Otázka: Ahoj, narazil jsem na tyto stránky zcela náhodou. Normálně bych se zařadil mezi "duchovně" hledající, ale spousta slov této kategorie se mi přestávají líbit. Neříkat nic je stejně dobré jako něco říci. Nicméně jsou taková jaká jsou a tak je používám. Mám kolem sebe pár přátel, kteří hledají něco lepšího, než co je právě teď a tady v tomto relativním světě. Když se my myšlení zklidnilo, myslem jsem si, že jsem blízko. Byl to jemný pocit vyvýšení nad ostatní. Už několikrát (chci říci snad darem) jsem zažil tu magickou hranici, kdy jde všechno samo. Není tam už nikdo, kdo by tady byl navíc a měl nějakou odpovědnost za mě a můj život. A ještě tam byl ohromný strach, za kterým už není vidět vůbec nic, a ani to vidět ještě nesedí jako výraz... Když jsem řekl hranici, tak ještě musím říci, že jsem to zažil z té stany, kde je ještě ego. A ten strach znamenal, že to tady může jít i beze mě. Původně jsem chtěl psát odpovědi na tvůj test. Místo toho jsem napsal zcela nezáměrně těchto pár řádků. Nemám na tebe dotaz. Je-li tu důvod, pak tvá reakce zaplní díru v tomto veškerenstvu. Mojmír

Odpověď:

Ahoj, narazil jsem na tyto stránky zcela náhodou. Normálně bych se zařadil mezi "duchovně" hledající, ale spousta slov této kategorie se mi přestávají líbit.

Slova jsou jako slupky to podstatné je mezi jejich hranicemi. Samy slova vyžadují představivost, a tím tedy odvádějí od bdělosti.

Neříkat nic je stejně dobré jako něco říci. Nicméně jsou taková jaká jsou a tak je používám.

To zní velice dobře. Vrcholem řeči je mlčení. Mlčením lze vyjádřit a předat nejvíce a přitom nic neopomenout a nic nepřerušit či nevyrušit... znám několik brán k mlčení... třeba smích.

Mám kolem sebe pár přátel, kteří hledají něco lepšího, než co je právě teď a tady v tomto relativním světě.

Hledat něco lepšího než tady a teď, to dělají všichni světští lidé. Proto všichni trpí. Nehledat a spokojit se s tady a teď to je nirvána. Svět je relativní dokud existuje ta relativní mysl rozlišující hranici mezi "já" a světem. Až zmizí toto základní pomýlení, kdo by tu pak mohl říct co je relativní? Relativnost je možná jen ve vztahu. Něco k něčemu. A taky závisí na posuzovateli. To je trojí svět. Celá mysl tak pracuje a vytváří to jedinné peklo.

Když se my myšlení zklidnilo, myslem jsem si, že jsem blízko.

To je hezké... myšlení se zklidnilo, ale ty jsi myslel. To je pořád daleko :-), určitě jsi to tak nemyslel jak to vyznělo, to nic jen si hraju s pekelností komunikace. Z praxe znám tři druhy myšlení. Hlasité tedy pohlcující a rušivé, pak klidné spolupracující, a pak jen to uvědomující či posuzující... a dál je jen nemyšlení

Byl to jemný pocit vyvýšení nad ostatní.

Tak to je v základě stále stejná chyba. Nejsou ostatní a nejsi ty. Až zmizí ta hranice, kdo nad kým by mohl být vyvýšen. Je to taková lichotivá past ega... droga sekt. Když však zmizí "já" a "ty" kdo by mohl být svatý a kdo hříšný, když tu nikdo kdo by ty dva relativní rozsoudil v zásadě není.

Už několikrát (chci říci snad darem) jsem zažil tu magickou hranici, kdy jde všechno samo. Není tam už nikdo, kdo by tady byl navíc a měl nějakou odpovědnost za mě a můj život.

Dary dává jen ego. Dokud existuje individualita pak existuje celé peklo. Jen peklo může obdarovávat individuality. A ono to umí, viděl jsem pár lidí kteří dostali dary od "Ducha Svatého". Bohužel nehledali to sjednocení s ním. Takže naletěli na taktiky ega a jsou nyní zázrační egoisté. V zásadě nemůže nikdo dostat žádný dar navíc. Není žádný zisk ani ztráta a ani žádná individualita. Vše je dokonalé. Všichni mají oceány... dary(kapky) dává peklo jen po tom co mnohým zmamlasením nabulíkovalo, že ty kapky se dají získat navíc a že jsou cennější než oceány a tak se kupuje desetník za miliardy. Stačí obalamutit mysl a dát desetníku větší cenu a učinit jej modním hitem. Bohatý má pomíjivou kapku... chudý jen oceán spokojenosti.

A ještě tam byl ohromný strach, za kterým už není vidět vůbec nic, a ani to vidět ještě nesedí jako výraz...

