Otázka: Pořádně jsem si přečetla Vaše stránky. Nejsem ani naštvaná ani nadšená. Nevím, co si mám myslet. Nemyslím si prostě nic. Věřit či nevěřit Vaším slovům = není to snad jedno. Takhle to cítím a už se ničemu nedivím. Trošku z mého vývoje: Byla jsem vychována v přísně katolické rodině. Tak do 20 let jsem všechno baštila. Modlila se a cítila se spokojeně a šťastně, věřila, že kdybych vstoupila do řádu, tak budu témeř beze hříchu. Všechno bylo růžové a krásné. Potom jsem se zamilovala do nevěřícího kluka. Všechno se začalo měnit, máma se vybarvila v opravdu hodne pekelne zviřátko :) Teď už se tomu jenom směju... Ale tenkrát to byl pomalu očistec na zemi. Znepříjemňovala mi život fakt ukrutně, ale já si stále prosazovala svoji, vyloženě jsem si ho vybojovala. Nakonec mamka rezignovala... a příští rok bude svatba :). Teď ještě zpět k mému duchovnímu vývoji. Můj kluk mě jaksi nakopl v tom, co ve mě stejně bylo ukryté. Začla jsem pátrat, hledat jinde než v křesťanství. V myšlenkách jsem utíkala z domu, do ciziny, páchala sebevraždy.... Četla různou duchovní literaturu, byla i na par přednáškách, věřila všemu, co se zdálo byti pravdivé, názory měnila jako ponožky. Pořád jsem měla touhu hledat, hledat, hledat. Nevím, co se stalo... ale už ji nemám. Dopadlo to tak, že jsem ochotna věřit čemukoliv. Většinou si to přečtu, přemýšlím o tom a tím to končí, žádné ponaučení převedené do praxe. Jako bych rezignovala. Co s tím? Je to vůbec problém? Není to jedno? Občas se mi stávalo, že při čtení některých "pravd" jsem cítila jakési vnitřní vibrace a štěstím brečela. Myslím, že jsem cítila i přítomnost mého zemřelého dědy, ale možna je to blbost. Tak nějak z Vašich textů jsem nepochopila, zda je třeba vůbec meditovat? Pochopila jsem Vás tak, že prostě mám všechno hodit za hlavu a jen tak žít... žít tím, co život přinese a radovat se z toho :). Jenže to se třeba nedá... plánovat svatbu musím rok dopředu. Nebo přestavbu bytu. Už se nemodlím, jen kvůli rodině chodím každou neděli do kostela, aby byl klid. Po té, co se vdám a budu pryč z domu, už asi chodit nebudu... nemá to pro mě vůbec žadný smysl. Cítím se docela fajn, jediný můj cíl a touha je být se svým přítelem o samotě mimo rodiče a vdaná (i když jsme se už neoficiálně soukromě v podstatě vzali, slíbili si lásku a věrnost). A teď jsem natrefila na Vaše stránky... a je mi 25 let. Ani nevím, proč to všechno píšu, asi se potřebuju vypovídat. Tak se nezlobte, že to na Vás takhle házím. A s pozdravem Petra.

PS: Prosim nezveřejňovat moje příjmení... jen křestní jméno... Přála bych si raději předešlý rozsáhlý text vůbec nezveřejňovat, ale pokud to bude pro ostatní lidi přínosem, tak mužete... ale v tom případě... tam jméno nedávejte žádné. Kdyby se k tomu dostali bráchové... zvlašť jeden... tak bude nové peklíčko :). Naschle a díky Petra :)).

Odpověď:

Pořádně jsem si přečetla Vaše stránky. Nejsem ani naštvaná ani nadšená.

No tak to jsi zbavena lpění od filozofií. To je dobře.

Nevím, co si mám myslet. Nemyslím si prostě nic.

No to je ta nejúčinnější strategie. Jen ji doveď k rozkvětu.

