Mistr odpovídá
Otázka: Jaké máš zaměstnání? Uživíš se jestliže nepracuješ a žiješ ve městě? Myslíš, že je vzdělání důležité? A že se může člověk povznést nad stres a problémy, i když žije právě ve městě?
Odpověď:
Jaké máš zaměstnání....
Nehledě na to co dělám, vždy se snažím v tom zemřít. V této smrti je všechno tajemství. Takže mým zaměstnáním je život i smrt - obojí je naprosto fantastické. Umírání a vzkřišování, znovuzrozování v každém okamžiku. Lidské činnosti mě moc nezajímají. Důležité je zemřít a znovu se zrodit. Je jedno jaké jsou prostředky. Lidé se ptají na smysl života... musím se smát... jaký smysl má hledat smysl? Co jim to dá. Dají si pak nálepky na čelo, "Já znám smysl života", co jim to dá... proč se pachtí. Najdou jen starosti a další otázky. Toto není důležité. Není důležité znát cestu ale být si ji vědom a to tak dokonale, že zmizí i cesta i poutník... Peníze v tom nehrají žádnou roli, zaměstnání v tom nehraje žádnou roli, vzdělání v tom nehraje žádnou roli, společenské postavení v tom nehraje žádnou roli, životní úroveň ani prostředí v tom nehraje žádnou roli.
Uživíš se jestliže nepracuješ a žiješ ve městě?
I bezdomovci se uživí. A pracují? Ježíš řekl: "Protož pravím vám: Nepečujte o život svůj, co byste jedli a co pili, ani o tělo své, čím byste se odívali. Zdaliž není život více nežli pokrm, a tělo nežli oděv? Hleďte na ptactvo nebeské, žeť nesejí ani žnou, ani shromažďují do stodol, ale Otec váš nebeský živí je. I zdaliž vy jich mnohem nepřevyšujete? A kdo z vás pečlivě mysle, může přidati ku postavě své loket jeden? A o oděv proč se staráte? Považte kvítí polního, kterak roste, nepracuje ani přede. Pravímť pak vám, že ani Šalomoun ve vší slávě své tak odín nebyl, jako jedno z nich. Poněvadž tedy trávu polní, ješto dnes jest, a zítra do peci bývá vložena, Bůh tak odívá, i zdaliž mnohem více vás [neodívá,] ó malé víry? Nepečujtež tedy, říkajíce: Co budeme jísti? aneb co budeme píti? aneb čím se budeme odívati? Nebo toho všeho pohané hledají. Víť zajisté Otec váš nebeský, že toho všeho potřebujete. Ale hledejte nejprv království Božího a spravedlnosti jeho, a toto vše bude vám přidáno. Protož nepečujte o zítřejší den, nebo zítřejší den pečovati bude o své věci. Dostiť má den na svém trápení."
Co je potřeba k životu? Země, Vzduch, Voda, Slunce a duch Boží. Tyto vládci se o tebe postarají kdekoliv a kdykoliv, protože oni jsou vládci. Všechno živé, všechno co slouží jako potrava i těla stromů jako topivo, to všechno živé a potřebné k životu lze "Vykouzlit" pomocí těchto vládců. Není třeba žádných daní, žádné peníze na ně neplatí, žádné modlitby ani prosby... Je třeba jen přiložit svou ruku a vložit svůj um i srdce do společného díla. Možná trochu později založím nějaké takové místo kde se bude žít bez všech těch dnešních pokrokových zaměstnání.
Takový pekař je pro mě důležitější než prezident. Škoda že někdo napsal pohádku císařův pekař... kdyby ji nenapsal napsal bych ji sám. Tam jde vidět, jak si lidé pekaře vážili. V pohádce Pyšná princezna na začátku jak král Miroslav projíždí mezi svým pracujícím lidem, tam je vidět, jak je každý hrdý na to co umí. Ať už je to postrojář, kovář, pláteník nebo košíkářka všichni vědí že jsou potřební. A co dnešní lidé... kdo jsou... jsou potřební... kdo si jich váží? Co jsou, kým jsou... co umí? Jaké naplnění má jejich život? Neznáte ten pocit, tu hrdost a čest, když lidé obdivují vaši práci a váží si vás. Ikdyž nemáte žádné prostředky, žádné stroje dokážete si se vším poradit a to je pečeť řemesla, jejíž pověsti se češi těšili po celé Evropě. Nyní jsme jen hlupáci. Sami jsme se takto snížili. Když jsem viděl nadšení lidu při práci v pohádce Pyšná princezna... plakal jsem dojetím. Dnes rovněž pláču ale dojetím to není...
Uznávám jen jediné zaměstnání a to je tvoření prospěšných a potřebných hodnot. Uznávám skromnost, protože ta je zárukou spokojensti všech okolo. Ten kdo je hamižný sužuje a zotročuje své okolí. Každý výdělek zde na této zemi je jen výdaj druhých. Nemohu vydělávat. Mohu však pracovat. Tento proces daní a vydělávání či účetnictví a administrativy je zhoubný nádor národního hospodářství. Ekonomika je na nic. Učí nás jak oškubat druhé. Existuje tu jen jeden vztah vztah mezi zákazníkem a prodejcem. Nikdo však neví kdo je prodejce, protože i ten největší prodejce je zákazníkem a tak si tady všichni navzájem platíme v nějaké té soutěživosti. Naprosto zbytečně... je to naprosto zbytečné břemeno.
Myslíš, že je vzdělání důležité?
