Vztahy

Vztah = oddělenost = napětí = utrpení. Začarovaný kruh, kdy jedno rozdmýchává druhé. Vyděděnec rajský, tedy duch ve své iluzi neúplný a sžírán tím, že mu něco či někdo ke štěstí chybí... vytváří a roztáčí tento začarovaný kruh. Nezná, neví... zakletý ve své nevědomosti... má k dispozici pouze prožívání pocitů, myšlenek a názorů na objekty a vjemy tohoto světa. Nepřikládá víru ničemu jinému než tomu co mu je podstrkováno pod nos aby utvářelo jeho vlastní utrpení. S takovými nízkými trumfy v ruce nemůže nikdy najít cestu. A i kdyby se obklopil celým světem, úplný nikdy nebude. Protože vztah s čímkoliv je jen pouze napětí a očekávání. Pouhá naděje na jistotu úplnosti... tedy stavu jenž je dokonalý bez možnosti sebemenšího zažívání nedostatku a možnosti ztráty. Marné je však hledat vlastní úplnost ve vztahu s něčím co je tak pomíjivé. Každý od vztahu něco očekává a něco si slibuje... jen se podívejte na svá očekávání... kdybyste nic neočekávali a nic si od vztahu neslibovali, nemusíte ho vůbec s ničím vytvářet a okamžitě se stanete úplnými. Vše se mění, vše pomíjí... sekundu za sekundou... a je jen marněním času se snažit tomu zabránit tedy vlastním úsilím ovlivňovat běh věcí tohoto světa, aby co nejdéle vypadaly tak, jak se vám líbí.

A vy neděláte nic jiného než neustále vytváříte vztah... vztah se vším co jste schopni vnímat. Dokonce i vztah s vnímáním vytváříte... říkáte to je moje vnímání, to je moje cítění, to je moje myšlení... Není divu, že pak budete sklízet místo klidu a míru jen pytle plné starostí a problémů. Ale vaše pýcha... pýcha jež tvrdí... já to dokážu... a stanu se pánem svého života... se nikdy nevzdá. A tak je vaše štěstí opět jen relativní vůči tomu jak úspěšné je ve stejném šílenství vaše okolí. Protože okolí, Bůh... či cokoliv má v ruce medaile pro vás... a tak je to soutěž, je to závod... závod, který nikdo nevyhraje... Kdykoliv vám Bůh, svět může vaše štěstí vzít... a proto jste jen dojné krávy... a žádný člověk nenalezne spočinutí... i kdyby měl v ruce všechny úspěchy co se dají ve světě získat.

Proto ten jenž chce najít spočinutí, musí zničit všechny vztahy! Je to kruté... ale je to tak! Neříkám proti vztahům bojovat násilím, ale odseknout jejich podhoubí vhledem. Vám to však říkám zbytečně, protože vy si z toho zase uděláte závod na jejímž konci očekáváte nějaký zisk. Zapomeňte na zisk! To o čem mluvím nikdo neocení... nikdo... nikdo se o tom nedozví... ani Bůh... nikdo ve vašem snu se nedozví o tom, co jste dokázali ve skutečnosti... a ze svého snu si ani penízek, ani své dítě, ani svého miláčka nemůžete vzít do skutečnosti... ani své tělo... nic... takže utváření vztahů a snažení se o cokoliv... vede jen k o to větší zaslepenosti... a o to větší chuti snít a svůj úděl si snažením si ve svém snu tak zpříjemnit. Tisíce lákadel možností a příležitostí... na vás čeká na každém rohu... neustále se vám cpou do obzoru snadného získávání... jen abyste neměli čas na neefektivní nicnedělání... a indiferenci všeho co máte před vnitřním zrakem a tvářící se, že to patří vám. Zkuste mi zjistit, co ve vás činí to všechno viditelným... protože buď jsem blázen já nebo vy... neboť již při prvním stupni pohroužení je jasně vidět, že existuje viděné, ale vidoucí není k nalezení, protože je všude... Slunce samo na sebe nemůže si posvítit... ale kdejaká svině co ji učiní svým světlem viditelnou, mu říká, že to co vidí je ono samo... stejně jako vy se ve svém snu děsíte vrahova nože... ikdyž prostor ani čas... ani vy ani ten vrah nejste skuteční... ale přesto viditelní... a tak pátrejte po tom co to všechno vidí... a pokud upadnete do klamu... např. "Já cítím že..." piďte se po tom co vidí toho cítícího... stále a stále... dokud nepoznáte skutečnost od iluze... a neodstraníte nevědomost. Jediné co vás vrhá zpět... do snění... je užívání si... ke kterému potřebujete ego se kterým se musíte ztotožnit... bez tohoto zrození... by bylo vše prázdné...

