Otázka: Ahoj guru, nedávno jsem ti napsal pár hloupostí jako např. děti se zápalkami pokud si vzpomeneš. A mnoho tvích odpovědí mi připadalo pozoruhodných. Pak jsem si přečetl tvé stránky a přesto že se vším nesouhlasím, jsem si docela jist že nic podobného tu zatím nikdo neudělal. Nepatřím k lidem jenž dokáží donekonečna diskutovat o jakýchsi problémech lidstva a popravdě se tomuto tématu pouze usmívám. Nemám žádný problém se sebou ani s touto planetou. Jsem jen velký spisovatel a svůj volný čas dokáži trávit nekonečnou hrou, s lidskou blbostí. Ty jsi jeden z mála kdo mou hru prohlédl a tak jsem tě už dál nechtěl zatěžovat omíláním toho co už jsi si mnohokrát ověřil. Je zřejmé že se nenecháš nachytat a to potom není žádná hra. Ale tvůj konec je dost smutným dovršení tvého počinu. Jen do poloviny šestého měsíce. A co pak, že by nebe? A co teprv tohle: Tato šance se už nebude opakovat, brzy bude svět převeden do jiného stavu, všechny stopy budou zahlazeny. Již nebode žádné učení vydávající svědectví. Vše bude zničeno, neboť čas se naplňuje a mnozí jsou blízko odhalení. Už mnohokrát jsem četl blábol o zničení planety a ohni pekelném, ale od tebe bych to nikdy nečekal. Zástupy proroků stojí u nebeských bran a tlučou do nich až se hory zelenají. Jako bych zaslech cosi o vyvoleném. Těhotná planeta, to bude něco! Máš k tomu nějaký konkrétní důvod? Já vím že je to nesmírné tajemství a jeho odhalení by tě přivedlo na puka mekelná, ale to bych klidně strávil kdybys mi napsal co že se to má se mnou stát. Ty přece nelžeš a vycucat si z prstu dost prostoduchou povídačku jen tak abys udělal na lidi bububu. Pokaždé když jsem četl zaručená proroctví a zatlačil na jejich autora byl prorok ten tam. najednou tu byla skrytá tajemství a jinotaje. A to vše jen proto aby nikdo neprokoukl lež. To je vážně to co jsi chtěl? Mi

Odpověď:

Ahoj guru, nedávno jsem ti napsal pár hloupostí jako např. děti se zápalkami pokud si vzpomeneš. A mnoho tvích odpovědí mi připadalo pozoruhodných. Pak jsem si přečetl tvé stránky a přesto že se vším nesouhlasím, jsem si docela jist že nic podobného tu zatím nikdo neudělal.

Co neudělal?

Nepatřím k lidem jenž dokáží donekonečna diskutovat o jakýchsi problémech lidstva a popravdě se tomuto tématu pouze usmívám. Nemám žádný problém se sebou ani s touto planetou. Jsem jen velký spisovatel a svůj volný čas dokáži trávit nekonečnou hrou, s lidskou blbostí. Ty jsi jeden z mála kdo mou hru prohlédl a tak jsem tě už dál nechtěl zatěžovat omíláním toho co už jsi si mnohokrát ověřil. Je zřejmé že se nenecháš nachytat a to potom není žádná hra.

Někdy se nechám schválně nachytat, aby se projevil ten druhý. No a když se projeví tak mu to dám na talíř.

Ale tvůj konec je dost smutným dovršení tvého počinu. Jen do poloviny šestého měsíce. A co pak, že by nebe?

No pokud si podíváš na datumy a na články, zjistíš že styl "Krista" aneb promluvy z ducha ustaly.

A co teprv tohle: "Tato šance se už nebude opakovat, brzy bude svět převeden do jiného stavu, všechny stopy budou zahlazeny. Již nebode žádné učení vydávající svědectví. Vše bude zničeno, neboť čas se naplňuje a mnozí jsou blízko odhalení." Už mnohokrát jsem četl blábol o zničení planety a ohni pekelném, ale od tebe bych to nikdy nečekal. Zástupy proroků stojí u nebeských bran a tlučou do nich až se hory zelenají. Jako bych zaslech cosi o vyvoleném. Těhotná planeta, to bude něco!

To není o zničení planety a už vůbec né o apokalypse. Ale o konci věků jedné osoby v tomto životě. Kdo to nestihne teď už to nestihne nikdy.

Máš k tomu nějaký konkrétní důvod? Já vím že je to nesmírné tajemství a jeho odhalení by tě přivedlo na puka mekelná, ale to bych klidně strávil kdybys mi napsal co že se to má se mnou stát.

Umřeš jako nenaplněný člověk co nepoznal jak to vlastně je.

Ty přece nelžeš a vycucat si z prstu dost prostoduchou povídačku jen tak abys udělal na lidi bububu. Pokaždé když jsem četl zaručená proroctví a zatlačil na jejich autora byl prorok ten tam. najednou tu byla skrytá tajemství a jinotaje. A to vše jen proto aby nikdo neprokoukl lež. To je vážně to co jsi chtěl? Mi

Tak prokoukni tu nějvětší lež sám u sebe přímo pod svícnem a pak už mne není zapotřebí. Slovo lež a slovo pravda... o jé o tom se dá psát tuny černých teček. Ale výsledku nedosahuje žádný čtenář... nikomu to nepomůže!

