Nedávno jsem narazil na starou knihu od Egona Bondyho s názvem Sklepní práce. Docela jsem se pobavil při čtení jeho stylu... a nemohu se tedy nepodělit o duchovní pohledy (speciálně mnou vybrané kydací vidle) páč ač jsou staré přes 20 let jsou stále aktuální :-). Slepý Osel

O Bohu

V tradiční evropské teologii shrnoval a vyhodnocoval veškerou aktivitu bytostí i nebytostí ve své všudypřítomnosti bůh. Jeho bytí byl zvláštní prostředek všeobecné a synchronní komunikace. Byl to prostředek zvláštní, protože byl jednotlivým bytostem v různých koutech universa pro kočku, neboť až, do své požehnané smrti o něm nevěděly a nemohly ho k ničemu využít. Ovšem bůh tradiční teologie je - byl bůh vládnoucí odměnami a tresty. Bez těchto atributů je, eventuální bůh jen jednou z ostatních bytostí, bytostí, jež by měla pro nás stejnou cenu a užitek, jako by nebyla. Představa něčeho tak zbytečného je pak ovšem sama zbytečná. Nadto bůh může mít smysl jedině v souvislosti s nesmrtelnými dušemi, které v jejich posmrtnosti všelijak oblažuje, nebo buzeruje. Neboť ať už jsou "osudu" bytostí (a to nemluvím o "nebytostech", jako jsou kameny, vodní kapky, povětří, andělé, kategorie možnosti) v "postmortalitě" jakékoli, rozhodně nepřelidňují pánubohu jeho zahrádku tak, že by chcípnuvše, teď už jenom, bez ukončení času, čuměly - buď na sebe navzájem, nebo na pánaboha, nebo na to, co se dole na světě děje - že by se staly dále nepohybujícími se, inertními, zmrazenými, a byly tak vyňaty z pohybu světa, jenž jde ad infinitum dál. I kdyby tedy existovala nějaká postmortalita (třeba ve smyslu Buddhova učení o karmě a tzv. reinkarnování, (v buddhismu pseudoinkarnování) nebo třeba v pojetí averroistickém či kabbalistickém [upozorňuji čtenáře na to, že existuje i cosi jako naučný slovník]), bytosti v postmortálním stavu by se dále účastnily - tak nebo onak dění a pohybu tohoto světa, jenž je jediný, integrální, všeobjímající a vůči němuž není žádná sféra transcendentní (protože existence dvou světů - tohoto a úplně druhého, transcendentního - je filosoficky tak relevantní [naučný slovník] jako libovolná dětská pohádka). Pohádky či mýty - jsou krásné, můžeme o nich snít, dávat se jimi okouzlovat, chtít jim věřit, ale nevěříme v ně už dosti dávno. Je nutno říci nové slovo a otevřít nové nebe pro naši touhu, pro naši lásku, pro naše úsilí - pro záchranu možnosti žít vůbec dál. Pohádky už na to nestačí.

Ale co s bohem!

To, čemu se tak říkalo, byla modla, výtvor chabých "úradků lidských" a správně všichni ti, kteří trochu zahlédli pravou tvář skutečnosti, už od Mojžíše a Buddhy, varovali nejdůrazněji a nejvíce právě jen a jen před modloslužebnictvím. Bůh jako modla je zvlášť u nás v Evropě neobyčejně trapně a pevně zafixovaná představa, takže jsme vlastně všichni odkojeni idolatrií.

Je nanejvýš důležité a je nanejvýš na čase svrhnout v našem nejvnitřnějším vědomí modlu-fetiš boha jako podle zásady Zucker-und-Peitsche uvažujícího a jednajícího Hauptstrumführera našeho koncentračního tábora, tak jako jsme už kdysi přece jen dokázali svrhnout boha-fetiš, který tloukl blesky, sesílal krupobití a rozhodoval nad rvačkami na poli cti a slávy nebo v hospodě, ať už byly vedeny pro jakékoli posvátné hovno.