Vzdělání není podstatné. Co jsem se naučil? Nic. Celých mých x let ve školním zařízení bylo nakonec nanic. Vše co umím jsem se naučil sám praxí v životě. To co jsem se zbytečně učil ve škole to bych hodil do nějaké malé krabičky informací a kdykoliv bych si to vytáhnul. Jaké je hlavní město té a té země? Moment ťuk, ťuk, ťuk a mám to. Proč to nosit v hlavě? Kolik věcí nepotřebných mi zabralo výkon mozku oproti rozvíjení talentu a umění. Zrvovna ve věku kdy se rodí geniové jsem se musel zabývat podřadnými věcmi. Když s podívám do minulosti vidím mnoho velkých a slavných lidí. Většina těch lidí povstala z chudých poměrů, děti bohatých nebyli nikdy slavné. Dnes je to už možné díky korupci. Dnešní sláva a velikost je jen prach v mých očích a ty mi slzí. Lidé neobdivují a neuctívají ctnosti, nýbrž jejich opaky. Kam to asi povede. Takový Paco De Lucia nechodil do školy, ale jeho otec ho nutil aby denně osm hodin hrál na kytaru a učil se stupnice. Nepotřebuje školu... ale umí něco co jiní neumí. Dnešní společnost se snaží vyrobit univerzálního člověka. Člověka, který by uměl všechno ale jen částečně. Opravdoví mistři - a je jedno v jakém směru říkají totéž. Chcete-li se stát v něčem dobří, všechno ostatní musí stranou. Rozdíl mezi průměrnými a těmi nejlepšími je jen otázkou času kolik tomu věnují.
Chcete umět hrát jako Paco? Kolik je vám let? Devatenáct? Hm? Tak to pokud budete denně věnovat tolik času kytaře jako on tak budete stejně dobří v 80. Teda pokud vám prsty ještě budou sloužit. Proto říkám, že dnešní lidé v meditaci nemohou uspět. Celé to je jen jejich atrapa jejich divadlo lži. Skuteční mistři tomu věnovali nejméně desetkrát víc času než se stali mistry. Všechny věci jsou těžké, než se stanou snadnými. Čím později však začnete tím déle vám to potrvá. Cvik, píle vytrvalost. Téměř všichni mistři, opravdoví mistři, jejichž odkaz moudrosti přetrval až dodnes, neměli školy, neměli peníze, neměli nic... všechno co měli obětovali cvičení. Mnozí odešli už v 5 letech z domovů!!! Chcete-li jim porozumět, je nutno se konečně rozhýbat. Nemůžete neustále mačkat brzdu i plyn. Buď zmáčkněte plyn, nebo se na to vykašlete. Co tu vlastně chcete? Ujasněte si čeho chcete dosáhnout. Bohatsví vám přinese frustraci, blahobyt ten vám nepřinese nikdy klid a čas na cvičení. Je třeba se do toho skutečně opřít a ne jen to lechtat. Pokud si však chcete jen hrát, je to vaše věc. Pak za mnou ale nechoďte, jak skloubit obojí. Přednost u mne mají ti, jež se rozhodli opravdově dojít nirvány. Těm zasvětím svůj život i hold. Vím že tu jsou takoví, patři jim mé uznání. Kdybych věděl o nějakém klášteře, kde se budu moci věnovat cvičení a prohlubovat svůj vhled už by mě tu nebylo. V tom mám jasno, ale takový klášter tu zatím není. Jsou jen týdenní meditační kurzy... nemám však peníze... jsem kvůli tomu zatracen? Podívám li se na mravence... strčí do kapsy celé lidstvo i s jeho univerzitami. Tento malý tvoreček téměř se špendlikovým mozečkem má v sobě víc moudrosti než všichni lidé dohromady. Člověk nemá mozek, člověk má jen provázky loutky za něž někdo chtivě tahá.
Může se člověk povznést nad stres a problémy, i když žije právě ve městě?
Kdo se zbavil strachu, ten nemá problémy ani stres. Zbav se strachu. Co se ti může stát? Umřeš? Může tě někdo zabít? Kdo ti má právo co rozkazovat! Čeho se bojíš? Ten kdo se nebojí, je spíš rebel. Ale rebelství a svoboda jsou příbuzní. Všichni lidé jednají jen ze strachu. Celá společnost je tady jeden strašpytel. Ale čeho se všichni bojí? Smrti? Pcha. Stejně je nemine. Pravdou je, že to společnost ti dává smrtící jed. Sice jen po malých dávkach... ale do 70 to zabere. Nabízím lidem nejkrásnější smrt na světě. Smrt po níž existuje život věčný. Člověk který dosáhl rozkvětu klidně přijme smrt okamžitě. Akceptuje ji, neříká teď ještě ne. To jen lidé co neumí žít, vše odkládají na zítřek. Okládají i život i smrt. Když na ně zaklepe život, říkají ať chvíli počká... pak že to roztočí, když na ně zaklepe smrt, tak říkají zase ať počká, že to ještě neroztočili. BRAVO! Kontrolní otázka... kdy to hodláte jako roztočit? Napište mi to datum a já pak příjdu... položit nálož pod vše co máte. Pokud to neroztočíte Bum i s vámi. Nikdy nevíte kdy si pro vás smrt příjde... a mohu vám říct, není většího utrpení, než umírat z pocitem promarněného života. Proto říkám je mnohem snazší litovat věcí které se staly, než věcí které se nestaly.