Mistr odpovídá
Otázka: Mnohokrat dekuji za krasny dopis, nemyslim si, že stavim hradbu mezi nami, žiju jen přitomnosti, hodne jsem si precetla o pozitivnim myšlení a snažim se každý večer projít celý den a poděkovat za vše co mě potkalo. Jen mě někdy stejně přepadne smutek a bolest. Ale snažím se jí vždy nahradit pozitivními myšlenky. Mnohokrat děkuji.
Odpověď: No vida tak to už máš téměř zmáknuto. Ono se to z toho prvního dopisu nedalo poznat. Gratuluji už předem :-). Nyní tedy s klidem můžeme hned skočit na další učení. Píšeš, že tě přepadne smutek a bolest a že se je snažíš nahradit pozitivními myšlenkami. Tohle ale nikam nevede. Tím se od smutku ani od bolesti nikdy neosvobodíš a budeš muset s nimi stále bojovat což stojí něco energie a trápení. Lidé si totiž rozdělili pocity na takové a makové na dobré a špatné na ty které se jim líbí a které odmítají. Opět máš velké požehnání, že tě stíhají zrovna takové ty "negativní" věci a pocity. Na těch se to celé hezky dá odpozorovat. Ve skutečnosti není smutek vůbec špatný stejně tak jako bolest. Opravdu. Jsou to stejné energie jako radost a rozkoš. Utrpení z nich vzniká jedině tehdy, když je nechceme nechat aby námi volně "propluly". Tehdy vzniká blok, tehdy vzniká bolest. Masochista bolest miluje a vyhledává, ten má zase jiný blok z jiných pocitů. Ale tady můžeš vidět, že bolest není asi zase taková jak ji vnímáš ty, ale že ji lze vnímat i jinak. Tak, aby nepřinášela už utrpení, ale blaženost. Jak na to. Ve skutečnosti se smutek a bolest tvoří v tobě. Nepřichází z venčí. Bolest nebo smutek jsou jisté reakce našeho vnímání. My si je sami vytváříme. Tyto reakce ve formě pocitů a dojmů jsou ovliněny našimi předsudky o tom zda-li se nám prožívané líbí nebo nelíbí. A protože náš vnitřní soudce líbí-nelíbí to nemilosrdně rozhodne, stanou se tak z našich reakcí jeho nepřátelé. A tehdy on začne jednat. Jeho možnosti a zbraně jsou neomezené a my to nakonec odskáčeme velkým trápením, aby on nám dal najevo že tohle už příště nemáme dělat. že se máme vyhýbat takovým životním situacím, které takovéto reakce způsobují. V praxi to pak dopadá tak, že po tmě do lesa nechodíme, v lásce se držíme na uzdě, a děláme všechno proto, aby se nedostavily ty pocity pro soudce nelíbivé.
Takový smutek když na tebe přijde, když se v tobě vytvoří... chce jen projít, chce být prožit, chce, aby se mu věnovala pozornost a pak hned odejde. Když člověk pláče... to odchází smutek zkrze slzy. Prostě odchází pryč a když mu pomůžeme odejde rychleji. Stačí mu pomoci nikoliv se mu bránit. Tehdy, když se mu bráníme nás onen smutek nemůže opustit a čeká někde uvnitř a hromadí se a hromadí, občas pár slziček to nespraví... až jednoho dne ho bude příliš... mnozí říkají, že si pak vybere svůj dluh v další existenci. To znamená, že můžeme uvalit na další generaci úděl odžít tento smutek za nás. Nyní si zkus uvědomit, kolik se toho dnes v lidech potlačuje a jaké děditství přenecháváme dál. Dříve se vše vyzuřilo třeba v potyčkách fyzických... takže byl celkem klid. Dnes jsou potyčky právnické a psychické.V posledních letech se však toto potlačování rýsuje mnohem větší "podrážděností" lidé jsou jako časované bomby. Mnohdy jim z toho až přeskočí. Sám jsem nevěřil kolik lidí to odneslo, a odnese, dokud jsem na vlastní oči nepotkal čtyři samomluvce za jediný den v Praze. Počet nemocných na různé psychické neduhy v posledních letech stále stoupá, stejně tak jako počet sebevražd. Viděl jsem muže v autobuse který si zacpával uši, když jedno dítě plakalo. A nadával na něj hlasitě. Řval "ticho!" "Drž už hubu!" A stále si zacpával uši až to nakonec nemohl vydržet a vystoupil raději na další zastávce a k tomu si neodpustil udělat grimasy a pošklebky s patřičnou nadávkou na toto dítě.