Sedě pohodlně leč nicméně v chladu a sychravu a tam, kam každou chvíli mohl přijít další alkoholický zbloudilec a vychcat se ve tmě na mě, koukal jsem znovu Bohu kráčejícímu kolem mě na záda, neboť tváří se ke mně ještě neobrátil - resp. nedokázal jsem ještě zaujmout pozici, abych ho viděl zpředu. Je ostatně možné, že i ti, kteří budou kdekoli, byť za jakoukoli dobu, ba věru třeba až na sklonku časů, budou moci stále jen vidět jeho záda, jak jde před nimi, protože "On" je rozvíjející se cesta veškerého těla, rozvinující se jako kouzelný koberec právě tou rychlostí, jak jdeme sami (resp. dokonce, jak jde každý z nás individuálně). Neboť všechno je možné (a inteligentním bytostem dříve či později uskutečnitelné), jen pohyb nemůže předejít sama sebe. A je-li tudíž pohyb ve vesmíru, tvoří-li se další nové nebe samopohybem ontologična, můžeme vždy vidět jen zadní plochu pohybu, nemůžeme jej předběhnout a ofotografovat si ho "zpředu" - leč by se ve výjimečných případech a pro výjimečně se nahodivší lidi sám na okamžik obrátil a pohlédl nám tváří v tvář. (Prý se i to děje.)

To zajisté je nepříjemnost, kterou musíš vzít v kauf, chceš-li vůbec mít co s Bohem, jenž není "deus sive natura" (naučný slovník! heslo "panteismus"), ale to, co činí veškerou "naturu" živou. Je to nepříjemné nejen pro naši zvědavost a chválihodnou vědeckou zvídavost, jež takto vždy bude v koncích s dechem, ale mj. a snad hlavně proto, že Bohu, jejž možno (a to tak jako tak jen velice výjimečně a pohledem extra zvláštních šílenců) viděti jen odzadu, máme neodolatelné nutkání vlézti do prdele a tím se domnívat, že jsme nejlíp v skrytu a v bezpečí. To je asi všech inteligentních bytostí, co jich v univerzu je a bude, neoddiskutovatelný malér a bídný osud, neboť touha po bezpečí a jistotě je silnější než touha po pravdě a vlahost Boží řiti je milejší než se trmácet nahý v trní. Proto vždy znovu a znovu bude se vracet ta nevykořenitelná tendence na každém vyšším stupni poznání přece jen udělat z Boha fetiš a věnovat se veleumně modloslužebnictví. To jsme zažili přes naši kraťoučkou lidskou historii už tolikrát - nejen ve směšných formách teismu, ale v posledních staletích našeho nadevše osvíceného rozumu právě v exemplárním přímo případě idolatrie pokroku vítězného, sociálního, politického a vědeckého spění k ráji dokonalé společnosti, idolatrie, která nás právě v tuto historickou chvíli přivedla ke známým báječným výsledkům a ještě chmurnějším výhledům.

O lásce rodičů

Dnes je ve vyspělejších zemích situace jak známo taková, že rodiče již mají vše, čeho mohli při svém průměrném (a dědičném!) IQ dosáhnout, nedřou se, mají auto, mají chatu, v zemích nejvyspělejších mají třeba i motorové čluny a jezdí si na dovolenou k moři a je těžko si představit, co ještě víc by mohli mít potomkové. Čím by si asi mohli polepšit. A přitom rodičové ke sklonku tohoto tisíciletí, byť by byli sebeblbější, vědí, cítí, zažívají, že vše, co mají a čeho dosahují, je hovno, protože jsou jako anonymní bakterie ve zkumavce mícháni, protřepáváni, ředěni a zahušťováni zcela bezvolně, bez nejmenší možnosti počínat si samostatně, bez nejmenší vyhlídky uniknout vládě té neznámé ruky, jež jimi ve zkumavce třepe atd., jednou do války a do hryzání země, podruhé do radostné znovuvýstavby, potřetí do plesnivého a prašivého zahnívání v onom tzv. blahobytu, v němž není ani vzduch k dýchání, ani prostor k volnému pohybování, natož chtění. A ti sebeblbější rodičové to vědí, a vědí, že jejich děti toto života-hovno nemine, že toto života-hovno bude jejich údělem, periodicky pendlujícím mezi válkou a čuměním na televizi. Je mi naprosto nepochopitelné, že člověk, který překročí věk dětinskosti (tedy to by mělo být přibližně po dvacítce), plodí dnes děti, o nichž bezpečně ví, že se budou válet jen ve stejném dreku - jako on - a že budou trpět hůř než zvíře - jako on -, že budou nešťastné, ba patrně ještě nešťastnější - jako on -, že budou v objetí kolektivní schizofrenie - jako on -, že budou mrzáky na duši i na těle - jako on.

