Jiné povídky
Blesk
Křesťanský biskup byl za bouřlivého dne ve své katedrále. Přišla za ním žena, která nebyla křesťankou, postavila se před něj a řekla: "Nejsem křesťanka. Je pro mne možná spása před pekelným ohněm?" Biskup na ni pohlédl a odpověděl: "Ne, spása je možná pouze pro ty, kdo byli pokřtěni vodou a Duchem svatým." A právě když to říkal, udeřil do katedrály z nebe šíp blesku s hromovým zahřměním a zachvátil ji požár. Z města přiběhli rychle muži a zachránili ženu, biskup však v ohni zahynul.
Jiná moře
Jedna ryba řekla druhé: "Nad tímto naším mořem je jiné s tvory plavajícími v něm a oni tam žijí stejně jako my tady." Druhá ryba jí odpověděla: "Čirá fantazie! Čirá fantazie! Vždyť víš, že vše, co opustí naše moře, byť jen o kousek, a nevrátí se do něj, zemře. Jaký máš důkaz o jiných životech v jiných mořích?"
Arch sněhobílého papíru
Pravil arch sněhobílého papíru: "Čistým jsem byl stvořen a čistým chci zůstat navždycky. Raději bych shořel a obrátil se v bílý popel, než strpět, aby se mě dotklo něco temného nebo se ke mně přiblížilo něco nečistého. Kalamář slyšel, co říká papír, a smál se ve svém temném srdci; avšak nikdy si netroufl přiblížit se k němu. Také různobarevné tužky ho slyšely, ale ani ony se k němu nikdy nepřiblížily. A sněhobílý arch papíru zůstal čistý a nedotčený navždycky - čistý a nedotčený - a prázdný.
Poustevník a zvířata
Kdysi žil mezi zelenými kopci poustevník. Byl čistého ducha a bílého srdce. Všechna zvířata země i ptáci vzduchu k němu přicházeli ve dvojicích a on k nim promlouval. Naslouchali mu ochotně, chtěli být v jeho blízkosti a k odchodu se měli až za soumraku, kdy je odesílal pryč a svěřoval větru a lesům se svým požehnáním. Když jednoho večera mluvil o lásce, pozvedl hlavu leopard a řekl poustevníkovi: "Hovoříš o lásce. Řekni nám, pane, kde je tvá družka?" Poustevník odpověděl: "Nemám družku." Tehdy se rozlehl velký křik překvapení shromážděných zvířat a ptáků a začali si mezi sebou říkat: "Jak může mluvit o lásce a dvojicích, když o tom sám vůbec nic neví?" Mlčky a s pohrdáním ho nechali o samotě. Té noci ležel poustevník na své rohožce s tváří obrácenou do země, hořce plakal a bil se rukama v prsa.
Dcera lva
Čtyři otroci ovívali vstoje starou královnu, která spala na trůně. Chrápala. Královně ležela na klíně kočka, předla a líně se dívala na otroky. První otrok promluvil: "Jak je ta stará žena ve spánku ošklivá. Pohleďte, ústa jí klesají a dýchá, jako by ji škrtil ďábel." Pak se ozvala kočka, předouc: "Ani polovičně není tak ošklivá ve spánku jako vy ve svém bdícím otroctví." Druhý otrok řekl: "Člověk by myslel, že jí spánek uhladí vrásky, místo toho je ale prohloubil. Musí snít o něčem zlém." A kočka předla: "Kdybyste tak vy mohli spát a snít o své svobodě." Poté třetí otrok mínil: "Snad vidí procesí všech těch, které zabila." A kočka předla: "Ano, vidí procesí vašich předků a potomků." Čtvrtý otrok namítl: "To vše je velmi dobré, mluvit o ní, ale nejsem tím při stání a ovívání méně unavený." A kočka předla: "Budete ovívat po celou věčnost, neboť na zemi tomu je stejně tak jako na nebi." Tehdy se stará královna ve spánku naklonila a koruna jí spadla na podlahu. Jeden z otroků zašeptal: "To je špatné znamení." A kočka předla: "Špatné znamení pro jednoho je dobrým znamením pro jiného." Druhý otrok nadhodil: "Kdyby se probudila a zjistila, že jí koruna spadla, určitě by nás zabila." A kočka předla: "Denně vás od vašeho narození zabíjela, a vy to nevíte." Třetí otrok řekl: "Ano, mohla by nás zabít a mohla by to nazvat obětováním bohům." A kočka předla: "Pouze slabí jsou obětováni bohům." Čtvrtý otrok umlčel ostatní, opatrně zvedl korunu a znovu ji položil na hlavu staré královně, aniž ji probudil. A kočka předla: "Jen otrok znovu navrací korunu, jež spadla." Po chvíli se stará královna probudila, rozhlédla se a zívla si. Pak řekla: "Zdálo se mi, že jsem ve spánku viděla čtyři housenky pronásledované štírem kolem kmene starého dubu. Nelíbí se mi ten sen." Zavřela oči a opět usnula. A chrápala. A čtyři otroci se zase dali do ovívání. A kočka předla: "Ovívejte, ovívejte, hlupáci. Ovíváte jen oheň, který vás stráví."