Obyčejná Nula

***

Omlouvám se, ale je těžko si domýšlet co tím kdo chtěl říct když řekne tak málo. Co udělal? Jednou jsem se v práci nudil a napadlo mně že se podívám na i-stránky jak se lidem vede v náboženství. Vlastně jsem chtěl přijít na to jak vypadá názor člověka jenž se skrze své poznání prodral až k přijetí určité víry. Nemám tu zkušenost, protože jsem nemusel nikdy hledat, nacházet, ani přemýšlet o tom zda je a co vlastně je Bůh. Všechna náboženství jsou vedle jak ta jedle, ovšem tím neříkám že jsou špatná. Buddhismus na tom není o mnoho lépe i když předkládá prostředky jenž očišťují a umožňují vhled, který je potřebný. Ale co s kamenem na dně jezera, když se chce dýchat. To co píšeš na svých stránkách je oproštěné od dogmat a tím je tvůj skutek pozoruhodný. Máš to co jiným chybí, ale co se nedá napsat ani říct. Určitě víš o čem mluvím. Je mnoho lidí kteří dělají totéž, ale není to totéž. Proto jsem se rád díval jak se tvůj vhled nebo chcešli názor rozvíjí. Dřív než napíšeš že není nic co by bylo možné rozvinout protože ty vlastně neexistuješ, polož si otázku: proč dělají dva totéž s tak odlišným výsledkem a proč jeden dosáhne a druhý nikoli. Na této planetě žijí různí lidé a ne každý má dost odvahy nebo potřebu napsat svůj názor. Mnohým tvé stránky pomohou i když se to ty možná nikdy nedovíš. A proto je škoda že končíš. Přirozeně respektuji tvá rozhodnutí a chápu že každá sranda něco stojí. Takže v tvém rozhodnutí vidím jen to čím opravdu je. Osobní rozhodnutí.

Neexistuje konec. Ba naopak, založím školu. Už se to rodí. Zatím jen virtuální na internetu. Ve stylu otázky a cvičení. Kdo odpoví správně postupuje dál. Žádné vědění žádné čtení skutečné hledání a vlastní praxe. Mám tu výhodu, že moho slepoých uliček jsem prošel a tak dalo by se říct to co jsem poznal předám dál tak aby i ostatní nemuseli bloudit. Od jistého stádia přebírá vedení již vnitřní Guru. Dovedu každého kod bude mít zájem jen k němu samotnému. Bude to individuální přístup prostřednictvím mailové konference kde každý pak obdrží instrukce dle toho jak odpoví na vstupní společnou otázku a není vyloučeno že pak sesbraný a vytříbený materiál vyjde knižně. Nevím jaké má většina problémy a kde jsou uvízlí. Oni mi o tom poví a společně najdeme cestu ven. Možná to bude dobrá kniha.

Takže zatím se to líhne. A taky cvičím v každém okamžiku. Nejvíce mi dává zabrat stres, třeba jako když čekáš nějakou návštěvu a teď někdo jde a ty nevíš jsou to oni nebo ne... a tak se vkrade takové napětí... vášeň. Ikdyž znám příčinu, prakticky se toi musí zvládnout tělesně... mapa ještě nedělá cestovatele.

Obyčejná Nula

***

To je dobře protože pak budu jeden z prvních žáků. Jsem to co jsem a tak asi představuju pro každého značný problém, ale s tím nic nenadělám. Chci zvládnout meditaci, protože jak už jsem ti jednou psal, jsem trochu zaspal. Ale každý jsme jiný a vtom spočívá krása i smutek tohoto světa. Troufám si předpokládat že první otázka bude co nebo kdo je Bůh. Je to prosté: Bůh nemůže nebýt a to je to celé. Protože jestliže něco nemůže nebýt je to vším a pokud je cokoliv vším pak to není protože neexistuje cokoliv jiného. Ve skutečnosti to znamená že to co Bůh stvořil a co jediného mohl stvořit je prázdnota. Neboť prázdnota odděluje. Bůh stvořil nebytí? Jakáž to schizofrenní představa pro ortodoxního křesťana. Nic stvořilo nic. Proto Ježíš říkal, ještě mnohé bych vám řekl, ale dnes by jste to nepochopili. Bůh nemůže stvořit nic, čím není on sám a protože je absolutním bytím, může stvořit je sám sebe což vlastně neustále dělá. Aby mohl vzniknout svět musí zde existovat oddělenost a to je nebytí. Proto Bůh utváří nebytí a nic jiného. Není žádné peklo ani nebe, není žádný satan ani nic co by člověk mohl chápat jako zdroj dobra nebo zla. A když není zdroj, není ani příjemce. Co to tedy je? Už sem to říkal. Aby cokoliv mohlo být musí to moct také nebýt, protože pokud cokoliv nemůže nebýt je to vším a to co je vším není ničím protože neexistuje nic jiného. Jestliže existuje dobro musí existovat zlo, protože jestliže máme stav kdy něco existuje musí být stav kdy to není jinak by to bylo vším, tedy ničím. Panebože doufám že se zrovna teď nikdo nemodlí za mé blaho. Pokud tedy chceme aby cokoliv přestalo existovat musíme to přestat utvářet a to jak v kladné tak záporné poloze což je vlastně ona rovnováha o níž mluvil i Ježíš: ať vaše levá ruka neví co dělá pravá. Hmm. 1 + -1 = 0 Jinak lze stejného stavu dosáhnout tak že pokud jednomu zachráníme život a myslíme si že je to dobro, obratem ho podříznem a řeknem si že to je zlo. Tím vyrovnáme skóre na nulu. Jde o to dělat jen to co je potřebné a nikoliv prospěšné. Ale to už je o něčem jiném. Jsem rád že je to tak že pokračuješ. Jak jsem řekl jde o to že pokud na této planetě existuje naprostá pitomost musí tu být i lidé jako ty. Jinak by to znamenalo že žádná blbost není a co potom s papežem?

PS Opravdu jsem řekl že je to dobře? Mi

Tu nejde ani tak o žáky, ale záleží na každém z lidí. Stačí vyzkoušet pár praktickejch lekcí a pak se rozhodnout zda-li to je o něčem nebo ne.