Rodit děti do světa, o němž zřetelně vím, že bude čím dál horším a krutějším peklem, rodit děti, o jejichž budoucím osudu nemohu, byť bych byl sebevětším fantastou, předpokládat nic víc, než že budou stejnými bezprávnými otroky, jako jsem já sám (ne-li ještě ubožejší, i když budou mít televizi i na náramkových hodinkách) - to je možno označit jediným způsobem: že je to perverzní v tom nejhorším slova smyslu. Tady žádné omlouvání se biologičnem a přirozenými biologickými pudy tzv. rodičovskými nepomůže: neboť prohlašuje-li člověk o sobě, že je něco lepšího, tj. morálnějšího a rozumnějšího než zvíře, pak musí umět prokázat svou etiku i rozum právě proti duchaprázdnému biologičnu. Nedokáže-li to, pak nemá právo chtít se považovat za něco či někoho kvalitativně odlišného od slanečka.

A proto koukám s takovým zájmem na ty děti za mříží hospodského okénka a na jejich rodiče konstatující v šenku u piva, že ten život holt stojí za vyliž prdel.

Ovšem - věc má svoji úděsnou absurdní logiku a konsekvenci. Rodiče, kteří v zájmu všeobecného blahobytu budují nejen zbrojní fabriky, ale i mamutí podniky na "průmyslovou výrobu živočišných produktů", o nichž se vychloubají, že v nich kuře za týden po vylíhnutí má už kilo a jde pod nůž, prase pak za pár neděl atd. atd., pyšní se tím, že vypěstovali kuřata bez peří, čímž ubylo práce s oškubáváním atd. atd., tito rodiče nevědomky zaujímají stejný poměr k lidem, a tak i k vlastním dětem: plodí je pro smrt, aniž by jim byli s to zaručit aspoň normální průběh životního cyklu, plodí je jen jako tu drůbež a dobytek pouze pro sešrotování v mašině "vyspělé společnosti", jíž nelze uniknout a jejíž mír je stejně zhovadilý a stejné utrpení přinášející jako její válka, plodí je jako automaty, bez zamyšlení nad jejich skutečným osudem, jen tak pro nic za nic, jen aby se pingl házel, jen aby mašina měla co šrotovat, neboť při nedostatku lidského šrotovacího materiálu, by se nám chudák mohla porouchat a blahobyt by byl ohrožen.

Rodiče milující něžně svoje dětičky klidně participují - aktivně nebo pasivně, ale všichni ze všech sil - na zabíjení jiných lidí (čím dále od nás samotných, tím ovšem lépe, a když už to musí být blízko nás samotných, tak v separaci koncentračních táborů, abychom na to neviděli) a naprosto bezmyšlenkovitě připravují k témuž i svoje milované potomky, neboť ve své láskyplnosti vůči nim si ani na chvíli nepřipustí, že i tito jejich potomci se stanou obětí zabíjení, a to, že se stanou nutně a v každém případě nástrojem zabíjení, to milujícím rodičům je už jaksi fuk.

O pokrokovém modelu společnosti

Tento úděsný model, jemuž fašismus v meziválečných letech byl jen tápavou a nedůslednou předpremiérou, je pak teprve na samém počátku svého vývoje a sebezdokonalování. Z úzkého manipulátorského centra řízená společnost má v záloze nezměrné donucovací a ohlupovací prostředky, jimiž dokáže vyždímat z člověka nejen poslední zbytek jeho pracovní síly (neboť při pracovním zatížení, které současný výrobní způsob - tzv. automatizace a racionalizace zbavující prý člověka dřiny - vytváří, není možno vymačkávat pracovní výkon 60 hodin týdně a nad věkovou určitou hranicí - cca 40-45 let - neboť pak je výkon otroka příliš málo efektivní), ale dokáže z člověka vyždímat i zbytek duše, jakékoliv lidskosti, člověčskosti vůbec.

