Mistr odpovídá
Ahoj, tento dopis prosím nezveřejňuj, není to žádné tabu, ale myslím, že to není nijak pro ostatní zajímavé. píši dokud mám sílu. Víš mám dojem, že mne tato společnost ve které jsme oba dva nějak vyčerpává, drtí. jsem smutný, když jsem na ostatní např. hrubý kvůli nějaké hlouposti, jejíž nicotnou hodnotu zvedla do výše právě masa lidí. Víš cítím, že zapomínám. něco konečně vidím, myslím správně.. třeba ty hodnoty. ve skutečnosti žádné nejsou, já je nemám ztrácí význam. ale nemám sílu to přejít. nebojuji, ono mně to ovládné jen tak z podvědomí. a když jsem mimo tuhlespolečnost. je mi fajn, mám konečně čas jenom tak si být. a pak mám chuť tvořit a třeba se i učit všechno možné, jen . Vše je poté tak lehké... vše tak spontální... Nejde o názor nebo věc, kterou jsem si někde přečetl. já to prostě CÍTÍM. a pak cítím jak zapomínám i to , že to pro mne není dobré. Ani nevím tak nějak co očekávám za odpověď- jakou jsem položil otázku. vím jen, že hledám, ne teorii, ale řešení. Mám odvahu, jít do neznáma, s tím i víru...
Neděkuji nepřeji jen žádám
člověk v tísni
Ahoj, tento dopis prosím nezveřejňuj, není to žádné tabu, ale myslím, že to není nijak pro ostatní zajímavé.
Ahoj, chtěl bych ti říct, že v tom nejsi sám. Mnoho lidí má stejné problémy. Když odpovídám, odpovídám tím nejen tobě. Proto tento dopis zveřejním. Příjde doba, kdy příkoří stmelí lidi. Tak jako je nyní rozděluje, tak je stmelí. Teprve pak poznají hodnotu souseda, spolužáka, teprve pak zmizí nepřátelství i soutěžení a zrodí se nová společnost. Nová rodina jež táhne za jeden provaz, a tehdy bude vše naprosto snadné. Dnes to tak není, protože každý tahá tím svým směrem. Je mi celkem jedno od koho te vzejde, jestli to budou studenti, nebo důchodci, nebo nezaměstnaní, hlavně když to splní účel. Proto to zveřejňuji. Nemůžeš vědět, zda-li to někoho zajímá nebo ne. To nech na životě. Nerad bych psal tento dopis dvacetkrát i víckrát. Zdržuje mne to od práce, jiní taky potřebují poradit. Mým záměrem je zničit duchovní mistry a udělat mistrem každého z lidí. Už nebudou žáci, budou samí mistři. Dělám to zatím touto cestou. Ale hora se dá přenést jen po kamíncích. No a tu se pokládají první kamínky. I tys přispěl. Patří ti dík všech budoucích.
Píši dokud mám sílu...
Píšeš dokud máš sílu :-) ani nevíš co síla je. Teprve až ji přestaneš bránit, teprve až ji podlehneš, objevíš její nevyčerpatelné bohatství. Lidé mají obrovskou sílu. Sílu jež spočívá jen v jejich slabosti. Počkám tedy až ti dojde všechna tvá síla... pak se to stane, přestaneš se jí bránit. Zatím tě vysiluje jen souboj s ní. Tvé ego potřebuje sílu a vůli, duch nikoliv. Ani nevíš jak to bude krásné, až ti síla dojde... ego zahyne, protože bez ní nemůže být... jsi na nejlepší cestě. Tehdy až ti začne být vše jedno... v bodě, kdy vzdáš všechny vůle a všechny takové ty boje a snahy... terve pak objevíš oceán skutečné moci.
Víš mám dojem, že mne tato společnost ve které jsme oba dva nějak vyčerpává, drtí.