Věřit či nevěřit Vaším slovům = není to snad jedno.

Věří a nevěří jen ustrašenci. Osvobozeným je to jedno, protože vyeliminovali to své ustrašené a bojující já. Není tu nikdo hádavý ani věřivý a ustrašený hledající skrýš a jistotu svého chatrného iluzorního ega.

Takhle to cítím a už se ničemu nedivím.

Cítění je dobré... ale ještě to divení... to je klíč. Divit se od rána do večera... to je ve světě zázraků a tajemna... ve světě malých dětí. Nedivit se znamená vědět. Vědět znamená být mrtvý. Nevědět znamená žasnout a být živý. Vědění je prý cesta proti strachu, od nebezpečí k jistotě. Tak si to nalhává ego. Pro něj je jistota život. Proto potřebuje víru, ideál a nějaký ten správný cíl. Asi očekává že pak bude pochváleno :-). A však neví, že vědění je cesta ke strachu a tedy k temné straně i ke smrti. Naprosto iluzorní jsou ty cesty pekel. Avšak mnoho lidí chodí po nich. Kdyby jen odhodili vědění... zjistili by že žádný život neexistuje ani žádná smrt neexistuje a veškerý strach by se rozplynul.

Všechno to začíná nenápadně. Na začátku je každý problém malinký že by se vešel na špičku jehly. Pak začne velký třesk... velký křest. My ten problém pojmenujeme vytáhneme na světlo své mysli. A je tu problém. A ten se musí analyzovat aby jsme zjistili jaké nebezpečí v něm může být skryto. A tak se jím naše mysl zabývá ze všech stran. A my zjišťujeme že se problém rozpíná a nabírá nekonečných rozměrů. Nakonec nás zcela pohltí a my bádáme uvnitř něj. Žijeme jen uvnitř něj. Tak nějak jako žijeme uvnitř vesmíru. Nakonec umřeme a problém zůstane nevyřešen i pro další generace následovníků... je jen jeden problém... horký brambor který tu koluje už od Adama a Evy po všech generacích. A ten brambor je naše "já". To je ten problém, to plánované vesmírné vězení života a smrti, první a poslední myšlenka uvnitř níž žijeme. Úplně jsme zapoměli na to, že jsme Bohové a že my neustále tvoříme celý ten vesmír i svůj život i svou smrt.... stále tvoříme své problémy a bádáme v iluzích svých snů dokud neumřeme, protože se ptáme na otázky na které neexistuje odpověď.

Trošku z mého vývoje: Byla jsem vychována v přísně katolické rodině. Tak do 20 let jsem všechno baštila. Modlila se a cítila se spokojeně a šťastně, věřila, že kdybych vstoupila do řádu, tak budu témeř beze hříchu.

Církev a řády žijí jen ze strachu a jen ze hříchu. Přitom žádný strach ani hřích neexistuje, protože neexistuje ani žádná svatost. Je to jen prima strategie zisku a ztrát. Největší dílo pekel... uvěznění lidské mysli. Ani peníze a zlato nejsou tak mocné. Peníze a zlato jsou jen prostředky... ale strach je mocný... obávat se trestu, žít ve vydírání... Zlato nenosíš pořád sebou... ale svou mysl hříchu... 24 hodin denně. Proto je církev nejbohatší institucí na světě. Protože využila strachu... všichni vládci využívají strachu a všichni slibují že to s lidmi myslí dobře... až se lidé přestanou bát, pak poznají pravdu, pak to bude šrumec... největší revoluce... revoluce výsměchu. Neboť veškeré oběti se přinášejí jen strachu. Ego je kříž. Tam kde je kříž musí být i strach i víra i hřích i svatost. Tedy celé peklo.

Všechno bylo růžové a krásné. Potom jsem se zamilovala do nevěřícího kluka.

Věřící a nevěřící... oba jsou v pekle.

