A teď naposled se ještě vrátím ke vztahům... zjistil jsem, že mi vztah nemá co nabídnout. Byl jsem příliš dlouho sám a jsem už starý. Nevidím nic co by mi měl vztah dát. Kdysi to bylo to, že jsem mohl vidět a podněcovat vlastní ješitné sklony... a tak ten druhý byl prostředkem... Ale nyní vím, že pro nikoho nemůžu být dost dobrý a on by se se mnou jen trápil. Nemám v rukách nic co bych mohl komukoliv nabídnout. Navíc nevím jak poznat krásnou ženu... chodím kolem dívek a žen denně... a jsou takové jaké je chci mít... vím že já sám jsem to dělal... A nyní už je to takové divné celé... čím víc jsem spokojen tím více jsou prázdné... Když vidím co by to všechno obnášelo... a srovnám to s tím velkým a širým a zářivým co není vychytralé, obchodující a podmíněné... a k tomu ještě přidám konflikt rovin a to, že tisíckrát jsem již ženu v minulosti měl a s ní v manželství žil... a teď je tu šance uskutečnit dobrodružství, které bere dech... Táhne mě to více mnohem více domů... než do vztahu. Vyzkoušel jsem si všechno... neznám žádný cit a pocit, jež by stál za to obchodování. Já sám dělám všechny city a umím je kdykoliv zrušit a zase stvořit. A když jsem v mnohém vyhaslý a bez chuti... těžko budu někomu k užitku. Mohu dávat... ale když dávám je to jako když se milujete ve snu a víte že je to sen... VÍTE to... a to vás už pak tak nebaví a NENÍ možné vytvořit pouto... Až jednou překonáte tělesnost pak uvidíte sami... že těžko vám bude spoléhat na to, že vám někdo něco dá... že u někoho naleznete útočiště... byť by to byl kdejaký svatý, Bůh, či rodina, domov, manželka.

Vše je teď divné... vidím jen samou nedokonalost, neúplnost která vyžaduje neustálou péči a starání se... asi jsem nějak prostřízlivěl... ono když cvičíte... víte, že blaho je bezpředmětné a je tedy zbytečné ho hledat ve vztahu s čímkoliv nedokonalým... na začátku jsem mluvil o hudbě... ale není to jen hudba, co kdysi mi dávala útěchu, ale třeba i sex... dnes mi sex přijde tak nemotorný a těžkopádný, primitivní a piktoresktní... zkrátka nedokonalý. Přijde mi úchylné když mi má činit potěšení jak na někoho sahám a něco někde mu mačkám, nebo když mu strkám jazyk do různých otvorů... Copak jsem nějaké zvíře... abych funěl a choval se jako omámený?

Sex se mi jeví jako cesta zkrze vypuštěný rybník... kdy člověka vězní bahno, a brání mu v pohybu a ještě je celý umazaný... a jedinné co od toho má je jen úleva na konci této slizovité cesty... z toho že má chvíli od démonů klid... Kdežto meditace je jako let nad zářivou krajinou... Let svěží a absolutně čistý, jasný a bez námahy. Je to radost a nikoliv pachtění... je to mír a nikoliv boj o orgasmus... je to tak prázdný a přesto plný prostor bez hranic... a nějaká existence někoho jiného v něm ho mění v peklo a omezuje mě. Přesto nevnímám, že bych cokoliv potlačoval... prostě srovnávám slunce se žárovkou, která jen bliká v tmavé místnosti... Sex je pro mě jako poškrábání se na noze když mě svědí. Žádná věda, žádný postoj... když vedle mě leží nahá žena... funguje to samo, když ne, nijak tím netrpím.

Zkrze krachy vztahů a trápení se ženami jsem se naučil citově uspokojit sám sebe sebou... a vím že tohle spojení nikdo nikdy nerozdělí. Prostě se jen sám do sebe pohroužím... a nic víc není potřeba... ani kocovina po tom není... nikdo jiný kdo by mi v čemkoliv bránil... jakkoliv ublížil.

Jsem jako pták... chce se mi létat... a vidím, že jsem to byl v podstatě já kdo ženám ubližoval... proto je pro všechny lepší, když se mi zdálky vyhnou. Protože nemůžu dělat dvě protichůdné věci současně... a to vytvářet klam a zároveň ho bořit. Nyní už vím, k čemu ty všechny krachy byly... a jsem za ně vděčný... vždycky jsem byl... vzpomínám že po každém skončení jsem cítil svěžest, volnost a radost ducha... Ta pravá jsem já sám... já sám jsem svá matka i své dítě, svá milenka... i svá smrt i svá existence... i svůj Bůh i svůj Satan... svůj ráj i své peklo... já sám jsem počátek i konec všeho... Není třeba se za čímkoliv honit... všechno je v pořádku... všechno... No a s takovým pohledem nemůžu být aktivní... v žádném vztahu...