Ono tě společnost ve skutečnosti nedrtí, ty se drtíš sám. Společnost tě drtit nemůže, nemůže ti v ničem bránit. Jedině co tě drží zpátky je tvůj strach. Vždycky říkám svobodu vám nikdo nedá, ale vy si ji můžete kdykoliv vzít, protože leží úplně na každém kroku volně pohozená jako ta poslední věc na světě. Vy jste Bozi a vy tvoříte svět. V každém okamžiku máte možnost volby. Zasadit strom, nebo spálit odpadky... vše je na vás. Nečekejte pomoc od Boha, nemusíte chodit a modlit se k němu, nemusíte prosit a naříkat. Podívejte se na sebe. Jak jste zmrzačení. Dnes jste tu vy a žebráte a naříkáte, zítra tu budou vaše děti v ne-li horším stavu a pozítří tu budou vaši vnuci. Jak dlouho vám to bude trvat, než pochopíte, že to nikam nevede? Politici slibují už deset let a situace se zhoršuje, přitom to nikomu nevadí, ale stále se nechá zlákat novými a novými sliby. Všichni otročí jen naději lepšího zítřka. Proto říkám: "Udělejte si lepší už dnešek!" Jedině dnes se žije! Vložte do dnešku vše co máte. Jakpak potom budete moci zaplatit daně? A bude-li vás většina... z čeho budou žít vaši vládci? Toto je však věc jednotlivců. Nečekejte až to udělají druzí. Nikdo to za vás neudělá. Nikdo vás nemůže zabít tak o co vám jde? Nikdo vás nemůže zavřít... vězení jsou malá a když je nebudete stavět sami - větší už nebudou. Když vzdáte ten ustaraný život... jak by vás někdo mohl trestat když vás k tomu sám dohnal? Jak může otrokář trestat otroka, který padl vysílením? Který už dál nevidí žádnou budoucnost a vše vsadil na dnešní risk i za cenu ztráty vlastního života? Co je to vlastní život... nemá žádnou cenu oproti tomuto gestu... gestu vykoupení vlastní duše z tohoto pochmurného údělu! Pozor však na to... není to sebevražda. Sebevražda nikoho nevykoupí... sebevražda je akt zbabělých... tím nikomu nepomůžou. Není to žádný hrdinský čin. Hrdinský čin je odejít z otrokářova pole se vztyčenou hlavou, s jiskrou v očích které se nic na světě nevyrovná. S jiskrou, která neznamená jen mlhavou naději zítřka ale svobodu dneška! Z takové jiskry se rodí hrdinové, z takové jiskry se rodí ti, jež dokážou přinést největší oběť pro blaho všech. Takovým hrdinům patří mésto dějinách lidového folklóru.
Jsem smutný, když jsem na ostatní např. hrubý kvůli nějaké hlouposti, jejíž nicotnou hodnotu zvedla do výše právě masa lidí. Víš cítím, že zapomínám. Něco konečně vidím, myslím správně.. třeba ty hodnoty. Ve skutečnosti žádné nejsou, já je nemám ztrácí význam.
Jsem rád, že takto vnímáš věci. Přináší to však velkou mrzutost a bolest v srdci. Někdo se mě zeptal, zda-li nemůže zešílet... říkám mu, ne nemůžeš. Ty už jsi šílený. Celá společnost je naprosto šílená. Ty se můžeš jedině uzdravit. Má přítelkyně ta je v tomto ještě mnohem tvrdší. Říká mi, že jsem spíš ženská... někdo se před ní oháněl tím, že má svobodnou volbu, a tak mu jen s klidem řekla: "Ty tu máš jen jednu svobodnou volbu - umírat nebo zemřít." Uměním tedy je zemřít pro společnost a přitom zůstat naživu. Prostě zmizet ze světa... mnoho velkých mistrů to udělalo... odešli... rovnou za nosem. Není nutno mít nějaký plán ani směr. Tehdy nabírá život neopakovatelné příchuti, tímto se stávají z malých velcí. To je výzva, jak skutečně dospět. Proto říkám, že ten kdo se o sebe dokáže postarat sám, nemá v srdci místo pro nějaký trůn politiků. Ten uctívá vládce jiné. Vládce mnohem mocnější uctívá vládce Země, Vzduchu, Vody a Slunce. To jsou čtyři Boží nástroje. Pátým je duch a šestým je láska. Duch je inteligence a láska je tvořivost. Jedině láska může tvořit. Těchto šest věcí nelze od sebe oddělit, jsou to jen části (z laického pohledu) části, jež jsou obsaženy v jednom. V neustálém pohybu. To jedno je Bůh. Věc sedmá, absolutní rovnováha těchto šest věcí, tedy obyčejná nula. Tak jako světlo rozkládá se na šest barev, tak lze rozložit Boha na těchto šest částí.