Dvě klece
V otcově zahradě jsou dvě klece. V jedné je lev, kterého otcovi otroci přinesli z pouště Ninive; v druhé je vrabec, jenž nezpívá. Každého dne za úsvitu volá vrabec na lva: "Dobré jitro tobě, bratře vězni."
Stavitelé mostů
V Antiochu, kde se řeka Ásí vlévá do moře, byl postaven most, aby se spojila jedna polovina města s druhou. Byl postaven z mohutných kamenů, jež svezli z hor na zádech mulů z Antiochu. Když byl most dokončen, bylo ná jednom jeho pilíři vyryto řecky a aramejsky: "Tento most postavil král Antioch II" A všichni chodili přes dobrý most nad pěknou řekou Ásí. Jednoho večera sestoupil mladík, jehož někteří lidé pokládali za trochu bláznivého, k pilíři, kde byl vyryt nápis, pokryl ho dřevěným uhlím a na to napsal: "Kameny tohoto mostu byly sneseny z hor muly. Když po něm přecházíš, jedeš na zádech mulů z Antiochu, stavitelů tohoto mostu." Když lidé četli, co mladík napsal, někteří se smáli a jiní se divili. A někteří říkali: "Ach, ano, víme, kdo to udělal. Cožpak není trochu bláznivý?" Avšak jeden mul řekl se smíchem druhému mulovi: "Nevzpomínáš si, jak jsme vozili ty kameny? A dosud se říkalo, že most postavil král Antioch."
Učenec a básník
Řekl had skřivanovi: "Ty létáš, leč nemůžeš navštívit kouty země, kde proudí míza života v dokonalém tichu." Skřivan odvětil: "Ano, ty znáš přemnohé, ba jsi moudřejší než kdokoliv jiný, škoda jen, že nedovedeš létat." A had, jako by byl neslyšel, řekl: "Tý nemůžeš vidět tajemství hlubin, ani se pohybovat mezi poklady skryté říše. Právě včera jsem ležel v jeskyni plné rubínů. Je jako srdce zralého granátového jablka a nejemnější paprsek světla je přemění v planoucí růži. Kdo jiný než já může spatřit takové zázraky?!" Skřivan poznamenal: "Nikdo, nikdo kromě tebe nemůže ležet mezi křišťálovými vzpomínkami věků; škoda jen, že nedovedeš zpívat." A had pokračoval: "Znám rostlinu, jejíž kořeny dosahují až do nitra země. Kdo pojí kousek toho kořene, stane se hezčím než Astarté." Skřivan dodal: "Ani jediný, ani jediný kromě tebe nemůže odhalit magickou myšlenku země - škoda jen, že nedovedeš létat." A had hovořil dál: "Pod horou se valí purpurový proud. Kdo se z něj napije, stane se nesmrtelným právě tak jako bohové. Ovšemže ani pták, ani zvíře ho nedokáží nalézt." Skřivan prohodil: "Kdybys chtěl, mohl by ses stát nesmrtelným právě tak jako bohové - škoda jen, že nedovedeš zpívat." Had vedl stále svou: "Znám pohřbený chrám, který navštěvuji jednou za měsíc. Postavil ho zapomenutý rod obrů; na jeho stěnách jsou vyryta tajemství času a prostoru. Kdo je přečte, porozumí plně tomu, co jinak rozumu uniká." Skřivan odpověděl: "Vskutku, kdyby se ti zachtělo, mohl bys obepnout svým pružným tělem vše vědění o času a prostoru - škoda jen, že nedovedeš létat." Had byl znechucen, obrátil se, vlezl do své díry a zamumlal: "Zpěvák s prázdnou hlavou!" A skřivan odlétl a prozpěvoval si: "Škoda, že nedovedeš zpívat. Škoda, škoda, můj mudrci, že nedovedeš létat."
