Mistr odpovídá
Otázka: Ahoj, četl jsem tvoje stránky a jsou fakt dost dobrý. Taky jsem hledal, ale nemam stejný názor. Alespoň někdy. Budiž, má cesta je jiná a hlavně o rozhovoru s Bohem. Nejsem si jist, ale asi jen málo lidí zná pravdu. Pochopení totiž není schopnost ale stav. A proto k pochopení slouží vše co je obsahem tohoto stavu. Lidé soudí co vědí a proto nerozumí tomu co ví. Pouze si myslí že to ví. Ale to je hodně povídání na moc málo prostoru. Je to hlavně o svobodě a získání kontroly nad svou existencí. Je pozoruhodné myslet si že nic není, ale co když je to naopak. Co když všechno existuje a naše je pouze volba. Nevím proč, ale pošlu ti ukázku knihy pro Kubu, mého syna. Není určena lidem, ale jemu. Zatím je to jen psané bez kontroly pravopisu, tak pardon. A jestli chceš tak něco napiš, třeba nějakou blbost ale aspoň něco. Baví mě si povídat. I když dneska je to vlastně poprvé.
Pro potřeby těchto myšlenek je užito slovo pravda jen ve vztahu k určité skutečnosti. Nikoliv tedy jako neměnný fakt jímž pravda není. Pokud je něco z našeho osobního pohledu zlé, můžeme si tento fakt uvědomit jako pravdu a utvořit jinou skutečnost v níž tato pravda přestane existovat. Pravdu je nutné chápat jako vztah našeho vědomí k určité skutečnosti jíž si chceme uvědomit. Jen to co si uvědomuji jsem schopen změnit. A změna je možná jen tehdy pokud chápu různé aspekty skutečnosti. Dobro - zlo, pravda - lež, nahoře - dole, vpravo - ... Pokud tedy užívám slovo pravda, není tím myšleno nic definitivního, absolutního, nebo jakkoliv jinak neměnného. Jde jen o definování vzájemného vztahu. Pro správné chápání je dobré si uvědomit že všechno už existuje a já si jen utvářím názor jenž mi umožní vytvořit vlastní realitu.
Na začátku byl jeden, který si říkal člověk.
Člověk seděl v místnosti v níž byla tma.
V té temnotě seděl a přemýšlel.
Přemýšlel o tom jaké by to bylo kdyby bylo světlo.
Světlo by mu umožnilo dělat spoustu věcí.
Ty věci by byli krásné.
A skrze krásu těch věcí by byl krásný i jeho život.
Život který tak trpí v temnotě.
Ten člověk uslyšel hlas.
Hlas mu řekl: pojď se mnou a já ti ukážu světlo.
Kdo jsi, zeptal se člověk. Jak to že znáš světlo?
Jsem já a já jsem, odpověděl hlas. A světlo znám proto že jsem jej sám stvořil.
Takže ty víš kde je světlo?
Ano vím a dovedu tě k němu.
Jestliže jsi stvořil světlo, víš jak vypadá a můžeš mi říct jaké je?
Tem hlas mu vyprávěl o světle.
Když skončil, člověk řekl, "to je nádherné".
Ano to je a já tě k světlu dovedu.
Ale já nemohu jít!
Proč?
Bojím se že světlo není.
Vždyť ti říkám že je.
Ale co když není.
A co když není?
Pak ztratím všechny své sny a život bude nesnesitelným.
A jakým se ti zdá teď?
Nic moc.
Jsou pro tebe sny tak důležité?
Ano jsou, ale stejně bych rád nalezl světlo.
Dobrá tedy, pojď se mnou a já ti ukážu světlo.
A tak ten člověk šel s tím hlasem.
Když došli na místo řekl hlas, jsme tu.
Člověk se zarazil a řekl, tady žádné světlo není!
Ano není.
Proč jsi to jen udělal, jak teď budu žít v té temnotě. Musím se vrátit!
Tak se vrať.
Tu se ten člověk obrátil a v úžasu strnul.
Tam v té místnosti je světlo!