Lidské věci jsou naprosté hlouposti... jak už řekl Hospodin v Bibli lidem. Aj, vy naprosto nic nejste, a dílo vaše tolikéž nic není; [protož] ohavnýť jest, kdo vás zvoluje. Nebo vidím, že není žádného, není žádného mezi vámi rozumného; ač se vás otazuji, však neodpovídáte slova. Aj, všickni takoví jsou marnost, za nic nestojí dílo jejich, vítr a daremní věc jsou slitiny jejich. Avšak toho, kdo by prohlédl toto, Hospodin zděluje: Nebojž se, nebo jsem já s tebou; nestrachujž se, nebo já jsem Bůh tvůj. Posilním tě, a pomáhati budu tobě, a podpírati tě budu pravicí spravedlnosti své. Aj, zastydí se, a zahanbeni budou všickni, kteříž se zlobí proti tobě; v nic obráceni budou, a zahynou ti, kteříž tobě odporují. Hledal-li bys jich, nenalezneš jich. Ti, kteříž se s tebou nesnadní, v nic obráceni budou, a na nic přijdou ti, jenž s tebou válčí. Nebo já, Hospodin Bůh tvůj, ujal jsem tě za tvou pravici, a pravímť: Neboj se, já tobě pomáhati budu. Ale jak sjem již řekl... ikdyž je Hospodinova náklonnost zdarma, nikdo ti ji nedá ač se budeš modlit sebevíc, ale můžeš si ji kdykoliv vzít. Slovem to však nejde.
Ale nemám sílu to přejít. Nebojuji, ono mně to ovládne jen tak z podvědomí. A když jsem mimo tuhle společnost, je mi fajn, mám konečně čas jenom tak si být. A pak mám chuť tvořit a třeba se i učit všechno možné. Vše je poté tak lehké... vše tak spontální... Nejde o názor nebo věc, kterou jsem si někde přečetl. Já to prostě CÍTÍM.
Ten kdo nebojuje, nemůže být ovládnut. To je jistá finta, kterou mnozí nevidí. Vládnout se dá totiž jen nepřátelům. Kdyby měl král rád svůj lid, nemohl by vládnout. Nejde to. Podělil by se s nimi o všechno. Proto jsou politici ve stavu nenávisti k občanům. Je to sice pravda, že myslí na lidi, ale s nenávistným srdcem. A tato nenávist se šíří mezi lidi a ti zas nenávidí politiky. A tak je uměle vytvořený konflikt zárukou toho, že se bude dále vládnout. Kdyby tento konflikt nebyl, nemohl by nikdo vládnout. Vše pracuje na principu soutěžení a souboje. Kdyby nikdo z lidí nechtěl mít víc pozornosti než druhý, pak by nemohla existovat vůbec tato ekonomická společnost. Vše se točí jen kolem soutěže. Závodníků je mnoho ale stupňů vítězů je málo. Až závodníkům dojde, že závod je uměle vytvořený, přestanou závodit a rozejdou se klidně domů. Jedině tak stanou na stupních vítězů všichni najednou. Co se však stane? Zároveň zmizí i umělé stupně vítězů. Celý závod je držen lidskou vůlí uspět... a protože je lidí mnoho, musí být i mnoho překážek. Obyčejní lidé jsou jako oslíci, co táhnou těžkou káru na níž sedí nenasytný parlament a všichni ti co mají z jejich práce snadný užitek. To jsou ti pořadatelé těchto závodů. A velice si užívají této jízdy. Ale jak ovládnout tak velkou masu? Je to jednoduché... je nutno z přátelů udělat konkurenty... bližší konkurenty, konkurenty na každém kroku. Až se tedy lidé vykašlou na soutěžení, najdou blahobyt o kterém snili. Pak nebudou devastovat kvůli cinkavým medailím, ale dosáhnou moudrosti ve své tvořivosti. Tehdy si všechna srdce na Zemi oddechnou a život se stane radostným.
