Mistr odpovídá
Ahoj guru,
Člověka potěší, a to bezesporu každýho, zajímá li se někdo na druhým konci pomyslnýho virtuálního drátu o stejnou věc. Právě jsem dočet vtůj Zákon pekla a musím říci, že se ztotožňuji s tvými názory v této stati. Trefil s to perfektně. Zapadá to do mozajky problémů současnýho člověka a zároveň vysvětluje a co víc, může se člověk podle toho i zařídit a to je nejdůležitější, podle mýho názoru. Zveřejňuje-li člověk něco na takovým místě, jako je pro všechny dostupnej server, musí nejenom definovat obecný zákonitosti (ty jsou důležitý velice), ale měl by taky naznačit něco, čeho by se mohl hledač pravdy (a vůbec kdokoli, kdo si z toho chce něco vzít), chytit. A to jsi udělal. Ono říct je to tak a tak je dobrý, ale člověk v určitým duchovním stádiu, a těch je dost (každej kdo čtem něco na internetu máme určitě jiný stádium duchovnosti, jinej pohled, jiný věci k zamyšlení a třeba i problémy), si v tom pořebuje najít něco jinýho. Něco čeho by se chytil, aby mohl pokročit dál ve svý cestě. Mentálně pochopit, že není čeho dosahovat, že vlasně království boží tu je, jen my si to neuvědomujeme, to se dá celkem snadno. Ale uskutečnit to nedosahování a z výsledku pak vyvodit patřičný důsledky, to už je těžší. Proto tady všichni sedíme, čteme různý věci na internetu, kupujem si knížky a tak. Děláme to proto, aby jsme si našli cestu, kterou dojdeme až na místo, na kterým zjistíme, že už po žádný cestě jít nemusíme a vlastně jsme ani nemuseli. (sakra nějak jsem se rozkecal).
To je dobře... mluv mluv až se promluvíš k mlčení... všechno se má dělat úplně. Odříkej všechno co víš, všechny myšlenky, přání stížnosti, všechny teorie a pak se to stane... zaplaví tě ticho. Ono mentálně pochopit to je jen trik, mysl je vždy takový podvodník... říká nedosahuju, nemám cíl... mysl je dokonce schopna si namluvit že není. Řekne: "Jsem tu?" A sama si i odpoví: "Nejsem, nikdo tu není, žádne "já" tu není". No a má to hotový během páru vteřin. Nyní jsem mistr, mohu učit, mohu psát knihy. Ale pravý mistr musel vynaložit mnohem více námahy. Mohl bych tu vysvětlovat kóany. Ale to není to správné. Jen bych lidi uvrhoval do sebeklamu. Řekli by si, ach áno už to chápu... jsem osvícený. A to je lež. Proto žádný mistr koán nevysvětluje.
Nyní tu jeden zenový kóan dám: Jen tak bez vysvětlení... možná ho sami rozřešíte... Nyní možná se vám to podaří, pokud jste byli pozorní.
Jeden Mistr na sebe každé ráno volal: "Mistře!" A sám sobě odpovídal: "Ano?" Pak se zeptal: "Jsi vzhůru?" a odpověděl si: "Ovšem že jsem!" "Nikdy, ale opravdu nikdy se nikým nenechej klamat," nabádal sám sebe. "Ano, mistře."
Jen tak jsem si vypích pár slov: představivost... nespokojenost vzniká na základě představ..., utrpení je iluze, Chtění je karma... atd ve všem s tebou souhlasím. Zastavil jsem se u slov chtění je karma. Moje otázka zní, je-li karma skutečně definovaná chtěním? Přemýšlím-li o tom, chtění bezesporu hraje velkou roli v utváření karmy. Ale způsobuje to chtění jenom negativní pocity a důsledky pocitů typu já nemám tohleto nebo támhleto co má soused? Nebo chtění způsobuje taky pokrok. A to myslím pokrok takový že je člověk zabespečen natolik, aby se mohl věnovat otázkám duchovním a nemusel být zvířetem (neříkám, že zvíře je na tom zas tak špatně o proti člověku, ale přece). Naťukl jsem tázku. A to žít nepřipoutaně a bez chtění nebo žít s chtěním, ale nebrat to chtění zas tak vážňě. Asi to druhý co?