Tato manipulátorská společnost dokáže už dnes přinucovat každého z nás k čemukoliv, čemu se příčí naše vůle i naše svědomí, dokáže nás s bohorovným klidem učinit spoluviníky na svých vraždách ve válkách nebo v koncentračních táborech, dokáže bez obtíží zmanipulovat nás k výrobě čehokoliv a ke konzumaci čehokoliv, byť by to byly smrtící zbraně nebo hovna, dokáže zašlápnout do pohřbení zaživa každého, kdo by chtěl ne snad, probůh, stavět se proti ní, ale vůbec jen samostatně používat své hlavy a svých rukou.

Tato manipulátorská společnost, pro niž i termín státního kapitalismu je už málo, je již dnes s to zničit lidstvo nejen válkou, ale i prosperujícím mírem. A nemám na mysli jen zničení fyzické, nýbrž v prvé řadě zničení mentální. Tato společnost se s nevídanou hbitostí dovede zmocnit i všeho, co se pokusí vystoupit proti ní jako counter-culture, - anebo to zničit. Bylo-li vždy v dějinách možno, byť za cenu nejrůznějších obětí, utéci se někam před společenským Molochem, dnes poprvé jsme v situaci, kdy nikdy a nikomu a žádným způsobem to není možné kromě dobrovolného přijetí pohřbení za živa.

A znovu opakuji, že tento manipulátorský etatismus je teprve na prahu svého bujarého rozvoje a že jeho další etapy a metamorfózy budou ještě hrůznější než to, co vidíme dnes, ba možná než to, co si vůbec dovedeme představit.

Proti tomuto systému je jediná možná obrana, totiž jeho totální destrukce, ať by to stálo jakoukoliv cenu. Jest se však co obávat, že po dlouhé generace budou spíše převažovat ti, kteří k tomu nebudou mít ani odvahu ani chuť. V teplém chlívě se jim bude bučet dobře, a ještě den předtím, než je odvedou na jatky.

Leč pokračujme dále.

Jestliže je dovršována nová kvalitativní revoluce ve výrobních prostředcích a tím i ve výrobním způsobu, pak je nutno zvážit otázku, zda tím na dlouhé perspektivní období nepominuli věk možnosti politické a sociální revoluce. Avšak nemohu zamlčet svoji nejhlubší obavu, že za daného stavu věcí, tj. v situaci, kdy revoluce v technologii proběhla ještě na platformě společnosti třídní, nemůžeme se od sebeúspěšnější politické revoluce nadít ničeho víc, než že v naprosto nejlepším případě nahradí "státní kapitalismus" "státním socialismem", což je sice model poněkud vylepšenější, ale v podstatě nadále proti-člověčí. Tak jako ryba nemůže žít mimo vodu, tak lidé nemohou utvářet své politické a sociální zřízení jinak než podle daného stavu výrobních prostředků.

Proklamovat totální destrukci - to se většinou neposlouchá rádo a lidé tzv. rozumní to považují už vůbec za poruchu mysli a jsou dbalí toho, aby hlasatelé takovýchto nesmyslů. byli dobře opečováváni v blázinci nebo v kriminále a aby se jejich řeči příliš neroznesly. Pro rozumné lidi není těžké vysvětlit všem ostatním, že podobné šílenství je ze všech hledisek neoprávněné a ve všech bodech snadno vyvratitelné. Od toho jsou právě rozumní. Stanou-li se takto rozumní všichni lidé, pak běda vašim milovaným potomkům.