Všechno se začalo měnit, máma se vybarvila v opravdu hodně pekelné zviřátko :)

Strach dokáže divy. Mnohdy má přezdívku láska a dobro.

Teď už se tomu jenom směju...

Směj se jen tak... ten kdo se směje nemůže mít starosti. Zkus to. Smích to všechno odpudí. Jakmile ti začne někdo nadávat, hrozit, vzpomeň si na smích. Rozesměj se a uvidíš ten zázrak. Ani peklo se tě nedotkne. Peklo může mluvit jen k nesmějícím se lidem. Každý kdo se naučí opravdově smát bude umět chodit i po vodě. Nemůže nikdo chodit po vodě dokud se nikdy opravdu nezasmál.

Ale tenkrát to byl pomalu očistec na zemi. Znepříjemňovala mi život fakt ukrutně, ale já si stále prosazovala svoji, vyloženě jsem si ho vybojovala. Nakonec mamka rezignovala... a příští rok bude svatba :).

No když se dva lpějící sejdou je oběma horko. Oba si odnesou jen šrámy. Boje, vítězství a porážky jsou jen v pekle. Škoda že neznáš moje argumenty jinak by tvoje mamka už dávno byla v pohodě. Umím totiž vtipně rozložit každého lpějícího :-). Tak ty si myslíš že jsi vyhrála. No nebudu ti kazit radost. Čekání na svatbu je to zajisté naplňující. Lidé milují utrpení. A proto milují ten hlad a ten žár lásky. Ale jakmile se nají, pak přichází rozčarování. Ono ve snech a představách je vše jaksi umocněno a vykonstruováno tak aby to byla sladká návnada. A lidé sbírají ty návnady... jsou moc dobré. A tak nevidí že stále zůstávají v pekle. Snášejí rány a příkoří jen kvůli dalším návnadám. Ale proč končit, když hned na dalším kroku leží to co chci? Je to tak blízko... a pak... pak... přijde zcela jistě neplánovaná smrt.

Teď ještě zpět k mému duchovnímu vývoji. Můj kluk mě jaksi nakopl v tom, co ve mě stejně bylo ukryté. Začla jsem pátrat, hledat jinde než v křesťanství.

Hledání a pátrání... to je stále strach... hledala jsi jen další víru, naději. Stále stejná chyba.

V myšlenkách jsem utíkala z domu, do ciziny, páchala sebevraždy.... Četla různou duchovní literaturu, byla i na par přednáškách,

V myšlenkách se dá dělat všechno... i žít i umírat, i pracovat s energií, očisťovat se a komunikovat s anděly... tedy naprosto absurdní a nemožné věci. Hlavně to své umění pak někomu dobře prodat.

věřila všemu, co se zdálo byti pravdivé,

Hmm... to je zoufalá snaha. Ono totiž nic přednášeného ani napsaného není pravdivé... jsou to jen tvé myšlenky z myšlenek jiných... to má být věčná pravda? Pche...

názory měnila jako ponožky.

A to jsi nepostřehla to své "já". Jak se v tom placatí a snaží se zachytit a přilepit na cokoliv jen aby se nerozpadlo. Aspoň nějakou tu nadějičku, víru... něco co dodává sny.

Pořád jsem měla touhu hledat, hledat, hledat.

Pořád jsi měla strach, strach a strach.

Nevím, co se stalo... ale už ji nemám.

Protože jsi energii napřímila ke svatbě. Pak ji napřímíš k bydlení, k dítěti... a ke stejnému hledání se vrátíš až se tento nový sen o tom, že právě v rodině a tedy v partnerovi ve svatbě a dětech je to pravé štěstí rozpadne... tedy třeba až v důchodu. Takže jsi to hledání jen odložila na vedlejší kolej. Nebudu ti tedy lhát a říkám ti to už dnes... žádné štěstí totiž není a jsi naivní pokud si myslíš že něco extra získáš. Kupuješ jen těžkou hlavu plnou starostí. A proč? Protože předtím tvé štěstí záviselo na páru věcech. Nyní až budeš MÍT toho víc, pak zjištíš jak jsi prohloupila a svůj klid svěřila do spárů deseti dravých šelem strachu.