První otázka je mimo :-). Netrefils. O bohu se moc mluvit nebude. Většinou se budeme soustředit na vnitřní klid. Bude to o praxi technikách ale i o příčinácjh i následcích v teoretické části. Avšak já nic odpovídat za někoho nebudu. Já se budu ptát a dám taky návod kde najít ve vás odpověď. Kdo nebude hledat... nezíská autentockou odpověď přímo od Buddhy. Zatím poznání a vědění dodávaly knihy a jejich přežvykovatelé kteří dělají ze tří jednu univerzální a ztoho je tu pak zmatek. Teď to budé jiné knihy lze zahodit. Budeme otevírat tu nejskvělejší knihu... vlastní pokladnici.

Jinak dobrý postřeh bytí a nebytí. Protikladu spolu souvisí. Když lidé chtějí zničit nenávist měli by zničit nejprve lásku. Kvůli těm ochutnávkám pozitivních emocí a pocitů exitují i ty druhé. Ale je to jedna a táž věc ale úhel pohledu se liší. Láska je když energie teče tvořivým způsobem. Nenávist je, když ten cíl kam by měla téct bude zničen... pak se obrátí v destruktivní. Nahromadí se v člověku jako tlak a bolest nemá kam téct...

Sledoval jsem jak to vzniklo. Trochu ti o tom povím. Na podobenství. Každý znás jako malé dítě sedí před televizí. Zpočátku víme že jde jen o vjemy. Tedy jen o film na plátně mysli. Ale pak v tom klidu a pohroužení do sebe vidíme jak se někteří radují, mlsají a tváří se supr nadšeně. Chceme to zkusit a tak se zrodíme do filmu a vytvoříme tam své bytí. Zkrátka zasníme se na chvíli. Zpočátku je to prima... jsme kojenci... ale postupem přichází pekelníček a ten na nás sype pozitiva a negativa až se jednoho dne v nás vytvoří něco co začne chtít to dobré a odmítat to zlé... a to něco je naše ego to pak roztáčí karmu a člověk se tak rychle neprobere když chce být naplněn.. ale cíl je vždy jinde o kus dál. No a tak je to věčné kolo dokud se člověk nezastaví.

Jo a k PS: To neřeš. Sebepozorování a sebehlídání jaká je jeho příčina?

Obyčejná Nula

***

Myslím si o lásce totéž, ale jak říkám nemám tu zkušenost. Zní to možná trochu divně, ale neznám nenávist. Nemám žádný srozumitelný zážitek. Přirozeně zažívám jako každý okamžiky kdy se lidé nechovají zrovna ohleduplně, ale to je mi pouze líto. Mohu se například začít dohadovat s manželkou, ale mam ji rád a tak na ni nikdy nekřičím. Jí to asi hrozně vzteká, ale s tím nemohu nic dělat. Problém je asi v tom že necítím potřebu obhajovat svůj názor. Když něco chce, ať si to má. Necítím žádnou sounáležitost s místem ani s časem. Někdo potřebuje k životu domov, a já chápu že je dobré mít kam jít, ale je to stejné jako jít na nádraží nebo do práce.

Hm...

Kdybych žil v teplejších krajích asi bych nechtěl mít nic tak obtížného jako domov. Bylo by nádherné nemuset nikam chodit a moci zůstat vždycky tam kde zrovna jsem. Člověk by získal spoustu prostoru který tráví na cestách jen proto že si myslí že musí někde být. Jenže kdo já jsem aby se určité místo v určitém čase zhroutilo když tam nebudu.

Hledat uvnitř a poznávat sám sebe je mnohem úžasnější než obeplout mléčnou dráhu. Navíc výsledkem je blaženost nezávislá na obdivovatelích této cesty.

Za svůj život jsem prošel několik povolání. Dělal jsem traktoristu, strojvůdce na železnici, chemika s ropnými produkty, řidiče kamionu, počítačového grafika, osobního řidiče, skladníka, obchodníka v reklamce a ani v jednom případě jsem neshledal že to co dělám je zrovna to co chci. Vždycky jsem odešel z vlastní vůle a marně doufal že najdu to co budu dělat s alespoň nepatrnou radostí. Dneska dělám v grafickém studiu a zpravuji počítačovou síť, ale co s tím. Pravda je že dnes už konečně necítím žádnou potřebu odcházet. A na práci v kanceláři je dobré že tu neprší.

Taky jsem odcházel z vlastní vůle ale nenašel jsem taky místo které by mě fascinovalo. A tak zřejmě po odpracování půl roku budu zase půl roku na podpoře a budu cvičit. Tentokrát již poctivěji.

Jako kluk jsem míval učitelku, a asi jsem jí hrozně štval. Udělala mi ze školy peklo a já mám dodnes pocit že jí to dělalo dobře. O pár let později, když jsem začal dojíždět do práce, jsem ji potkal v autobuse a začal si s ní povídat. Kamarádi nechápali jak se s ní můžu bavit. Je to zajímavé protože k nim se chovala hezky a přesto ji nenáviděli. Já ale necítil nic proč bych se k ní musel chovat špatně. Možná je to škoda.

To je velký problém. Je těžké vidět člověka bez předsudků každým okamžikem jako úplně nového člověka. To je umění. Vzpomínky na společné věci s ním nesmí pokřivit zrcadlo mysli. Jinak a to vím z vlastní zkušenosti pak vzniká dost velký problém... třeba ti dá někdo do huby a přijít k němu zítra s takovým přístupem jako by neexistovala vůbec paměť... proč uschováváme věci do paměti? To je klíč. Hledej odpověď?

Mám pocit že lidé vůbec netuší jak to ve skutečnosti je. Jen chtějí aby to bylo tak jak si představují. Mají rádi pohádku o stvoření protože jim to dává smysl života. Mohou donekonečna opakovat pohádku o dobru a zlu a ošklivém čertu. Je paradox že si ani jeden nepoloží otázku, proč onen pekelník tak krutě trestá své nejlepší služebníky. Asi proto aby jich bylo co nejméně.