Láska

Láska je ta nejkrutější otrokářka. Velice vynalézavá, protože vás nejdříve opije, abyste nevnímali tíhu toho břemene co vás pak nutí nést. Přiková vás k něčemu težkým řetězem, propojí vás s tím... a až vystřízlivíte zjistíte v jaké šlamastice jste a zůstanou vám jen oči pro pláč a skvrna na vlastním srdci. Neznám žádnou lásku, která by byla schopna někomu pomoci. Jste tu již tisíce možná milióny životů... možná tisíckrát jste našli tu pravou lásku... a dnes jste stále ve stejném srabu... ani láska Lucifera ani Láska Boha nezmůžou nic... žádná láska nedokáže zabránit utrpení... spíš naopak... kdyby nebylo lásky... již dávno by nikdo za nic nebojoval a pro nic netrpěl. Možná by ani ráj nevznikl... natož to co je mimo něj...

Pro mě je láska utrpením, protože si nemůžu pomoct v tom, že jakmile se zamiluji, sžírá mě stesk po milovaném... sžírá mě strach o milované... a kolotoč spojení a odloučení a riziko snadné ztráty mě vyčerpává. A taky vím, že když rozpustím své hranice... láska zmizí s nimi. Proto říkám a stále tvrdím, že láska je královnou pekelnou... jinde ji není potřeba.

Ženy

Pro mě žena byla vždy cílem... tedy její podstata... takže kdykoliv jsem byl v její blízkosti, byl jsem u cíle... a mohl jsem se rozplynout... Jenže žena mi tohle nechtěla dovolit... protože zatím co ona pro mě byla cílem, já jsem byl pro ni startem... něco jako motor do bagru na její štěstí... takže místo aby se uvolnila a rozplývala se se mnou... zeptala se : "Co budeme dnes dělat? Kam půjdeme?" A proto tvrdím, že žena muže nikdy nemilovala, milovala možná jako partnera co ji pomáhá k jejímu štěstí, ale nikdy ho nemilovala tak, že by se svého štěstí pro něj zřekla. Žena se umí obětovat jen pro své dítě... a očekává za to, že se muž obětuje pro ni. A neznám jediného muže co je duchovní, aby neměl problémy ve vztazích s ženami. Proč? Protože očekává od ní lásku a ne jen sex... a tu ona muži neumí dát. Neváží si ho a nemá k němu žádnou úctu... jinak by se k němu nemohla nikdy tak zle chovat! Může ho komandovat, může mu nadávat, může ho využívat, může mu dokonce i sloužit... ale nemůže jej milovat tak jak on miluje ji. Klidně můžu říct, že bych snesl v bytě deset dětí, než jednu ženu. A proč? Protože dítě mi nikdy nevynadá... nikdy mi nic nevyčte a z ničeho mě neobviní. Maximálně... jestliže ho to přeroste se rozpláče... nemá totiž v sobě takové sobectví jako žena. Jenže sobectví ženy je maskováno... že je to potřeba pro rodinu...

Navíc žena je těžce materiální tvor... proto tak málo žen dosahuje vyšších stupňů v duchovnosti. Ono narodit se jako žena má své příčiny. A kdybych je tu zmiňoval... mnohé by se mohly cítit uraženy. Z praxe vím, že nejtěžší na překonání je uvědomování... myšlenky ty nejsou tak těžké... ale odložit pocity... to je těžké. A žena je k pocitům přikována obrovským řetězem... Takže jestliže se muž posune na druhý stupeň... málokterá žena se mu dokáže vyrovnat.

Já mám hodnoty uvnitř... a ženy venku... proto nikdy nemůžu s nimi vyjít. Neznám ženu, která by si jen tak sedla v parku a radovala se z ticha stromu obdivovala krásu květu a naslouchala zpěvu ptáků... nebo doma v klidu si četla v křesle knížku... zkrátka byla vyrovnaná... a ne neurotická... skromná co se umí radovat i z maličkostí... které by některé jiné urazily. Typická reakce ženy, která dokazuje jak muže miluje... rozhovor před dovolenou... až se vás vaše žena zeptá, kam pojedete letos na dovolenou... odpovězte jí... že letos nikam... že budete doma... užívat si toho, že můžete být celý den spolu a nedělat nic jiného, než si dávat lásku a city... a uvidíte...