No ale teď prakticky jak na to. Až příjde zase smutek... uvolni se a nebraň se mu. Pozoruj jak tebou jen prochází, jak se projevuje. Snaž si uvědomit, že ty nejsi smutek. Ty jsi úplně něco jiného. Lidé jsou moc vztahovační, říkají já jsem smutná, mě bolí to a to. Ve skutečnosti to však tak není. Kdyby se správně a důkladně podívali na to co se v nich odehrává, zjistili by, že bolest není to co znali. Zjistili by že jejich bolest je jen odmítavá myšlenka proti jisté obranné reakci našeho mozku. Stejně tak by i zjistili že smutek a všechny jiné pocity jsou vlastně taktéž jen jejich myšlenky. Tyto myšlenky můžou právě za to co se při daném pocitu "cítí". Avšak ve skutečnosti, když se naučíš dobře dívat na své pocity, objevíš, že není žádný rozdíl mezi smutkem a radostí, ani mezi štěstím a neštěstím, ani mezi bolestí a rozkoší. Tehdy se ti bude chtít smát, když pláčeš... tehdy budeš mít radost když máš smutnit. Je to zajímavá zkušenost. Zkusila jsi někdy plakat na 100%? Víš co se stane když to dokážeš? Začneš se sama tomu smát. Najednou nevíš zda-li pláčeš nebo se směješ, najednou nevíš zda-li tě něco bolí nebo lechtá. Je to senzační zážitek. Najednou ty stojíš mimo pláč i mimo smích a pozoruješ jak pláč i smutek sami sebe naplňují. Člověk, který má v sobě potlačeného smutku málo, se dokáže proplakat k smíchu velmi brzy.
Děti když pláčí... pomahají si. Ikdyž to mnozí nevidí, je to nebolí až tak moc. Ze začátku ano... ale oni udělají "Bléééé" a řeknou si a hle to je dobrý to "bléé" no a tak někdy pláčí trochu přesčas aby si to "blé" vychutnaly. Oni zkrze to "blé" dosáhnou osvobození od své bolesti. Oni to vidí jako jedinou cestu kudy je bolest může opustit. Jako přirozenou ochranu i dar z Boží milosti. Dětem je totiž úplně jedno zda se smějí nebo pláčí. To jen my dospělácí si myslíme, že oni tím pláčem nějak strádají. Ne oni si v tom doslova libují.
Lidé si často říkají nebuď smutný... neplač. Já říkám buďte ještě smutnější a plačte nadoraz. Nedokážete-li to ve společnosti zkuste to jednou někde o samotě, ale rozhodně to zkuste. To vám pak pomůže změnit vaše předsudky i postoje ke svým pocitům. Najednou zjistíte, že prožít pláč je stejně senzační zážitek jako jakýkoliv jiný. Tehdy se budete těšit na pláč, nebo na smutek stejně jako na radost atd. Tehdy pro vás nějaké upřednostňování jednoho před druhým přestane mít smysl a vy pocítíte volnost. Už nemusíte nikdy utíkat, už nejste otroci. Ať vám život nadělí co chce, vždy to bude senzační. Víte, že na lásce jak říkají její labužníci je právě to spalující soužení tím nejkrásnějším. Jakmile však svůj idol dostanete a dobydete... prožitek toho soužení toho opojného nektaru zamilováných brzy ztratíte. Proto jsou láskou požehnaní ti, jež nikdy svůj idol nedostali. Jejich láska je věčná a oni na jejich křídlech létají až do smrti. Lidská mysl je velký podvodník... chce všechno hned. Vede lidi od prožitků. Mysl není žádný labužník... chce mít vždy slovo. Když pozorujete západ slunce, když ho chcete prožít, najednou se ozve "To je krása. Tak a stačí jdeme dál..." To je mysl. Kdyby nepromluvila cítili byste ten západ tak dlouho... velmi dlouho... ztratili byste se v něm a to mysl nechce dovolit.
Takže tolik jsem ti ještě chtěl říct. Experimentuj a pozoruj své pocity a pamatuj... ty nejsi ony. To smutek je sám smutný, to pláč sám pláče ty jsi mimo jen to pozoruješ... pozoruješ jak se pláč rodí... jak vzniká... jak ti vlhnou oči a jak se tvoří první kapka... je to zázrak stejně jako smích... je to naprosto úžasné. A pamatuj... škoda každé promarněné šance. Vždy až to na tebe přijde, poděkuj životu za tu šanci, uvědom si to, že to je šance a pozoruj vše co se děje. Každý pocit je nádherný má své zvláštní kouzlo. Najdi jej, objevuj.
Přeji tedy trochu té trpělivosti...
PS: Není zač děkovat :-) pomáhat si je výsadou lidství. To spíš já jsem vděčen, protože to ty jsi pomohla mně. Ač to možná nevidíš. Ve skutečnosti když se pomáhá je pomoženo vždy obou stranám. Tak je to zařízeno. Když pomůžeš, pomůžeš i sobě, když ublížíš, ublížíš i sobě, způsobíš-li radost, máš radost sama. Vše co se dělá od srdce se přenáší i na ostatní. Je to jako vůně, která omámí všechny kolem. Když se začneš na veřejnosti od srdce smát... budou se smát s tebou všichni okolo. Když budeš od srdce plakat, budou plakat i všichni okolo. Je to jako nákaza. Proto když samotný šéf firmy nedělá svou práci se zápalem a radostí, pak ani jeho zaměstnanci nemají z práce v této firmě radost. Dnes jsme tu zasadili jedno semínko. Toto semínko se může rozrůst ve velký strom. Tys dodala inspiraci a já ji jen doplnil. Oba jsem tedy společně přispěli. A naše práce, může pomoci dalším a ti další zase dalším a až jednou bude kletba utrpení z lidstva sejmuta. Lidé nemusí věřit ve mne, stačí, když najdou víru v dílo, jež se tady koná.