Otázka: Je mi jasné že šíleně moc lidí hodnotí sebe sama skrze úspěch v práci, majetek atd. Vím, že Ego je prevít a není jednoduché ho odhalit, natož porazit. Ale... myslím, že vášeň s jakou dělá člověk svou práci(pokud ta práce je jeho vášní, tak jako v mém případě) nemůže být destruktivní, anebo jakýmsi "matrixem". Ano, pokud ho ta vášeň pohltí(každému se to občas přihodí) a pokud identifikuje sebe skrze svou práci anebo své zařazení ve společnosti. Ale... intuice mi napovídá, že člověk by měl dělat to co ho těší, naplňuje, vzrušuje a co ho rozechvívá uvnitř. I přesto, že je to (mnohými nenáviděná) práce. Je jasné, že ve skutečnosti na ničem nezáleží. Ani na práci ani na rodině ani na člověku samotném, ale mně prostě má práce baví... nacházím v ní odpovědi na otázky, které ani nepokládám... moje práce není jednoduchá a neustále příjemná, ale setkávám se v ní s tím čeho jsem se nejvíc obávala a dostávám od života "přes hubu" a tím se zoceluji. Bohudík, moje někdejší naivita a víra v "dobrého člověka" zařídila velice podivuhodné lekce, díky kterým mám snad oči otevřenější. Mimochodem nedělám nic tajemného, jsem majitelka butiku s trendovou mladou módou. Málokdo totiž dokáže překousnout, je mi jen 24 let a závist dokáže divy. Jana

Odpověď:

Je mi jasné že šíleně moc lidí hodnotí sebe sama skrze úspěch v práci, majetek atd.

Úspěch je jen jedna velká frustrace. Bez hloupých, slepých... tedy stejně hladových obdivovatelů a řiťolezců jaké by to bylo štěstí? Jako fatamorgána žíznivého na poušti... je velmi namáhavé získat ji jen pro sebe, ale ještě mnohem namáhavější je zachovat to bláznivé všechno i pro zítřejší žíznivý den. A přitom studnu plnou vody máte přímo před nosem! A tak volíte raději žíznit až do smrti, jen aby ta fatamorgána zítra nezmizela a vy měli další bláznivý cíl své cesty na této poušti. Cesty od studny v oáze za fatamorgánou do vyprahlé pouště smrti... a bláznivých je dnes mnoho že? Proto nemůžete ani v noci klidně spát... co když jiní doběhnou k fatamorgáně první a okradou vás o úspěch?! To se nemí stát! A tak vyrážíte na bezcílný a krutý závod s časem... co vám na to říct? Snad modlete se ke své smrti, aby jste došli dříve prozření.

Vím, že Ego je prevít a není jednoduché ho odhalit, natož porazit.

Stačí to odhalení... skutečné odhalení... ne jen hra na odhalení ega a na porážení ega. Stačí se vzdát bojů a odhalování, vzdát se sám sebe a svých meditací, své cesty, svých úspěchů, a svých snů a svého osvícení.

Ale... myslím, že vášeň s jakou dělá člověk svou práci(pokud ta práce je jeho vášní, tak jako v mém případě) nemůže být destruktivní, anebo jakýmsi "matrixem". Ano, pokud ho ta vášeň pohltí(každému se to občas přihodí) a pokud identifikuje sebe skrze svou práci anebo své zařazení ve společnosti.

Všechno co se dělá s vášní je destruktivní a plodí to je peklo. V podstatě každé konání je destruktivní.

Ale... intuice mi napovídá, že člověk by měl dělat to co ho těší, naplňuje, vzrušuje a co ho rozechvívá uvnitř. I přesto, že je to (mnohými nenáviděná) práce.

Člověk by měl v prvé řadě nejvíce dělat to co ho netěší, nenaplňuje, nevzrušuje a nerozechvívá k pýše a vášni. Tak najde cestu k osvobození. A ne následovat touhy a žádostivosti svého ega.

Je jasné, že ve skutečnosti na ničem nezáleží. Ani na práci ani na rodině ani na člověku samotném, ale mně prostě má práce baví...

Má práce... a je to tady! Baví?! Tak to je velké utrpení... Všechno co vás baví budete muset jednou opustit... to bude slz a tužeb po opětovném znovuzrození. Jak šťastná je v tomto světě nepřipoutanost. Ty si myslíš že krále nebaví kralovat, hodovat a vykořisťovat lid? Dělejte to co vás baví... to je široká cesta do pekel.

nacházím v ní odpovědi na otázky, které ani nepokládám... moje práce není jednoduchá a neustále příjemná, ale setkávám se v ní s tím čeho jsem se nejvíc obávala a dostávám od života "přes hubu" a tím se zoceluji.

