Otázka: Před chvílí jsem dočetla tvůj poslední článek na mesiášovi o tom, jak se jdeš stát nezrozeným. Láska=smrt, Bůh=smrt, o smrti vlastního já, duše. Přesně o tom byl ten můj sen v Chorvatsku a možná ve stejnou noc, co jsi odešel. Byl to zase "jen sen", Bůh mě šetří, asi ví, že na vědomé úrovni bych to ještě neunesla.

Odpověď:

Jé, ahoj Petře. Před chvílí jsem dočetla tvůj poslední článek na mesiášovi o tom, jak se jdeš stát nezrozeným. Láska=smrt, Bůh=smrt, o smrti vlastního já, duše. Přesně o tom byl ten můj sen v Chorvatsku a možná ve stejnou noc, co jsi odešel. Byl to zase "jen sen", Bůh mě šetří, asi ví, že na vědomé úrovni bych to ještě neunesla.

Bůh tě nešetří... právě jde o to aby to ego neuneslo a umřelo...dá se to udělat mnohými způsoby... jemné rozplynutí nebo strašlivé deprese. Ale vždy před tím je pár lákavých pastiček a svůdniček.

Možná, že jsem se díky setkání s tebou a Jirkou kousek posunula, zažila prchavý okamžik jednoty, tvá slova ve mě brnkají na nitku, která tomu, co říkáš přitakává, ale s mým skutečným civilním životem je to horší. Čím více "vím", jak by to mělo být, tím více ten civil bolí.

Ty nejsi ta bolest. Neexistuje žádný zažívající. Prostě si dělej z toho jen pozorovací objekt. Pozoruj smutek, bolest... to nejsi ty když to můžeš pozorovat... utrpení způsobuje jen myšlenka... ale ty nejsi ani bolest ani přemýšlející ani myšlenka, protože to můžeš pozorovat z povzdálí, z jakéhosi zabezpečeného místa kam nic nemůže... ani radost ani bolest. V tom místě se ukotvit znamená realizaci nirvány. Takže nelepit to na sebe, neztotožňovat se s tím... buďte kolemjdoucí. Avšak prožívat krásno... lákadla... slasti znamená závazek odžívat i ty strasti.

Také u toho moře, mohl být čtvrtek, pátek byl ve mě takový smutek, taková bolest z oddělenosti, nesvobody, až už jsem to nemohla vydržet a utekla jsem k moři. Naštěstí večerní přítmí a hlasitý příliv zakryl můj nářek. Vybrečela jsem se a šla spát. V noci jsem byla obdarována snem. Unesli mě cigáni - symbol temnoty, vlastně druhá strana světla, tedy je to jedno. Uvrhli mě do kobky, kde jsem se nemohla ani pohnout, ležela jsem na zemi, cítila se také celá v černém a zažívala nejdříve vztek, pak lítost. Po nějaké době jsem to vzdala a přišlo milostivé nic, prázdno.

Bojovat lze celou noc... ale když se vzdáš... vše pomine během pár vteřin... bojovat je snadné ale vysilující... vzdát to a nechat se unášet... příjmat bezvýhradně vše tomu se říká pokora. Co tě nezabije to tě posílí... boj je jen útěk od dospívání. Aby pupen rozkvetl musí trpět v bolestech.

Najednou se ale otevřely dveře a já se automaticky plazila za světlem, vylezla jsem ven, tam byla zelená travička a jednu utrhla a zažila nirvánu. Nepotřebujeme nic, vůbec nic a máme všechno.

Já teď hledám proč se to občas vytrácí... jak se to děje... proč to je někdy tak snadné a někdy tak těžké.

Díky za výlet, to víš, ještě mě tady drží určité provázky (provazy), které nejdou hned tak utnout, Bůh je milostivý, dává mi to ve snech. Objímám tě, objímám prázdné nic. Eva

Otroka nedělají okovy... ale chtění.

Obyčejná Nula