Dopadlo to tak, že jsem ochotna věřit čemukoliv. Většinou si to přečtu, přemýšlím o tom a tím to končí, žádné ponaučení převedené do praxe.

To je dobrá víra... věřit čemukoliv... na tom se nedá nic zkazit. Tvé ego to vyřešilo opravdu bravurně. Má alibi v každém případě. Od každého trochu... a je to.

Jako bych rezignovala. Co s tím? Je to vůbec problém? Není to jedno?

To je ta správná půda. Nyní v tom setrvej. Není to problém. Problém je to neustálé analýzování své situace způsobené strachem. Ptáš se taky ze strachu. "Není to jedno?" Ptáš se... jen aby se ti dostalo klidu. Já nejsem prodávač dudlíků klidu a tedy ani využívač tvého strachu. Nepřemýšlej o sobě, neurčuj pořád násilím co je správné a co není! Cesta osvobození je mimo dosah správného a nesprávného, mimo svatost a hřích, otevři oči tady a teď. Nadechni se... tady a teď není nic víc potřeba.... každé malé dítě to ví!

Občas se mi stávalo, že při čtení některých "pravd" jsem cítila jakési vnitřní vibrace a štěstím brečela.

No a dnes? Dnes už pravdy nejsou pravdy. A proč? Protože ego už jim nevěří. Už nestojí u stavidla emocí a netahá za provázky. A proč? Protože si našlo jiný zdroj... tvého kluka. Ten ho obejme hned místo Boha který objímá jen někdy v neděli. Ten ho zahrne pozorností mnohem výraznější než nějaká marná modlitba. Zatím to jde... dokud ti bude vše vycházet půjde to... ale jakmile se objeví zádrhel spadneš do toho v o to horším a tvá mamka ti všechno vrátí na talíř... to pak bude schíza... z tvého štěstí nezůstane nic. Je příliš chatrné a opírající se o vratké základy nepředvídatelného.

Myslím, že jsem cítila i přítomnost mého zemřelého dědy, ale možna je to blbost.

Tam kde je víra se dostaví i důkazy. Ego může cokoliv nasimulovat. Operuje totiž na bázi iluzí jak zrakových, sluchových, myšlenkových, fyzických, tak i mentálních, i pocitových... smutek nebo radost... štěstí nebo neštěstí... bolest nebo slast.... to jsou výtvory jeho iluzorní chemické dílny...

Tak nějak z Vašich textů jsem nepochopila, zda je třeba vůbec meditovat?

Dokud se medituje nemůže přijít osvobození. Meditace je technika... je nutno dělat to a to... Až tohle zmizí pak se to stane. Každé ego má aspoň sto věcí v zásobě. Musí dělat to a to, to a to je správné... kořen iluze tu stále je. Stále vytváří rozpor v tomto okamžiku a tím činí peklo věčným. Stále vytváří konflikt a cíl, protože nepříjmá sebe sama tak jak je. Nedokáže se vzdát a porazit tím všechny fronty najednou. Ten kdo se vzdá bohatství pravé bohatství najde, ten kdo se vzdá víry tu pravou najde, ten kdo se vzdá osvobození stane se volným jako pták. Nakonec poznáte, že za vším utrpením jste si byli jen vy sami.

Pochopila jsem Vás tak, že prostě mám všechno hodit za hlavu a jen tak žít... žít tím, co život přinese a radovat se z toho :).