Pokud je tu strach pak je tu ještě ego. Pak je tu i ta jemná neodpovědná odpovědnost za své "já" a za jeho život. Ego si tak může lhát... řekne si... nyní tu není žádná moje odpovědnost a je to. Nyní nežiju, jsem v jednotě se vším... jsem osvícený... jak hezky to jde... dokonce i prožít se všemi pocity a emocemi extáze.

Když jsem řekl hranici, tak ještě musím říci, že jsem to zažil z té stany, kde je ještě ego. A ten strach znamenal, že to tady může jít i beze mě.

Přesně. Největším problémem je, že ego se bude chtít ten strach pokoušet zdolávat a překonávat. Je to zkrátka ego... nechce se bát, chce být odvážné, dojít až za. Pamatuj že všechno utrpení pramení ze žádostivosti. Když není žádostivosti pak není ani hledajících masochistů :-) a podobných odvážlivců experimentátorů asketistů. Je to velká past a není na ní technika jak se dostat za ni. Není! Ego se bude snažit, ptát se "jak", všechny snahy poutníka vycházejí nakonec z ega. Proto je těžké to vzdát. Dokonce i touha vzdát, touha nebýt, touha uniknout a vysvobodit se z karmy... to vše je ego sledující cíl a vytvářející napětí a rozporuplné peklo utrpení mezi tady a teď. Zní to bláznivě... ale opravdu realizovaný člověk je naprosto ten obyčejný a poslední... chudý duchem. Duchovní a moudří světci jsou ti popletení. Proto Kristus přišel k nemocným... k duchovním. A opravdu jen duchovní ho citují, ale neznají :-).

Podívej se na děti... jaké mají nutkání podnikat cestu k osvobození a k nápravě světa? Není nikdo kdo by se mohl vrátit, protože není nikdo kdo odešel z ráje. Vše je to jen klam a iluze pekelná. Prohlédnout to není záležitostí ega. Ego se drží technik a slouží mu hormony strachu a tužeb.

Původně jsem chtěl psát odpovědi na tvůj test. Místo toho jsem napsal zcela nezáměrně těchto pár řádků.

Nic lepšího a nic horšího si nemohl udělat.

Nemám na tebe dotaz.

Je tu dotaz. Skrytý, jemný... velmi subtilní... taková zvědavost jak tvé "já" dopadne, co obdrží za pochvaly, co získá.... Každá cílená činnost vytváří karmu. Je to jedinné zlo. Teprve chaotismus a spontánnost. Úplnost konání, kdy není nikdo konajícím ani kontrolujícím ani rozhodujícím ani odpovědným nad daným skutkem, tehdy když není žádná příčina ani důvod ke skutku... to je jedinné dobro. Tehdy levice neví co činí pravice.

Lidé se však toho dobra tak děsí že propagují své zlé poučné dobro svazující lidi a vytvářející svědomí, hřích i celou karmu. Pak je tu musím, chci, mám, je správné a "nedej Bože" zákony a povinnosti.

Svobodný člověk je tedy naprosto chaotický a spontánní ničím neomezený "blázen". Neví že má hlad, neví že má chuť na sex, neví že mu je zima... neví že žije... všechno jde kolem něj. Je naprosto bez myšlenek. V této společnosti je odsouzen k nesvépravnosti k zavržení a nadopování léky, aby bylo jeho osvícení zkroceno na předpovídatelnou úroveň.

Je-li tu důvod, pak tvá reakce zaplní díru v tomto veškerenstvu. Mojmír

Tak tohle mi vůbec nejde ani přes nos :-) natož pak přes jazyk. A tak ticho jakou může zaplnit díru? Jsem pro tu největší díru! Díru která nakonec pojme celé veškerenstvo, rekace i důvody, soudy je-li či není-li i existenci všech "já".

PS: Celkem dopis s přístupem mírumilovným i nevinným. Takoví lidé mají již leccos za sebou... tedy v praxi. Nejsou to jen lpějící čtenáři. Jen tak blíž. Stačí se zastavit v tom sprintu... objevit klid v pohybu, uvolnění ve vypětí, ticho ve zvuku... tmu ve světle.

Obyčejná Nula

***

Obyčejná nulo, díky, že jsi odpověděl. Když jsem psal svůj dopis, tak se mi proud myšlenek zpomalil a jen tak-nějak se mi podařilo vyjádřit to, co se nejvíce blíží mému současnému prožívání. Připadalo mi, že každá má napsaná věta zůstane osamocena, "sama o sobě" a že není co k tomu napsat. Jemný rozptyl pocitů, které provází neustále lidské bytosti, jen s rozdílem schopnosti si je uvědomit a vědět - to stačí, víc s tím nedokážu zatím udělat. Pak ještě vnímám hloubku v sobě, která znamená chtít být a chtít vědět o sobě. Ta hranice, pomezí uvědomování je tak zásadní a tak "nedotknutelná", že se zdá nemožné se ji zbavit vědomě.

