Procházím se krajem... nebo kraj ve mě... všude samé ticho... strom je prázdný, fantastický... není uvnitř nikdo... řeka teče... strom roste... v dešti nemají se kam schovat... Krávy na pastvě... jen tiše zrcadlí můj pohyb... nic jiného nemohou... než v zimě se k sobě tulit... ticho samé ticho vešekerá existence má v samém středu ticho... v pohybu klid... pták se letem neunaví... jak málo toho jí a kolik se nalétá... jak málo spí... stále svěží... sekundu za sekundou... hodinu za hodinou... rok za rokem... ticho a nevyčerpatelná svěžest...

Obdivuji všechny to... ale tak podívám se třeba na vrabce... žijí každý sám za sebe... nestarají se nikdy o druhé. Když se mu chce letět letí... když se k němu někdo přidá letí společně, když se mu chce štěbetat, štěbetá... kde, jak, s dovolením koho... sám nebo s někým... to nemá na jeho radost žádný vliv... když se s někým srazí v letu... když se s někým popere... nikdo z bratrů jej nesoudí... nikdo jej k ničemu nenutí, ničemu neučí... nehřeší... jeho smrt nikdo neoplakává... nikdo mu s ničím nepomůže, nikdo mu za nic nepoděkuje... Nikdo ho nikdy neobejme, nikdo jej v zimě nazahřeje... nemá žádné útočiště, žádný stálý domov... žádné povinnosti... není nikomu nic dlužen... po nikom nic nežádá... nikoho nic neučí... dělá si co ho zrovna napadne. Žije ve stálé "nejistotě" a "nebezpečí" jak tvrdí ustrašení.

A právě v bezbřehé samotě, nejistotě a nebezpečí dosahuje život nejvyššího rozkvětu, nejvyšší extáze... na pokraji smrti... ve stavu bez naděje... je život nejextatičtější... naprosto osvobozen od všech omezení... jenže lidé zvolili omezenost, jistotu, pohodlí, společnost a tedy smrt... A kvůli soukromým potřebám poštvali bratra proti bratru a kvůli jiným potřebám je zase jiní chtějí spojovat... aby mohli proti těm nespolčeným vyhrát... nebo něčemu někoho učit věřit... pak... mě napadá... řešení na všechno... stačí jen odhodit vlastní potřeby... včetně potřeb zasahovat ve jménu čehokoliv komukoliv do života a bude vám patřit zase celá obloha...

Beznadějný případ