Ano je, a celou tu dobu tam bylo. Nikdy tomu nebylo jinak. Ale dokud jsi nepoznal tmu, nemohl jsi vidět ani světlo.
A všechno o čem jsem snil se stalo skutečností.
Ano tvé sny jsou skutečné.
A pak nastalo ticho, neboť hlas splnil co slíbil.
Tato kniha je o člověku, který hledal světlo. A když světlo nalezl, zaradoval se a napsal knihu.
Cesta bez návratu
Na otázku..
Na otázku, kdy jsem se začal zajímat o duchovno, odpovídám že nevím. Jsou prostě i jiné okolnosti, které člověk nedokáže postřehnout. A tak si jen v určitém okamžiku uvědomí že se dějí. No a to je můj případ. Až kam si dokážu vzpomenout jsou tyto úvahy stále přítomny. Říkám že Bůh tomu tak chtěl. Patrně se sklonil po mém narození nad mojí kolébkou a řekl: budeš se stále ptát. A tak vlastně ani nevím odkud kam náš rozhovor vede. Vím jen že Bůh je pozoruhodný učitel a že být s ním přináší úžasná překvapení. Bůh je prostě báječný a to i tehdy když se mi zdá že báječný není. Jak už jsem řekl, jsou tyto úvahy značně rozsáhlé a ve svých počátcích i dosti zmatené. Je přirozené v našem světě, že si na začátku člověk myslí, že jediným nástrojem poznání je jeho vlastní schopnost.
Máte pravdu, není.
A tak je to dosti často, že se člověk plete. I když...
Jednoho dne si v práci zcela "náhodou" cestuji po internetu a ejhle, co to vidím, kniha. A dnes mohu říct, vážně dobrá kniha. Je to jeden z oněch podnětů, který Vás rozpumpuje tak že jste schopni v několika hodinách zcela přetvořit svou vlastí realitu. A tak si ji dám na ZIPku že si ji doma v klidu přečtu.
Nevím čím to je, ale já knihy takřka nikdy nevyhledávám. Dá se říct že za mnou přicházejí. A někdy mám dokonce pocit, že mi je Někdo osobně vybírá. Neprohlížím katalogy a nechodím do knihkupectví. Leda že vím pro co tam jdu. Třeba slovník, ale pak se jen zeptám u pultu, zajdu si pro něj a odejdu.
Pravdou však zůstává, že knihy které si mi přihodí jsou voleny mimořádně citlivě a vždy mají pro můj další život mimořádný význam. Jsou to okamžiky naplněné tím nejkrásnějším pocitem, kdy se tvoří zcela nová a úžasná realita.(Když je žák připravený, učitel se vždy najde).
Tak si začnu číst a cítím že tentokrát je to jiné. Jiné proto že vím, že to co čtu je pravda. A tato pravda dost nešetrně nabourává některé z mích současných názorů. Ne, nebylo to poprvé a já vím, že můj nebeský přítel dělá čas od času právě tohle. Nechává mě utvářet si své vlastní teorie, aby mi v nejméně vhodný okamžik ukázal jejich značné nedostatky.
A tak začnu ulevovat svému egu a popustím uzdu své ješitnosti.
Proč! Proč mě necháváš tohle dělat? A proč se musím tak moc snažit, abych nakonec zjistil jak moc jsem se spletl. Jiným dáváš pravdu jen tak a proč ne také mě! (evidentní zkrat)
Když se uklidním (musí to tak být), "něco" mi řekne: chceš odpověď.
Stane se to a já zapomenu že existuje cokoli jiného než Bůh. Ten jenž započal tento rozhovor.
Čas od času se stává, že se o některých záležitostech rozhovořím s jiným člověkem. Může to být i zajímavý a přínosný rozhovor. Jenže se to stává tak často, že i prsty jedné ruky jsou pro tyto případy zbytečný luxus. Ale když Vám něco řekne Bůh, je to jiné. Nejsou to jen slova, ale zcela nová skutečnost. Všechny části Vašeho bytí jsou zasaženy. Je to jako by Vás cosi vytrhlo z vlastní existence a najednou se na všechno díváte nezávislýma očima. Můžete pozorovat své vlastní myšlenky z mnoha různých úhlů. Můžete o nich přemýšlet a vidět dosud skryté souvislosti. Díváte se na sebe odjinud. A pak je zde také Bůh, k němuž se můžete schoulit a nechat si vyprávět onen úchvatný příběh života.