Teorie skřípou. Ale když do ni píchneš, jen se zdokonalí a propracuje. Nic méně ten kdo chce najít pravdu, musí odhodit hledání odpovědí venku.

Spousta lidí se začne oddávat duchovnímu cvičení protože očekávají zázrak. Proto se mohou dostat jen na určitou úroveň, protože chtějí uchovat to co bylo a spojit to s tím co právě zažívají. Marně se jim pak může vykládat že to není možné. Že na pouťové atrakce je nutno chodit jinam.

Nebo si vzít raději drogu.

Problém spočívá v chtění samotném. I já s ním mám problém. Pokud duchovní cvičení není přirozenou potřebou, je zde žádostivost a s ní i klamná zdání. Jak říkáš, naše ego je pořádně prohnaná mrcha. Jenže ono si svoji síť smyslných prožitků utkává už hezkých pár století a tak jej hned tak něco nepřekvapí.

Už se mi rýsují základní pravidla pro posazení se do meditace. I triky jak obelstít chtění. Jakmile ustane chtění s myslí se něco stane... Pozoruj mysl čím se zabývá a proč funguje. Ona sleduje nějaký cíl... jaký je ten cíl?

S tou láskou máš pravdu i když si myslím že nenávist je protikladem touhy. To že si lidé myslí něco jiného je řečeno tvými slovy pouhá hra ega. Láska nemá protiklad, leda že lhostejnost. Jak říkáš láska je energie a pokud není odkud kam by tekla je rázem po ní. Ale pokud někoho doopravdy milujeme, nedokážeme mu ublížit. Touha má však jiné vlastnosti a může být zvrácená. Nenaplněná touha tak může vést k nenávisti.

Touha se nedá naplnit. A to je právě ten problém. Pokud skutečně milujeme netoužíme. Nejsme hladoví... spíš přeplnění... vůně také směřuje ven z květu.

Lidé si totiž neustále neuvědomují že jediná láska není duální. Proto je také jediná která nevede k porušení rovnováhy. Láska je jako zlatá nit jenž prochází středem. Pokud jsme skrze své vnitřní touhy vychýleni z rovnováhy je nám skutečnou lásku těžké naleznout. Myslím si totiž že naše ego o ni příliš nestojí.

Láska však potřebuje objekt. Takový láska je utrpením. Ale pokud my sami jsme tím objektem... pak je to jiné kafe, A tedy základním krokem pro rozvinutí květu je? Milovat a příjmout sám sebe. Pokud žijeme sami se sebou v rozporu. Pokud víme o nějakém cíli, pak v něm samozřejmě nemůžeme ještě být. Teprve až zmizí cíle... jsem dokonalí a poupe se rozevírá. Problém je, že lidé hledají naplnění závislé na objektech.

Chci říct toto, lidé považují sebelásku za zvrácenost. Daleko lépe je jim hledat své nedostatky a slabosti. Jedině tak mohou na odiv vystavovat svá vylepšení, která si hned tak někdo nekoupí. Ego si přeje svou vlastní nedokonalost, aby mohlo mít zásluhy o dosažení dokonalosti. Když si každý řekne jsem dokonalý, znamená to že dokonalý je každý. Já pak přirozeně nemohu být lepší ani nejlepší ze všech. Musí zde existovat rozdíl.

Velmi dobře.

Jak mohu vládnout lidem kteří jsou stejní jako já? To není možné, oni musí být horší a jedině mé schopnosti jsou určující pro mé postavení. Ano, já jsem lepší!

A vládnout se dá jen těm kteří bojují. Kteří jsou nenaplnění. Naplněný, úplný člověk nemá potřebu následovat instrukce aby něco získal. Motorem je zisk. Zisk je však iluzí, páč zisk závislý na formě, objektu je nestálý jako pára nad hrncem. Všichni se honíme za ziskem. Ten který se zastavil prost je tužeb a proto jest naplněn.

Dost možná si své počínání ani neuvědomují. I náboženství je pro mnohé pouze cesta k dosažení dokonalosti. Našemu egu muselo dát dost práce než touhu zamaskovalo tak aby v ní člověk uvěřil. Touha má tisíce barev a tisíce pocitů. Každý z nich je stejně nádherný a stejně zhoubný. Pro každou příležitost tu máme jiný nádherný pocit.

Pocit je jen objekt. Kdo jej tvoří? Tam ke zdroji všecho blaženého... tam nasměřujme své úsilí.

Jenže když se zamilujeme a říkáme "už tě mám a nikomu tě nedám", je to opravdu láska. Cožpak láska může vlastnit? Lásku nemůžeme dát ani vzít. Láska je čistá energie jenž nemá žádný cíl. Můžeme milovat člověka, psa, strom, planetu a kdoví co ještě. Je to proto že u opravdové lásky nic neočekáváme. Nechceme nic získat ani dát. Je zde jen čistý neposkvrněný pocit. Přeji všem poznat opravdovou lásku, protože pak už nebudou chtít nikdy nic jiného. Jenomže je nutné nejprve mít rád sám sebe. Nekupovat si dokonalost za drahný peníz, ale uvědomit si pravdu. Není nic co lze koupit nebo jakkoliv získat.

Zvířata neznají nevěru ani masturbaci a proč? Protože nejsou ztotožněná se svým tělem. Je jim úplně jedno kdo s kým a kde, oni jsou osvobozeni od svého těla. Jednájícím je pud. Není tam žádný soudce ani konatel, ani vlastník těla svého, natož těla partnera.