O prospěšnosti dosažení osvícení

Pro mne osobně je však akceptování tohoto argumentu ztěžováno, ba znemožňováno tím, že hluboce pochybuji o tom, že tzv. osobní dosažení či osobní spasení nebo osvícení nebo dospění nirvány, či jak všelijak tomu rozliční věrozvěsti říkají, má vůbec nějakou cenu, a to nejen z hlediska celku skutečnosti (tj. nikoli jen sociální skutečnosti, ale pravé, ontologické skutečnosti, resp. Boha), musel bych být věřícím (lhostejno jakékoli už denominance, tedy jedno, zda křesťanem nebo šintoistou), musel bych být věřícím, abych tyto zásadní pochybnosti neměl, resp. abych neměl onu skoro stoprocentní jistotu, že je to právě tak, jak píši.

Pro jednotlivého člověka je dosažení tzv. spasení, nirvány, dokonalosti, atp. prostě nedosažitelné. Nikdo neujde smrti a právě tak nikdo - neudělá-li si včas konec sám - neujde stárnutí, tj. skleróze mozkových buněk, senilitě, atd., tedy neujde stavu, kdy jakékoli slavné dosažení vyspělého životního poznání a vyzrání osobnosti (nemluvě o vyspělém poznání intelektuálním) jde prostě k čertu z důvodů ryze fyziologických. Největší filosofové, myslitelé, věrozvěstové a tvůrci, pokud neumřeli včas, zblbli a je jen kecáním mluvit o dokonalé nirváně osmdesátiletého Buddhy, jemuž se nadýmaly vnitřnosti po houbách.

Můžeme zajisté ctít u stařeckého Buddhy nebo zesenilněného Platóna jejich výkony a zásluhy z dřívějška, nemůžeme se však jako naivní svíčkové báby domnívat, že existují u stavu osvícení, spasení, nirvány či něčeho podobného. Přetáhne-li člověk prostě určitou fyziologickou mez, je pitomější než pětileté dítě.

Starý člověk umírá v nejlepším případě jen s dosti matnou vzpomínkou na eventuální poznání či osvícení či stav nirvány apod., jichž dosáhl kdysi dříve, a v horších případech bučí na smrtelné posteli jako Schopenhauer, že ještě nemůže umřít, protože nedodělal poznámky k novému vydání Parerga und Paralipomena. Buddha mlčel, Lao-c' se v nejlepším věku ztratil lidem z očí. Konfucius pronášel hlubokomyslné výroky hodné dítěte, o Mojžíšovi nic nevíme, a kdyby se byl Kristus dožil osmdesátky, tak bychom asi nikdy nebyli utrpěli křesťanství.

Nepopírám tím - jen abych neuvedl čtenáře v omyl - že ve vzácných případech, kdy se nějakým zázrakem (třeba žraním česneku) uchrání mudrcové senility, akumulovaná životní zkušenost se skutečně může projevovat ještě v některých šalamounských výrocích a jednáních a že nadhled nad životem, který přináší fyzická blízkost smrti, může udivovat prosté lidi zaprocesované ještě až po uši v hnojařině honby za životním úspěchem, prosazením se či vydobytím si aspoň skývy dobře namazaného chleba. Ctím si starců, i když blábolí, protože už jenom to, že vydrželi tenhle zasraný život, zabraňuje koneckonců člověku, aby jim nadával. A mám rád starce veselé - je jich však tak málo!

Nadto - co pokládám za daleko závažnější: dosažení jakéhokoli osobního spasení, "dokonalého poznání", nirvány atp., nepřináší ani osobně, ani sociálně, ani ontologicky vůbec nic. V biologické rovině, na níž jsme vázáni, nelze eventuální dosažené osobní spasení apod., nijak přenášet druhým. Vždyť skoro ani vypovídat o tom nelze. Jediným efektem, který eventuálním osobním dosažením apod. získáme, je zážitek z jisté slasti, z prohlédnutí mlhou, v níž žijeme a myslíme. Tato slast je zajisté velice příjemná, ale má-li být skutečně legitimní, není možno si ji vytvářet a udržovat se v ní autosugestivně. Proto skutečně legitimní prožitek konečného osobního dosažení nikdy netrvá věčně, může se nanejvýš jen občas vracet.

