Tak světe, tohle je můj pátý web, takže neuškodí trochu bilancování.

Zjistil jsem, že jsi pěkně vyčůraným dílkem. Klobouk dolů, a kopačka do prdele. Věnoval jsem ti spoustu času a podívám-li se na úroveň otázek před pěti lety a nyní... nikam to nevede. Takže jsem sám ráno shledal, že jsem byl v kostýmu šaška ve tvém šapitó. Kostým se mi líbí, díky. Nechám si ho, ale smlouvu ruším. Již nebude tvého pobavení se z mého úsilí.

Nenabízíš mi nic co by mě zaujalo. Nic na co by se dalo spolehnout, o co opřít... žádné útočiště, kde bych hlavu sklonil... žádný domov, ve kterém bych nalezl spočinutí.

Říkal jsem ti na vše ANO, vyšel jsem ti ve všem vstříct, splnil všechny tvé požadavky... nechal jsem se ždímat, vláčet hnojem, snášel pohrdání, výsměch... a přesto jsem tě miloval upřímnou láskou a přál si pro tebe to nejlepší.

A ty, když jsem já poklesl únavou... dal jsi mi bič, výsměch, nadávky a pohrdání. Když jsem já potřeboval obejmout, plivl jsi mi do tváře... a když jsem já potřeboval něco od tebe, vrazil jsi mi kudlu do zad.

Vodil jsi mě škodolibě jen za nos... posunujíce mi návnadu před nosem a okrádaje mě o sílu a čas. A kdykoliv jsem to vzdal, už jsi kňučel u mých dveří s prosíkem a lítostí... jako spráskaný pes. A když jsem tě vpustil dovnitř, osušil tě, dal tvé duši najíst a utěšil tě... začal jsi na mě štěkat, a kousat mě do tváře.

Když jsem se ti snažil být blízkým, světským člověkem... odháněl jsi mě s pohrdáním pryč... a když jsem od tebe odcházel s pohrdáním pryč, utíkal jsi za mnou prosíce mě o pomoc a radu a mou blízkost.

A tak jsem zmoudřel světe... zjistil jsem, že v tobě není možné s nikým sdílet mou zkušenost... v tobě se dá sdílet jen utrpení a umírání... starosti a možná tak střecha nad hlavou... která je stejně děravá, jako vše co jsi vytvořil.

Jsi jen rozmazlené a ješitné děcko, kterému se člověk ničím nezavděčí.

Jsi posedlý množením a získáváním... pouhý konzument vlastní zkázy.

A já musím zůstat sám, protože nikdo ke mně nemůže přijít...

Možná mě máš rád... ale to jen proto, že ti sloužím k zisku.

Ale mě, holého a nahého... mě, bez masky... nenávidíš. Nemůžeš mě vystát... nutíš mě abych měl nějakou masku a nějaké karty, se kterými můžu hrát ve tvém kasínu, abys mě nakonec o všechno obral.

Deset let mi trvalo, než jsem odstranil pochybnost jestli je možné v tobě najít něco, na co se můžu vždy spolehnout. Ale co pokus, to pád... to bolest... Jsi jen bezedný močál světe... tekutý písek, na kterém jsem chtěl stavět...

Nemůžu... nejde to... a už to nepůjde. Rozsápal jsi mě svými trny tak, že už se ani ty ve mně nemáš o co zachytit abys mě stáhnul.

Nezasloužíš si mou pozornost, protože, kdykoliv jsem ti ji věnoval pohrdal jsi jí. Tak se nyní můžeš třeba postavit na hlavu. Odcházím od tebe a nechávám tě sobě napospas.

Čtyři dny dělí každého od pravdy...

První je ulehnutí do hrobu... a vydržení ohně tření z odporu vůči žádostivostí... je to usychání... a zpřetrhání pout.

Druhý je dnem strachu, smutku, pochybností a beznaděje...

Třetí je dnem prázdné a temné noci v níž přichází smrt.

Čtvrtý je vzkříšení toho co bylo za vším jevovým a tedy toho co je věčné.

V tobě světe se nemůžu ani s nikým bavit o svých zjištěních, o tom co jsem jako němý viděl tím velkým zářivým okem... nemůžu protože se mi za rohem směješ, a považuješ mě za blázna, za egoistu... za pomatence... za hříšníka.

Jsi líný světe... nikdy nedokážeš snést ten oheň prvního dne, a vzdáš to po pár hodinách, vracející se do o to většího ukotvení a upoutání jež je o to sladčí... Jak by ses mohl povznést, abys přešel aspoň za tělesnost, za smyslové vnímání...

Světe... jsi plný hledAčů... a všichni hledají a myslí... a hledat mohou jen vytvořené a myslet mohou jen na vytvořené. A vše co je vytvořené je klamem... vše co má jméno... vše o čem si můžeš něco myslet a co lze vnímat je falší. A ty to nemůžeš nikdy pochopit, neboť jsi nebyl ještě za smysly. Proto se ti to jeví jako skutečné... a proto říkám, že snídáš svou večerní stolici.

Těžko bych ti vysvětlil stav, ve kterém nejsou hranice... Těžko bych ti vysvětlil stav bez úsilí, bez snahy množení, vylepšování, získávání a zdokonalování a jeho neuchopování. Těžko bych ti vysvětlil byť jen dvanáctiminutové nic nedělání... a tedy stav mimo smyslové vnímání a myšlenkové komentování...

Neptej se mě už na to JAK TO MÁŠ UDĚLAT!

Z té pýchy už se mi chce zvracet!

Proto opouštím...

Tak sorry.

:-)

Neopouštím.

Tak sorry.

:-(

Něco co leží ve středu toho obojího... takže se o tom co udělám neudělám ty nikdy nedozvíš... a i kdyby ti to stará vrána vykvákala... stejně bys to nepochopil...

Tak sorry!

Hu he he.

To je divné... zdálo se mi jako by se zrovna někdo v dálce smál...

(mávne rukou) ...vem ho čert...

Beznadějný případ