Otázka : V poslední době se mi zdá, že máš nějak problém se ženami. Být tebou tak si raději zajdu pro radu k sexuologovi než se z toho zblázníš.

Já v tom žádný problém nevidím. Prostě jen nejsem už zahnízděn jako většina mužů pouze v sexuálním centru a sex mě po jistých zkušenostech neuspokojuje tak, že by měl tu moc mě vtáhnout, abych se choval jako opilec. A orgasmus se mi jeví jen něco jako uprdnutí se do tmy, ve srovnání s tím co lze si přivodit ve stavech pohroužení.

Takže to co zde popisuji těžko někde najdete, protože o tom nikdo tak otevřeně nepíše. Nepíše o tom buď proto, že se k tomu nikdy sám nedostal a nebo proto, že by jste ho odsoudili jako nenormálního. Knih je hodně, lidí moudře sečtělých taky hodně... takže prodejnost knihy je závislá na tom jak dokáže autor vyhovět mlsnotě vašich jazýčků a jak se dokáže přizpůsobit nebo zdokonalit momentální duchovnímu hledání slepic na hnojišti.

Ale opravdová práce a vnitřní proměna je jen cestou jednotlivce a zpravidla začíná překonáním vlastních závislostí. Takže kdyby někdo skutečně probuzený napsal knihu vedoucí k probuzení... našlo by se jen pár těch, kteří by si ji přečetli a možná jen jeden, který by se jí řídil. Samozřejmě, že probuzený autor by ji nenazval ve stylu jako zaručený a rychlý návod na osvícení... teda pokud by vůbec probuzený autor nějakou knihu pro někoho psal. A tak by se stejně stalo, že by si ji nikdo nevšiml, protože autor by nebyl slavný už zdřívějška... a slavný se člověk stane jen když krmí vaše prasátka... a stejně by se nikdo u něj neučil, protože k poznání je třeba nepohodlné vlastní práce a vhledu... a ne jen povrchnosti a zkušenosti ve tříbení intelektuálním a čekání na nějakého lacinného učitele zvnějšku.

A mi je jedno co si kdo o mě myslí... ať mě chválí nebo haní... smetí jež nemá žádnou cenu... raději by místo té námahy měl soustředit se na sebe. Takže to můžu vše vysvětlit teď na následujícím příkladě, kterým docela přesně vystihnu jak se věci jeví, když není člověk už jen otrokem svých vášní a celé to jen pozoruje.

Jak by jste se vy cítili, kdyby jste v noci jako náměsíční usebrali se do místního vepřína, tam si vyhlédli prasnici, pořádný kus a začali ji svádět, hladit, šeptat ji do ouška jak je krásná a že s ní chcete žít a stárnout a postavit společný chlívek a chovat vaše děti. A pak by jste ji povalili na záda, hladili ji po celém těle až by začala vzrušením chrochtat, líbali by jste ji, proplétali si jazýčky a mísili vaše sliny, olizovali jeji bříško a sáli jeji bradavky, pak by jste ji roztáhli nožky a rozvášnili její šťavnatou mušličku, spojili by jste se sní a pářili se divoce a bezmezně v náruči lásky... a v tom nejlepším byste se ze své náměsíčnosti probrali? A ještě na proti sobě měli zrcadlo... a viděli byste, jak jste od ní uslintaní a od jejich šťáv ulepení a na těle nalepenou slámu a její vůni načichlí jste všude?

Vžijte se do toho teď... a přemýšlejte o tom... jak by jste sami sebe viděli a co by jste si nejdříve ze všeho přáli... Jak by jste se mohli DOMA pak podívat někomu do očí, když by to ON o vás věděl... protože DOMA není nic skryto...

A tak se nedivte, že jsem se probral a vyhledal nejprve "sprchu" abych to všechno ze sebe smyl a že se nesmiřuji s tím, že jsem JEN zvíře... a chovám se tak nízce, byť bych tomu dával nálepky skvostné a láskyplné... jen abych sám své chování před sebou ospravedlnil... Ale vám to těžko vysvětlím, protože to není otázka nějakého rozumového přesvědčení či celibátu. Cítím to už teď... ve vás... že to nemůžete pochopit, dokud se jednou nepostavíte sami mimo sex a nebudete si vědomi toho, co se skutečně děje. Pro vás je to nejvyšší potěšení... a těžko se jeho prožití, když už je jeho čas, zřeknete, abyste to viděli. Ale není to jen o mě, ale o odpovědnosti k těm, se kterými se miluji... dát jim orgasmus... vždyť to vyvolává pak i u nich o to větší chuť a závislost, až se stane zvykem, který je uvězní.