Tu nejde o zocelení ega, ale o vzdání se ega! Tu nejde o pocty, zisky, medaile chválu, úctu a úspěchy! Tu nejde o žádné vysvědčení, tak už to konečně lidé pochopte! Prohlédněte to lstivé ego! Být tebou tak mu nesloužím, protože ono tím sílí! To zocelené, úspěšné "já" se pak bude vzpírat jako klíště a bojovat za všechna jeho "moje" i zbraní!

Bohudík, moje někdejší naivita a víra v "dobrého člověka" zařídila velice podivuhodné lekce, díky kterým mám snad oči otevřenější.

Hm... hm... hm... KECY! Každý útok zdokonaluje tvrz. Milý válečník usilující o zisk dbá hlavně na tom MĚL a proto musí mít i oči na šťopkách, je plný hněvu vůči lidem a podezřívá je aby jeho vlastnictví, které je zdrojem jeho štěstí neutrpělo šrámy. FUJ! Ten kdo krade musí se bát zlodějů... ten kdo podvádí musí se bát podvodníků... Tak tak je to na tom bojišti úspěchů nějakého "já" plného strachu.

Mimochodem nedělám nic tajemného, jsem majitelka butiku s trendovou mladou módou. Málokdo totiž dokáže překousnout, je mi jen 24 let a závist dokáže divy. Jana

Komické... závist dokáže divy. Opravdu. A ta závist jiných je zároveň i tvou medailí a drogou. Ta závist jiných je tvým motorem, štěstím a úspěchem! Nebo se mýlím! Podívej se na to! Copak úspěch není jen dítětem závisti! Jak pokrytečtí a slepí lidé dokáží být! Třísky vyjímají a klády přehlíží. Hledají sami to co odmítají... skvělé zmamlasení v nevědomosti.

PS: Ale no tak... koho pak to obhajuješ? Čí práci? Ego není vůbec těžké odhalit. Já ti však tvou práci neberu. Tvou práci ti vezme někdo jiný. S ní souvisí tvé štěstí... a to štěstí se opírá o velmi vratký pilíř... možná za pár let... kdo ví... se ten pilíř zbortí. Každopádně peklo ví jak na tebe. Sama jsi to všechno prozradila. Třeba blesk, třeba požár, třeba znárodnění... třeba nemoc, nehoda, třeba povedený partner, podstrčené drogy.

Není důležité co člověk dělá, ale zda-li není k tomu připoutaný... jasný? Tam kde je připoutanost tam bude i utrpení. Je ti 24 let. No prima. Zatím jde všechno jako na drátkách... pracuj, pracuj... co tě pak bude naplňovat?

Ty oblékáš těla, dáváš jim krásu která vydrží jednu sezónu. Toto naplnění není plné. Je jen malinké. Pro lidi se dá udělat mnohem víc. Já bych nikomu nemohl nic prodat. Postupně k tomu spěju. Tím ti neříkám že jsi ta horší. Tak se na tebe nedívám... nic není horší a nic lepší. Ve tvých letech jsem nebyl jiný. Chtěl jsem uspět. Ty už jsi uspěla já jsem uspěl pokaždé. Není nic horšího než úspěch dokonce i sebevražda je jistý úspěch. Ale jaksi to pořád není ještě ono. Ten úspěch se musí jaksi pořád krmit a nemá člověk klidu. Proto jsem hledal především to nemizivé, nezávislé a bezpředmětné štěstí. Mnohem větší štěstí je dávat. Kdybys poznala jen tu kapku... rozdala by si lidem všechno... prodávat potápí, dávat povznáší... ten kdo prodává se nezbaví starostí, ten kdo dává se zbavuje všech pout...

Nechci ti kazit elán, ani radost. To za mě dělá někdo jiný (zákony ČR). Rozvíjej elán, rozviň ho do maxima a pak uvidíš sama že se dostaví klid. Klid... to je ono.... z klidu se rodí spokojenost, ze spokojenosti radost, smích a extáze a z toho vzniká soucit k ostatním... pak není třeba prodávat.

