Otázka: Jak se vyrovnat s tím že umřel někdo blízký?

Odpověď: Jen mrtví umírají. Jen představy a vzpomínky odcházejí. Mezi tím co odchází a tím co přichází neexistuje žádná mezera. Jak můžete vědět, že tu ten blízký už není? Jedině díky tomu, že si násilím snažíte udržet vzpomínky. Nechcete je pustit, nechcete se s nimi rozloučit, protože ony vám dodávaly minulé štěstí. Už jsem o tom popsal v článku O štěstí nejvyšším.

Uvědomte si, že se jedná jen o shluky vjemů. Jsou to záznamy obrazové, zvukové, hmatové, myšlenkové. To je váš blízký, postava vašeho snu. Hromada informací. Vy ty informace nechcete pustit, protože s nimi souvisel váš pocit štěstí. Tímto svého blízkého však vězníte mezi nirvánou a peklem, protože odejít mohou jen úplné věci. On aby se mohl rozplynout, musí být úplný. Ale vy zadržujte jeho část. Vy nechcete aby odešel, nechcete mu to dovolit. Neustále s ním bojujete a tak trpíte obě strany. Obě strany pláčí. Jste v tom tak naivní, že si myslíte že pokud budete zadržovat ty informace vaše štěstí vás takto neopustí. Chcete někdy zavřít oči a přehrávat si je aspoň ve vzpomínkách. Proto je nejlepší umírat naprosto v osamocení jako poslední vyděděnec bez příbuzných, jinak vás vaší blízcí nikdy nepustí domů.

Když pláčete uvědomte si, že pláčete jen sami nad sebou. Vidíte konečně pomíjivost ve své pravé tváři. Poprvé si uvědomujete jak je všechno marnivé, jak je vaše štěstí chatrné. Vidíte, že během vteřiny se dá všechno vaše štěstí změnit v prach. Pláčete a naříkáte nad sebou, snažíte se upoutat pozornost a soucit jiných protože poprvé pociťujete, že je tu každý jen sám za sebe. Potřebujete aby vám někdo vyjádřil upřímnou soustrast. Hrajete to divadlo pro sebe. Pláčete a říkáte si, co si teď počnete, co budete dělat, poprvé cítíte jak jste bezmocní a bezbranní, vůči mému Otci. Každý sen musí skončit. V pláči se sobecky zaobíráte jen sebou! Jak je to strašné... potká to jednou i mě. To je hrůza. Nad mrtvým už není potřeba plakat. Oslavujte, neboť jeho trápení skončilo. Pusťte jej, doprovoďte jej, zamávejte mu na cestu. Nedržte jej tady jen ze svého sobectví.

Proto vám říkám, že kdo najde Království nebeské již více neokusí smrti. Vy raději však budete deset let plakat a naříkat nad sebou, deset let budete udržovat své neštěstí, nosit květiny na hrob a zapalovat svíčky jen abyste slavili triumf jak velká byla vaše láska. Prostě si z toho uděláte svou další medajli. Honosná hrobka a honosný pohřeb toho bude ukázkou. V čem všem už lidé nesoutěží... dokonce ani hřbitov není ušetřen jejich soutěže, pýchy a marnivosti. Lidé dnes soutěží i v utrpení! Jak podlé a zákeřné ego může být. Nezastaví se před ničím... jen aby získalo pozornost, obdiv a soucit, jen aby vyniklo nad jiné.

Proto až umřu pohoďte mě na kraj lesa abych mohl naslouchat zpěvu ptáků nikoliv naříkajícím lidem jež mi ani po smrti nedají pokoj od své ješitnosti od svého pokrytectví. Chudák Kristus... co ten už vyslechl. A co by sklidil za svá slova: "Nechť mrtví pochovávají mrtvé." ohledně otázky slušnosti, tedy jak se máte správně postarat o pozůstatky svých blízkých. O pravidla etikety, pohřebnictví i pomníků.

Takže jak na to? Je třeba propustit všechno na cestu odkud to přišlo. Nic nezadržovat. Vypořádat se s tím. Pouštění je pro lpící bolestné, pro osvobozené osvobozující. Kupte láhev a udělejte si rozlučku, oslavu, dynamickou. Jděte na ples na disko a roztočte to. Nikde se nepíše kdy a jak dlouho po pohřbu se můžete začít chovat normálně. Jak dlouho máte nosit smutek. Den nebo hodina. Smutek vás trápí. Proč ho zadržovat o několik hodin déle? Nikomu to už nepomůže. Sice se na vás jiní budou dívat podivně, ale vy nejste oni. Každý je tu sám za sebe. Proto se zajímejte nejprve o vlastní osvobození, než někomu vyjádříte upřímnou soustrast. Toto vyjádření soustrasti ještě nikomu neulehčilo, ba naopak mu to vše připomíná. Spíš to není slušnost ale škodolibost. Proto se chovejte k takovému člověku jako by se nic vážného nestalo, v žádném případě ho nelitujte. Pokud se chce vyplakat, obejměte ho a pomožte mu ať to má nářez. Je to jako porod kdy dítě opouští tělo matky. Je to velká bolest ale jakmile dojde k oddělení bolest je už pryč. A když bolest odchází přichází radost. Až se tak stane vyražte na nějakou akci. Pokud matka dítě zadržuje, bolest bude veliká. Pusťte to a půjde to samo. Nepouštějte to deset let po kapkách, jinak se okradete o tu velkou radost. Všechno vaše trápení má kořen v představách, a představy jsou základním stavebním kamenem "já". Uvědomte si to! Pokud bych vzal gumu a pohrál si s vaší pamětí, tedy vymazal všechny záznamy týkající se toho vašeho blízkého, všechny vzpomínky, pak by bylo po utrpení. Až byste se probrali, najednou by jste byli radostní, slzy by ustaly, srdce by nebolelo, zkrátka... veškeré utrpení by zmizelo!

Osvobození lidé jsou povzneseni nad city, nad smutky i radosti, nad štěstí i neštěstí, nad minulost i budoucnost, nad veškeré utrpení. Jsou zkrátka věčně blažení.

Obyčejná Nula