Mistr odpovídá
Dnes, ráno, jsem se probudil s úsměvem idiota zapnul počítač a přečetl tvé nové stránky... ještě mi tečou Slzy po tvářích... nikoliv radostí, nikoliv žalem, ale pro Slzy samé... Tak jo, beru to, všechno... těžko se mi píše :-)... jsem u konce cesty...
Ale kdepák... to jsi teprve na začátku... poprvé na skutečném začátku.
Tvé stránky pro mě zemřely i ty jsi zemřel... vydej své svědectví... i já ho vydám... co nevidět... než se Slovo stane Tělem, než Prsten skončí na dně Sopky... hraješ šachy? nebo něco jiného :-) Tulitle
Jsem jen malinkatý zázrak, nepatrné stvoření v říši prázdných iluzí... ne nehraju šachy nehraju nic, protože já jsem ta největší a nejúžasnější hra... hra bez pravidel a bez omezení... nikdo mě neporazí, protože všichni jsou součástí mé hry. A některé jsem si udělal zlobivé a některé méně zlobivé aby byla hra zajímavější.
PS: Tento člověk zde na těchto stránkách došel přeměny za necelých pět měsíců... zdarma... psal tu vícero dopisů a najdete je i v této sekci. Neříkám že jsem guru nevyhlašuji to, ale ti jež se změnili a dokázali sebe sama přenést přes to bolestné zlomení... ti vědí dnes své a nikdo jim to nevyvrátí.
Obyčejná Nula
***
Já jsem opravdový :-)...jo, jo přesně těmi...jsou DOBRÝ...když o tom tak přemýšlím, psal jsem, že nejsi guru, ale teď zpětně bych řekl, že jsi sice přísný, ale hlavně dobrý učitel. Doufám, že tahle chvála ti nestoupne do hlavy.
Kde mám hlavu? Kde jsem "já" a kde "ty". Kdo je chválený a kdo chválící. Kdo je učitel a kdo žák? Stačí se přidržet ptáků a stoupáš výš, společnými silami. Kdo se však ukotvil na Zemi... nikdy nepozná iluzi nějakého "já"..
Jak?
Přemýšlel jsem o tom... stojím na dvou březích a pode mnou teče řeka zapomění... Jsem na břehu mrtvých i živých, přestal jsem hledat živé mezi mrtvými. Mrtví, tě mohou kdykoliv zabít, proto se s nimi musí opatrně, poznat pravidla "života" :-), být jako had i holubice, projít příběhem hrdiny a hledat tu bránu o které mluvíš. Máš recht hlídal a hlídám jsem špatnou... *** mi řekne , kde je. Je to jako tanec tohle svědectví... ale čeká mě ještě práce, je třeba se toho moc naučit, ale není kam spěchat...opravdu, není KAM spěchat. Vlastně už svědectví vydávám, ale i to je třeba se učit, orientovat se v tom, orientovat se třeba v tom, že není NIC. Nechci ostatní vylekat...není cesta zpět.
To svědectví opravdu vydáváš... ale pozor... ať ti to nestoupne do hlavy :-). Není totiž ten kdo by ho mohl vydat, a není totiž ani ten kdo by ho nemohl vydat. Kam tedy spěchat? Mnoho slov pro nic že... a přitom kdo mluví je hluchý, venku právě zpívají ptáci, volají na mne abych se připojil a ztratil...
S tím nesouhlasím, toho kdo je vymyslel neznám, ale hrát SI (šachy), na tom nevidím nic zavádějícího. Hrát SI vůbec je moc milé. Mnoho lidí si neumí hrát...tedy učit se spolu hrát, protože hra každého je trochu jiná a poznávání těchto her je jako tkát krajku.
Dítě si hraje s figurkami ale nehraje šachy. Figurka není figurka, je to malý zázrak, celá pozornost se soustředí na ten div který je zpracováván mnohými vjemy. Proč ji dávat tam a sem, proč jí táhnout a pak čekat... sledovat nějaký cíl, uvěznit svou svobodu ve strategii. Výhra nebo prohra je možná jen v pekle. A když se mi chce převálcuji celou partii jen tak, pro ten zvuk padajících figurek, ikdyž je mé vítěztví nablízku... jen tak, abych dokázal peklu svou svobodu. Pro ten povznášející pocit, že mě nikdo neporazí...
Ještě poznámku na konec...taky jsem se pozastavil nad poznámkou jestli tě miluju. Dalo by se to tak říct, pokud myslíš láskou to, že jsi (jsem) zamilovaný sám do sebe... tím pádem i do těch, kteří jsou stejní-podobní-jiní...jinak tu není CO milovat. Tulitle
Ne ne, tak jsem to nemyslel. Milují nás ti, jež nás burcují vpřed. Ti jež nám házejí klacky pod nohy. Ti nás milují. Ti co nám pomáhají zlenivět a spoléhat se na jiné... učí nás žebrat... ti nás potápějí. Jeden mistr kdysi řekl, jen ti, jež nakonec obrátili svůj šíp proti mně, jen ti se ode mne naučili skutečně střílet. A tys to dokázal, a tak je tu má radost. Nyní budu rád žákem já...
Obyčejná Nula