Světec
V mládí jsem jednou navštívil světce v tichém háji za kopci. Když jsme rozmlouvali o podstatě ctnosti, přikulhal se po horském hřebenu unaveně loupežník. Došel k háji, poklekl před světcem a řekl: "Světče, chtěl bych útěchu! Velmi mě tíží hříchy" Světec odpověděl: "Také mne velmi tíží hříchy." Loupežník řekl: "Avšak já jsem zloděj a lupič." Světec odpověděl: "Také já jsem zloděj a lupič." A loupežník řekl: "Avšak já jsem vrah a krev mnoha lidí mi křičí v uších." Světec odpověděl: "Také já jsem vrah a v uších mi křičí krev mnoha lidí." Loupežník řekl: "Spáchal jsem nesčetné zločiny." A světec odpověděl: "Také já jsem spáchal zločinů bez počtu." Pak loupežník vstal, pohlédl na světce a v očích měl divný výraz. Když nás opustil, poskakoval dolů z kopce. Já jsem se obrátil ke světci a zeptal se: "Proč ses sám obvinil z nespáchaných zločinů? Nevidíš, že ten muž odešel a už v tebe nevěří?" Světec odpověděl: "To je pravda, už ve mne nevěří. Avšak odešel značně utěšen." Tu jsme uslyšeli loupežníka v dálce zpívat a ozvěna jeho zpěvu naplnila údolí veselím.