A co z toho, dosahuji-li občas zážitku nejvyšší slasti? To můžu rovnou pít rum nebo žrát LSD. Nemohu-li tento zážitek ani upevnit a udržet, nemohu-li z tohoto zážitku podat ostatním srozumitelně pochopitelnou a uchopitelnou informaci, je mne to jako člověka vůbec důstojné, honit se za takovou onanistní záležitostí? Což jsem tu od toho, abych - ať už jakoukoliv cestou, ať jógovou nebo čistě intelektuální - si jenom hleděl nahonit svého spirituálního ptáka? Což by nebylo podobné zacílení života přímo hanbou a čirou nedůstojností? Tak jako vím, že tu nejsem od toho, abych se opíjel, tak stejně dobře musím chápat, že tu nejsem proto, abych dosáhl jakéhosi blaha a slasti zvaného spasení, nirvána atp.

Že mi dosažení tohoto stavu "ulehčí život", "umravní mě", nebo že si dokonce získám jakési "zásluhy", pro něž jsem lepší (či líp na tom) než ostatní lidi, vždyť to 1) není vůbec pravda, 2) kdyby i byla, byla by to ta nejexemplárnější egocentrická hnojárna, ta nejpitomější past biologična, do níž bychom mohli upadnout.

Rovněž ontologický přínos "osobního dosažení" je roven nule. Je opravdu naprosto směšné a dětinské předpokládat, že osobním dosažením, spasením, osvícením apod. děláme nějakou díru do světa, díru do přediva, karmických řetězů třeba, či do temnosti materie, v níž jsou zaklety dušičky jako jiskřičky světla gnostického božstva. Toto lidstvo je v rámci universa tak zanedbatelně nepatrnou částečkou, že i kdyby tomu tak nakrásně bylo, tak ani kdybychom všichni najednou došli nirvány, univerzum by to ani nepoznalo. Reálnou pravdou je, že veškeré naše poznávání, osvěcování, dosahování apod. je zásadně limitováno tím, že jsme vázáni na bázi biologické organizace materiálního substrátu, a že tudíž můžeme dokázat, přesně poznat a zachytit jen to, k čemu náš biologický základ dává možnosti. K hlubšímu poznávání ontologické reality jsou naše gnoseologické schopnosti neadekvátní (biologično si je nevypěstovalo proto, protože nic podobného ke svému zdárnému vegetování nikdy nepotřebovalo), a tudíž nejlepší a nejvyšší pro člověka dosažitelné vidění, poznání, chápání, osvícení apod., pravé skutečnosti zůstává a zůstane zásadně vždy jenom pouhým tušením.

A jak jsem se právě z toho vypsal, potvrdil jsem si analýzu, kterou jsem provedl již dávno, že "osobní dosažení" má nulovou hodnotu a není ničím, oč by měl člověk usilovat nebo o to stát, neboť v ničem nemá cenu ani pro lidi kolem mne, ani pro univerzum ani pro Boha. Nehledě na to, že zcela principiálně se ono tzv. osobní spasení, dovršení, nirvána apod., vyusilovat nedá, je na útěku před těmi, kteří je honí a přichází na ty, kteří o ně nestojí.

A tak mohu doufat, že mi už v cestě nestojí nic. Neboť dospěl jsem stavu, kdy při všem klidu ducha, jehož jsem jakžtakž schopen, strasti už zřetelně převyšují nad příjemnostmi, má družka je o deset let starší mne a byť by se chtěla sebevíc radovat, proti věku není léku, miluje se se mnou už jen 1x za týden, ačkoli ví, že abych mohl vůbec žít jako člověk, potřebuji to aspoň obden - jsem holt přece jen o těch deset let mladší a plně ji chápu - ipsace, kterou neustále musím tedy provozovat, mám už po krk, spánek mě opustil vůbec, chlast už mi taky dělá spíše potíže a ležet dni a dni v učených knihách mě sice baví, leč dovedu si docela klidně představit, že se nic nestane, když se zítra oběsím a dalších tisíc knih už nepřečtu. Ani makro- ani mikrospolečenské závazky mne nevážou, jakési povinnosti člověka k člověku považuji za pověru, kterou, jak je až moc dobře známo, se stejně nikdy nikdo neřídil, neřídí a řídit nebude, pokud budeme jen na hnoji biologična - nejvýš sem tam uděláme nějaký ten "dobrý skutek", aby nás hřálo naše "spravedlivé svědomí", a takto činěné skutky jsou od čerta a ne od pánaboha - a za věc, která má větší hodnotu než emoce klimakterických ženských, pokládám poctivé a přímé podívání se skutečnosti tváří v tvář, takže i pro Julii bude mé oběšení jen ku prospěchu, dokáže-li ovšem reflektovat trochu inteligentněji než naše domovní důvěrnice. Psovi, který by se tak trápil jako já, by jistě nakonec přála umření - a jak nás poučuje s náležitou třídně-marxistickou sentimentalitou Jane Fondová, i koně se přeci střílejí. Tak co.