Každá myšlenka která se zrodí v takovémto stavu by stačila na samostatnou knihu. Aha, ptáte se co řekl?
Pokud něco znáš a myslíš si že je to pravda, znamená to že víš také co pravda není. To tedy znamená že znáš oba aspekty dané skutečnosti. Pokud tedy dojdeš k poznání že to co upřednostňuješ pravda není, stačí abys použil druhou alternativu Ve skutečnosti jsi tedy pravdu znal, jen jsi se přiklonil k druhé možnosti. Já nikdy nesoudím co je správné a co je špatné, to dělají pouze lidé. Pro správné chápání není dobré čemukoli dávat přednost. Naopak si tím vlastní vývoj jen komplikujete. Vidíš vždy jen to, co chceš vidět. Pokud tedy své znalosti potlačuješ bráníš si tak ve správném vnímání a také chápání skutečnosti.
Pamatuješ jak jsem ti říkal že pochopení není schopnost ale stav. Znamená to tedy, že vše co je obsahem tohoto stavu slouží k tomu abys chápal. Pokud tedy soudíš to co víš, vytváříš rozpor s nímž si tvá mysl neví rady. A tím se dostáváš do situace že nerozumíš tomu co víš.
Tvá vlastní zkušenost tě naučila napřed přijímat a pak soudit. Proto nemáš žádný problém nacházet stále nové poznatky. Pak o nich ale začneš přemýšlet a snažíš se je hodnotit. To tě zdržuje ve vlastním vývoji. A navíc to co se značným úsilím vytvoříš, musíš zanedlouho opět bořit jen proto, abys mohl pokračovat. Naštěstí si svých názorů ceníš velmi málo a jsi kdykoliv připraven je změnit. Toto je však u lidí vzácnost a proto se nemohou pohnou už celá tisíciletí z jednoho místa. Kdykoli se tedy střetneš s něčím, co je z tvého pohledu dobré, okamžitě tomu podřídíš všechny své názory, ale tím se také vyhraňuješ vůči některým poznatkům a to tě brzdí a vede k nesprávnému vnímání.
Tak je to tedy. Pokud jsem schopen správně interpretovat Boží myšlenku. Zde je dobré si uvědomit že Bůh nám sděluje jakousi komplexní informaci z níž se snažíme prezentovat nám srozumitelnou část. Může se tak stát, že nejsme schopni naleznout odpovídající formu. A to i tehdy, je-li nám samotným obsah zřejmý. Člověk velmi často k určení některých aspektů skutečnosti používá pocit. Ten je však nesdělitelný. I Boží myšlenka může nést takovéto nesdělitelné informace. Pak ovšem nastává problém. Může se stát že dojde k nesprávné volbě slova, jako například pravda - skutečnost. Bůh Vám neříká že něco je pravda, ale jeho sdělení obsahuje cosi jako další nevyslovenou část, která jen Vašemu vědomí říká "takhle to je". Vy pak, chcete-li o tom hovořit, toto slovo zvolit musíte. Hm.
Toto byl jen příklad.
Ale v předchozí myšlence je důležitá informace o níž chci dále hovořit. Je to vlastně jedna z nejdůležitějších informací, která se v různých formách bude vyskytovat ve všech úvahách a proto je její místo hned v úvodu knihy.
"Pokud tedy soudíš to co víš..."
Nesuďte aby jste nebyli...
Dlouhou dobu jsem si užíval vlastních názorů a po přečtení některých knih, jsem nabyl jistoty že Bůh je vážně jakousi vysněnou metou těch, kteří jsou schopni vydržet ono neskutečné utrpení spojené s dosažením blahoslavenosti. (fuj to je odporný slovo)
Má představa tudíž obsahovala předpoklad, že hledat odpuštění začnu zhruba v padesáti, abych nezklamal Boha a taky si něco užil. Je to sice nehorázná vychytralost... , ale kdo by se chtěl dobrovolně vzdát života ve prospěch nejisté věčnosti. No ne?