Naše nejhlubší myšlenky, tedy ty na nichž budujeme svoji egoslávu jsou myšlenky víry. A proto se projevují v reálném světě jako skutečnost. Znamená to že naše ego nás musí nejprve poškodit, aby nás následně mohlo přesvědčit o správné cestě. Lidé se v tomto zmatení vůbec nevyznají a tak si myslí že je to správné. Ty víš kudy vede cesta? Já o tom dokážu přemýšlet, ale nevím. Mi

Už se mi to pěkně vytřibuje. Jsou jen dvě cesty. Cesta odmítání a cesta přijetí. Odmítání je široká cesta, zápasů bojů rozporů a snah o nějaký zisk či dokonalost... cesta přijetí a smíření je ta trnitá. Známe dva druhy bičů. Bič pozitiv a bič negativ. Člověk je stále mezi nima. Kdo dokáže přijmout Ďábla stejně jako Boha... smrt stejně jako život, bolest stejně jako orgasmus... ten zdolal všechny nástrahy. Nepohne s ním z místa vůbec nic. Neutíká před utrpením utrpením, a nenásleduje požitky. Ale v praxi to vypadá velice složitě... 14 dní jsem bojoval páč na mě někdo seslal nějaké kouzlo. Ponořil jsem se dom meditace a bolesti zmizely. Vynořil jsem se a byly tu zase... až jednou mě napadlo... pusť to, přijmi to... myslel jsem že umřu... bolesti vystoupaly na maximum... nepolevil jsem a během... opakuji během deseti minut bylo po nich... jakým jsem prošel při tom stavy... nebudu ani popisovat... není co závidět. Avšak všechny zkušenosti nějak dám dohromady a objeví se v té škole co založím.

Obyčejná Nula

***

Chci ti poděkovat za náš rozhovor i když to možná není nutné. Je jen málo okamžiků kdy si mohu pohovořit s člověkem jako ty. Když jsem kdysi začal hledat pravdu (myslel jsem si že to tak musí být) potkal jsem pár pozoruhodných lidí. Jenže jsem poznal že snad nikdo z nich nechápe že já nikdy nepřistoupím na přijetí vyhraněných názorů. Každý si myslí že má pravdu a jeho názory jsou správné. Lidé mnohem častěji vyhledávají spor než rozhovor. Chtějí uznání od druhých a to bez ohledu na jejich vlastní zkušenosti. Já ale nemám nic co by stálo za to obhajovat. Chci být kdykoli schopen uznat že nemám pravdu. Protože kdykoliv jsem si myslel opak, bylo mnohem těžší se vyhrabat ze spleti vlastních lží. Naše ego potřebuje pevný bod na nějž je možné ukázat a říct "proto". Je to vlastně výmluva za níž se ukrývají naše touhy a strach. Pokud si své nejhlubší touhy dokážeme zdůvodnit skrz jakousi pravdu nemusíme o nich pochybovat, jelikož i pochybnosti vyvolávají strach že to není tak jak si myslíme. Naše ego nechce pochybnosti. Protože jen úplná víra v sebe sama mu dává plnou vládu nad tělem i cílem. Pokud mu tedy nechceme sloužit je potřebné zničit jeho důvody. Ty se často ukrývají za onou pravdou jíž hájíme své názory. Pak je tedy pravda jen na obtíž. Nemyslím že je špatná ve vztahu ke skutečnosti jako takové. Ale je špatná pokud se za ní ukrývají naše výmluvy. No a jak odlišit co je od toho co chci?

Mít nebo nemít pravdu... je jiz na jsitém stupni poznání komické. Nikdo nic neví... a pokud to člověk objeví a sám sobě přizná, že neexistují opravdu věrohodné důkazy o ničem, a že tedy vše se opírá jen o písmenka... a že v podstatě ani on sám neví... pak ho to trochu semele, ale potom se dostaví porozumění. Už je v klidu. Soustředí se spíš na prožívání než přemýšlení. V podstatě vidí že všechno hledání byla jen hra. Není co najít, není co ztratit a není co získat. Uvědomí si, že se jen okrádal o čas, vidí kolik úsilí věnoval tomu aby si jednoho dne uvědomil jak se choval, jaký Osel byl. Nyní se spíš sám sobě směje... a nachází naplnění v prostotě a jednoduchosti.

Je to jak jsi říkal, naše oči ani naše uši nám neříkají pravdu. Říkají to co chceme slyšet a to co chceme vidět. A tady je ta potíž. Pokud si neuvědomujeme že za zdáním skutečnost číhají naše představy, máme problém se kterým naše ego nejenže počítá ale z nějž samo žije. Ukazuje nám ono divadélko radostí a smutků a lidé s naprostou samozřejmostí tančí na jeho falešnou hudbu. Když se pak cítí být přitlačeno ke zdi odlišnými argumenty je ihned připraveno vyvolat spor. Nikdo si nechce nechat zbořit svůj chrám vlastní dokonalosti. Vždyť cesta k jejímu vytvoření je tak složitá a já mám stoprocentně pravdu.

Aby jsme mohli být dobří... musíme si postavit nejprve i překážky které máme zdolat. Děti jsou v nirváně ale nemají z ní radost, neví o ní. Pro ně je to obyčejná věc... není tu žádná blaženost... blaženost se dostaví až když projdeme utrpením a vrátíme se zpět.

Je to zvláštní ale poslední dobou se čím dál častěji přistihnu že při rozhovoru s jakýmkoliv člověkem hledím jakoby za samotný obsah rozhovoru a snažím se postřehnout samu příčinu myšlenek. Je až zarážející jak hluboce jsou lidé manipulováni skrz vlastní nevědomost. Pak je asi namístě otázka jestli někteří lidé prostě nemohou překročit jakousi hranici vlastní existence. Víš co? Je to jako když jim schází určitá zkušenost. A proto nemohou vidět to co je pro jiné naprosto zjevné. Ovšem jde o valnou většinu lidí.