Nechápej jinak se vzdaluješ... hodit za hlavu tím se nic nevyřeší. Stačí se otočit a stojí ti to zase v cestě. Nijak před tím neutečeš dokud to netransformuješ. Povznést se nad to, učinit z problému žebřík nahoru, ze starostí radosti, z utrpení nirvánu, z napětí uvolnění. To co říkáš zase svádí k vyhledávání těch radostí. Rozhodně se pak povznést i nad tu radost. Protože není možné radovat se na sto procent. Jen na 50. 50% z původní energie je to co vždy vyždímáte na pocit štěstí, lásky, radosti. Čím víc vžydímáte tím větší bude následovat i zvrat. To je holt peklo. Nirvána znamená sjednotit protiklady k sobě a projít mezi nimi svobodný. Proto neučím lásce. Učím smrti, ztracení se, rozplynutí se. A tam kde je zdechlina vašeho "já" tam se něco rozvoní. To co učím nemůžete nijak udělat. Mnozí se ptají jak, hledáte návod, techniku, doktrínu... ale ona není. Proto říkám zastavte se vzdejte se všech snů i cílů a nechte se jen pohltit. Pokud však k tomu přistupujete ve stylu... tak jo... všeho se vzdám a nechám se pohltit... tak jen sledujete zase techniku. Slovy vám to neřeknu. Tichem se dá o tom říct nejvíc.

Jenže to se třeba nedá... plánovat svatbu musím rok dopředu. Nebo přestavbu bytu.

A jsme u jádra. Se nedá = stavění vlastní barikády. Ego vždy musí plánovat, měnit a přestavovat. Hlavně něco aby tu mohlo v příštím okamžiku ještě oxidovat! Ego musí vždy trpět. Proto plánuje štěstí na potom a utrpení na dnešek. Taková nuda a ubohost mít to všechno nalajnováno na roky dopředu a pak přichází i utrpení když se začne skutečnost lišit od našich snů. Proto ega jsou vždy za jedno a všechna volí jistou... tak vám všichni říkají musíte plánovat... dejte si stavební spoření, důchodové pojištění, plaťte zdravotní a sociální daň. Ego žije jen ze snů a plánů. To není cesta k osvobození. Plánuje se jen v pekle. V království nebeském je vše zařízeno v každém okamžiku dokonale. Tam se už nemusí snít protože každý sen by vás okamžitě zabil a vyhostil z ráje. Stali byste se opět smrtelnými plní problémů a strachů o svůj sen. Cesta zpět je trnitá. Cesta ven je snadná. Stačí začít snít a je tu všechno utrpení i vaše "já". Vzdát se svých snů vede k rozpuštění "já" a to vede k zániku jeho smrti i jeho života a všech jeho problémů a strádání či nenaplněných tužeb. A jen velký blázen by v ráji chtěl snít.... to se může stát jen podvodem a lstí... našeptávač had... parchant.

Jaký je rozíl mezi peklem a rájem? Zeptejte se konzumentů psychedelik že na prostředí nezáleží... důležité je to uvnitř. A tak v podstatě nikdo z ráje neodešel jen má schízu ze smrti... schízu nevědomosti... to je to peklo a jeho čáry. Ale psychedelika vás zpět nedostanou. Jsou to jen pohledy klíčovou dírkou. Vy už jste ve změněném stavu vědomí. Máte se jen probudit. Až se probudíte, psychedelika nebudou účinkovat. Mají moc totiž jen ve snu. Tak poznáte že jste se probudili.

Už se nemodlím, jen kvůli rodině chodím každou neděli do kostela, aby byl klid.

Ten kdo se nemodlí se modlí. A ten kdo se modlí se nemodlí. Kristus se církvi vysmíval a vysmívá se i dnes. Bůh nechal Adama chcípnout jako krysu a přitom to byl jeho největší výtvor. Proč se modlit k takové macoše mající moc udělat pro děti mnohem dokonalejší věci? Církev však neví, že knihou kterou se ohání taky sejde... jen co se lidé dovtípí pravdy. Pak sama církev bude prohlašovat Bibli za knihu pekel. Jo jo to budou zvraty.

