Mistr odpovídá
Otázka: Jak řešit spory a hádky se šéfem?
Odpověď: Spory a hádky jsou moc užitečné věci. Slouží k vybití energie. Energie to je pohyb sám. Prostě oběh. Pokud ji v sobě zadržíte... a může to být jakákoliv energie, naakumuluje se a pak vás převálcuje. Takže energie chce být v pohybu. Je to jako s blesky před bouřkou. Celá příroda se tak chová, že uvolňuje napětí.
Budeme se tedy zabývat vztekem. Vztek vzniká ze strachu. Takový šéf má toho moc na starosti. Žije v neustálém strachu, že nevyjde to či to. Pak to může dojít až tak daleko, že nemůže rozumně uvažovat, aby našel přijatelné řešení. Prostě ho vztek ruší... není sám sebou, nemůže využít své schopnosti na 100%, protože ho pořád ruší vztek. Vztek je jako jeho osobní žebrák... kam se podívá všude ho vidí jak drží misku před sebou a žebrá. Čím více ho bude odmítat, tím více mu nedá pokoj. Může ho takto trápit i několik dní. Ale šéf nemá tolik času potřebuje mít čistou mysl, jinak je nevrlý na mnoho lidí, prostě je nesvůj nic se mu nedaří. Jedině tak, že uspokojí žebráka bude mít od něho pokoj.
Jsou nyní dvě varianty jak se zbavit žebráka. V praxi se velmi často setkáváme s tou horší. Dejme tomu že šéfův vztek vystoupil na 80% své maximální snesitelnosti. Co udělá šef... podělí se o něj s ostatními. Prostě pošle svého žebráka i k ostatním. To znamená, že jeho vztek se rozptýlil mezi lidi. Už není vzteklý jen on ale deset dalších lidí. Každý sice na 8% ale žebrák stále neodešel spokojen. Jak to probíhá? Šéf je nevrlý na ostatní, dochází jen k menším hádkám, konfrotacím a potyčkám, kdy objekt tedy novy hostitel sedí jak puťka a se sklopenýma ušima přijmá úděl živit žebráka přijatého od šéfa. A tak se nám žebrák rozděluje pyramidově dál a dál. Takže nakonec může být celá firma ve stresu. A zaměstnaci to přenášejí domů na své přátele i na rodinu. Je to jako mor... nákaza vzteku dnes velmi často k vidění. Sice je pravdou že vybít 5% se dá lehce... ale provést to u tolika lidí najednou je nemožné. A tak jsou dnes lidi stále v zajetí žebráka vzteku... a nejen tohoto jednoho... je jich víc.
Jaké je tedy správné řešení? Uspokojit žebráka hned. Ono je to tak krásně zařízeno, že se třeba vždy potkávají lidé k tomu vhodní... jeden nese 30% a druhý 70% jedině tehdy se může žebrák 100% uspokojit. Je nutno žebráka přijmout. Prostě si říct je tu vztek věnuji mu pozornost, ukojím ho... vždyť to jasně cítíte jak se dere ven... tak nevím proč ještě váháte. Panuje však názor, že někomu tím ublížíte. Ne není to tak. Lidé by si měli uvědomit, že ten druhý je jen prostředek, tabletka, lék. I ten druhý teda "oběť" by měla tohle vědět a spolupracovat. Určitě má v sobě taky nějaký menší nebo starší vztek... tak sem s ním využít příležitosti. Prostě umožnit nakaženému se zbavit nemoci, avšak ne tím, že ji převezme na sebe, ale že ji společně oba vybijí. Jak jsem řekl je to krásně zařízeno, že se vždy setkají ty vhodné osoby. Takže do toho. Poddejte se vzteku. Musí to mezi vámi jiskřit. Rozjeďte to ve velkém, vjeďte si do peří jako kohouti... nebojte - nebude to trvat dlouho... když to dokážete... stane se zvláštní věc... veškerý vztek zmizí.... šéf se změní. Možná vám poděkuje za tu úlevu, podá vám ruku, nabídne kafe. Ale to jen v případě, že se to opravdu povede. Nesmíte se ani jeden bát... to je dost těžké. Ale za to může dnešní sociální politika. Máte strach o své místo. Ale i šéf má stejný strach o to své. Jste oba na jedné lodi. Do toho. Oba se pak zasmějete jak jste ulétli... a bude vám dobře, na nikoho dalšího se nákaza nebude šířit. Vyjdete od šéfa a usmějete se na jeho sekretářku... prostě krásný den... nemoc je pryč a vy jste zdraví.