Dnešní západní žena se zbláznila. Je jako urvaná ze řetězu... a na muže nezbyde pak nic jiného... aby se učil vařit a domácím pracem... protože žena touží po moci a musí to být ona kdo chce o všem rozhodovat. Mohla být krásnou Popelkou, ale muž ji z lásky k ní pustil ze řetězu a stala se mu za to nemilosrdnou macechou... Někdy se ptám kluků jak vycházejí se svými partnerkami, říkají, že dobře. Akorát by občas potřebovali vedle nočního stolku brokovnici. Oni na své partnerky metody mají... když je naštve pomstí se jí tím, že jdou do hospody a řádně se opijí. Takže to mají dobrou záminku... a účinnou zbraň proti ženské taktice... jenže já nic takového nemůžu a navíc msta není možná, když jsem zamilovaný... Pak ale nechápu, proč kluci s takovými partnerkami nebo ve vztahu, kdy aspoň jednou týdně se musí pomstít zůstávají... Ještě ani jednou jsem neslyšel chválu... co je to za vztahy bez úcty jeden k druhému? Obdivuji v tomhle čínský a japonský přístup... Tak nějak se mi zdá, že duchem jsem číňan... protože oni mají každý detail vymakaný a váží si ho... ikdyž dnes se západní prase roztáhlo i tam...

Kolega v práci sbalil jednu holku na plese a chodil s ní asi týden. Za ten týden zjistil, že ho to strašně vyčerpává, že nemá vůbec čas na posilovnu, a že je moc unavený protože je až do noci s ní... a navíc, že věkový rozdíl mezi nimi 16 a 24 je příliš velký. Když jí to řekl, že s ní končí... řekla mu, že ho nebude v ničem omezovat, že ho bude ve všem podporovat a jemu se přizpůsobovat jen ať s ní zůstane. Poslal ji přesto k vodě. Když mi to řekl... řekl jsem mu, že je vůl, protože žádná žena od 20 výš mu tohle už nikdy neřekne... a zase se jen potvrdilo, že zamilovat se umí jen holky do 20 let... nad dvacet milují sice taky, ale pouze rozumovou láskou sobce.

Kartářka mi kdysi předpověděla, že se budu rozhodovat mezi dvěma ženami a pak se vrátím k té první... deset let mi trvalo než jsem to pochopil. Ta první je ta vnitřní... jen ji musím znovu najít... protože ta falešná a vnější... co je zlá... a nestálá... mi ji schovala. Trvalo mi to dost dlouho... než jsem ji našel... teď ji ještě musím osvobodit. Pravdou je, že mi žena nemá co nabídnout... jediné co mě na ní přitahovalo byl pocit, že jsem u cíle - snad pud s dětství, že cítím na své kůži její, vnímám její teplo, když se k ní tisknu... a tohle ve mně spouštělo pocity bezpečí a jistoty... JENŽE... odmítám za tohle platit, protože vím, že v daleko hojnější podobě a zdarma a kdykoliv mi tohle dá vnitřní žena. Proto tvrdím, že žena mi nemá co nabídnout... nabízí jen líheň starostí. A když jsem se tak rozhodl... přišel jsem o všechny partnerky i milenky... a to z jejich strany, aniž bych jim o tom řekl... prostě náhodou potkaly někoho jiného... nebo se vrátily ke starým... Ono stejně počet mých spojení pohlavních s nimi by se během roku dal spočítat na deseti prstech. Takže žádná velká ztráta, ikdyž mi to žádná žena po prvním milování nechtěla věřit... prý to musely být pěkné nány, které mě opustily, když se umím tak hezky milovat... Už je to docela ohraný scénář... tak už mě to ani neudivuje... a jen se usmívám, protože vím že mě každá opustí protože se nedokáže vyrovnat s tím, že se taky umím bránit tomu, abych nemusel činit kompromisy a přinášet oběti vztahu pořád jen já.