Mít klid... hezké peklo. Všichni chtějí mít klid a proto všichni umřou a nikdy nedosáhnou vysvobození. Stále na útěku před svým stínem v kruté válce věků.

Po té, co se vdám a budu pryč z domu, už asi chodit nebudu... nemá to pro mě vůbec žadný smysl.

Hm... věci které dávají a nedávají smysl nás vedou do pekla. Smysl a nesmysl lze najít jen v pekle. Kdo by se v království zajímal o takové sirné zboží, když tam není strach? A proto nevědomí hledají smysl nebo nesmysl, přou se o pravdu a lež, ale vědomí setrvávají mimo veškeré rozlišení, mimo veškerý soud.

Cítím se docela fajn, jediný můj cíl a touha je být se svým přítelem o samotě mimo rodiče a vdaná (i když jsme se už neoficiálně soukromě v podstatě vzali, slíbili si lásku a věrnost).

Cítít se fajn a mít přitom cíl nejde dohromady. Být s přítelem o samotě... jo jo... žízeň je prima že? Příjde čas kdy zase budeš chtít být o samotě ale bez přítele. Slíbili jste si lásku a věrnost. Komické... v podstatě se to nedá nikdy porušit. Takže slib není nutné skládat. A pokud to bude před Bohem... no ten si zakrývá oči... nad tím co ti lidé ve své nevědomosti zase vyvádějí. Dalo by se říct že z jeho pohledu je vaše láska a věrnost jen smilstvem a zcizoložením vůči němu. Ale co může dělat když ho nepoznáváte jsouce slepí. To já miluji jen sám sebe. Když jsem sám se sebou, jsem tak blažený jako když jsou milenci o samotě na vrcholku hory za jasné úplňkové noci. Možná to zní egoisticky, ale jen pár lidí vidí, co jsem vlastně řekl.

Zatím je tedy tvůj přítel lístkem z koncentráku. Proto ho jitě miluješ... je tvůj spasitel. Až budeš venku, třeba začnou vycházet na jevo i jiné skutečnosti, které jsi nyní přehlížela. Ale neboj, nebráním ti, nerozmlouvám ti to. Jsem jen klidná voda. Nebudu ti prodávat pevnější mříže.

A teď jsem natrefila na Vaše stránky... a je mi 25 let. Ani nevím, proč to všechno píšu, asi se potřebuju vypovídat. Tak se nezlobte, že to na Vás takhle házím. A s pozdravem Petra.

Pokud se ti opravdu uleví, rád na sebe vezmu všechny tvé hříchy. Pokud ovšem nejsi jako popelářský vůz. Ten vyklopí a jupí jde se zas naplnit a tak pořád dokola.

PS: Prosím nezveřejňovat moje příjmení... jen křestní jméno... Přála bych si raději předešlý rozsáhlý text vůbec nezveřejňovat, ale pokud to bude pro ostatní lidi přínosem, tak mužete... ale v tom případě... tam jméno nedávejte žádné.

Jednou jsem vzal štětec a napsal bláznovi na záda "Jsem blázen". Všichni se smáli a blázen se cítil najednou jako v ráji. V ten den mu nikdo neublížil ani se na něj křivě nepodíval. Jako by smích ty lidi dočista změnil. Nikdo v ten den nikoho neokradl, nikomu nevynadal. Celé město se smálo bláznovi.

Tak stejně vám někdo napsal v mládí na čelo jakési klikiháky a vy se teď snažíte hájit čest těchto klikiháků místo abyste usilovali o probuzení.

Kdyby se k tomu dostali bráchové... zvlašť jeden... tak bude nové peklíčko :).

Kam chceš utéci sama před svým strachem když on je v tobě? Kam chceš utéci před peklem, když ono je jen v tobě a jen kolem tebe. Zruš to "v tobě" a "kolem tebe" a peklo zmizí navěky.

Naschle a díky Petra :)).

Nikdy ne díky a nikdy ne naschle a nikdy ne sbohem. Dokud je tu díky, naschle a sbohem je tu stále peklo.