Já to už tak nevnímám. Možná před 14 dny... bych se tím zabýval. Teď je vše viděno jako v pořádku. V nejlepším stavu v jakým to může být. Nikdo by nemohl být v tomto okamžiku lepší než je. Zítra jsou všichni zas o kousek pravdě blíž. No a to uklidňuje... v podstatě se nemusí do ničeho vůbec rýpat, komukoliv pomáhat atd. Já sám nedokážu sebe zhodnotit, zda-li jsem dál než někdo jiný... už to nejde. Nemohu poznat kdo je moudřejší a kdo ne, kdo je zkušenější a kdo ne. Toto nazírání jaksi odpadlo... páč jeho příčina byla sebeposuzování a taky malá soutěživost. Když přestaneš dbát na svou dokonalost... najednou tě přestane zajímat i dokonalost ostatních. Je to jako bys vzdal závod... najednou jsou ze tvých soupeřů jen obyčejní lidé, kámoši. Už nemusíš běžet... najednou je stadión vnímán jinak... vše je pak jinačí ale jen proto že ty jsi se zastavil... naopak můžeš ještě fandit s jásotem svým největším bývalým sokům. Nyní to už vidíš jen jako šou... zábavu, děj.

Něco ti napíšu i když si možná řekneš že jsem úplný magor. Kdysi dávno lidé jen málo věděli o buddhismu a jen málokdo tušil co je vlastně Tibet. Pak přišla čínská okupace a svět se změnil. Myslím že starý Tibet byl zemí zaslíbenou pro ty kteří prohlédli falešnost lidské civilizace. Každý kdo chtěl odejít ze světa zrození a smrti prostě musel očistit svůj karmický dluh. A to bylo možné jen pro člověka se silnou vůlí nebo v prostředí k tomu utvořeném jako byl Tibet. Jenže ten je dnes sídlem zla a turistická atrakce v níž skutečný duchovní život pomalu umírá a já pochybuji že se někdy podaří jej znovu obnovit. A tak se lidé jenž už nechtějí hrát hru svého ega rodí po celém světě neboť není žádné místo kam by bylo možné odejít. Je to možná i smysl toho co se v současnosti děje s touto planetou. Možná jsme došli na pomyslnou hranici určité existence za níž je buďto vše nové nebo vůbec nic. A lidé se možná mají rozhodnout co se za touto hranicí má stát. Zde nemám na mysli apokalypsu či nějaký pekelný mumraj, ale jen přirozený vývoj. Možná že odtržení od reality má své hranice ze kterýma už není možné udržet relativní život. To je možná i důvod proč je na světě čím dál víc lidí kteří jsou jiní. Ti kteří mu odmítají sloužit. Ale to byl je nepatrný úlet do světa představ.

Proč se zajímáš o budoucnost? Příčina je připoutanost. Pak nejsi ještě svobodný. Lpíš na nějakém ideálu jak by to mohlo být... jak by to bylo lepší než to je... a to je to peklo. Mě je jedno jestli zítra začne válka nebo ne... jestli nebude co jíst nebo ne... prostě vím, že utrpení je jen v představách. Když tlesknu... kde je nějaká budoucnost a starosti s ní spojené?

No chci říct že můj problém s meditací stále trvá. Je to jako když spadneš do vody. Najednou se prostě nedokážu soustředit na žádný konkrétní bod. Natož se nesoustředit na žádný. Chyba je asi uvnitř a já si dlouho budoval přirozenost myšlení než aby bylo snadné jej jakkoli přerušit.

A kdo ti říkal že se musíš soustředit? Kam chceš dojít? Taky jsem se namáhal, než jsem objevil, že to nikam nevede. MYšlení mi dnes už nevadí... ať myslím jak myslím... uvnitř hoří stále stejná spokojenost. Myšlení jsi ty sám... jsi to ty... jak by ses mohl rušit? Jamile sám se sebou uzavřeš mír... všechna energie se sporů nemůže jít nikam jinam než do pozornosti. Až sepíšu tu školu, tam to trápení sebe sama hezky pomalu a klidně přeskočíš ráz na ráz.

Pokaždé když se probudím a pamatuji si svůj sen jsem dost rozčarovaný ze své neschopnosti. Protože tam je nejvíce patrné jak jsme ovládáni touhou a strachem, který se zde promítá na plátně vlastní nemohoucnosti. Teprve tehdy pokud nejsme schopni ovlivnit běh věcí se nám naše vlastní bytí zjevuje v nepokroucené světle. Tam je vidět jak moc je zvrácené to čemu říkáme ego. Jak moc je schopné poškodit samo sebe jen aby mohlo hledat cestu k dokonalosti.

Sny existují pokud s něčím bojujeme a něco potlačujeme. Jsou jen jakýmsi nouzovým ventilem. Něco jsem ve dne potlačili, třeba sex, strach, hněv... a okamžitě se to v noci ve snu projeví... podobná situace a tam toi vybijeme. Pokud se to nepodaří ani ve snu, mohou se sny vracet a opakovat... tedy obrazy a situace už nemusí být totožné, ale účel je totožný. Sny sice využívají podobenství... taže symboly má každý člověk jedinečné podle toho co už prožil. Třeba já jsem se bál psů, protože mě když jsem byl malý jeden pokousal. Od té doby, když potlačím přes den strach, se mi ve snu objeví pes a kouše mě do ruky. Nedá se nijak odbýt. Ale to je jen můj symbol pes=strach. Někdo může mít jiné věci. Když jsem držel hladovku a potlačoval hlad, dostavovaly se ve snech přežíračky a hostiny... stačí si toho všimnout. To co je ve snu je jen druhá šance pro odžití aby se nekupila karma či nevznikaly bloky nádory a nemoci.