Ještě bych rád zdůraznil, že to milování je pro ženu tak hezké proto, že milování je pro mě něco jako velký velký svátek... takže si ženu opravdu vychutnávám od hlavy až k patě... až mnohdy nemůžu dosáhnout orgasmu... nechci to totiž ukončit a vybít vše krásné co ve mně vzniklo... Orgasmus je jako meč... a proto pro mě sex nebyl nikdy moc podstatný... větší hodnotu má pro mě cit, který je v daném okamžiku přítomen... a žena ho má vůči muži slabý... neumí se mazlit... protože to ona chce být především rozmazlována... To říkám, aby si to nepletla... když žena říká... že se ráda mazlí... tak tím myslí... braní... dávat neumí... V sexu mi šlo spíš o to, že jsem mohl někomu dát tu všechnu něhu co v mém srdíčku byla... a učinit aspoň někoho v něčem šťastným. Jinak se ženou co bych viděl denně... by to po pár týdnech bylo asi tak jako všude jinde... Je zajímavé, že nikdy jsem nevzdychal... ani při orgasmu... dýchal jsem vždy nosem... a převážně jsem se rozplýval takže jsem tam ani nebyl... byl jsem vítr i strom... a to bylo hezčí než nějaké ufuněné a zpocené tělo... žena či intimita byla pro mě jen snadným a příjemným prostředkem či bránou... k tomu blaženému nebytí... proto mi byla intimita pány světa mnohokrát znemožněna... protože jsem se ji naučil využít ve svůj rozvoj... nikoliv úpadek.

Kartářka mi říkala, že má karta je srdcový král, a že kolem sebe budu mít vždy jen slabé karty, nikdo mi s ničím nepomůže... vše musím dokázat sám. A na vojně mi duchové předpověděli, že se nikdy neožením. Takže vím jak všechny vztahy skončí. Akorát nevím co se spermiemi. V žádné literatuře se o tom nepíše.... jestli se přestanou tvořit nebo jsou tvořeny jen tím, že potkávám ženy na ulici... nevím... vždy narážím na to, že co potřebuji zjistit nikde není... a až to zjistím pak se to někde objeví... Po pěti dnech je to však již bolestivé... a samo se to hlásí... a když se to uvolní tak je to taky bolestivé... Uvidíme... zkusím ženy nevidět jako sexuální objekty... to by mělo vyřadit z činnosti hormony... pokud to však nezvládnu hned, rozhodně si to udělám raději sám, než abych se někoho doprošoval a jeho obtěžoval, nebo jen kvůli potřebě sexu sdílel domácnost s čertem. Protože někoho potřebovat je pro mě frustrující a ponižující.

Stejně je zajímavé, že tolikrát jsem porozumění potřebám jiných rozdal, ale ani jednou nedostal. Nikdy nikdy nevyšla žena mým emočním či tělesným potřebám vstříct. Uvažoval jsem též o řešení najít někoho podobného kdo má rád soukromí a svobodu... a sejít se jen na jeden den... na který se obě strany pak těší... že nevzniknou nikdy hádky... jen hezké chvíle... Zajít si do kina, na večeři, hezky se pomilovat a pak se zase každý věnovat své činnosti. Jenže to by pak se jevilo, že je nám spolu jen krásně... a zamilovali by jsme se do sebe a chtěli by jsme být spolu... a já se nesmím zamilovat... jinak začnu trpět steskem a čím otevřenější jsem tím ostřejší to utrpení je. Takže je jen jedinné řešení... co je hned k dispozici... neztrácet čas hledáním něčeho co je stejně k ničemu... a začít rozvíjet něco co mě nikdy nezradí...

Cvičení

Uvědomil jsem si, že se nesmím spoléhat na lidi, na nic vnějšího. Nejsem tu proto, abych se tu bavil a marnil čas v užívání si. Nevidím žádný smysl koukat na televizi, jezdit někam na dovolenou... raději si sednu a jsem šťastný. Čím intenzívněji cvičím... tím sladčí ovoce přichází... nejhorší je překonat první vlnu odporu... a zvrátit směr otáčení setrvačníku na druhou stranu... Nyní je pro mě zase KONEČNĚ cvičení tím jediným na co se těším, co mě nikdy nezklame... co mi dává a nic nežádá... Sedím a mizím... cvičení mi dává to co mi svět nikdy nemůže nabídnout.