Takže když jsi mimo tuhle společnost... nemusíš s nikým soupeřit, tehdy je tvé tvoření radostné a svobodné. Tehdy si neříkáš, že to co vytvoříš musí být skvělé a dokonalé, musí to ostatní obdivovat. Teprve pak se stvoří velké dílo. Ať se podíváš na jakéhokoliv velkého a slavného umělce, tak nejslavnější jsou ti, kteří byli odvrhováni, ti kteří žili na pokraji společnosti, protože ti mohli dovolit Božkému, aby se v nich naplno projevilo. Takový Van Gog... maloval svobodně a tak jak chtěl. Nikdo mu neříkal, že je to špatné, že má hnusnou techniku... on maloval pro radost pro potěšení. Takový Mozart... a určitě mnoho dalších... nejsem znalý dějin, ale tvrdím, že je to tak. Nejprve je nutno najít ve tvoření meditaci, Božský klid. Pak je tvoření spásou ducha. Takoví lidé jsou požehnaní nevýslovným blahem při své práci. Bohužel dnes není práce svobodná, všichni musí vykonávat určité rutijní práce a to navíc v soutěžení čím víc, tím líp. Takové tvoření vede k devastaci nejen ducha ale i jeho okolí. Když někdo příjde za skladatelem a řekne mu napiš mi hit, tu máš 500 000... skladatel nebude již tvořit ze srdce, a nikdy nestvoří tak skvělé věci, jako kdyby se zamiloval. Tehdy když je člověk zamilovaný tvoří srdcem, nikoliv rozumem. Utíká ke tvoření, aby nějak využil energii která mu přerůstá přes hlavu. Musí ji do něčeho vložit jinak mu pukne srdce. Takto vznikají velké verše, nesmrtelné hity, velkolepá díla. Je jedno do čeho je člověk zamilovaný... důležité je aby při tvoření byla láska. Jinak se jedná o devastaci. Ten kdo je zamilovaný ten je vyvolený. Být věčně zamilovaný... je největším požehnáním života.... nejen vlastního i okolního. Zamilovaný člověk nemůže ničit... A já jsem rád, že to cítíš. Rozvíjej tento svůj cit. Podívej se na společnost jako na beznadějný případ... jako o naříkající lidi. Tehdy je přestaneš nenávidět, a začneš s nimi soucítit. Tehdy se energie nenávisti a bojů změní v lásku. Takto se stanou z lidí Buddhové. Nejprve je nutno dovést nenávist až na vrchol a tam se změní v soucit. Proto mají lidé jež nenávidí k Buddhovství mnohem blíže, než ti jež mají kamenné srdce, a jsou jaksi tupí, lhostejní a mrtví. Ať už je to láska nebo nenávist, je to znakem, že srdce žije. Stačí změnit jen úhel pohledu, pohled na své "já" na pohled k jiným věcem, a zrodí se nový Buddha. To je velkým tajemstvím, divím se že na to ještě nikdo nepoukázal... cesta nenávisti je rychlejší, a rozhodnější. Všivhni velcí nenáviděli tak svět, že odešli do hor, a tam se do něho zamilovali. Protože když není k čemu nasměrovat energii nenávisti změní se v lásku. Když nejde už nic odmítat, je nutno vše přijmout. Takže neučím jen lásce, ale i nenávisti, časem adept zjistí, že obojí je stejná energie. Záleží k čemu má blíž. Rozhodně nesoudím žádného, ale pomohu mu k dosažení vrcholu této energie. A jakmile ji má, jedině tehdy ji může nasměrovat. Dnešní centra nejdříve směrují... ale nikam to nevede. Nejdříve je nutno mít co směrovat.
A pak cítím jak zapomínám i to, že to pro mne není dobré. Ani nevím tak nějak co očekávám za odpověď - jakou jsem položil otázku. Vím jen, že hledám, ne teorii, ale řešení. Mám odvahu, jít do neznáma, s tím i víru... Neděkuji nepřeji jen žádám. Člověk v tísni.