Ovšem připouštím že jsem se v tomto ohledu příliš nevzdělával a budu muset mnohé napravit. Takže možná přišel čas na první lekci. Asi budu muset začít číst některé knihy.

Knihy ti o tobě nic neřeknou. Začni studovat sebe sama. Sám se píď v sobě po příčinách. Ptej s eproč se zabýváš tím a tím, proč zaujímáš takové a takové stanoviska, proč posuzuješ skutečnost tak a tak. Brzy se ti ujasní mnoho věcí a až poznáš principy sebe sama, pak můžeš zlikvidovat utrpení. Knihy nepíší osvícení lidé. Neboť osvícení lidé vidí všechno jako osvícené, jako aktuálně nejdokonalejší jaké to může teď vůbec být. Není třeba tedy cokoliv měnit... ba co víc... mohlo by to způsobit velké zmatky, páč lidé jsou dnes zblblí jen kvůli tomu že hledali odpovědi venku a z toho načerpali měřítka a ideály typu: měli byste-neměli byste a je správné-není správné. Kdo to kdy napsal by si měl posypat hlavu popelem. Kým je že druhým říká co mají dělat? Kdyby se spálili všechny učebnice... pak by byli všichni osvícení. Je to stejné jako kdyby byli všichni slepí tak jsou všichni krásní. Nikdo by nemohl nikomu říct jak vypadá neboť by neměl měřítka krás a ošklivostí. Ty měřítka... ty měřítka... odkud jsou... kukačka dělá jen ku ku ku.

Obyčejná Nula

***

Otázka, lze o člověku vůbec mluvit v jednotném čísle? Čím víc chápu svoji podstatu tím více si myslím že ne. Člověk sám sebe vidí skrze oddělenost tedy nebytí a zkušenost, tedy nahromaděné vědění. Pokud vše co vím je vše čím jsem pak nejsem ničím neboť není nic čím bych nebyl a pokud jsem vším pak není nic jiného. Je to asi tak že k vědomí svého já musím něco vědět a to pak vidět odděleně jako kladné a záporné. (je - není) Zde jsem já a tady nejsem. Zde jsou oni a tady nejsou. Ve skutečnosti jsem však já stejně jako oni i bytí a nebytí součástí téhož vědomí. Bez něj už není nic a nikdo neexistuje. Pak to ovšem nejsem já ale toto všechno co vím a tudíž i všichni lidé a všechny skutečnosti které v něm existují. Ač se to tedy zdá být zvláštní jsem já vlastně všichni. Mé já by bylo já jen tehdy pokud by neobsahovalo nic jiného tedy ani vědění neboť veškeré vědění se utváří skrze vzájemné učení se. Pochází tedy od nich a já jsem jen jeho nositel. Znamená to že není nic čím bych nebyl protože jsem vším co vím. To co vím jsem se naučil skrze své vlastní vědomí tedy od sebe sama. A tak vlastně utvářím je abych se od nich učil to co jsem.

No nazdar... to jsi napsal opravdu ty sám? Panenko skákavá... tomu říkám... rozbor... a co jsi tím získal, vyřešil? Abych pravdu řekl, vůbec tomu nerozumím... jen oči se hýbali... mozek zůstal pif paf. Ale jen tak dál... brzy se zavaříš... a pak to udělá puk a pravda zcela jednoduchá tu vyvstane sama.

V každém okamžiku jsem tedy naprosto dokonalý neboť jsem vším co vím a není nic co bych nevěděl tedy čím bych nebyl. K tomu abych něčím nebyl si musím utvořit představu že existuje i něco jiného než jsem já, tedy než já vím. K tomu však potřebuji svoji nedokonalost neboť dokonalé se nedá zdokonalit. Tady se myslím rodí smrt, bolest, utrpení a strach. Pokud vím že není co získat pak není co ztratit. Mohu s někým hovořit tisíc let a přesto nezískám nic než slova. Slova jenž vzbudí strach a nebo touhu. Pokud však neslyším slova pak už zde není strach ani touha, protože slova jsou pouhé představy toho co je nebo není. Jsou to představy naší vlastní nedokonalosti. Ježíš byl dokonalý neboť věděl že není nic čím by on sám nebyl. Věděl že veškeré utrpení pochází z posuzování a touhy. Léčil lidi protože neléčil obraz ale jeho příčinu, svou vlastní mysl. Zdá se to být složité že?

Tady to je dobré. Kdybych potřeboval někoho na vysvětlování... najmu si tě :-). Avšak vědět... neznamená realizovat. Třeba víš ale první krok nebyl ještě učiněn. Ono přítelkyně mi říkala toto: Nikdo nejde za tebou... nemůžeš nikoho vést. Je to jako s lávkou nad propastí... chodíš dokola. Pak se jednou ta lávka přeruší... a ty se zastavíš a hledáš řešení protože nevíš že jakmile uděláš krok ta lávka doroste... a tak tam stojíš zakletý... dokud ten krok nejistoty neuděláme, dokud nepřekročíme sami sebe... nikdy to hlavní nepoznáme. Dále říká: Je to jako s lanem... a ty nevíš že umíš šplhat... cvičíš se, učíš se... to všechno je zbytečné... šplhá jen tvá mysl... ale stačí aby zařval tygr... a mysl se zastaví a tělo samo vyšplhá aniž by se to muselo učit... stačí ten impulz jež zasekne mysl...