O dovolené jsem 3 týdny šest hodin denně věnoval práci abych se zbavil toho co mě dva roky sužovalo a neustále to sílilo. Zavřel jsem se mezi 4 holé stěny a neměl nic k dispozici... všechny pokusy abych někam šel, něco dělal, někomu zavolal aby přijel, atd. jsem nahlížel jen jako na marnivost... a to, že mi někdo či něco chybí jako na vlastní ubohost... s níž nebylo třeba obtěžovat ostatní. První týden jako bych seděl před zdí, se kterou se nedá hnout... druhý týden jsem to vzdal... všechno... i zisk... jen jsem seděl... smutný a nešťastný... i zeď mi byla lhostejná... a tehdy se začala drolit... a třetí týden se začala postupně ztrácet, a já si začal vzpomínat... na to jak jsem kdysi upřímně cvičil... kde už jsem byl a kde to znám... a divil se jak jsem mohl zapomenout... jak jsem to mohl vyměnit za takové smetí... činnost za nečinnost.... spokojenost za nespokojenost... Tehdy začalo zase svítat... ale nebylo to snadné... první týden... když jsem začal do toho rýpat... dostavovaly se horečky, na těle vznikaly citlivé místa jako při pásovém oparu velikosti dlaně... v břiše se mi převalovaly ohnivé a ostnaté koule, v krku se mi nafukovaly boule... že jsem nemohl dýchat... Ale přesto všechno jsem byl rozhodnut neslevit, protože jsem jasně viděl a ze skušenosti věděl kam co vede... a že chyb už bylo dost.

Jediné co mi v Praze chybí je ticho, příroda a čas... dovolená je fuč... a v práci to není tak jednoduché udržet... ale mé odhodlání je veliké. I kdyby mě to mělo stát pracovní místo, ztrátu bydlení... tento rok je mým prvořadým úkolem najít dveře domů a minimálně jednou spočinout v všudypřítomném rozšíření... což jsem před dvěma roky uměl každé sezení! A pak chci pokračovat dál... stránky mě už moc nebaví. Jediné o co mi jde je mít dostatek času... a to když člověk žije sám mám tak dvě hodiny denně... všechno sežere starání se o tělesné potřeby... tak se snažím těžit jen z víkendů... a z toho, že se snažím si v každé situaci uvědomovat, že nic takového jako "já" nikde neexistuje a že vše co se děje, nikomu v podstatě nepatří... a nese to taky své ovoce. Není divu, že na psaní není nálada ani čas... a těžko najdu stejného blázna a nadšence s odhodláním jako mám já... a bez toho, je tohle psaní k ničemu... mě taky stačila jen jedna kniha stan, moskytiéra a les... abych během dvou měsíců došel k samádhi. A nyní již vím, že se dá spadnout i z takové výšky... a to úplně snadno :-) a cesta nahoru je pokaždém pádu třikrát strmější a delší...

A pokud si někdo myslí, že jsem blázen... doporučuju mu knížku Eduarda Tomáše Jóga pozornosti, která nedávno vyšla a obsahuje užitečné praktické informace. Mám však k ní velké výhrady, protože se v ní pletou mnohé věci dohromady. Když jsem ji teď přečetl, vzpomněl jsem si na všechno... jako bych četl svůj lesní deník... jenže v té době tu nebyl nikdo s kým bych se mohl o tom pobavit. Jednou jsem to zkusil... popsal jsem v sále stav samádhi... a sál se mi vysmál, že mám zablokované energie... Nevím zda Éda techniky vymyslel nebo opsal, v každém případě jsou velmi podobné těm, které jsem sám objevil a na tomto webu zveřejnil. Musel bych tu knížku okomentovat, abych zabránil zbloudění... ale dle úrovně zdejších hledačů to není zapotřebí, protože ta knížka jim nic nedá a asi jí nebudou rozumět. A také si myslím, že oddaný a poctivý praktikant během chvíle narazí na svou intuici, která ho povede aniž by potřeboval roky studovat u nějakého mistra.

Píšu si tu už jen tak bez zájmu... jde to poznat nemá to úroveň. Stávám se totiž pasivnější a pasivnější... ke všemu co se děje... dívám se na odraz světa v sobě... mým přáním je být neviditelný, nepotřebný... už ve mě nic moc nezbývá... a já vím že nikomu nemůžu nic dát... každý má odměnu svou spravedlivou... nikdo za nikoho nemůže ani zrnko odčinit...

Beznadějný případ