Mistr odpovídá
Otázka: Zdravím. Vychovávám sám tři děti. Holky-dvojčata 17 roků a syna 15 roků. Jako každý rodič mám velkou starost o to, aby z nich vyrostli slušní lidé. Chtěl bych k nim mít kamarádský vztah, ale myslím, že se mi to moc nedaří. Doléhá však na mně břímě každodení odpovědnosti za jejich zdraví, vydělání a správný růst. Pokud mi můžeš nějak poradit, budu jenom rád. Petr
Odpověď: Vztah mezi rodičem a dítětem je velice křehká věc. Dítě vnímá věci zcela jinak, než dospělí lidé. I obyčejná maličkost ze strany rodičů, se může z pohledu dítěte jevit jako obrovská zrada. Postupně tak vznikne jisté odcizení a nedůvěra. V dnešní společnosti, je to těžké vychovávat děti. Kolik času věnují denně rodiče svým dětem? Dvacet minut? Hodinu? Dítě není vychováváno rodiči, ale společností. Rodiče přicházejí pozdě z práce, mnohdy utahaní, sotva si udělají něco k jídlu, a pokud mají navíc nějaké to domácí hospodářství, či nějaké to zvířectvo, musejí to všechno oblítat, no a to dá nějaký čas. Pak už je večer, pustí se televize a pak se jde spát. No a tak to běží den co den a děti rostou. A postupem času rodiče zjistí, že výchova dětí se vymkla jejich kontrole. Za kým má jít dítě, když má problém? Ne, neviním rodiče. Vážím si jejich starostlivosti. Vidím že mnozí rodiče jsou doslova v pasti. Na jedné straně musejí vydělávat na živobytí a to dnes znamená, že si z práce nelze dělat holubník, protože dostat výpověď je dnes velice snadné. Na druhé straně však zjišťují, že to je na úkor rodinných vztahů. Mít dnes dítě, je veliká odvaha, veliký luxus.
Každý rodič by chtěl aby z jeho dětí vyrostli slušní lidé, ale jak to všechno zvládnout. Mnohdy přicházejí domů rodiče už z práce podráždění. Tato podrážděnost, toto napětí a tíha kterou jsou nuceni nést se samozřejmě někde odrazí. Jak to však řešit?
Násilím se nic nespraví. Trestat děti, hubovat na ně, zakazovat jim jejich radosti, to je to nejsnažší řešení jak vykopat velikou propast. Děti usilují o pozornost rodičů. Nejde-li to pozitivně, udělají to negativně. Začnou zlobit. Tím dávají rodičům najevo, že si jich nevšímají. Mnohdy potřebují poradit, ale mají strach se zeptat, aby nedostali vyhubováno, mnohdy mají problémy ale mají strach se zeptat, a tak hledají řešení jinde. Rodiče se pak o jejich problémech dozvídají až už je pozdě. Mnoho dětí páchá sebevraždy, nebo utíká z domova. Je to na ně příliš, zvláště hledají-li rodiče útěk v alkoholu. Rodič má být pro dítě vzorem, oporou. Vzpomínám si, jak jsme se ve škole jako malé děti přeli o to kdo má lepšího, silnějšího, nebo statečnějšího tatínka. Tehdy to pro mě byly velké věci, důležité věci, mnohdy jsme se i poprali na život a na smrt. Co mají však dnes říct děti? Čím se mají chlubit? Majetkem svých rodičů? To neznáte děti... Děti majetných rodičů nejsou příliš v oblibě. Čím tedy? Poslechněte si jak děti mluví o svých rodičích... Mluví o nich jako o zbabělcích, tyranech a možná ještě hůř.
