Mistr odpovídá
Otázka: Dobrý den človíčku, jsem přímo uchvácen tvou moudrostí, proto tě chci požádat o radu. Na začátek, je mi 15 let, chodím na gymnasium, žiji jen s otcem. Společnost mě šíleně svazuje, cítím, že nechci studovat na škole. Nic mi ty vědomosti nepřinášejí a poté pracovat a mít tak zbytečné starosti, jako má můj otec. Chci cestovat a být tak šťastný, ale moc se bojím opustit svou rodinu a nevím jak bych měl začít a jestli to je správné. Bojím se své mladosti a nezkušenosti. Co si o tom myslíš ty? Děkuji
Odpověď: Ahoj, nemusíš se bát, nejsi sám komu dochází spousta věcí. Mnoho maldých lidí se potýká se stejným problémem. Mládí... jak svěží, nespoutané a uvědumující. Mládí patří budoucnost. Mládí je život. Život se nedá spoutat. Společnost nakládá na mladé lidi neuvěřitelnou zátěž. Když se podívám na malé děti, jak se vláčí pod aktovkami do školy... je to nepřirozené. Tehdy však děti ani neví, co je čeká dál, berou vše jako hru. Teprve později, když začnou střízlivět, když jim začne docházet, o co tu jde, začnou se vzpírat. Jsem zvědav, kde je hranice, kam až je schopné školství jít. Kolik toho unese lidský mozek? To co se učili naši rodiče v osmých třídách se dnes učí už ve čtvrtých třídách. Za takových 30 let se budou učit naše děti to samé už ve druhých třídách.
Proč se tak děje? Je to jednoduché. Soutěž. Málo pracovních míst, každý se chce mít dobře, a proto musí s ostatním soutěžit. Konkurence je veliká. Nesnesitelné požadavky, téměř si člověk musí vystřelit mozek z hlavy. Mnohdy to tak i končí. Dokonce jsem se setkal se stimulátory mozku. Lidé nestíhají a tak zajdou na speciální přistroj, který zvyšuje výkon jejich mozků. Jak to asi dopadne? Proto se převážně studující lidé vrhají na drogy dodávající uvolnění. Nemají ani jinou možnost... jejich mozek potřebuje pauzu. Dospělí to nechápou, protože oni své mozky už nemusí tolik zatěžovat. Již ve školách nás naučí vidět ve svých kamarádech konkurenci a nepřátele. Už tehdy se rodí nenávist. Tehdy když se mezi lidi podaří zasít nenávist, tehdy lze snadno vládnout. Lidé si však vůbec neuvědomují svou moc. V jednotě je síla. V tomto státě je vše postaveno na hlavu. To politici mají skákat jak lid píská, protože k tomu byli přeci zvoleni. Oni mají přeci sloužit potřebám občanů. A né aby občané sloužili jejich potřebám. Jsem zvědav kdy to lidem dojde. I slepý vidí jak to jde s naší vlastí od desíti k pěti. Stačí jen aby se lidé spojili. Jsou totiž sami proti sobě, proti svým dětem. Občas se najdou jen stávkující skupinky. To není nic... to je málo. Tehdy až všem lidem dojde trpělivost, nebudou stávkovat jen učitelé, nebo lékaři, ale všichni. Opakuji, že lidé vůbec neví jakou mají moc. Když si všichni studenti řeknou, takhle to už dál nejde! A zahodí učebnice. Co s nimi kdo může udělat? To lid si může diktovat podmínky, ale on to neví... zapomněl... protože se lidé naučili si vzájemně ve všem konkurovat, je těžké aby mezi sebou začali najednou spolupracovat. Ale jednou k tomu dojde. A bude to právě z řad studentů, z řad inteligentních lidí, protože inteligentní člověk nechce být jen otrokem!
Vidím školství jako cvičiště psů. Začíná to zcela nenápadně, hrou se štěnátky. Postupně se však hry mění na výcvik. Nejprve je nutno pejska naučit řeči svého pána... aby rozuměl příkazům, a pak se dá začít teprve s výcvikem. Je třeba naučit psa poslušnosti a odpovědnosti. Čím více škol, tím více diplomů, tím spolehlivější pes. Stačí říct přines, zabij... a pejsek vše vykoná. Takoví speciálně vycvičení psi, jsou velmi oblíbení u jejich pánů a vládců. Takoví psi mohou velet i ostaním, méně spolehlivým psům. Takoví vysoce ochočení psi, mají misky vždy plné. Ikdyž mají krásný obojek, krásnou boudu jejich duch trpí v otroctví. Nač jsou křídla ptákům jatým v kleci? Takový pták, raději zemře než by trpěl v zajetí. A zvířata to vědí. Velmi težce se množí divoká zvěř v zajetí. Jejich rodičovská láska je daleko silnější než láska lidských rodičů. Jejich rodiče neváhají obětovat i vlastní život, jen aby zachránili dětem právo na svobodný život. Jen aby se jejich děti nemusely celý život dívat na svět zkrze mříže. Zvířata narozená v zajetí se pak už snadno rozmnožují, protože nikdy nepoznali svobodu, nikdy nezažili volnost. Ale zvíře dovezené právě z přírody... raději umře. Tomu říkám rodičovská láska. Praví mistři také nemají děti...
Dnešní společnost se velice snaží aby lidé měli děti. Je to samozřejmě ve vyšším zájmu... Zkouší různé finty, jako že matky, které nemají děti trpí rakovinou prsu atd. Zavádějí přídavky, snižují daně ze mzdy...