Naštěstí jsem do života obdržel rodiče, pro které byla láska přirozeností, a nebylo nutné si ji zasloužit. Proto jsem se stále divil, že Bůh, onen velký stvořitel, nechápe tak jednoduchou věc. A už vůbec jsem nechápal, proč On, velký a vznešený, tak prahne po tom, aby za ním přicházeli jen samí strhaní, zmučení a vychrtlí mrzáčci místo silných a vznešených bytostí.
Dnes vím, že můj velký Přítel si dost užíval a divím se, že si taky trochu nepřidal do onoho kotle plného lidské blbosti. Třeba pár rohatých nebo trochu duchařských báchorek.
Žel trvá dost dlouho než člověk dojde k pochopení, je-li tak hluboko ponořen do marastu nesmyslností. Ačkoli, když si tak vzpomínám, nějací duchové tu byly!?
Ale k tématu.
Mnoho lidí si stále myslí že s Bohem není možné hovořit jen tak. Že takovou poctu si musí zasloužit a dosáhnout jí jakýmsi duchovním uměním. Proto každý hledá svého učitele, kněze nebo gurua nebo jakéhokoliv jiného ...ua jen aby se stal vyvoleným. Budiž.
Všichni tedy vycházíme z předpokladu že jsme čímsi špatní a méněcenní, neboť náš přirozený stav je pouze vzdálenou obdobou dokonalosti. Ovšem pak se ptejme co je přirozený stav. Je to logické, neboť chceme-li dojít ke stavu ideálnímu musíme znát především svůj současný. Je zřejmé že mnoho z nás nemá ani tušení o tom co je na nás tak špatné že si nezasloužíme Boží pozornost. A to je právě ono. My si žádnou pozornost zasluhovat nemusíme. Máme ji a bez jakýchkoliv podmínek. Dokonce víc než to, máme Boží lásku. A Bůh se neptá jací jsme, On ví že jsme všichni dokonalí.
Problém je obsažený v našem myšlení. Člověk chce sám sebe za každou cenu soudit. A není divu když projde tak dokonalým očistcem, jakým je na této planetě dětství. Nejen že své děti naučíme jak se co nejhůř dívat na sebe sama. My podle této pseudoetiky žijeme až do své smrti. Panuje zde všeobecné povědomí o dědičnosti. Takhle se přece lidé vychovávají už celá tisíciletí. A jestliže takhle přemýšleli už naši předkové, pak to v žádném případě nemůže být špatné. Je to léty prověřená zkušenost. Takhle nás vychovávali naši rodiče a je jejich rodiče... Cožpak moje maminka by udělala něco špatného.
Ne neudělala, kdyby o tom nepřemýšlela a kdyby o tom nenaučila přemýšlet i nás. A nejen ona, ale i naši učitelé, naši kamarádi, rodiče našich rodičů a jejich přátele...
A co takhle vrozená dědičnost.
No on jeho otec taky není žádný...
Nechápu proč se veškeré lidské jednání začíná u pocitu méněcennosti.
Neodepsal jsi, ale to nevadí, nikdy nic neočekávám a proto vžy dostávám to co chci. Zdá se ti to logické? Abych tě neotravoval posílám ti poslední e-mail. Předložil jsem Bohu tvoji úvahu a tady je odpověď. Řekl jsem že vše existuje a tvá je volba. Když stojíš před zrcadlem co vidíš? Je to tvůj vlastí obraz. Když se na něj soustředíš, dáš čas svému nadvědomí uvědomit si skutečnost. Ty stojíš před zrcadlem a v zrcadle proto být nemůžeš. Tvé nadvědomí ti nelže. Udělej stejný pokus a dívej se na svoji nohu. Nic se nestalo, protože tvá noha je skutečná a tvé nadvědomí to ví.Je však divné že se na to ptáš právě ty, když víš že na tom nezáleží. Mysli si o tom co chceš, jednoduše na tom nezáleží.Tak tedy sbohem štěstíčko a mnoho krásných zážitků na tvé cestě.