Je celkem jedno jestli pozoruji lidi při práci nebo včelky na květině... jsem vždy naplněn aniž bych cokoliv musel dělat. Všechno je OK úplně beze mně... jsem volný, nikdo mě nepotřebuje a tak se jen tak jako mrak po obloze nechávám unášet... jako ten poslední na kom vůbec nezáleží... to je to nejlepší. Ať jsem kdekoliv, v jakékoliv situaci, ať mi někdo nadává, hrozí... stále uvnitř je můj úsměv a taková prazvláštní vůně která dokáže pohladit kohokoliv. Ať učinil cokoliv... nejlépe se cítím v roztrhaných šatech mezi těmi posledními. Mezi těmi jež ode mne již nic neočekávají. Mezi těmi, jež už vůbec nic neočekávají.

V podstatě jedinné co mohu je žehnat...

Trochu si rýpnu: Kolik lidí musí trpět abys mohla prodat? Někde je třeba poorat pole, zasít, sklidit, vyrobit stroje, utkat nit, utkat plátno, sešít kostým, postavit butik, dovézt k tobě... a pak ten který chce koupit musí na to mít.... moc lidí MUSÍ se obětovat pro to abys ses ty jedinná cítila naplněna. Tak to vidím já. Samozřejmě že zákazníci jsou radostní ve chvíli kdy si odnášejí něco pěkného... ale jejich radost je jen minutová oproti každodennímu vstávání do práce, která je třeba nebaví. Z tvého pohledu se dá pak lehce nalítnout, že to tvé není destruktivní...

Proč bych se měl těšit z potu jiných? Jak mě to může naplnit? Jak? Když své oči už nemohu zavřít jako dřív? Nemohu je upnout jen před sebe, jen na jednu věc... vždy vidím i pozadí toho všeho.

Dalo by se říct... trochu smutný závěr... ale není jiného smutku kromě tohoto lidského údělu.

Obyčejná Nula

***

Na tomhle světě jsou lidi, kteří nedokáží odejít z práce, ale to jistě dobře víš. Takovým a jiným jdeš příkladem. Trochu mě překvapil tón a způsob jakým posuzuješ moji práci a souvislosti s mou prací.

Jsem zloděj... největší zloděj a beru vám hračky, které způsobují jen trápení! Které vás nenaplňují do plna. Nezasycují do syta. Vždyť jste banda věčně nespokojených! Proč bych tohle peklo měl schvalovat? Aby mé děti potkalo to samé... ne-li horší utrpení?

Ty myslíš, že nevím, že potěšení z módy je dočasné? A že nevím, že pravá ruka ega je spotřební průmysl a honba za novým, jiným a lepším? Myslíš, že to NEVÍM ? Koukám na to každý den...! Přijď a zkus si to JEDEN den! Možná bys musel z toho jít na panáka.

A kdo tě chudáčku nutí v tom pokračovat? Není to jen ego, jemuž se líbí ta závist ostatních, jemuž se líbí ten vrchol na kterém se teď nachází? A přesto ještě nemá dost! Kdy bude mít dost? Neokusíš nikdy dřív klidu a míru dokud tohle nerozpoznáš.

Myslíš, že nevím, že jsem běžec, který musí běžet čím dál rychleji? A hlavně dokola? Myslíš, že nevím, že na jedné straně pásky je start a na druhé cíl?

Nevíš... jen si to myslíš... jen v hlavě to je... kdybys to poznala okamžitě, okamžitě by nastaly patřičné kroky vedoucí k osvobození.

Možná je start na obou stranách. Právě takoví lidé jako já a ne ti, co nechodí do práce a mají celý den na rozjímání používají tvé stránky jako slepý používá svého psa. Někoho kdo ho vede a ukáže mu cestu.

Cesta byla ukázána už v Bibli. A ikdyž ji četlo na stovky miliard lidí... realizovat ji dokázalo jen co by se dalo na prstech spočítat.

Nemusíš mi připomínat co moje práce znamená. Konec mého butiku nezastaví světový koloběh výroby oblečení.

Na toto jsem zvyklý... tradiční kecy a výmluvy na ostatní a na svět. Na to ti kašlu a je mi z toho zle! Jasný?

Jsme běžci, kterým bylo řečeno, ať běží. Nyní jsem běžec, který si již uvědomuje, že běží třeba parkem... dříve jsem vnímala jen start a cíl, snad se mi někdy povede zpomalit anebo dokonce zastavit... jednou...