Člověče já ti vůbec nerozumím... mohu s tebou jen soucítit... opravdu se tak moc sebou zabýváš tak moc se analyzuješ? To snad ani není možné. Takové utrpení. Vždyť ty jsi mluvící ego. Takové komplexy, a tak výstižně podané... nejsi náhodou nějaký vysokoškolák? Filozof? Jen kroutím hlavou nad tím, co se to v té mysli rodí za umné definice a jemné vytříbené rozlišování. Možná by se to dobře někde poslouchalo, možná by ti někdo zatleskal... co na to říct... odhoď to! Jinak se v tom budeš věčně mamlasit. Tu nejde vůbec o tebe. Jasný? Nikdo tě nemůže pochválit ani potrestat. Jasný? Nemůžeš nic víc získat nic ztratit. Odhoď to. Vzdej se. Smlouva o dosažení osvícení je napsána na pekleném papíře.

K myšlení - znám myšlení, které začíná analyzovat předmět, na který je zaměřena. Takové uvolnění s důvěrou v to, že co je potřeba, se dozvím a třeba se dozvím i to, že se nic nedozvím :-) Pak znám být jen o sobě, bez myšlenek a přitom ve světě. Být mimo svět vlastním úsilím mi připadá příliž praštěné a se spoustou neúměrného usilování (s jakým výsledkem? kdy a jak?). Chtít být za každou cenu mimo to, co je.

Ano to jsou všichni lidé. Jsou mimo to co je. Proto jsou praštění snící. Pro ně je sen tím co je, protože neznají skutečnost. I ty sníš o svém ponížení, o své cestě, úkolu a dosažení. A přitom tolik úsilí jsi tomu už věnoval. Kolik? Pět let? Kolik to ještě bude než tě to trkne. Proto pořádám tu akci víš. Nelze to lidem říct musím je vyrvat z kořenů... a to jde udělat je mimo svět jejich snů o cestě k dokonalosti. Je to krátká cesta stačí jen sedm dní nepřikrmit sny... a to nejde jaksi když jsi obklopen lidmi a musíš plnit spousta povinností. Jasný?

Přečetl jsem něco z těchto stránek, je to čtení jako z ruky od jiného člověka. Nechávám to dosednout - nechci to řešit. Myslím tím nechat to nyní být, když není důvod vytvářet nový problém v sobě a když to zatím nedává zřejmý smysl.

Ty jsi problém. Tady je chirurgická ambulance. Kam chceš utéci? Do pekla? Tam se to v kotlíku nějak zabublá. Až tě ten problém začně doopravdy štvát. Až si uvědomíš že jen trpíš, pak rád přijdeš. Ono pacient hledá doktora až je jeho utrpení větší než strach.

Mám však na tebe otázku, která je zcela jasná: "Kde se v člověku, který má vhled do věcí a píše o tom s citem a porozuměním a na druhé straně taková prudkost a hrubost pro sedm ztracených?

Křtím ohněm a oheň pálí. Oheň je vnitřní přeměna. Voda je jen vnější omývání. V ohni je vše cizí spáleno jednou provždy. Voda nečistoty jen odplaví z dosahu očí. Nepřišel jsem na tento svět uvrhnout pokoj ale meč. Nikdo kdo se se mnou setkal už nezůstane stejný. Mnoho lidí uteklo, zazdí se. Je třeba to překousnout a kapitulovat. Se zazděnými lidmi nemohu nic dělat. Ten kdo chce projít trnitou cestu musí počítat s tím, že to není o ťu ťu ťu ego-mazlíčci hodňoučcí... dušičky vyvolené. Odpovídám každému tak co snese. On sám se musí podpálit. Pokud uteče... nebude přepálen a pročištěn jako zlato v ohni. Pak bude muset trpět jeho duch nečistotami jež přimíchalo peklo. Pokud navíc uteče, bude trpět i těmi o kterých dříve nevěděl. Mohu tedy jen vyčkat dokud to nerozsekne. Možná mnozí raději spáchají sebevraždu... než aby se vzdali svého "já". Holt díky této společnosti tady neexistuje místo, kde by to mohli pod zkušeným dohledem realizovat. Tady se jen místa kde se povídá.... a zítra ráno šup do starých kolejí.

Říkáš prudkost a hrubost vidíš? Bojíš se ty? Bojíš se sám o sebe? Jsem jen nepředvídatelný šílenec, zloděj a vrah... mnohým naksakuje husí kůže když slyší mé jméno. Ale jen ti co se nechali mnou okrást mohou skákat slavit, zpívat a tancovat v tomto osvobození.

Jestli není na co odpovídat, pak budiž tento mail posledním. Mojmír

Pokud je poslední bude i první.

Obyčejná Nula