Protože děti vidí kamufláž, vidí jak dopadli rodiče a chtějí je poučovat... jak jim nyní mohou věřit? Jak je mohou považovat za svůj vzor. Děti jsou zkrátka frustrovány. Tehdy se jim dělá špatně z každé manipulace o kterou se rodiče snaží. Už to není rada, už to není pomoc, už je to manipulace. Dítě však není majetkem. Není to něco co se dá přistříhnout, ohnout nebo narovnat. Udělá-li se jednou chyba... je to doživotní chyba. Dítě je jako květina, přílišné zalévaní, přílišná péče ji může uškodit stejně tak jako naprosté zanedbávání. Tehdy květina uvadá. Uvadá proto, protože květina není objektem lásky, nýbrž pouhou surovinou, objektem chlouby a vlastní pýchy. Tehdy květina uvadne. Je třeba si ujasnitm zda-li máme na srdci skutečně dobro našich dětí, nebo zda-li neděláme vše jen pro svůj klid, zda-li naše děti nejsou jen rodičovským vysvědčením. Znám případy, kdy matka nutí děti na vysokou školu jen proto, že se nemůže svými dětmi chlubit tak jako ostatní matky. Na to se musí dát pozor! Dítě totiž neoblafnete a ono hned pozná o co tu jde. Cítí to z vašeho jednání. Dítě není vězeň, není váš majetek a není to žádný otrok. Na co si rodiče musejí dát pozor je aby neztratili důvěru. Jakmile rodič ztratí důvěru... je pozdě. To už se nedá napravit během hodiny, dne, roku.
Jak tedy na to. Být s dětmi na jedné lodi. Nestavět barikády. Rodina má držet pohromadě, a né, že se zde bude uvnitř stále válčit. V rodině by měla vždy vlát vlajka míru, zástava vyjednávání. Mír však nelze vyhlásit, mír vznikne. Důvěru a lásku nelze vyhlásit, ona se musí zrodit. Můžete zasadit semínko a trpělivě se o něj starat. Rodiče si myslí, že je chyba v dětech, že to děti jsou ti, kteří jsou tu ti zlí a které je třeba napravovat. To je omyl. Dítě není nikdy zlé, dítě jen zrcadlí rodiče samotné. Láska, plodí lásku. Pokud je v srdci rodičů láska, pak je v celé rodině láska. Vina je vždy na straně rodičů. A to by si měli rodiče přiznat. Měli by si přiznat svou chybu. To se dělá tak, že začneme s dětmi hovořit o sobě. Co se jim na nás líbí a co ne. Co by ony navrhovaly. Musí tady vzniknout spolupráce, společenství lidí a ne diktatura. Obě strany si musejí vycházet vstříc. A na rodičích závisí první krok. Rodina je společenství, soužití. Každý jedinec v této rodině má svá práva a nárok na svobodu. Rodina by měla být základem skutečné demokracie. Tam kde je láska nejsou žádné povinnosti. Pokud není rodina pro dítě přístavem pochopení, důvěry a lásky... kam má jít. Když doma nachází jen výčitky a hubování. Když z vašich úst slyší jen stížnosti na život... jak má najít jeho hodnoty? Jaký má důvod pak žít? Čemu se má od rodičů naučit? Nezapoměňte, že děti jsou vašimi mistry. Nemusíte chodit za mnou. V jejich očích najdete o sobě pravdu. Chcete-li se změnit pak není nic nemožné.
A nezapoměňte že to co se jim zakazuje, to je láká nejvíc. Je tu jisté vzrušení, cítí se poprvé jako dospělé, jako samostatné, jako ti jež se vymanili z vaší moci. Tím dokazují světu svou nezávislost. Jak bych řekl... mříže v oknech vábí zloděje. Mříže jsou jako pěst na oko. Budí zvědavost i pokušení. Za nimi musí něco být. Něco cenného něco vzácného... něco o co mě chtějí rodiče okrást. Proč mě chtějí okrást... asi mě nemají rádi. Sami to dělají a já nemůžu? To je rovnoprávnost? Když dětem něco zakážete, nebo jim říkáte: "A né abys zase...!" Tím jen sami shazujete vzájemnou důvěru. Dítě je z toho velice smutné... říká si proč mi stále nevěří... Proč mě tak ponižuje... tehdy naschvál udělá to, co jste mu připomínali.
Je velice těžké poradit rodičům, kteří nejsou jak bych tak řekl uvolnění. Pro lidi kteří berou život vážně a jsou strnulí hrůzou a strachem... je to témeř nemožné aby porozuměli dětskému pohledu na svět. A pamatujte, děti chtějí být samostatné. Nesnažte se jim proto cokoliv vnucovat...