Co je dobré a není dobré... to jsou filozofické otázky rozumu. Není nutno se jimi zabývat. Je dobře že na to zapomínáš. Ten kdo jedná srdcem nebo citem, nemůže nést zodpovědnost, protože u toho není svědomí. Rozum je v pozadí. Lidé se však bojí ztratit rozum, bojí se svého srdce, protože svět srdce je pro něj nelogický, spontánní a neznámý. Svět rozumu, je logický a bezpečný. Proto je společnost taková. Obětovali svůj růst na úkor rozumu. Všechny její zákony a příkazy. Celý tento prohnilý systém je smrtící duchovní zbraní. Zakazuje srdci se projevit. Zakazuje srdci růst. Zakazuje pravého Boha! A propaguje svého vypočítavého a logického Boha. Boha rozumu. Chtěl bych ti říct, že nehledáš. Ty jsi už našel, ale bojíš se toho. Bojíš se toho jako každý. Řešení tu je, ale je tu i strach. Kdo se bojí je to ego. Ego vzniklé z rozumu. Bojí se o to, že nad tebou ztratí moc, že už mu nebudeš naslouchat. Že začneš dělat šílenosti... a šílenost to je ta těsná brána jež míjejí mnozí. Je to naprosto spontánní život. Život v němž není strachu, v němž není utrpení, v němž nejsou pravidla, v němž nejsou povinnosti, v němž není viníků ani poražených. Takový život nepatří však rozumu. A proto ho i společnost zakazuje. Protože kdyby lidé ztratili rozum, našli by moudrost. A tehdy by se celý systém rozpadl. Zvířata nemají rozum, ale mají moudrost. Lidé nejsou moudří a proto trpí. Příčinou tohoto utrpení je to, že se bojí Boha. Neustále ho odmítají a utíkají od něho. Jsou v tom tak pokrytečtí, že raději staletí budují kostely a oltáře, budují logické světy v nichž Bůh žije, budují sekty a hnutí, než aby se jen na chvíli podívali do svého srdce. Bojí se sami sebe. Neznají se. A proto vzniko ego. Ego je jen umělá bytost, bytost se jménem, a vzpomínkami. Tato bytost má jistotu dokud má jméno - existuje... dokud má rozum - existuje... je nutno to vše zahodit, pohřbít. Zapálit s radostí svíčku na svém hrobě. Zničit všechny doklady totožnosti a poznat skutečnou podstatu sebe sama.
Je dobře že neprosíš, ani neděkuješ. Říkáš že žádáš... to se mi líbí :-). To znamená, že víš co chceš. Ale jen bych dodal, že žádáš na špatném místě. Nemohu ti nic dát, nemohu ti dát žádnou naději. Správná žádost vypada trochu jinak. Proto ti říkám vem si co ti patří. Tak vypadá správná žádost. Když to dokážeš, pak nebudeš člověk v tísni, pak nebudeš už nikdy žebrák... staneš se králem. Žebráci to jenom zkoušejí, jsou leniví, říkají si co kdyby se někdo slitoval... co kdyby mě někdo osvítil. Hlavně abych nemusel nic dělat. Ono už to je návyk od dětství. Žebráci jsou jako malé děti, vzpoměli si, že když začli plakat a naříkat, všechno dostali. Maminky by tedy měly vést děti k tomu, aby se co nejdříve uměly o sebe postarat. Avšak i maminky trpí komplexem méněcennosti a tak hrají tuto hru obě strany. Maminky se zas cítí velice důležité, když vidí, že je dítě potřebuje. Proto maminky tak září, protože dítě jim nyní dodalo důležitost. Už nejsou jen nějaké položky v seznamu, už nejsou jen nějaké jména ve vesnici... nyní jsou důležitým člověkem, byť jen pro jednoho malinkého človíčka. Avšak přílišná péče je nejprudší jed, vzniká z toho doživotní závislost na obou stranách. Kéž by všichni lidé mohli zažít stejný stav jako se cítí maminky. Stav království, v němž není potřeba zlato ani trůn, v němž nejsou zapotřebí poddaní. Avšak tento stav by neměl být závislý na nějakém podnětu zvenčí. Měl by se stát trvalým stavem lidského bytí. Pokud máš odvahu, i víru... pak ti nic nebrání, dveře jsou stále otevřené.... stále... lidé však tlučou na velkou bránu pekelnou... na bránu lenivých a zbabělých prosebníčků... Ale už v bibli je psáno, že cesta k ráji je chráněna trnitým keřem a hlídá ji ostrý meč.
Adam a Eva hned jak opustili ráj na pekelné tiskovce prohlásili: "Razíme cestu pokroku". A sklidili velké ovace... stali se někým... stali se slavnými... když byli v ráji... nikdo o nich v pekle nevěděl. Nyní jsou jejich jména zapsaná zlatým písmem na prvním místě ve velmi tlusté knize hříchů. Tlusté jen jejich zásluhou.