Říkáš žít s chtěním a nebrat to chtění vážně... si děláš legraci ne? To ti našeptal pokušitel, a je to znamením, že jsi už blízko, jinak by to nedělal. Už mu teče do bot. A co by jsi tak pořád chtěl? Co ti chybí? Člověk byl zabezpečen mnohem dřív než začal s pokrokem. Není žádná otázka které by se dalo věnovat. A už ne žádná duchovní otázka. Duchovní otázka je hezká absurditka. Základní "duchovní" otázka tedy tzv. "Kdo jsem" je již mylná a vychází z "Já jsem" není-li však "já" není možné se ptát, protože není kdo by se ptal. Nelze získat odpověď na otázky, co tu mám dělat, co se mnou bude, jaký je můj úkol. Když třeba žáci hledali dříve mistra, přišli k jeskyni nebo pustevně a zavolali "Haló je tu někdóóó?". Pokud se ozvala odpověď obrátili se a šli dál hledat skutečného mistra. Znič tedy toho kdo něco chce. Znič to "já". Víš proč to něco chce? Protože je to základ jeho existence. Vlastnictví, snaha cokoliv si přisvojit, cokoliv dosáhnout, snaha cokoliv získat, je jeho živná půda. Ikdyby to bylo hovno na hlavě, už si řekne mám hovno na hlavě. A když něco mám.... to znamená že JSÉÉÉÉÉÉM!!!!! JUPÍ!!!!! Teď mi to hovno nikdo však nesmí vzít.... to by byla katastrofa. Raději budu chtít něco dalšího... čím více budu mít, tím vícekrat si můžu říct "mám" a tedy i "jsem". No a je tu hned strach a lpění na hovně pak se rodí boj. Všichni jsou pak zloději a soupeři, nikoliv bratři. Všichni mi chtějí ukrást můj poklad. Nenavidím je. Všichni mi chtějí ukrást ten poklad, že já mám na hlavě aspoň to hovno. Chtějí mi umýt hlavu.
Je to trochu paradox a zatím jsem nikde nečet na toto téma obsáhlejší pojednání. Chápeš, když řekneš chtít... představíš si třeba A:malé dítě jak dupe zuřivě, že něco chce (narodilo se tak), B: člověka co lpí na něčem úpěnlivě, třeba na projetí limuzínou či velkým baráku (je to závislost) a za C: jenom přirozené chtění umožňující člověku plnit to, co tady v tý společnosti plnit má. Takže slovo CHTÍT je zatraceně ošemetný. Chtít málo chtít hodně nechtít nic nebo všechno....
Jsem rád, že takto vidíš, že to není jen úzkoprsé, že hledáš v hloubce.
a) Milé malé dítě by zuřivě nedupalo, kdyby mu hračka nebyla nikdy ukázána. Nejprve vzniká nabídka a pak chtění pak snaha si přivlastnit a pak strach a nakonec ten hněv. Dítě které zuří vztekem je již lapeno v sítích. Jde mu sice jen o malé věci, ale princip je stejný. Korejská lidová moudrost praví: "Kdo ukradne jehlu ukradne i slona". Ono s dětmi je to složitější. Záleží na věku. Ježíš mluví o nemluvňatech. Ego se vytváří tak mezi druhým a třetím rokem života. V pěti letech je už pěkně vyvinuté.
b) je jasné
c) přirozené chtění... člověče s tebou je sranda. Znakem ráje je že ti nic už nechybí, je to naprostá spokojenost není důvod proč něco chtít, nelze už nic více získat, nelze už nic ztratit. Proto v ráji neexistuje žádné takové či makové chtění, ani lpění ani strach. Chtění se netýká jen majetkových věcí. Chtění může působit i ušlechtile. Třeba chci pomáhat, chci učit... To jen tak pro upřesnění. Chci pomáhat... to je utrpení. Buď pomáhám nebo nepomáhám. Nic mezi tím neexistuje. Žádné chtěl bych, budu, zkusím to! Buď to dělám nebo ne. Všechno ostatní jsou jen pochybnosti, omluvy a výmluvy, nedůvěra, strach, tedy utrpení.
pěknej den
Nechci mít ani pěkný ani nepěkný den. Žádný pěkný den neexistuje. Každý okamžik je skvělý okamžik.
Obyčejná Nula