Boží blázen
Jednou přišel z pouště do velkého města Šaríy muž, který byl snílek a neměl nic leč šat a berlu. Když se procházel ulicemi, pozoroval bázlivě a udiveně chrámy, věže a paláce, nebolť město Šaría bylo neskonale krásné. Často promlouval ke kolemjdoucím a vyptával se na jejich město, avšak oni nerozuměli jeho řeči a on zas jejich. V polední hodině se zastavil před velkým hostincem. Byl postaven ze žlutého mramoru a lidé vcházeli a vycházeli zcela volně. "To bude jistě svatyně," řekl si a hned vstoupil. Jaké však bylo jeho překvapení, když se ocitl ve velmi přepychovém sále, kde kolem četných stolů seděla hojná společnost mužů a žen. Jedli, popíjeli a naslouchali hudebníkům. "Ne," řekl si snílek. "To není bohoslužba. To bude jistě hostina, kterou pořádá kníže pro lid na oslavu velké události." V té chvíli k němu přistoupil jakýsi muž, jehož pokládal za knížecího otroka, a vyzval ho, aby si sedl. Byl obsloužen masem, vínem a tím nejlepším cukrovím Když měl snílek dost, zvedl se k odchodu. U dveří ho zastavil statný, velkolepě ustrojený muž. "To je určitě sám kníže," řekl si v duchu snílek, uklonil se a poděkoval mu. Pak statný muž řekl městským jazykem: "Pane, nezaplatil jste za oběd." Snílek neporozuměl a znovu mu srdečně poděkoval Statný muž se zarazil a podíval se bedlivěji na snílka. Pochopil, že je to cizinec oděný pouze v chudý šat a že skutečně nemá čím zaplatit jídlo. Statný muž tedy zatleskal a zavolal. Nato přišli čtyři městští strážníci a vyslechli statného muže. Pak vzali snílka mezi sebe, vždy po dvou na každé straně. Snílek si povšiml okázalosti jejich šatů, obřadnosti jejich způsobů a hleděl na ně s potěšením. "Toto jsou," řekl si, "nějací významní lidé." Všichni se společně odebrali k soudnímu dvoru a vešli dovnitř.
Snílek uviděl před sebou sedět na trůně ctihodného, vznešeně oděného muže se splývajícím vousem. Myslel si: "To je asi král." A zaradoval se, že byl před něj předveden. Strážníci přednesli soudci, postaršímu muži, obvinění proti snílkovi. Soudce určil dva advokáty, jednoho, aby vznesl obžalobu, a druhého, aby obhajoval cizince. Advokáti jeden po druhém povstali a každý vyložil své argumenty. Snílek si myslel, že naslouchá uvítacím proslovům a srdce se mu naplnilo vděčností ke králi za vše, co pro něj bylo učiněno. Pak byl vynesen rozsudek nad snílkem, že na tabulce zavěšené na krku mu bude napsán jeho zločin a že musí projet městem na neosedlaném koni s trubačem a bubeníkem vpředu. A rozsudek byl bezodkladně vykonán. Když jel snílek městem na neosedlaném koni s trubačem a bubeníkem vpředu, obyvatelé se sbíhali za hlukem. Při pohledu na něj se všichni smáli a děti běžely za ním v hloučcích z ulice do ulice. Snílkovo srdce bylo naplněno nadšením a díval se na ně s rozzářenýma očima, neboť pro něj byla tabulka znakem královy milosti a průvod byl na jeho počest. Jak jel, spatřil v zástupu muže, který byl z pouště jako on sám. Srdce mu přetékalo radostí a hlasitě na něj zavolal: "Příteli! Příteli! Kde to jsme? Co je to za město, kde dávají, co srdce ráčí? Jaká je to rasa štědrých hostitelů, kteří hostí náhodného hosta ve svých palácích, jejichž knížata jsou mu společníkem, jejichž král mu věší na prsa svůj znak a otvírá mu pohostinnost města, které sestoupilo z nebe." Ten muž, jenž byl také z pouště, neodpověděl. Pouze se usmál a lehce potřásl hlavou. A průvod přešel. A snílkova tvář byla plna nadšení a oči měl zaplaveny světlem.