Potvrdil mi to i můj přítel. Byl v práci a jeho parťák měl děsnou náladu. Do každého ryl a s ničím nebyl spokojen. Nikdo mu však neoponoval. Ikdyž se můj přítel nerad hádá, měl zrovna v ten den nějakou divnou náladu. Zkrátka byl podrážděný. A když došla řada i na něho. Nenechal si to líbit. Prostě zapoměl na strach o své místo a pěkně si to s parťákem vyříkali až ostatní čuměli. A co se nestalo. Parťák ho poplácal pak po rameni a řekl díky. "Konečně se našel někdo s kým jsem se mohl dobře pohádat." A odešel v klidu po svých. I přítele prý zaplavila úleva, i radost z toho že nebyl strašpytel, i obdiv spolupracujících.... zkrátka nikdo neztratil... A parťák byl od té chvíle na všechny jako mílius, pohvizdoval si.
Takže ten kdo se rozčiluje má problém. Pomožte mu. Funguje to všude... i ve vztazích s rodiči, mezi partnery... Prostě se ničemu nebraňte přijměte to, vzájemně si od toho pomožte tím, že tu energii vybijete. Jinak se může stát, že nakazíte svým vztekem nevinné... když to přímo nejde vybít mezi lidmi, nebo když se na to necítíte... zkuste něco jiného... bušte pěstí do matrace, zuřte na 100% jinak se vzteku nezbavíte. Děti ty to umí krásně... naplno zuří 10 sekund a za pár okamžiků jsou zase moc šťastné... prostě příjmají vše. Oni vědí jak to funguje... prostě to prožijí naplno a mají od toho klid. Stejné je to i s odpuštěním... nemůžete nikomu odpustit, dokud k němu cítíte vztek. Teprve až tento vztek vybijete nikoliv potlačíte násilím do pozadí, jedině tehdy se trvalé odpuštění samo dostaví... Mnohdy se říká, že v nouzi najdeš přítele, že v boji lze najít přítele... kdyby si to všichni vyříkali dnes... hned další den by byl zcela jiný... jako když projde krátká bouřka. Ono mraky se roztáhnou až po bouřce. Zatím je nad lidmi stále zataženo... a sluníčko v jejich životě moc často nesvítí. Proč? Protože odmítají mraky... a tím sami oddalují přichod sluníčka. Přijměte mraky a ikdyž na chvíli zaprší a zablýská se za pár minut vyjde na delší čas sluníčko...
A pamatujte si že jen neúplné činy se zapisují do karmy. Když cokoliv uděláte naplno bez předsudků není to čin dobrý ani zlý... je to čin spontánní... je to skutek Otce. Takový čin se nemusí opakovat, byl naplno prožit. Jen neúplný čin čeká na své plné prožití, mnoho lidí má ve své karmě mnoho takových neúplných věcí čekajících na svou příští šanci. Otázkou je jak dopadne i ta příští šance. Dělejte vše naplno. Toť je vůle Boží. Ikdyž to vypadá ze začátku brutálně... nebojte právě ty negativní věci jsou tu proto, že se akumulovaly po mnoho tisíc let nyní čekají na své totální vybití, prožití. Je to jen na lidech aby je přijali za své a prožili, pak samy zmizí.