Odpověď: Tak už jsem se k tomu dostal.
Řeknu ti jednu věc. Základní věc, která tě brzdí. Pleteš si ego a Boha. Bůh není a nemůže mluvit. Není žádné nadvědomí ani vědomí, vše to je jen maskované ego. Tvrdil to už Buddha a velice dávno. V pravdě je vše tiché, beztvaré a prázdné. Není tu žádný hlas ani objekt s kterým by se dalo komunikovat. Toto prvotní ticho, je naprosto blažené a krásné. Není tu žádné "já", které by mohlo mluvit, není tu žádné ucho, oko, jazyk, pusa, mysl, myšlenka, smrt, život. Je tu jen věčné ticho.
Jinak co se týče tvé knihy, prima úvahy. Jdeš na to dobře, pokračuj. Sám píšeš, že veškeré jednání lidí vychází s pocitu méněcennosti. Tak zní závěrečná tvá otázka. No a kde se tedy bere impulz komunikace s Bohem? Zatím ještě nevíš co všechno ego umí. Umí toho tolik jako Bůh. Umí snít, umí napodobit všechny vjemy a fantazii se meze nekladou. Může tě děsit, může tě zaplavovat pocity, může tě oslnit tím nejprudším světlem. Jsou to úskalí, no. Je třeba jimi projít, nezastavovat se u nich, protože se člověk zamotá v labyrintu vlastních halucinací. Buddha říká, že veškeré strádání pramení z žádostivosti. A je jedno jestli to je chtění komunikovat s Bohem, nebo touha osvítit své ego. Vše tvoří jen utrpení.
Proto ti říkám. Ty nejsi. Jak bys mohl komunikovat? Nebudeš mi věřit, protože ti chybí ten zážitek. Jsou chvíle, kdy v hluboké meditaci, nelze ani myslet, nelze ani pozorovat. A když nelze myslet, nelze si uvědomit "já" nelze si uvědomit své bytí. Je tu prázdno a svoboda od strachu. Je to naprosté uvolnění. Lidé co se dostanou tak daleko mají veliké problémy aby se mohli vrátit, protože stojí na prahu ztracení se v oceánu... pouze Buddhové se vracejí aby osvětlili cestu k nirváně tedy k ne-bytí.
Takže udělej si malý pokus jo? Kup si lentilky a zeptej se Boha kolik je v té krabičce lentilek jo? A pak je spočítej. Nebo naber hrst fazolí, to je jedno. Princip je stejný. Ty sám nesmíš vědět kolik jich tam je. Ego má totiž přístup ke všemu co je v tvé paměti...
Je to už strá zenová finta jak poznat kdo se za hlasem "pravdy" skrývá. No a pak můžeš své rozčarování zajíst lentilkami. Dobrou Chuť.
Já jsem měl to štěstí, že jsem to intuitivně poznal. Pak můžeš svou knihu pro syna roztrhat, protože je to lež a jen bys ho tím pomátl... tak jak sám píšeš z generace na generaci se tu omílá něco o komunikaci s Bohem... a ty nejsi vyjímka... stále je tu pocit méněcennosti. Bůh je cennější, čistší že? Sice je ta tvá méněcennost lépe schovaná, ale v tom právě tkví tvé veškeré snažení.
Proto ti říkám příteli... chodíš v kruhu. Mnoho lidí tam chodí, proto je tak málo osvícených. Jsi na pátem stupni vývoje. Nyní to máš všechno zahodit, a poznat pravou skutečnost. Co se týče svobodné volby... pěkný sen ega. Jednou příjdeš na to, že není žádné svobodné volby. A proč? Protože není důvod se rozhodovat! A proč? Protože tu není nikdo kdo by se měl rozhodovat. vše to jsou iluze a pasti vychytralého ega, které z lidmi smýká i tisíc kilometrů od Tibetu k Amazonii.
PS: Jinak s tím světlem v té povídce... to je prima. Už jsi byl v té tmě?
Obyčejná Nula