Vím nebo alespoň doufám že mi napíšeš co si o tom myslíš a tak se na tvou odpověď těším. Kdysi jsem si myslel že skrze myšlení (meditaci) se stále učím a tím i zdokonaluji. Až jednou jsem odkudsi vylovil myšlenku že tím co dělám odstraňuji rozpor. Naše myšlení je stále jen tím čím je a nemůže být víc ani míň. Ale čím více slov poskládáme dohromady tím více jsme zmateni v tom co si myslíme. Rozpory v myšlení jsou jako nemoc která prolézá skrz naši osobnost. Protože neustále kalkulujeme s tím co být může, neustále vnímáme především to co nejsme. Proto je vše omezeno právě touto představou. Když si myslím že je dobré být bohatým ale ne všichni bohatí být mohou, mohu obelstít případného posluchače ale ne svůj mozek. Ten ví že být chudý je špatné a proto není možné aby bylo dobré být bohatým. Žiji tak s rozporem jenž má myšlenka nikdy nedokáže vyřešit neboť uznávám dvě protichůdné pravdy. Tak si vytvořím teorii která dá tomuto rozporu smysl a začnu tvrdit že bohatí mohou být jen schopní lidé. Další úspěšná lež. Jenomže ani to můj mozek nespolkne. Musí být důvod proč jsou jiní lidé chudí. A to je proto že jsou horší než bohatí. Ani to však nezabere. A co takhle osud. Zase blbost. Pak je zde určitě každému předurčeno čím má být. A ejhle je zde reinkarnace a odplata. Nejsnáze zabírají pravdy jenž nelze dokázat ani vyvrátit. Toto byl jen poněkud obrazný příklad protože existují rozpory jenž omezují samu podstatu bytí. Dnes už nepřemýšlím o tom co nevím, ale o tom co vím špatně. Mozek dost dobře nelze vyprázdnit a tak se ani neodstane to co bylo vykonáno. Jde o to aby to co je sloužilo k užitku nebo alespoň nepřekáželo. Za tu dobu vím jedno. Když vyhledávám rozpory a daří se mi je odstranit chová se myšlení jako nekonečná spirála. Jednotlivé části se spojují a vytvářejí jednotný celek. Nejprve jsou zde slova, pak myšlenky pak názory a pak už nelze vůbec vyjádřit podstatu toho co je. Je zde jen vědomí které nemá hranice a v němž nelze nic vyjádřit neboť není žádná oddělenost v níž by bylo možné říct cokoli o čemkoli. Každé slovo je překážkou a každá myšlenka vede ke smrti. Mi.

TO jdeš složitou cestou... a nedojdeš nikdy řešení. Může se to zlepšit, ale samotná mysl vychází z já, já může existovat jen v rozporu. Neboť jen v rozporu exoistuje touha. Takže zameř svou pozornost k tomu odkud se vynořují myšlenky... stále se ptej kdo je tím kdo myslí... odkud se rodí myšlenky... to hledej.... ty sám nejsi myslí... jinak bys myšlenky nemohl slyšet a vidět, a posuzovat... kdo je tedy tím svědkem... kdo je ten kdo se na myšlenky dívá... odkud přicházejí... kde je ten zdroj.

To tě vyléčí.

Zatím Obyčejná Nula

PS: Jinak dobrá práce... ty dedukce atd.

***

Přirozeně máš pravdu, ale musíš uznat že to byl pozoruhodný výkon. Obzvlášť to s tou první osobou jednotného čísla. Ale nemohu si pomoct a tak jsem se zase jednou pobavil. Dík za skvělou odpověď. Když si jí čtu mám zaručeně dobrou náladu. Poslední dobou jsem poněkud příliš zabrán do sebe a pomalu si začínám připadat jako blb. Hodně času trávím o samotě, protože nedokážu myslet jako ostatní a je mi těžko někomu vykládat že je mi jedno co, kdy, kdo, kde a jak. Vděčím bohu za svoji manželku která akceptuje mojí občas ponurou náladu. Někdy si myslím (vím) že beru věci moc vážně a tím si dělám v mozku tmu. Ale naštěstí mam okolo sebe lidi a ti nikdy nezklamou. Zrovna nedávno jsem našel na internetu stránky Spirál... prostě bomba. Konečně už vím jak na to. Nikdy není nad pořádný rozbor. Myslím že jim tam něco pošlu. Mohl bych se přihlásit jako druhé vtělení Ngummhupa z Čachrantry. Nejspíš jo, protože rozhovor s bohem je už moc profláknutý.

Ale mam taky jednu nezodpovězenou otázku. Vše co je hmotné má duchovní podstatu, že. Relativní svět je pouhá iluze a je tvořen sítí jak vnějších tak vnitřních představ. I tato planeta je pak duchovní bytostí. Je tedy možné že každý máme určitou schopnost ovlivňovat realitu (např. magie). Záleží pak na tom nakolik člověk smýšlí ve shodě se skutečností. Myslím tím zda může určitá duchovní bytost bránit projevu některých našich schopností.

A o co ti jde? Co bys chtěl zlepšit, co bys chtěl docílit, co bys chtěl ovlivnit a získat? Až zmizí ta vypočítavost ega... pak si necháš zabránit klidně ve všech projevech a ještě se budeš všem čertům a andělům smát. Někdo si budeje ochrany... někdo se zdokonaluje v magii jen svobodnej člověk pluje jako suchý list ve větru... ať se děje co se děje... on nerozlišuje šptné a dobré pro něj... pro svět... pro cokoliv v tomto vesmíru. Jasný? A proto je k němu nepřiputaný... je volný... vůči sobě vůči světu, vůči Bohu... páč nerozličuje na dobré a špatné... co je může přinutit konat v zájmu čehokoliv? Motivace není... odměna... ho nezajímá...

Snažil sem se to napsat co nejjednodušeji a tak to možná zní trochu jako blbost, ale je tu moucha. Vlastně to jsem ti nikdy nenapsal. Dobrá tak někdy jindy.Přirozeně to neber nijak vážně, ale ta otázka zní co bude se školou? mi

Já nevím... vše se samo ukáže...

Obyčejná Nula