Není žádný bežec. Výmluvy nepříjmám! Ostatně... bylo jen řečeno... jaké to jsou zábrany? Ty pravé zábrany v sobě znič! Belzebub tedy napsal na bránu nebeskou vstup zakázán a tím všechny přinutil jít do pekla. Jednou je nikdy. Teď je vždycky. Dokud něco máš... budeš hrát donekonečna. Každá naděje tvoří běžce. Dokud je co obětovat co investovat co získat... nelze dojít nirvány. Proto nirvána leží ještě dáleko za tím, když se zřekneš majetku a her tohoto světa, ale hned za tím když se zřekneš svého života i věčného života. Pak už nemáš co ztratit ani co vsadit. Jsi volná od všech karmických her i od zasévání příčin a následného sklízení následků. Zříci se úplně všeho... je to vítězství nad peklem!!!! Všechno utrpení pramení jen ze žádostivosti... ať už je to po osvícení nebo po čemkoliv jiném! Přijměte jen tento okamžik tak jak je! Nestarejte se vůbec o sebe a o svůj zítřejší den!

Obyčejná Nula

***

Ahoj. No tys mi zase dal...

Kdo příjmá dostává, kdo odmítá umře jako chudák.

Máš pravdu...

Nemám pravdu... to bych měl i lež. Vidím však obojí hezky ze středu, z neutrálního bodu.

Ale navrhuješ mi zbourat celý dům a já zatím opatrně zkouším otevírat dveře a okna.

Kličky myšky hbité... Syn člověka nemá kde by hlavu sklonil. Není žádný tvůj dům! Jaká okna a dveře to chceš otvírat?

Cítím to tak, že všechno má svůj čas, nebudu dělat nic násilně.

Kšeft je násilný, starosti jsou násilné... v království nebeském je jen pohoda, jen smích, jen radost a extáze. Pokud to má čas... pak si sama strůjcem svého pekla. Pak ti nemohu pomoci. Ale mé rady nejsou omezeny časem. Možná za pár let, životů to uzrahe. Odpovídám tak jak to vidím. Někdy nesmyslně... někdy dopředu, takže tazatel se diví... až uzraje jeho čas... porozumí.

Pomalu dojdu třeba k tomu, co jsi říkal ty.

Nedojdeš. Buď se vzdáš a necháš to samo přijít, nebo budeš od toho stále utíkat. Nedá se k tomu dojít... ono je to tu všude a stále... ale ty si nasazuješ brýle "odloženo na zítra". Bohatý a úspěšný nesnadno vejde do království....

Vím, že mě nebudeš soudit a že ze mě nebudeš "zhnusený",

Ty jsi zhnusená sama ze sebou, proto potřebuješ Butik. Ten to zhnusení trochu vyvažuje. Ti co nejsou v království jsou sami sobě zhnuseni... proto ty války o štěstí, o úspěch. Vy sami nad sebou vynášíte ten soud. Já si mohu říkat co chci... ale stačí když narazím na ten váš vnitřní sklípek... a už je oheň na střeše. Když řeknu žebrákovi, že je hnusný... budeme se tomu smát oba u flašky vína až do večera. Řeknu-li Lucii Bílé, že je hnusná, čeká mě soud a pokuta. Žádný smích, ale vztek a pomsta. Ten kdo má v sobě mír... s tím nic co přichází z vnějšku nehne... ani jeho špinavé a roztrhané šaty, ani rozcuchaný účes. Ten kdo má v sobě válku... tomu stačí i "blbý" pohled a je tu výbuch.

nyní odjíždím na necelý týden pracovně do ciziny, potom se ozvu.

Cizina je možná jen v mysli. Tam kde není "já" není ani domov ani cizina.

A děkuji. Ještě že na mě nedosáhneš, jistě bych vyfasovala jednu zprava a jednu zleva vím, že bych ji zasloužila. Někdy si ji vyberu. J.

Dalo by se říct, že jsem mířil špatně. Jde vidět, že jsi ostřílená :-). Umíš uhýbat, a proto někdy neexistuje. Je to jen maska. Tak jako odvážná slova jsou jen maskou strachu. Tady si píšeme jen slova. Ale slova jsou lacinná. To opravdové tak snadno neobelstíš. Modli se aby to nastalo co nejdřív, dokud budeš mít síly to přijmout a vstřebat. Zatím je vše ve tvých iluzorních rukou... ale příjde doba kdy budeš převálcována... jak požehnaní jsou ti, jejichž fatamorgána se už rozplynula.

Obyčejná Nula