Když dnes člověk nahlas řekne nechci zde žít, je zavřen do blázince. Izolován, aby neotvíral oči druhým. Je třeba ho izolovat z dosahu cizích uší. Mrtvý otrok není už k ničemu. Stejně tak i osvobozený člověk není k ničemu. Osvobozený člověk umřel v kleci. A proto jeho místo v kleci zaujmou jiní, spolehlivější. Člověk, který se nebojí, člověk, který není strašpytel, zjistí, že systém je děravý jako řešeto. Zjistí, že když si postaví hlavu a řekne odcházím... nikdo ho nemůže zastavit. Tehdy když mu už o nic nejde, tehdy odhazuje lopatu a klidně odchází... slunce svítí, ptáci mu zpívají, vzduch je najednou svěží... i pro těch pár okamžiků, by vyměnil celý svůj upachtěný život... Kdyby to udělali všichni pracující lidé... co zmůže politika? Bude lidi zabíjet? To ji nepomůže... je v pasti. Pracující lid, se o sebe vždy dokáže postarat. Ale politik, ředitel, manažér je bez pracujícího lidu namydlený.
Vždy jsem se díval do přírody. Tam je opravdová společnost! Společenství včel, mravenců... tomu říkám genialita. Nikdo nestrádá. Všichni se dělí o práci i o její plody stejným dílem. Ani jejich životní prostředí nijak nestrádá. Mravenci nepotřebují stroje, nepotřebují daně. Nepotřebují politiku, policii. Není zde trestná činnost, protože k ní nelze nalézt žádný důvod. Vše je všech. Tady je jednotlivec cenný pro celek a celek je cenný pro jednotlivce. Kdysi když vznikala příroda, nebylo tomu tak. Byl tu chaos a každý mravenec pracoval na svém písečku. A tehdy měl moc práce. Pak se dali dva dohromady a rozdělili si práci. Jeden řekl, ty jdi pro vodu a já dojdu pro jídlo. A pak večer měli oba vodu i jídlo jen za poloviční práci. Velice si to pochvalovali. Ušetřili svoje nohy. Jinak by každý musel pro vodu a pak pro jídlo. No a tak se stali z mravenců bratři a společně s jejich společenstvím se rozrůstal i jejich blahobyt. Zároveň i starosti odpadly. Takový mravenec se nemusel bát, že večer bude mít hlad, protože věděl, že jiní na tom usilovně pracují. Proto vždy zvítězí spolupráce nad konkurencí. To je vůle nebes. Je jen otázkou času, kdy pracující lid pochopí, že mnoho věcí sebou táhne jako přítěž. A ta přítěž brání tomu aby se měli lidé dobře. Jednou lidé pochopí, že to co si sami neudělají to nebudou mít. Už se s nikým nebudou muset dělit. Nikoho lenivého živit.
Ale ještě zpátky k práci. Tvrdím, že každá práce u které si člověk nemůže zpívat je utrpením. Lze si zpívat při trhání jablek, při šití, při zemědělství. Ale nelze si zpívat v kanceláři. Proto se lidem vymstí, to že pracovali hlavou. Pracovat hlavou je utrpení samo. Lidé si myslí, že meditace to zpraví... chyba. Nikdy nedosáhnou cíle, protože se chtějí napít vody života věčného z cedníku. Nelze sloužit dvěma pánům najednou. Nemůžou jednou nohou přidávat plyn a druhou mačkat brzdu. Má přítelkyně říká, že každý kdo stráví rok v přírodě dostane odpovědi na všechny otázky. Já bych to trochu zkrátil... stačí i 14 dní strávit v horských samotách. Kdo dokáže odejít do hor a přijme stanovisko, že se už nemusí vrátit, zažije to o čem sní duchovní lidé denně po 40 let meditující. Tehdy v horách se po určitém čase mysl sama zastaví. Nemá živnou půdu. Nemůže přemýšlet nemůže snít... promění se v zrcadlo. Člověk který ztratil vše, najde život. Člověk, který všechno vzdal... který nemá v ohni své mysli už ani doutnající uhlík zítřka... dosáhne nirvány. Nemusí proto nic udělat stane se to samo. Jen nachystat podmínky. Tyto podmínky však nelze vytvořit v srdci velkoměst kde je nutno myslet více než 12 hodin denně!
Už Lao-c' (a to bylo v 7 stol.př.n.l.!) řekl: Nechť se lidé navrátí k podstatě a začnou pracovat holýma rukama. Pak naleznou potěšení v jídle, krásu v prostém oděvu, pokoj v životě a naplnění v tradicích. A protože dospěl k názoru, že lidstvo je stejně ztracený případ sám odešel do divočiny kde vládne rozum a logika.
No a teď má rada pro tebe. Zkus to. Udělej to. Počkej až budou prázdniny a vyraž do světa. Říkám ti to, protože jsem to udělal taky. Někdy musí člověk obejít kus světa aby zjistil, že to co hledal na něj čekalo vždy doma. I já jsem se bál, tak jako se bojí každý pták při prvním letu. Ale jen překonáváním strachu se stane člověk odvážný. Není jiná cesta. Není jiná zkratka. Proto je odvážných tak málo a ustrašených tak hodně. Tady nepomůže přečíst tisíce knih. Lidé čtou duchovní knihy, protože mají strach. Chtějí najít útěchu, potvrzení, že neumřou. Hledají důkazy, otročí svému strachu. Je nutno do toho strachu skočit! Jinak se strachu nikdy nezbavíš. Mnoho velkých mistrů opustilo svou rodinu mnohem dřív než ty. Odvážným štěstí přeje a nebesa vždy stojí na straně těch odvážných. Kdo tě táhne vpřed a kdo tě táhne zpátky? Toto jediné si ujasni... Naslouchej jen svému duchu. Člověk s pracovitýma rukama se nikde neztratí... Člověk, který se sám o sebe dokáže postarat, nemá už důvod zůstávat nadále v otroctví...
Držím ti palce
Obyčejná Nula