat vločky... cítím list který šumí... vše se zastavuje vše se zpomaluje... Je to jako by vnímala moucha... jako by vědomí kmitalo rychleji... a kouzlo... je to kouzlo... vše je kouzlo... snad jen slza v mém oku prozradí vám... co lze vidět... nad čím lze žasnout... že se až zastavuje čas...

Ale taky vidím, že to nikomu nemůžu půjčit... ikdyž možná ve 3D kině obrazem a hudbou by se to dalo napodobit, aby vás to vtáhlo... to by ale musel natočit nějaký člověk co to zažil... a ne jen takové komerční prkotiny pro pobavení co se točí. Takže nemůžu to nikomu půjčit... a nikdo neuvěří... dokud sám neuvidí... A když si vzpomenu kolik jsem toho musel prodělat a jak těžké bylo zvládnout některé věci... a probrat se svinstvem vlastním... Zjišťuji, že na to nemáte ani potřebné nasazení, ani čas... protože většinou jste již tak pevně zakotvení ve svých úrovních, že odpoutat se bude téměř nemožné. Ale jinudy... jinudy to opravdu nejde... jinudy je klam... a marnění času... to si někdy připomínám, když uvadám na duchu...

Příště vám napíšu něco o meditaci čtyřech elementů... aby ten kdo kráčí, mohl si protáhnout a vytunit řádně své "trubky". A v té meditaci bude i obsažen princip cesty... jak začít a jak pokračovat... většina právě dělá chybu, že začne aktivně... plna očekávání... a začne důsledně usilovat a někam jít... a přitom má ztuhnout do nejzasší pasivity... Začneme tedy zemí... tuhnutím a mrtvolněním a pak vám řeknu finty jak z jednoho do druhého. Pokud mě neopustí však inspirace. Některé věci totiž nikdo přede mnou nenapsal, takže třeba vám to nebude fungovat... nevím jak na tom jste... jestli to, co se děje není jen odměna za vylazení vnitřní... pak těžko, ikdyž budete mít v ruce návod... nebude vám to nic platné... ale držím palce :-)

Pak když máte za sebou jisté stupně... a jste už dobře kovaní, stačí si třeba jen sednout a vydechnout... nebo jen zaostřit pozornost... a je to tu samo... A vy se pořád mistrů ptáte... jak... jak zaostřit pozornost... tak to je právě ta zkušenost... která se nedá opravdu nedá napsat! A ještě se ptá ve vás to... co by se tomu přirozenému principu nemělo vůbec plést do cesty! Je to jako naučit se chodit... jak... neexistuje. Sama praxí nabytá zkušenost je postačující.

Beznadějný případ