Zkušenosti mi ukázaly, kam vede prožívání čehokoliv i to jak se pak věci změní pro toho, kdo smlouvu podepíše. Většinou k tomu, aby v zažívání nedostatku toho co prožil podepsal další, slibnější. A já, i kdybych chtěl nemůžu opustit to stanovistě pozorovatele. Takže vždy když mě má něco potěšit... ať je to písnička či květina, teplá sprcha, chutné jídlo... tak mi to tam vždy naskočí a já si to uvědomuju... co by se ve mně zahnízdilo a k čemu by to vedlo kdybych se nechal unést. A tak mě duch vede na poušť, abych se nezazdil v temnotách, a neplatil někomu za to, co sám ze sebe tvořím, ale abych vynesl svou duši na světlo a viděl kým jsem.

A co se žen týče... Je mi 32 let... a ještě jsem nepotkal žádnou, která by dokázala být intimní... neumí se milovat, neumí se mazlit, neumí se mužem těšit. Je povrchní a vzdálená... ledová... V mé přítomnosti se stahuje... nehoří... chladnou jí ruce... zkrátka mě nemiluje, ikdyž to její slova tvrdí. Podvádí mě, okrádá mě. Je to jako by jsem byl dítě a podstrkovali by mi falešnou mámu. Žena nachápe, že se to nedá podvést... že bych vyměnil všechny soulože za jedinný dotek, který hoří... Já to cítím... techniky, byť by byly stoprocentně napodobované a z literatury nejvzrušivější naštudované... nikdy nepostačí... Vy to nechápete... není to o výkonu a kvantitě... ale o citu, který je v tom skrytý... A jelikož žena není rozvinutá a její srdce je z kamene... muže jen odbývá, neumí na sebe zapomenout. Rovný rovného si hledá... ale já rovnou sobě nemám. Žádná si mě neumí vzít a vstřebat celý můj potenciál. A tak jste všechny jen povrchní... provádíte jen mechaniku... tu si můžu koupit kdekoliv... nebo se na ní domluvit s ženou kterou svrbí.

Nedokážete vidět v muži své dítě a mazlit se s ním tak jako se svým dítětem. A proto jste pro mě příliš chladné. A naučit vás to nemohu... nutit vás k tomu nesmím... a tak si vedle vás připadám jako žebrák... nikoliv král. A ještě k tomu žebrák, který žebrá aby mohl vám něco dát... Pochopte už konečně to, že žádný motýl květ nedobývá, nesvádí, násilím neotvírá ani jej neprosí a na jeho otevření roky nečeká!

Jsem už starý... ženy v mém věku již nemají stejně čas na rozvíjení svého citu... každá má již zaběhlé a upevněné zvyky... a zůstává při zemi spoutaná svými starostmi. A ikdyž jsem sklidil jen samé uznání a chválu, co se týče intimity... vůbec mě to netěší... soulož zkrze zeď v níž je jen jedna díra.

Sám na sebe se umím podívat okem tradiční ženy a vidím, že nejsem vhodný a nikdy už nebudu dost dobrý. Chybí mi totiž být hrubý, ovladatelný, závislý a přízemní... a táhnout někoho někam nemůžu... a zůstat při něm v jeho postavení taky nemůžu. Jen jednou se mi podařilo potkat ženu křehkou a bez moci a když se schoulila v mé náruči, cítil jsem sílu ochránce jež by bojovala proti celému světu. Nemohu tedy za to, že ostatní ženy nejsou dostatečně křehké a slabé a že nejsou bez chtění. A tedy za to, že ve mně vyvolávají spíš dětinskost než mužnost. Jejich úmysly nejsou totiž upřímné. Chtějí zkrze mne vyřešit své problémy a proto mě jen využívají pro splnění svých snů... nemají mě tedy rády... nemůžou mě mít rády když po mě něco chtějí... Ta holka tehdy nic nechtěla jen mě cítila... věděla jaký jsem uvnitř... a to ženy jiné nezajímá... jsou materiálně zaměřené a furt jim straší v hlavě tisíce zdejších potřeb a snů. Jak by mohly být nyní se mnou?

V poslední době se to vyjasnilo všechno... v posledním roce jsem si všechno zkusil a poznal co mě táhne nejvíce... pomohlo tomu i zjištění, že jakmile miluji, jsem zranitelný... a to je šance pro pomstychtivé vyhnance... jež nedělají celý čas nic jiného, než mi do cesty podstrkují lákavější a lákavější návnady...