Obyčejná Nula

***

Ahoj, odepsal jsi mi, něco asi chápu a něco ne.

Já nechápu nic. A vidíš... jsem blažený. Není třeba chápat... vidět... vidět vždy postačí.

Stále nevím jak se osvobodit...

Ty se nemůžeš osvobodit. Ty nejsi. Osvobodit se chce jen ego. Veškeré utrpení pramení jen z jeho tužeb, cílů a cest. Neustále si posouvá laťku dopředu. Nedokáže se zastavit tady a teď nic nedělat. A proč? Protože má strach že by něco ztratilo... to jo... peklo. Samo by se rozplynulo jako pára nad hrncem.

už zkouším na tom pracovat.

Opravdu? A opravdově? Asi ne že? Možná tak jedním procentem... tak to bude trvat mnohem déle než tady máš času. Ono se to vždy nějak odkládá... je to logický. Ego si nechce hrát se smrtí. Nejprve se zajistí užije si a pak... no a pak to nechce zase ztratit. Všichni ti osvobození museli proto obětovat úplně všechno! Proto je jich tak málo. Oni si jen nehráli. Dělali to opravdově. Buď to dělám nebo ne... žádné zkouším! Zkouším je jen výmluvná klička mysli a tedy most strachu zpátky k utrpení.

Pro začátek jsem se rozhodla zmírnit až zničit strach. Budu se hlídat,

Jo... a víš že odvaha je tam kde je strach? Jak ho chceš zničit? Ničíš jen království nebeské. Právě strach je tou bránou... nenič ho... skoč do něj a usmaž se v iluzorním pekle. Polož se na kríž... je to těsná brána... brána toho nejnej strachu. Kdo by do ní vstoupil? Leda mrtvý, nebo šílenec, nebo pacholátko nevinné. "Rozhodla jsem se zničit a budu hlídat" To je komedie. Právě ten kdo se rozhodl a bude hlídat je ten strašpytel co se bojí. Strach bojící se svého strachu no to je dobré zmamlasení.

jde se změnit ze dne na den?

Ano. Jde se změnit v každém okamžiku. Stačí na sebe zapomenout. Vždycky jsem těm kteří hledali cestu říkal. Zahoďte mapy a dokažte se ztratit už na samotném startu, tedy tady a teď hned, jinak nikdy nedojdete cíle.

Zatím toho nejsem schopna. Jak je možné, že ty jsi na to prišel? Jak se to stalo? Šlo to najednou? Petra

Ano šlo to celkem najednou. Dělal jsem to opravdově. Vzdal jsem se všeho a čekal nejprve na odpověď od Otce. Šel jsem do bezdomoví, pak na poušť a když si tak jednou ležím na poušti a čumákuju bezmyšlenkovitě a tedy i bezstarostně na mraky tak se to stalo... to změnilo celý svět. Ono je třeba pár dní než se mysl unaví... nesmí se přikrmovat. Pár dní v nudě a o samotě... a k tomu ještě odseknutá možnost návratu a tedy veškeré naděje a budoucnosti... to rozloží mnohé pekelné případy.

Obyčejná Nula

***

Ahoj Mesiáši, zajímalo by mě proč nesmím děkovat, loučit se? To bych se jako loučila, děkovala sama sobě? Asi to má něco společného opět z egem že?

Nikdo neví co je v podstatě dobré. Jak pak může děkovat za věci které mu spíše uškodí? Lidé by se měli naučit děkovat když dávají a prosit tak jak se to říká... na odpověď "děkuji"... prosím... nebo rádo se stalo když dostávají takto odpovídat.