O pokoře

Být pokorný vůči něčemu, co je silnější než my, vládne nad námi a mává nám nad hlavou Damoklovým mečem - není žádná přednost, jenom zbabělost a pro poseroutky z nouze ctnost.

A být pokorný vůči něčemu, co je kvantitativně blbější než já - to prostě nedokážu. Je snad to ale právě pokora?

Mohu být pokorný vůči chudým, nemocným, bezbranným a pod. - ale nedokážu být pokorný vůči blbému a přitom tyranskému hovadu, jako je bios.

Je to zajímavé - vůči kamení a vodám necítím zášť - i když často meteorologické poměry mě nasírají tak, že jejich nepřízeň béřu jako úplný neurotik jakoby osobně vůči mně namířenou a tím sobě ztěžuji život a jim křivdím. Bios však nenávidím hlubokou metafysickou záští, neboť ten (a ne meteorologie) mnou mlátí, až mě umlátí, a přitom mi svou blbostí nesahá ani po paty. Mohu vůči němu cítit pokoru? Cítit ji za sebe i za všechny ostatní živočichy, jež bezbranné ničí? To mi připadá, jako bych měl mít pokoru k ďáblu."

Poznal jsem, že jsem opět upadl do neplodného rozčilení, v němž přestávám být pánem svého rozumu. Vím, že nemiluji život, ani sama sebe - a že právě proto postrádám taky jakoukoli naději. Nevím prostě ani, co to má být. A každému mohu dosvědčit, že bez naděje je žití pusté. Kdo chce dál žít bez naděje, musí mít sveřepou sílu. A já už mám síly pomálu. Ale nejsem slabý! Nejsem slabý, i kdybych lezl po čtyřech! Mám dost toho neustálého ponižování, kterým nás prý Bůh ráčí obšťastňovat! Nejsem slabý a nebudu slabý, i kdyby ze mne měli kůži stahovat! Jsem dost silný, abych nemusil stát o žádné milosrdenství, žádné výhody, žádné spasení, žádnou pomoc a žádné opium na mučidlech! A my zde žijeme na mučidlech, protože nemáme práva připustit si žádné poshovění, žádný oddych, žádné slitování, protože jen tak můžeme svědčit o tom, že jsem byli. A není to dokonce ani hrdost, tím méně pýcha, která mi znemožňuje přijmout jakoukoli úlevu z trestu, je to snad -spíš" jen pokrčení rameny vůči tomu, jenž mě natahuje na skřipci. Nebo chceš-li, je to důsledná nenávist proti tomu mučiteli a důsledný odpor proti samému tomuhle principu mučení, jež mi brání, abych prosil o úlevu.

Jsem však starý! Jsem nesmazatelně poznamenán mučidly, které blbci nazývají blahem života, a mám zodpovědnost za tato krvavá poznamenání a vykroucení údů, zodpovědnost ne před nějakým svým svědomím, na něž bych klidně sral, ale před mučiteli a budoucími mučenými. Jsem starý a přestal bych být sám sebou, kdybych z tohoto utrpení ušel nelegitimně.

O etice a soudu... službě a hříchu.

Pánbůh by z našeho lidského utrpení, ze zodpovědnosti za ně, z povinnosti pěkně a řádně za ně zaplatit nebo být potrestán, vyklouzl víc než moc lacino, aby se mi kamufloval jenom jako "rein-ontologischer" problém, který je nepochybně možno zdárně (a efektivně i z hlediska technické praxe dokonce - ta prdel!) řešit v rovině tak řečeného "ontologického pole". Je tu alespoň ještě jedno kritérium, jemuž musí můj drahej milej pánbůh vyhovovat, a to je kritérium etiky. (Samozřejmě ne toho, co je dosud etikou nazýváno, je ale jenom biologickou fekálií.)