Takže je mi líto... tento život mi nepatří. Nemůžu s nikým být. Protože cokoliv, byť by to byl jen pes mě vymezuje, determinuje a já si nemůžu dělat co chci a kdy chci. Jakýkoliv svazek pak vnímám jako pouta ve vězení. Těžko někdo vzlétne, a já na zem nepřistanu. Tradiční hra... pojďte vy nahoru a pojď ty dolů... tak jsem se raději vzdal citu, lásky a sexu. A těším se jen sám sebou. Vše se přesunulo do jiné roviny... a holky se staly prázdné... Nevidím žádné pozitivum... žádné perspektivum... nevím čím posoudit jestli je žena hezká... nevidím ani nic co by mi mohl vztah dát... ale vidím kolik toho by mi mohl vzít... A když vidíte nebo cítíte TO co je vaše a TO oč byste přišli... to pak není ani naděje, že by se to někdy mohlo zvrátit.

I kdybych potkal vílu víl a královnu královen zde v tomto světě... opředenou všemi ctnostmi a vnadami... nezmění se to... nikdy mi nemůže zdarma dát to zářivé, neměnné a věčné.

Děti mi rozumí... s nimi si můžu hrát bez závazků a svobodně... všechny zvířata tomu rozumí... umí se těšit samy sebou... jen lidi to neumí a žebrají na druhých. Umí jen žebrat a nikoliv oslavovat... neumí se setkat jen tak... vždy něco vyžadují... záruky a jistoty... investice a obchody... a proto mě jejich přítomnost omezuje... oni pořád něco chtějí... nedokážou se ani na chvíli zastavit a utišit... a jen být...

Jsou urážliví a ješitní... vyžadují pozornost a důkazy... diktují si podmínky... uzavírají smlouvy... a proto nemůžou být nikdy intimní a nazí... stále nosí masky. A proto s nimi nehodlám ztrácet čas... protože vedle mě existovat bude pro ně peklo... a proč bych já měl sloužit ještě i jejich peklu? Ten kdo jest dokonalý... toho potřeby jsou nulové... A ukažte mi ženu... jejichž potřeby jsou minimální? S takovou ženou čert už dlouho netancoval. A samota jak může být rušivá? Ten kdo obrátí svou pozornost od obrazů k ní samotné a utopí se v tom blahu, které tohle způsobuje... toho již žádné obrazy nebudou zajímat...

A ještě bych nějakým srdcařům a láskařům řekl... že tohle všechno jsou jen výtvory mysli. Že srdce je výtvor mysli. A že nemůžete milovat nic bez toho aniž byste to posoudili myslí samotnou. Mysl je před všemi pocity... mysl je utváří tak jak si usmyslí... vše co můžete prožívat je dílem mysli... za myslí to vypadá úplně jinak.

Otázka : Ty umíš žít bez lásky? Já teda ne.

Jenže nic takového jako láska není. Láska je jen sen. Každé zvíře to ví a proto jen člověk o tomhle sní a tím trpí. Nejvíce vám může totiž Mára ublížit zkrze to co milujete. Zlomená noha se léčí měsíc... zlomené srdce i roky. Jak byste se vy dívali na někoho kdo miluje svůj palec na noze a říká mu lásko, miláčku... povídá si s ním a hladí jej a kupuje mu dárky? Pro vás je ziskové jen život v napětí a oddělení... pak je pro vás mihotavé spojení orgasmem. Ale nechcete se ho vzdát... a tak to napětí je vnímáno jako přitažlivost a stesk a tomu říkáte láska.

Řeknu vám co způsobuje ten pocit naplnění... stanovíte si podmínky, abyste mohli toužit a k nim spět. Pak když se okolnosti sejdou tak, že dané podmínky jsou splněny, prožíváte mír a naplnění. Úlevu od napětí. Ale sami sebe klamete že tohle opilství a blaho... ta zamilované naplnění je způsobeno přítomností někoho jiného... NE a NE a NE. Vy sami jste celé to divadlo udělali... přítomnost někoho je jen podmínka pro to, abyste to v sobě sami spustili. A tak trpíte, protože vše si podmiňujete a všechno vaše štěstí je pak závisle na nastavení vnějších podmínek... a ty si ještě sami skrytě tvoříte a posuzujete... abyste se mohli nechat ovládat emocemi a prožívat vzrušení a slast. Jakmile však přítomnost toho druhého je stálá nebo spojení s ním stálé... najednou ten náboj slábne... energie se vytrácí. Takže si to uvědomte, že něco jako láska neexistuje a že je to jen váš blud, vaše pohádka. Nehledě na to, že zamilujete-li si jakýkoliv jev víc než jeho zdroj dopouštíte se modlářství, smilstva a cizoložství.

Beznadějný případ