Loučit se... není odchod ani příchod. Copak se loučíš se svým žaludkem každý večer? Ten je stále v tobě. Tak stejné je to všude to podstatné tu je stále. Všechno vzniká jen v tobě. Všechny vjemy! Nemůže to odejít, tak jako nemůže odejít žádný element. Může prodělat jen přeměnu. Změnit formu. Nic se nemůže objevit navíc a nic zmizet. Je to jen stálá iluzorní obměna. Kam může odejít podstata ohně vzduchu? Kam může odejít Tao? Nikam jsou tu stále. Lidé se však upínají na projevení formy a proto trpí jejim rozkladem a zánikem.

Takže jediná možnost je být delší dobu o samotě v přírodě bez jídla, jistot a pak mi to dojde?

Není nutné být v přírodě, ale v přírode je to takové svěží. Mezi čtyřmi stěnami se to dá také aplikovat. Mimochodem je to začáteční zkouška všech iluzionistů. Týden mezi čtyřmi zdmi, bez vědomí kolik je hodin, bez světla, jen sám se sebou.

A jak dokážeš potom žít v naší společnosti. Co vyřizování po úřadech?

Jde to s úsmevem, protoze jsem nad věcí. V podstatě nikam nespěchám. Nejsem nervózní. A proto se nehádám. Není tu nikdo kdo by posuzoval nějakou vlastní náladu.

Tam je potřeba se řídit kalendářem. Já to prostě nechápu! obyčejná Petra

Zruš to "já" a je klid. Jinak všem lidem, všem "já" jde jen o jedno. Aby je někdo vodil na provázku jako psy. Utíkají k pohodlí potřebují recept na svůj život prootže ego bez něj nedokáže existovat. Více jsem o tom napsal v otázce č.28.

Obyčejná Nula

***

Mám na tebe poslední otázky.

No tak toho se vždy děsím. Přesně tak to všechno v ráji začalo. Dokud tu je jedna otázka, jsou tu všechny otázky. Pochop že stejně tak celá mysl je ukrytá v první a poslední myšlence. Tam kde je jedno "já" je semínko všech "já".

Králostvi nebeské... jak se to dá vysvětlit?

Asi tak jako když na tvou horkou hlavu vyliju kýbl studené vody. A přitom odpálím sedm petard přímo za tvým zadkem.

Kde budou v tu chvíli všechny podobné otázky? Všechny komplexy, starosti o děti, antikoncepci, zařizování bytu, o tvůj zítřek o zážitky z minulosti, bolest ze ztráty parnera, krachu firmy, bolesti kloubů a hlavy?

To je jen pocit (stav) kterým žiješ? Až umřeš, co bude dál?

Dál? Proč se bojíš? Protože tvé já chce vědět co s ním bude. Ale žádné "já" není! Odhoď ho od sebe! A probudíš se v království nebeském. Zatím jsi zrozena z pekla. Až se narodíš z Ducha pak se to stane.

Rozplyneš se a už nebudeš... kdežto já budu pořád jen kolovat v pekle?

Holt je to těžký... nemohu se rozplynout nemohu nebýt. A proč? Protože nejsem. Existovat se dá jen v pekle. To je kletba reinkarnace, kterou si všechna já vybrala a střeží ji jako poklad nejvyšší. Až zapřeš sama sebe a vezmeš svůj kříž a začneš následovat Ducha pak své "já" dokážeš položit na kříž.

Teď bych sem dala ráda sve jméno, ale to by bylo zase o egu. Jak se mohu označit? Nemohu byt další obyčejna nula. Nebo můžu?

Stále stejné taktiky úlisného ega. Jak se mohu označit? Nijak! Obyčejná Nula není jméno! Není to označení! Není to synonymum stejně jako Kristus, Buddha! Není to nic z tohoto snového světa. Nelze tomu udělat ani sochu ani obrázek. Je to nic není to něco. Jenic toněco = Obyčejná Nula.

Nemůže být další!!!!! Protože být je iluzí! Další je peklo! Můžu - musím - chci - mám... to vše je o stále stejném peklu. Jsou to provázky loutky. Ustřihněte je. A jste volní.

Obyčejná Nula