Etiky, která je nesuspendovatelná a nerelativní a jež musí být stejně smysluplná pro existenci kamene jako pro existenci Boha. A královskou lučavkou takovéto etiky je "absolutní etická situace a otázka": jak se vyhodnocuje taková eventuální existence, která nemá žádný představitelný, žádný možný impakt vůči ostatnímu universu.

Prostá duše ať si představí třeba to, že naše planetární soustava je nějakým "absurdním nedopatřením" tak odizolována od ostatního jsoucna, že ničím, ani svou existencí, ani svým rozpadem na atomy, nemá, nebude, prostě nemůže mít nejmenší vliv (tím méně přínos!), nejmenší impakt vůči ostatnímu vesmíru. Že tedy ať tu děláme, co děláme, ontologicky k hovnu jesti a pohyb ontologična se děje naprosto mimo nás: my k němu nepatříme, ani svou eventuální negací k němu nijak nepřispějeme. A v této absurdní opuštěnosti ode všeho je nutno položit otázku po absolutních etických normách! Kdepak "rein-Ontologie"! To by bylo k smíchu laciné!

Hovor z Bohem...

Sám nad sebou potřásám hlavou, jaký jsem to pitomec. Ale nestojím o žádné osvícení, spásu, nirvánu, či vím já co, prostě o nic, a stavím se zcela mimo (neboť není pravda, že není možné se postavit mimo), tak nestojím o to, abych byl tím, v němž se tobě zalíbilo. Jediné, co chci, je zrentgenovat si tě. A tu mi věř jedno: nebudu-li to já (a to věru asi vzhledem k svému pokročilému věku a k dětským střevíčkům, v nichž ještě my lidé chodíme ve všem všudy, nebudu), bude to už brzo, z hlediska kosmického času velmi brzo, kdy přijde ještě větší a horší bestie, která to dokáže, která to udělá, která si tě zrentgenuje - neboť' je to principiálně možné. Principiálně možné právě proto, protože ty sám tomu chceš. Neodtrhuješ se od nás, neodtrhuješ se od universa, víš, že zánik universa je i tvým zánikem, a jde ti o totéž, oč nám: abychom po věcích věků dosáhli konečně sebeidentity, v níž právě i ty budeš plně integrován a v tomto aktu dosáhli pozitivního vyústění a uzavření veškerého existování. Neboť bědné je.

Dodatek Osla

Z adresy [ http://www.oslikuv.net/skola/mnisek.rtf ] si můžete stáhnout (tedy ti nejhorlivější pánbíčkáři) celou povídku Mníšek... určitě bude pro vás šokující :-).

A na závěr Agent Smith a Matrix 3

Cítíte, jak se to blíží, pane Andersone? Já ano. Vlastně bych vám měl poděkovat. Díky vám jsem přece poznal smysl každého života. Smyslem života je smrt. Proč, pane Andersone? Proč? Proč to děláte? Proč? Proč vstáváte? Proč dál bojujete? Věříte, že bojujete za něco víc než za vlastní přežití? Řekněte mi za co. Víte to vůbec? Za svobodu nebo pravdu? Za mír nebo za lásku? Iluze, pane Andersone. Šálení smyslů. Provizorní konstrukce ubohého lidského intelektu, který se zoufale snaží zdůvodnit svou nesmyslnou existenci. Všechny jsou stejně umělé jako Matrix samotný, i když jen lidé mohli vymyslet něco tak fádního jako je láska. V tuto chvíli už to musíte vědět, pane Andersone. Nemůžete vyhrát. Nemá smysl dál bojovat.

No a když se Neo vzdal a agent Smith konečně dosáhl toho oč mu od začátku šlo... zjistil zajímavou skutečnost :-). Jak myslíte, že budete odměněni vy... až konečně najdete to co jste hledali? Plní neklidu a napětí... snahy a starostí... ?

Slepý Osel